Otče náš, jenž jsi na nebesích. Zvolání k Bohu je výkřik, tužba po novém životě, oproštění od dosavadního, kde převládá hřích a smrt. Je to tužba po dokonalosti, po dobru. Život tento nový má svůj původ v dobru, a dobro pochází jedině od Boha - nikoli z přirozenosti, naší lidské přírody. Život tento nový nám dává Bůh. Svou modlitbou se k Bohu přiznáváme, věříme v Něho, vpravdě věříme, že v Něm je všecko dobro, všecko světlo, všechen život - že on je jediné bezpečí a důstojné bytí, konečný cíl a předmět tužby.

Bůh je věčně sám v sobě, ale my toužíme, aby jeho Věčnost se i v nás obrazila - „ke svému obrazu“ nás stvořil. Máme právo a povinnost po Něm toužiti. Pokud žijeme podle své  a světské vůle, Bůh jako by pro nás nejestvoval.

Bůh je vševládce, všechno v sobě obsahuje, i my mu náležíme. Ale naší věcí je, abychom mu náleželi dobrovolně, jménem Jeho dokonalosti neomezené - pro Něho samotna, pro Jeho blaho, jedinou blaženost. Musíme mu náležet dobrovolně a svobodně, neboť mohli bychom i nechtít mu náležet, vzdát se Ho - mohli jsme se stavět, jako bychom Ho neznali, nebo naň zapomínali.

Bůh je dokonalost sama nezměnitelná, a naší věcí je, abychom se chtěli změnit, učinit krok blíže k dokonalosti. Jeho milost dává k tomu potřebné pochopení, abychom uměli Ho vyznávat. Kdo ho pozná, zná i Jeho jméno - musí se Jemu připodobnit, aby Jeho jméno v nás bylo posvěceno.

Posvěť se jméno Tvé. Posvěcení toho jména v nás znamená touhu náležet do Jeho říše, kamž nás i On určil a nevyloučil. My spějeme do Jeho království, a ono je v nás. Je nás mnoho, v nichž je Jeho království, ale ještě nepřišlo všechno - a přijde až všichni tvorové se mu odevzdají. Naše náležení k Němu se začíná modlitbou: Posvěť se jméno Tvé! - posvěť se v nás i jiných, aby se utvořilo skutečné Jeho království. Takového království božího dosud není ve světě; ale věříce v Boha věříme i ve vítězství díla božího ve světě a doufáme v milost k tomu potřebnou.

Modlíme-li se pravíce: Přijď království Tvé - tedy o toto zjevné království vševládnoucí prosíme. Ono už je - mimo nás a žádáme si ne aby bylo teprve stvořeno, ale aby přišlo, už předem hotovo jsouc a pro svaté připraveno; připraveno Bohem pro Jeho svaté. My musíme si přáti, aby bylo netoliko nade vším, ale ve všem, aby Bůh byl ve všech nás, a  aby vše bylo jedno v Něm. Bůh je dobro bez mezí, blahodárce pro všechny. Bůh bude se kdysi sdíleti všem, to je Jeho vůle. A poněvadž On je jediné dobro a blaho, tedy přejíce si naplnění  Jeho vůle - přejeme dobra všemu. Jediná překážka toliko je ve vůli lidí nepřijmouti v sebe božího dobra. Ale Bůh nakonec naučí všechny odevzdati se Jeho království. Bytosti všech, do nichž dobro boží vstoupilo a Bohu se podřídily, tvoří boží svět na zemi. Hranice mezi nebem a zemí mizí - království boží přichází, podle Jeho vůle a milosti.

Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Touto prosbou žádáme pro všechny všecko dobro, učíme se objati celý vesmír čirou láskou, a tím nejen přivoláváme, ale již plníme v sobě vůli boží, která jest láska.

Buď vůle Tvá - v nás, našich srdcích. Podle vůle Tvé vzejde símě duchovního života, láska boží sestoupí na zemi. Ale my musíme se přizpůsobiti, abychom připravili v sobě půdu pro símě boží lásky. Musíme vyníti ze sebe následky starých hříchů, vyníti hříchy dnešní, zvítězit nad přítomným zlem. Ale ještě těžší překážky nás očekávají - v podobě nových zkoušek, v působení skrytých vlivů nám nepřátelských. Prosíme o dar vykoupení hříchů pravdou, o zkrocení své přirozenosti zdrženlivostí a sebeovládnutím, a o opevnění proti napadením zlými pohnutkami a násilím - duchovní pevností.

Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. Své tělesnosti - smyslové přirozenosti - se zbaviti nemůžeme. Tělo s duší je nyní pohromadě spjato. Duše má ovládat tělo, aby nás povznášela od hmotného k duchovnímu. Bůh nám dává chléb vezdejší, hmotný - dnes a v každém čase, naše krev se živí vezdejším chlebem a i naše srdce. Duše však potřebuje svého chleba shůry, a to jsou ta působení shůry, která živí ducha našeho, naši vůli k dobru. To je ten chléb nadpodstatný.

Věříme, že hmotný život i všechen pořádek přírody závisí plně na Tvé vůli. Víme, že i nejmenší podmínky našeho jestvování jsou zahrnuty do všeobsáhlého plánu Tvé moudrosti. A přemítajíce o tom, co je nezbytno pro život náš, chceme jen naplniti vůli Tvou, vyznávajíce Tebe jako počátek a zdroj, jako základ a našeho života.

Prosbou o vezdejší chléb, na tomto našem hmotném světě a v jeho pobývání v něm, posvěcujeme svůj hmotný život, spojujíce jej s vůlí Tvou. Zlo našeho hmotného života není dáno hmotou samou, ale poměrem duše k hmotě. Zlo je v milování hmoty, v zálibě na hmotě. Ty ale určuješ mez hmotnosti v nás, poučuješ nás, že vládneš vším, i hmotou. Hmota je nám dána do té míry, pokud je nám nutna. Proto žádáme chleba jen vezdejšího a pro dnešní potřebu. Tato potřeba dostává svůj smysl v podřízení životu vyššímu, duchovnímu, trvalému. Hmota se obmění, ale duch zůstává.

Před budováním nového blaha jsme povinni splatit starý dluh. Ale staré hříchy jsou napáchány, ani zastavit ani odčinit je nemůžeme. Jak znovuzrození své přítomnosti tak i vykoupení své minulosti můžeme očekávat jen od Boha: A odpusť nám naše viny. Leč i v tomto odpuštění hříchů našich nesmí býti porušen požadavek pravdy - abychom snad očekávali nebo žádali něco jiného pro své bližní, než jak sami zařídíme svůj poměr k nim: jakož i my odpouštíme našim viníkům.