Archiv štítku: NATO

Jiří Payne říjen 1993

Závěry dvoudenní neformální porady ministrů obrany členských států NATO v Travemünde (za neúčasti Francie, která v roce 1966 opustila vojenskou strukturu NATO, avšak nyní již údajně uvažuje o těsnějším obranném spojení s NATO) mohla být svým způsobem překvapením, zejména pro ty země, které ponechaly mimo zorný úhel své pozornosti signály, které přicházely již dříve.

Mnohé evropské členské země se více či méně před setkáním klonily k návrhu, který nakonec předložilo Holandsko za podpory Norska a Belgie, přijmout v konkrétní perspektivě šest středo- a východoevropských států. Situaci zcela zvrátili Američané, když předložili iniciativu, kterou by měla schválit lednová vrcholná schůzka Severoatlantické rady, nazvanou „partnerství pro mír“, čemuž západoevropské země s dosud nedostatečně rozvinutou společnou zahraniční politikou účinně neoponovaly. Podstatou iniciativy by mělo být rozšíření spolupráce na základě dvoustranných smluv o vojenské spolupráci, k nimž se mohou přihlásit bez rozdílu kterékoli „postvaršavské“ státy, ale i „západní“ neutrální země. Časový horizont rozšíření NATO nejen nebyl nastíněn, ale dostal se do vzdálené perspektivy v budoucnosti. Zároveň návrh odmítnul žádost o poskytnutí bezpečnostních garancí pro Středovýchodní Evropu na základě článku 4 Washingtonské smlouvy, avšak nastínil jakousi variantu obdobnou článku 4 na individuálním smluvním základě.

NATO má v úmyslu prostřednictvím amerického návrhu rozšířit svůj potenciál o armády těch zemí, které se k iniciativě připojí a transformují své armády. Vyššího potenciálu chce využívat při společných mírových vojenských akcích, při záchranných pracích v důsledku velkých přírodních katastrof. Smlouvy mohou obsahovat i ustanovení o společných vojenských cvičeních, společném plánování, o spolupráci v oblasti vzdělávání a výcviku, účast na operacích k zachování míru a při řešení a další krizových situací a může obsahovat i další náměty, s nimiž smluvní strana přijde. Ne zcela jasné byly závěrečné výroky o konsultacích a bezpečnostních garancích obdobných článku 4, aniž by implementační plán jakékoliv garance obsahoval.

Konkrétně, jak pravil americký ministr Les Aspin, „každý partner připraví implementační plán nebo pracovní plán, v němž specifikuje rozsah účasti. Plán bude zahrnovat i vojenská cvičení a plánování a závazek transparentnosti ve vojenském plánování, rozšiřování civilního prvku ve vedení ministerstva obrany a kompatibilitu s jednotkami NATO.“

Poměrně nepovšimnuta zůstala diskuse, která proběhla zároveň, o „evropské bezpečnostní a obranné identitě“ (ESDI), která by nejspíš měla být prioritní starostí a nepovšimnut zůstal také návrh, aby byla vytvořena pracovní skupina, která by se zabývala hrozbou šíření jaderných, biologických a chemických zbraní ze strany jednotlivých států nebo teroristických organizací.

Co vedlo Spojené státy k tomuto návrhu, když ještě v červnu v Garmisch-Partenkirchenu americký ministr Les Aspin podpořil těsnější zapojování středoevropských reformních států do struktur NATO a nutnost poskytnout jim perspektivu budoucího členství? „Nejprve je třeba vypracovat podmínky a časový rozvrh,“ řekl v červnu. Zároveň již však považuje za důležité rozvíjet také dvoustranné vztahy západního společenství s jednotlivými státy a regionálními uskupeními.

Musíme začít u základního kamene Clintonovy zahraniční politiky, jak jej formuloval ministr Warren Christopher: „Dnešní Rusko je náš strategický partner, nikoli náš protivník.“ Možná, že v tomto případě je přání otcem myšlenky, protože zároveň najdeme v americké politice značné obavy z teroristických států či organisací, obecně vzato z toho, že se jaderné zbraně nebo jejich autoři dostanou do problematických rukou.

„Staré nukleární ohrožení byly tisíce bojových hlavic v Sovětském Svazu.“, píše se v amerických dokumentech z poslední doby. Byl vytvořen celý obranný aparát k zvládnutí tohoto ohrožení, které však dnes „vytvořilo cestu k zbrusu novému ohrožení“, možnosti, že teroristický stát či teroristická organizace, dostane do rukou jaderné zbraně. „A vyvstává otázka, nakolik stará teologie a vybavení pro staré nebezpečí jsou použitelné pro nebezpečí nové.“ Bude to vyžadovat novou jadernou odpověď, a „povaha této odpovědi bude velice odlišná od té, kterou jsme měli před tím.“

Lze pochopit, že ve světle jaderných problémů se na základě letmého pohledu může zdát Střední Evropa nedůležitá.

Odtud již vede jenom krok k závěrům, které publikoval William Maynes v časopisu Foreign Policy, že středoevropské země nejsou na členství v NATO připraveny, že výsledky polských voleb jasně prokázaly možnost opětného zvolení komunistů v jiných zemích a že je třeba diskusi o členství přinejmenším odložit.

Pro argumentaci Maynesovi posloužil nepochybně dopis presidenta Jelcina, na jehož obsah patrně navazuje argumentace, že „Ukrajina a Baltské země se budou cítit ukřivděně“, pokud budou do NATO přijaty pouze státy Střední Evropy.

Navíc Rusko má údajně v současné době „nejprozápadnější vedení, jaké kdy mělo, takže v této chvíli není možné se k němu obrátit zády“. Pokud bude Rusko vyloučeno z rozšířeného NATO, znamená to, že Západ spustí jinou oponu ve středu Evropy. A pokud rozšířené NATO ohrozí strategické zájmy Ruska, bude jeho reakce extrémně nepřátelská. Naopak dobrá integrace Ruska do bezpečnostního systému povede k rozvíjející se spolupráci.

Rusko údajně není vojenským ohrožením Východní Evropy a středoevropské země potřebují spíš než NATO integraci do západních ekonomických institucí, takže úsilí o členství v NATO je odklonem od hlavního cíle – ekonomické integrace, píše Maynes.

Ministr Les Aspin dokonce řekl (5. června), že „úspěch reforem v Rusku povzbudí síly demokracie a ekonomické reformy také v dalších postkomunistických státech.“

Výsledkem obdobných úvah zřejmě bylo přednesení amerického návrhu.

V Travemünde přednesený návrh byl komentován velmi rozporně, například republikánský prezidentský kandidát Pat Buchanan v The Washington Times uvedl: „Spojené státy nemohou a nesmí dát záruky Polsku a dalším východoevropským zemím, že by šly do války kvůli jejich východním hranicím – jak by vyplývalo z jejich přijetí do NATO.“

Guardian naopak hovoří o „odkladu vyhlídek na rozšíření NATO“ a o „zavírání dveří na východ“ v článku „Zpět v náruči Borisově“.

„NATO je na nejlepší cestě ke zbytečnosti“, napsal německý Frankfurter Rundschau. „Od doby, kdy začal západní obranný spolek ztrácet nepřítele, soudržnost aliance se rozpadá.“ „Bývalí protivníci se dnes nabízejí jako spojenci. Místo toho, aby se tato senzační šance využila pro zcela nový začátek, utěšuje NATO nové demokracie dvoustrannými smlouvami o spolupráci. Alianci to přinese mnoho a stát ji to nebude nic. Navzdory neutěšenému hospodářství jsou aspiranti pro NATO nuceni nadále strkat stále více peněz do národních armád.“

Dodejme, že nám nezbývá než doufat, že předpověď cesty ke zbytečnosti NATO se nevyplní, ale i tento hlas musíme uvážit.

Jaký je asi postoj Ruska k rozšiřování NATO? Ruský ministr obrany Gračov to vyjádřil poměrně přesně: „Rusko nemůže připustit, aby Polsko bylo přijato do NATO,“, patrně by to bylo pro Rusko příliš velkým ohrožením. Ovšem zároveň velkoryse dodává, že „Rusko nemá námitky proti členství Finska v NATO“.

Ruský ministr zahraničí Andrej Kozyrev celou záležitost, pocházející z proslulého a neznámého dopisu ruského presidenta významným státům NATO, dokonce obrátil: „Souhlasím s názorem, že členové aliance by měli zabránit novému rozdělení Evropy, oživování nacionalismu, fragmentaci a návratu destruktivní logiky bloků a protibloků.“ Z mnoha náznaků lze dovodit, že právě myšlenka dělení (či spíše nedělení) Evropy pochází z ruské dílny a s velkou pravděpodobností je obsažena v presidentském dopisu, odkud se dostala i do vyjádření britského ministra obrany M. Rifkinda.

Na jiném místě dokonce Andrej Kozyrev uvedl, že existují „nevyhnutelné rozpory mezi Ruskem a Západem“. A do třetice, i když vůči trochu jiným zemím, konstatoval, že západoevropské státy nemohou nabídnout konkrétní pomoc, ale Rusko jí nabídnout může.

Nakonec při návštěvě v Británii naznačil, že členství zemí, jako je Česká republika, v NATO by jeho spoluobčany sotva přesvědčilo o tom, že aliance je strategickým partnerem Ruské federace a že NATO se nepokouší Rusko izolovat od zbytku Evropy.

Komsomolskaja pravda jde ještě dále, když 28. října píše, že politika Severoatlantické aliance vůči východní Evropě může vyústit v oteplení vztahů mezi Ruskem a středoevropskými zeměmi a v oživení tradičních vztahů mezi bývalými členy Varšavské smlouvy. Pro zajímavost čtěme ještě dále: NATO použilo podle deníku vůči zájemcům o členství v alianci „poměrně silný a nečekaný argument“: kolektivní vstup by prý „urazil“ demokratické Rusko, které by to mohlo považovat za pokus Západu znovu jej oddělit „oponou“. NATO před středoevropskými zeměmi, píše list, dveře do bloku fakticky zabouchlo a vysvětlilo to tímtéž faktorem ruské hrozby, kterým tyto země zdůvodňovaly žádosti o členství v bloku. Tato věta velice přesně vyjadřuje současnou Ruskou strategii, která má vést opětnému obnovení východního bloku pod heslem pro bývalé socialistické země podle článku relativně přitažlivým – „Společným úsilím do NATO“.

Sergej Stěpašin, předseda branného a bezpečnostního výboru, konstatoval, že „podle našeho názoru není rozšíření NATO o Maďarsko, Polsko, Českou republiku a Ukrajinu, jež nedávno hájil senátor Richard Lugar ve Washingtonu, ničím jiným než vytvořením sanitárního kordonu kolem Ruska.“

Stručně shrnuto: Spojené státy by chtěly mít v Rusku strategického partnera, ale zároveň mají z Ruska stejné obavy jako evropské státy. Ruská diplomacie toho ovšem úspěšně využívá. Tradičně totiž, kdekoli se uvolní prostor pro politický vliv, Rusko neváhá uvolněný prostor obsadit.

Schůzka veřejně deklarovala možnost smluvně zakotvit bilaterální spolupráci, která v jisté míře již existuje, tedy jen pojmenovala skutečný stav (počet dvoustranných smluv o vojenské spolupráci mezi Západem a Východem se blíží ke dvěma desítkám) a zároveň vypsala jakýsi konkurs na nejúspěšnější kandidáty (dánský ministr obrany H. Haekkerup: „Trik je v tom, že se zapojí všechny země, ale různě rychle. Spolupráce se rozšíří na ty země, které o to nejvíce usilují.“). Konkurs bude patrně více motivovat úspěšnější kandidáty, trochu možná demotivuje navzdory dobře míněnému záměru Ukrajinu a Rusko. Závěry schůzky zároveň zavřely perspektivu, kterou se podařilo vybudovat za čtyři roky středoevropské diplomacii, ačkoliv na počátku to vypadalo jako absurdní nápad. Zároveň zřejmě ukončila krátkou etapu otevřené diplomacie v Evropě, od nynějška se budou všechny aktivity pečlivě tajit, možná i mezi kandidáty na členství.

Aliance zřetelně vychází vstříc nedávným výhradám Moskvy k možnosti rozšíření NATO o některé bývalé komunistické státy. Podstata návrhu je vcelku obstojné technologické řešení problému, ovšem nerespektuje tradiční ruskou zájmovou politiku. Co americké iniciativě možná chybělo vyjádřil bývalý německý kancléř H. Schmidt takto: důrazné a jednoznačné vyjádření zájmu NATO na nedotknutelnosti hranic SVE. V evropské odpovědi na americkou iniciativu naopak chyběla podpora vojenské přítomnosti USA v Evropě. Tato kombinace, možná dnes nereálná, zároveň s varováním, že pokusy totalitních sil v Rusku zasahovat do demokratisačního procesu v Evropě i třeba formou dopisů by znamenaly okamžité ukončení obchodu, pomoci, úvěrů a stálou izolaci od Západu, mohly být přiměřenou odpovědí. Pokud by byla doprovázena alespoň jedním úspěšným zásahem mezinárodních jednotek – v Bosně, Somálsku či jinde, mohla by představovat krok alespoň k přechodné stabilitě, kterou Střední Evropa potřebuje pro dokončení svých reforem, aby se tak vytvořil alespoň precedentní příklad transformace i pro Rusko.

Jaké je v tomto strategickém uvažování postavení střední Evropy, kterou Jeffrey Simon z National Defense University označil za „nejistý sendvič mezi znovupovstávajícím Německem a nestabilním Ruskem“? Jaké jsou naše perspektivy, když prostor osvobozený s koncem studené války byl tak trochu vyklizen pro uplatnění ruských zájmů?

Naší prioritou dnes musí být udržet si vedoucí místo v pomyslné transformační soutěži postkomunistických států. Ministerstvo obrany již jistě rozpracovává dosavadní zkušenosti s bilaterální spoluprací na ještě vyšší úrovni. Jestli nás však něco ohrožuje, pak jsme to zejména my sami, pokud si nedokážeme udržet jasno v základních společných zájmech. Varování pověsti o Svatoplukovi a jeho třech synech se v naší minulosti několikrát ukázalo jako velmi oprávněné.