Archiv štítku: NATO

Jiří Payne 5.4.1999

Naše bezradnost při etnických konfliktech do jisté míry pramení ze selhání mezinárodně bezpečnostního systému, založeného na OSN.

Charta OSN byla schválena 26. 6. 1945 a není divu, že pod vlivem tehdy čerstvých zkušeností se za jediné nebezpečí pro mír považovala agrese jednoho státu vůči druhému. Rada bezpečnosti je konstruována tak, aby dovedla řešit (více či méně úspěšně) střet dvou suverénních států. Naopak začínající studenou válku předznamenal princip “nezasahování do vnitřních záležitostí státu”, formulovaný v čl. 2 odst. 7 Charty OSN: “žádné ustanovení této charty nedává OSN právo, aby zasahovala do věcí, které podstatně patří do pravomoci kteréhokoli státu, ani nezavazuje členy, aby takové věci podrobovali řešení podle této Charty”.

Trvalo dalších třicet let, než byl princip “nevměšování” překonán helsinskými dohodami, které vycházely z principu neoddělitelnosti tří košů, tedy že lidská práva, mezinárodní bezpečnost a hospodářská spolupráce spolu souvisí dokonce tak hluboce, že dodržování lidských práv není vnitřní záležitostí suverénního státu. (Teprve na základě těchto dokumentů u nás vznikla Charta 77, VONS a další.)

Dodnes nemáme mezinárodně právní nástroj, který by byl schopen včas a účinně reagovat na etnický konflikt uvnitř jednoho státu. Rada bezpečnosti může udělit mandát podle hlavy 6 Charty OSN v případech, kdy se má řešení konfliktu prosadit nasazením mírových sil (modré přílby), nebo podle hlavy 7, když se jedná o donucovací operaci vůči agresivnímu státu.

Bezesporu je výzvou pro další vývoj mezinárodního práva najít nástroje a metody, jak v takových případech dospět k přiměřenému a včasnému udělení mandátu pro mezinárodní zásah. Několik let připravovaná reforma OSN tento problém neřeší a stejně má mizivou naději na schválení. Autorita OSN se propadá.

V poválečných dějinách máme celou řadu případů nasazení ozbrojených sil bez mandátu OSN. Pro případ Kosova však byla schválena 23. 9. 1998 rezoluce Rady bezpečnosti č. 1199, která výslovně konstatuje, že RB OSN “jedná podle hlavy 7” Charty OSN, tedy že se dále jedná již o donucovací operaci. Je pravda, že to není mandát ideálně formulovaný, ale je pevnější, než byl v mnoha jiných případech. Odpůrci vojenské intervence v Jugoslávii tvrdí, že není mandát žádný. Vezměme za své, že jistý mandát existuje, ale je částečný. Zároveň však mějme na paměti, že situace v Jugoslávii se při přísném právním výkladu vymyká působnosti RB OSN, takže mandát by vlastně nemohl udělit nikdo!

Existují však i jiné mezinárodní dokumenty. Například mezinárodní právo zaručuje všem uprchlíkům a vyhnaným osobám možnost vrátit se bezpečně domů a stanoví odpovědnost (v tomto případě jugoslávských orgánů) vytvořit podmínky pro jejich bezpečný návrat.

Je prokázáno, že za podpory jugoslávských bezpečnostních jednotek dochází k nelidskému vyvražďování a popravám. Toto jednání je protiprávní i z hlediska vnitřních jugoslávských zákonů. Jugoslávské vedení nedodržuje ani své vlastní zákony, což je typické pro totalitní režimy. V tomto kontextu se specifikace právního mandátu pro operaci NATO dostává do trochu jiného světla.