Archiv štítku: Domácí politika

Jiří Payne 3.5.2015

Vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu zveřejňovat nějaké úvahy o stavu ODS, ale když se pan Houfek v článku O dvou vejcích a pravicovém kaviáru pustil s vervou do Svobodných, pokusím se naznačit pohled na současnou politickou situaci.

ODS je vážně nemocná instituce a neléčí se

Po ztrátě poloviny voličů bývá v politických stranách obvyklé, že se odějí v černé sukno a že činí pokání. Hlubokou ideovou sebereflexi doprovází personální zemětřesení. Za několik let se pak případně může obrozená strana ucházet znovu o důvěru.

Po prohraných regionálních volbách se v ODS nekonalo nic, po prohře ve sněmovních volbách historickou shodou okolností ODS sestavuje vládu a dostává se k moci. Odměnu pro vítěze dostal poražený.

Náprava ODS, návrat svobodné soutěže názorů, nápadů, myšlenek a iniciativ, svobodné soutěže osobností v prostředí zákulisních dohod a manipulací, se tak odsouvá do nedohledna. Změna pohodlného návyku, že vedení v rámci stranické hierarchie nemusí brát žádný ohled na mínění členů, také. Členové rezignovali na svou odpovědnost za politiku strany. Absence zpětné vazby a autokratické vedení má za následek neefektivnost jednání: ačkoliv se stále schůzuje, množství politických rozhodnutí za jednotku času je téměř nulové. Obsahem jednání není tříbení názorů směřující k rozhodnutí, politika je členům oznamována, nepodílejí se na ní.

Koalice průměrných s neschopnými

Zkušenosti ukazují, že profil politiků přesně odpovídá tomu, jak byli vybráni. Proto se již několik desítek let zaměřuje pozornost veřejnosti v mnoha zemních na primárky politických stran. Nominace kandidátů se stala veřejnou záležitostí, protože se zjistilo, že kolem výběru kandidátů se dějí ty nejodpornější věci, jaké v politice mohou být. Je velký rozdíl, zda se kandidát vybírá na základě férového konkurenčního střetávání, nebo zda se stal politikem na základě zákulisních manipulací a tajných dohod. Hlavně se to pozná na vlastnostech vybraných politiků, kteří pak mají jít do voleb. Když jsou politikové vybíráni na základě zákulisních dohod bez konkurenčního soupeření, nejsou schopní v médiích argumentovat, nejsou politicky kreativní. Když jsou zvoleni a mají organizovat například výběrová řízení, samozřejmě namísto férové veřejné soutěže při výběrových řízeních dají přednost zákulisním dohodám a všemu temnému, co se s veřejnými zakázkami zpravidla spojuje. Vždyť do politiky se dostali jen proto, že obešli konkurenční soutěž.

Je veřejným tajemstvím, že se na mnoha místech v ODS kandidátka sestavuje zákulisní dohodou, někdy až spikleneckou, a pak se sehraje podvodná divadelní hra na demokracii: předem domluvená kandidátka je jakoby vyprodukována procedurou, která má vytvořit zdání demokracie. V ODS dokonce potkáte významné představitele, kteří tvrdí, že systém zákulisních jednání je tou jedině správnou podobou politiky.

Dlouhodobé používání zmanipulovaných voleb vede k tomu, že se nakonec ustaví hlasovací koalice průměrných s neschopnými, jak to kdysi nazval jeden můj přítel. Neschopných je většina a průměrní vědí, že v konkurenčním prostředí by nikdy nedostali šanci. Spojenectví průměrných s neschopnými jim zajišťuje neotřesitelné mocenské postavení. Mohou si zvolit kohokoli kamkoli, když se na tom dohodnou. Mají jediné přikázání: nedovolit schopným, aby obnovili konkurenční soupeření.

Není-li však konkurence kandidátů, není-li konkurence uvnitř strany, jak by pak mohla být v politice a v ekonomice? Nebo se snad někdo domnívá, že den po volbách se zvoleným politikům zázračně promění k lepšímu jejich myšlenkový svět a morální charakter?

Nečas nemá čas

Domníváte se, že průměrní, kteří zjistili, jak chutná moc, se jí dobrovolně vzdají? Naopak, co nejpevněji se drží svého křesla, neboť dobře vědí, že jinde by podobnou příležitost nenašli.

ODS nutně potřebuje vnitřní reformu, reformu jak organizační struktury a procedur, tak i morálních hodnot. Potřebuje, aby charismatický lídr objel kraje i samoúčelné okresy a pomohl změnit atmosféru volebních sněmů. Jenže koalice průměrných s neschopnými, bude-li se cítit ohrožena, umí i charismatického lídra zlikvidovat.

Petr Nečas má plné ruce práce jako předseda vlády, takže mu na změny v ODS nezbývá mnoho sil. Je to pochopitelné a nelze mu to vyčítat. Kdyby byla strana v opozici, asi by měl na nápravu strany času mnohem více.

Za těchto okolností se mohou ‚kmotři’radovat. Podle nepsaného rozdělení sfér vlivu kmotři nechají Nečase, aby řídil vládu, pokud on nechá kmotry, aby dál na své úrovni disponovali nekontrolovanou mocí. Nanejvýš pod záminkou údajné nápravy ODS smete tlupa kolem jednoho kmotra jinou znepřátelenou tlupu, ale samo od sebe se nic k lepšímu nezmění. Pokud někomu chybí určitý počet ‚neschopných‘ do koalice, prvním krokem k udržení moci je jak známo přijímání ‚mrtvých duší‘ za členy. V tom je paradoxně poslední záblesk konkurence, ovšem mafiánské.

Ztráta filosofie

Ztráta svobodné soutěže myšlenek se projevuje nejen v bezobsažnosti ideových konferencí, má daleko závažnější dopad ve ztrátě prostoru v politickém spektru. Top09 si bez velkého úsilí vykolíkovala svůj filosofický prostor napravo od ODS. Pro ODS tak zbyl středový prostor lidovecké beztvarosti. Zatímco skuteční lidovci museli vyklidit pole agresivní amorfnosti ODS. Nechci urazit to dobré, co snad bylo v lidovecké politice, ale používám zde slovo ‚lidovecký‘ k označení určitého druhu negativního politického chování. Měnit se podle potřeby – to byl přece typický znak zvláštního typu politiky, která sto let procházela koalicemi s nejrozporuplnějšími politickými stranami. Nečasův osobnostní profil, zahrnující i podporu pro katolickou církev, tento dojem ještě zesiluje.

Nepevnost názorů a schopnost měnit názory podle situace zároveň znamená snadnou ovlivnitelnost: není za co se jít poprat, není za co bojovat a kvůli čemu riskovat. Kdysi se pro to používal termín oportunismus. Místo politického kréda platí: Myslím si to, co mi přinese okamžitý prospěch, co je v dané chvíli nejpohodlnější. Neptám se, co je správné v naší politické filosofii, ale čemu lidé více zatleskají.

Zároveň je to živná půda pro korupci. Když nemám pevné zásady, může přijít kdokoli a něco nabídnout, aby mne ovlivnil. Je-li změna politického názoru snadná a probíhá-li bez diskuse, bez zpětné vazby a odpovědnosti, je pro politiky nepřekonatelným pokušením mírně pozměnit názor (třeba při výběrových řízeních a veřejných zakázkách), když za to něco bude. Zato občan a volič se pak nestačí divit názorovým veletočům politiků.

Politik, který má svou filosofii a své zásady, které každý zná, žádnou korupční nabídku ani nedostane. Podvodníci totiž vědí, že jej za žádných okolností neovlivní, že se za své ideály dokáže do krve poprat. Tam kde mají politikové pevně zakotvené filosofické zásady, tam se o korupci většina podvodníků ani nepokusí.

Paradoxně všechny nápady jak bojovat proti korupci sice posilují policejní charakter českého státu a lidem berou svobodu, avšak na omezení korupce nemají téměř žádný vliv. Zatím ještě nikdo nezmínil, že nejlepším bojem proti korupci je pevná politická filosofie.

Vymizení filosofie vede i ke ztrátě věrohodnosti politiky. Zárukou pro voliče nemá být volební program, ale filosofické krédo strany. Žádný volební program nestačí popsat, co všechno se může přihodit v průběhu volebního období. Krátce po volbách tak jako tak musí v politice převažovat řešení nečekaných situací nad myšlenkami z volebních programů. U politika s jasnou filosofií je možné se spolehnout, že je bude řešit v rámci mantinelů, které v rámci volební kampaně načrtnul. Pokud si volič vybere stranu filosoficky nezakotvenou, musí být připraven i na to, co by od ní nikdy neočekával: například od pravicové strany návrhy zákonů na vyvlastňování půdy ve veřejném zájmu, na zvyšování daní, na zřizování rozpočtových (socialistických) organizací místo právnických osob atd. Ztráta politické filosofie je pak doprovázena ztrátou věrohodnosti.

Sociální populismus

Stalo se u nás zvykem kupovat si před volbami hlasy voličů prostřednictvím sociálních programů. Byl to jeden z podstatných momentů, který náš stát přivedl do současného zadlužení. Před patnácti lety si do svého politického programu ODS napsala: „Jsou však oblasti veřejného zájmu, jako sociální solidarita, ochrana životního prostředí apod., které přísluší z hlediska odpovědnosti jak státu, tak i občanům. V nich je třeba vždy usilovně hledat tu část, kterou je třeba státem zajistit jako společné a nevyhnutelné minimum. Právě v těchto oblastech je však nebezpečí rozpínání státu směrem k větší regulaci, vyšším veřejným výdajům a k přebírání odpovědnosti za občana největší.“  (1995 Politický program ODS) Tehdy patřilo k filosofii ODS, aby stát zajišťoval pouze to, co musí být pro všechny společné a jen v rozsahu nevyhnutelného minima. Ve volbách do EP, ačkoliv to tam kompetenčně ani trochu nepatřilo, přišla ODS s výkřikem: „Člověk musí mít jistotu, že v případě nezaviněné nouze mu stát pomůže.” To je dost zásadní obrat, v devadesátých letech ODS vyznávala, že stát smí pomoci, až když každý sám vyčerpá všechny ostatní možnosti – tehdy se používal obraz záchranné sítě, která se uplatní až jako nejposlednější možnost. Dnešní ODS je jiná, než byla ta v devadesátých letech.

Pravice se snadno pozná

Vznik nových politických stran není příčinou problémů ODS, ale důsledkem. Je to přirozená reakce na ODS, která mění názory podle okamžité situace. Stačí připomenout postoj k Lisabonské smlouvě. Strana bez politické filosofie nemá smysl, ztrácí odůvodnění své existence. Pravicová strana se snadno pozná podle toho, že se jen obtížně kritizuje zprava. Svobodní vědí, že jejich postavení v politickém spektru má dobře zapuštěné kořeny, že v politickém spektru mají důležité místo. Potřebují čas na přípravu svých politiků, ale nemají na spěch. Oproti zkaženému vejci má totiž kaviár jednu komparativní výhodu: může z něj něco vyrůst.