Archiv štítku: NATO

Jiří Payne 5.4.1999

V mytologii jihovýchodní Evropy od dob Byzantské říše patrně až do současnosti vystupuje “balkánský” archetyp bojovníka ve svatých válkách, opředených legendami. Bojovník, který pomstí historickou nespravedlnost. Nepřekvapuje, že se dnes v Kosovu, které považují Srbové za svou dědičnou vlast, jedná a bojuje o slávu a čest či ponížení, která mají symbolický význam. Vlastně se bojuje o minulost. Jakoby se k životu probouzely stovky let staré mytologické příběhy.

Nacionalismus je iracionální. Konflikt a násilí znamená ztrátu pro všechny. Již po celé toto století je logika balkánských válek nesrozumitelná pro běžného Evropana, který doufá, že politika pragmaticky sleduje stanovené cíle a díky tomu je předvídatelná a schopná uzavírat vzájemně výhodné kompromisy.

Násilný odsun obyvatelstva, vypalování vesnic a vyvražďování rodin na etnickém principu, jsou na konci dvacátého století tak šokující, že se začaly označovat eufemistickým názvem “etnická čistka” namísto genocida a pogrom.

Praktické poučení

Za poslední desetiletí diktátoři dospěli k několikerému poučení. Za prvé je to poučení z války v Zálivu: zabránit přímému vojenskému střetu s aliančními jednotkami neustálým odmítáním či oddalováním jednání a občasnou vstřícností. Názory členů Aliance, která je závislá na podpoře veřejného mínění, se rozštěpí a Aliance se nakonec unaví svou vlastní aktivitou. Získaný čas lze použít k výrobě zbraní hromadného ničení (Irák), k etnickým čistkám (Kosovo) a pod.

Za druhé dvojí poučení z Daytonu: Separatisté pochopili, že dokud se nestřílí a neteče krev, světová komunita se problémem nebude zabývat. Srbové i Chorvaté v Bosně pochopili, že území, které se podaří vybojovat na bitevním poli, je možné nakonec obhájit u jednacího stolu.

Nyní záleží na tom, zda se Aliance a Evropa dokáže také poučit: že vůči diktátorům je třeba vystupovat tvrdě a nekompromisně a že stejně nekompromisně musí být odmítnuto násilí jako politický prostředek řešení etnických napětí!

Rusko

Rusko s aliančním zásahem nesouhlasí, ačkoli proběhly konzultace v rámci PJC – Stálého společného výboru. Jednostranná akce NATO je mu samozřejmě proti vůli. Pravoslavný společný jmenovatel jej spojuje se Srbskem. Zároveň nutno připomenout, že Rusko má vlastní podobnou zkušenost s Čečenskem, které žádalo samostatnost a ta mu nebyla přiznána ani Ruskem, ani mezinárodní komunitou. K obnovení výkonu státní suverenity v plné míře na území Čečenska dosud nedošlo. Jelcinovo vedení tehdy zvolilo podobný přístup, jako Miloševič: utopit rebelii v krvi. Miloševič však jde ještě dál. Zatímco Jelcin byl ochoten ponechat Čečencům jistou dávku autonomie, ovšem v rámci Ruského federálního systému, Miloševič si dal za cíl etnicky “přebudovat” balkánský poloostrov násilnými prostředky. Obyvatelstvo vlastního státu, z něhož se rekrutují neposlušní rebelové, vyhladit nebo vyhnat do exilu (v počtu asi 1 mil.), zlikvidovat jeho intelektuální potenciál a “dobyté” území vlastního státu pravděpodobně osídlit srbskými utečenci Bosny.

Jednat dál?

V souvislosti s akcí NATO zazněl názor, že je nutné znovu jednat. V obecné rovině je to bezesporu pravda, ale ti, kdo si jednání přejí musí uvést kdo s kým má jednat a o čem.

Vždyť Miloševičovi již byla nabídnuta pomoc při obnově výkonu státní suverenity na území Kosova, asistence při sjednání dohody o autonomii s vysláním Kosovské verifikační mise OBSE. Byla nabídnuta pomoc při zabezpečování hranic proti pašování zbraní, pronikání ozbrojených skupin, terorismu. Byly mu nabídnuty garance neporušitelnosti mezinárodně uznané hranice.

Výzvy k dalším jednáním musí doprovázet odpověď na následující otázky: Přejeme si další jednání s Miloševičem? Nezneužije jakéhokoli příměří k dalším násilným operacím? Má se ještě dál jednat o autonomním postavení Kosova jako součásti SRJ? Mohou Srbové a kosovští Albánci ještě spolu žít v jednom státním útvaru? Až doposud kontaktní skupina vycházela z axiomu nedělitelnosti území. Má být tato zásada opuštěna? Nedá se tím zapravdu separatistickým extrémistům, kteří používají teroristické metody? Pokud se má začít uvažovat o dělení Jugoslávie, má se oddělit celé Kosovo nebo jen část? Co s takto odděleným Kosovem? Má se připojit k Albánii? Dokáže zůstat samostatné? Má se z něj vytvořit „poručenské území“ ve smyslu Charty OSN?

Je snadné konstatovat, že nemáme k dispozici elegantní koncovku. Etnické spory a konflikty nemají elegantní řešení nikdy a nikde! Je absurdní dávat si existenci elegantního řešení jako předběžnou podmínku v problému, který takové řešení nikdy nebude mít. Rovná se to odmítání každého řešení.

K čemu tedy směřujeme?

Status quo před zahájením vojenské akce NATO byl neakceptovatelný. Nečinnost a otálení to vedly spíš ke zhoršování situace, čas byl zneužíván k likvidaci nevinných lidí. Cílem je zastavit zabíjení a utrpení nevinných lidí.

Celá Jugoslávie bude muset projít demokratizační reformou, tak aby byly zajištěny základní svobody, důsledný respekt k lidským právům.

Statut mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v čl. 8 stanoví, že soud má i ve vztahu vůči Kosovu pravomoc vyšetřovat obvinění ze zločinů proti lidskosti. Doufejme, že této pravomoci bude využito.

Na základě dostupných informací se zdá, že uchovat celistvost Jugoslávie bude nemožné, snad nejpříhodnějším by bylo vytvořit z Kosova cosi jako poručenské území pod mezinárodním dohledem.

Cílem je také podporovat stabilitu a bezpečnost v sousedních zemích se zvláštním důrazem na Albánii a Makedonii. Cílem je posílení ochrany hranic na základě programu PfP a na základě bilaterální asistence (mise UNPREDEP, doposud jediná “elegantní koncovka” byla před několika týdny díky ukončena).

Miloševič má možná představu, že bude zapsán do seznamu ušlechtilých bojovníků z zájmy srbského národa – zejména za obnovení velkého Srbska v historických hranicích – a že se za to jednou dočká blahořečení a že se o něm možná budou psát legendy. Doufejme, že sice zapsán bude, ale na seznam válečných zločinců a že bude za svou nelidskou politiku potrestán.