Z mých vzpomínek o Jaroslavu Čermákovi

* 7. srpna 1831 v Praze; † 23. dubna 1878 v Paříži; pochován 7. července v Praze na hřbitově Olšanském.

Soběslav Pinkas

Vídával jsem Jaroslava Čermáka již v domě jeho rodičů ve Ferdinandově třídě, tehda tuším Nové aleje zvané. Chodíval jsem jako mladý studentík k jeho o něco starším dvěma bratrům, Pepíkovi a Janovi. Oba studovali medicínu podle otcova a dědova příkladu.

Jaroslav byl tehdy ubohý, stonavý hošík, trpící již dlouhou dobu povážlivou chorobou levé nohy. Byl to následek nešťastného skoku se stolu. Dávno před tím měl totiž jistý Klišník na jediném tehdejším pražském jevišti veliké akrobatické úspěchy ve zvláště pro něho složených veselohrách, kterými se německá literatura asi nehonosí, vyváděl krkolomné kousky v úloze veliké opice. Mladý Jaroslav a jeho bratři chtěli napodobiti doma Klišníkovy skoky a tím se stalo, že ubohý Jaroslav zůstal do smrti kulhavým. Ležel tehdy na zemi v úzké, rakvi podobné truhle, rovně natažen, neboť lékaři přísně byli zakázali každý pohyb nohy. My, zdraví, jsme se bavili a dováděli dole v zahradě a když jsme někdy přišli nahoru podívat se k nemocnému, zmizela vždy na chvíli naše veselost. Již ve své truhle upoután Jaroslav bavíval se někdy kreslením. Energická a své děti vroucně milující matka jeho, nevědouc si odjinud rady, povolala konečně, tuším z okolí hořovického, selského hojiče a ten po delší době vyléčil Jaroslava tak dalece, že mohl navštěvovati malířskou akademii.

Jak se pánům profesorům často stává, prohlásil tehdejší řiditel akademie, Ruben, rodem Bavorák, že mladík nemá nijakého nadání. Jaroslavova matka nedala se však odstrašiti příkrým úsudkem řiditelovým; dojela se svým synem do Antverp a dosáhla později po dlouhém naléhání, že slovutný Louis Gallait přijal ho za žáka, což až doposud každému jinému zásadně odepřel. Když mne o několik let později Čermák navštívil v Mnichově, sotva jsem ho poznal. Kulhal ovšem poněkud, ostatní tělo bylo však neobyčejně zmohutnělo a jeho vyvinuté, zcela sokolské svalstvo způsobilo mně radostný obdiv, když jsme spolu šli do lázně.

Cestoval tehdy se svým mistrem Gallaitem a jeho spanilou paní, čistokrevnou to Pařížankou. Dovedl jsem je též k starému duchaplnému Genelliovi, o kterém tehdejší officielní svět umělecký v Mnichově nechtěl ani slyšeti.

Řeckým duchem a citem ovládaný Genelli ukázal nám ochotně velikou řadu svých prací a na konec též několik velmi zajímavých a duchaplných komposic erotických. Pamatuji si, jako kdyby to bylo dnes, na hlasitý smích Gallaitův, když jsme odcházeli a když nám pravil na schodech, abychom uznali, že přece dobře udělal, zanechav svou paní doma, sic nebyli bychom viděli to nejzajímavější.

Jako pravý Belgičan nemohl se právě nadchnouti pro jednoduchost ostatních více skulpturálních komposic Genellia, jemuž zhola scházel smysl pro malebnost a barvu. Ale vidím, že při vzpomínkách na mladá léta člověk snadno plete páté přes deváté; prosím proto laskavého čtenáře za prominutí této odbočky.

Chovám zvláště milou a živou vzpomínku na přítele Čermáka z doby, když měl svou dílnu v rue des Martyrs. Maloval právě obraz: „Na židovském hřbitově pražském“. Náš malý důvěrný kroužek jej mnoho soužil neurvalou kritikou toho obrazu. Scházeli jsme se několikrát týdně na večer v jeho dílně. Jan Dargent, poněkud mysticismu oddaný Bretonec, byl tehdy ještě železničním úředníkem a nabyl později dobrého jména svými illustracemi k bretonským legendám, pak benátský exulant a bývalý garibaldovec Luigi Archinti, též malíř, a já. Náš soudruh Archinti byl právě převzal řadu kritických článků o umělecké výstavě pro nějaký nepatrný list; zahajoval vždy živé a nekonečné diskuse umělecké pro ustálení vlastního úsudku o dílech, o kterých měl psáti.

Když jsme se přátelsky a náležitě byli pohádali, posadil se Čermák k svému pianinu a zahrál nám Stabat Mater Palestriniho, nebo jinou klassickou skladbu, která nevyžadovala veliké ruční zručnosti.

Byl žákem Zvonařovým a jediný mezi námi, který poněkud uměl hráti na piano. Před hudebním odborem Umělecké Besedy jeho výkony nebyly by snad obstály, nám, nadšeným laikům, však úplně postačily. Tvrdím i, že snad mnohý hudebník odborný, louskající učenou hudbu moderní, nepocítí většího požitku, než byl náš, když jsme zbožně naslouchali prostým a dojemným těmto nápěvům. Přinesl jsem záhy sbírku národních písní Martinovského, kterou jsem vždy vozil s sebou do ciziny, ač neznám z not než jediné h a to proto, že stojí na prostřední čáře. Dargent byl zvláště nadšen našimi nápěvy a zaopatřil hned sbírku bretonských národních zpěvů, na které jej pamatovaly naše písně.

Mladá černoška, krásného, štíhlého vzrůstu, však ne právě vestálského mravu (vždyť jsme byli ve čtvrti „St. Lazar“), která bydlela o patro níž pod Čermákovou dílnou, ulekla se asi hlučného výbuchu našeho nadšení, když nám jednoho večera Čermák zanotoval „Kdož jste boží bojovníci a zákona jeho“. Dostal právě z Prahy nápěv Zvonařovou rukou psaný a překvapil nás velebným tímto chorálem. Zazněl asi poprvé v této lehkovážné čtvrti pařížské. Francouz Bretonec, a Ital Benátčan byli hluboce dojati, jako my dva Čechové. Když jsme po půl noci šli domů kolem veselých kaváren a brasserií této čtvrti, škádlili jsme svého přítele Archintiho tvrzením, že jest Němec, neboť začal filosofovati o protivách těchto dojmů.

Povšimnutí hodno se mi zdá, že pod mocným vlivem tehda v plném rozkvětu se nalézající moderní malířské školy francouzské Čermák vždy zachoval svůj osobní ráz. Přes to, že v Belgii a v Paříži velmi mnohému se naučil, přece nelze vytknouti jeho obrazům příbuznost s díly tehdejších slavných mistrů pařížských. I technika Čermákova vyvinula se svérázně. Příroda sama a mohutné dojmy, kterých nabyl na svých výpravách jihoslovanských, nejvíce přispěly, aby našel svou cestu jako umělec.

Jeho svéráznosti mnoho napomáhala též svědomitost, s jakou propracovával historické látky svých obrazů. Než započal obraz „Husité před Naumburkem“, požádal mne písemně z Paříže, abych se zeptal Palackého, má-li legenda o dětské deputaci k Prokopovi, tábořícímu před městem, nějaký historický podklad. I byl náramně potěšen odpovědí našeho historiografa, že sice určitých historických důkazů není na snadě, že však také není nijakého důvodu, aby tklivá episoda před hradbami naumburskými měla se bráti v pochybnost. Tato historická neurčitost — dle výroku Palackého — byla právě velmi příznivou okolností při uměleckém zpracování této látky.

O politiku Čermák se málo staral; pamatuju se pouze na jeden případ, kdež jej jeho záliba ve všem, co není všední, snad více než jiná pohnutka přiměla, aby přivezl z ostrova Jersey na břeh francouzský korrespondenci Viktora Huga zároveň s jistým množstvím otisků díla „Napoleon le petit“. Čermák byl vášnivým veslařem a lodníkem, rád se zabýval na břehu mořském lovem ryb a vodního ptactva. Tato okolnost mu usnadnila, že nepozorovaně mohl vykonati úkol ve prospěch republikánské propagandy. Vyjel si s malou plachetní lodicí daleko na moře a tam převzal z jiné lodi zásylku slavného Jerseyského vypovězence Viktora Huga. Důvěrník, na kterého zásylka zněla, bydlel v Paříži nedaleko Madelainy. Provázel jsem Čermáka, když Hugovu korrespondenci tam nesl. Na jeho žádost nešel jsem však až k samému domu, aby tam prý nikdo nemohl tušiti, že se tajemnou svou missí jinému byl svěřil.

Tato poněkud přepjatá opatrnost dokazuje, že Čermák bral svou úlohu velice do opravdy a zároveň že jej především lákala tajemnost celé výpravy. V téže době se mi svěřil s jedinou a vášnivou svou láskou, kterou též byl nucen haliti v největší tajemství. Nemám úmyslu mluviti zde o pohnutlivém tomto románu jeho života, ve kterém jsem se později stal vyžádaným jeho spojencem, avšak opravdová tato láska měla příliš veliký vliv na jeho tvorbu uměleckou, byla jemu příliš mocným a šlechetným popudem při práci, než abych ji úplně pominul mlčením.

Čermákova povaha bývala často nespravedlivě posuzována; chápu se proto rád této příležitosti, abych dosvědčil, že přes svou zdánlivou chladnost a upjatost byl schopen hlubokého a vroucího citu, jakož i veliké obětavosti.

Nebude mi snad vykládáno ve zlé, promluvím-li nyní též o zajímavém a zvláštním vrtochu svého milého přítele. Zakládal si mnoho na tom, že někdy vyskakovaly jiskry z jeho vlasů, když se česal po tmě a měl velikou víru v magnetickou moc svého zraku. V Brusselu často již ji zkoušel na různých šelmách tamějšího zvěřince. Vypravoval mi, že obzvláště jistý černý pardal skrýval se před jeho zrakem až do nejzazšího kouta své klece a pak náhle zuřivě se vrhával na tyče mříže, aby se zbavil tísně, kterou mu působil Čermákův neustále na něho upřený zrak.

Bohužel, Jaroslavovi nestačily tyto úspěchy na dravé zvěři; obtěžoval svými pokusy někdy též svého bližního. Poprvé jsem toho byl svědkem v malé restauraci blíže Palais royalu, kamž jsme často spolu chodívali k obědu. Na vzdáleném konci této místnosti seděl mladý Španěl, černovlasý a hnědé pleti, což Čermáka snad upamatovalo na jeho brusselského černého pardala. Honem zvolil si ho, aniž jsem co pozoroval, za oběť svých magnetických očí. Najednou milý Španěl vyskočil, jako kdyby ho zpruha vymrštila, přiběhl k našemu stolu mávaje zuřivě ubrouskem svým a velmi energickým tonem si zapověděl toto upřené dívání se na něho. Čermák, nadšen tímto výsledkem, sotva si ho všimnul a přenechal mně nesnadný úkol, abych utišil a ukonejšil rozvztekleného Hispana. Mezitím, co jsem na to vynakládal celou svou výmluvnost, šeptal mi Čermák po česku: „Věděl jsem, že vyskočí jako ten pardal,“ při tom však úplně zapomínal, že máme na krku rozdurděného Španěla a že nás nechrání žádná mříž.

Jindy bylo to v Marlotte v lese Fontainebleauském v hostinci otce Antony, kdež v létě přebývalo mnoho malířů, konajících studia po okolí. Père Antony byl velmi veselá kopa a k tomu byl synem českého vojáka z dob Napoleona prvního, který láskou jat, opustil svůj prapor a oženil se tam.

Rád bavíval své hosty tancem a zpěvem. Hlavním číslem jeho programu byla česká písnička, které se byl naučil od svého otce, ač sám už ani slova českého nerozuměl. Zazpíval ji jen tehdy, když byl vínem trochu rozjařen. Stálo mě dlouhého namáhání, než jsem porozuměl zkomoleným slovům této písničky. Mám ji dosud někde napsanou. Za válek Napoleonských byla patrně mezi českými vojáky velmi oblíbena.

Mimo známé krajináře Harpigny a Ciceri a značný počet mladých malířů bydlil v Marlotte po celé léto též Henri Murger, autor proslulé „La vie de Bohème“. Býval každodenním hostem u père Antony, k němuž vždy večer zavítal s puškou na rameně. Nikdy ničeho nezastřelil, ale puška sloužila mu na dovršení poetické nálady. V té době napsal právě krásnou svou báseň: „Les corbeaux“ (havrani) svědčící vskutku o tom, že na svých platonických loveckých vycházkách výtečně pozoroval tamější četná hejna krkavců. Našel též hned nápěv ke svým zdařilým slokám a zazpíval nám jej při večeři. Přítomný tehdy skladatel Membré napsal jej hudebně, neboť Murger nebyl hudebníkem a neznal ani noty. Murger předsedal celému stolu, byl velmi milým společníkem a celá společnost jej měla nesmírně ráda.

Snad mi někdo namítne, že to vše se vlastně netýká Čermáka. Na takovou námitku dovoluji si odpověděti, že prvé než se přistoupí k události samé, jest třeba znáti prostředí a okolí, kde se udála. Veliká oblíbenost tehda již holohlavého básníka učinila tím povážlivější opětný magnetický pokus, jejž přítel Čermák právě na něj namířil.

Čermák přišel na několik dnů návštěvou do Marlotte, poněvadž jsem mu psal, že tam najde výtečnou příležitost pro studie skal, kterých měl právě zapotřebí pro obraz „Husité bránící průsmyk“. Společnost po celý den byla roztroušena po lese, každý pracoval na jiném místě. Časně ráno jsme vytáhli ozbrojeni malířským náčiním a na rameně zavěšeným čistým, plátěným pytlem, jejž pečlivá „mère Antony“ byla naplnila studenou snídaní a půl láhví vína, aby se nikdo se stanoviska, často dosti vzdáleného, nemusel vraceti v poledne do vsi. Když se pak po západu slunce všichni opět sešli k společné večeři, byl vždy hovor velmi živý a hlučný, neboť každý měl co vypravovati.

Tím nápadněji a trapněji působilo náhlé zamlknutí všech při první večeři po příchodu Čermákovu. Udiven jsem se ohlížel na všechny strany po příčině neobvyklého úkazu. S úžasem jsem brzo poznal, že vedle mne sedící Čermák dostal se do křížku se zrakem Murgera, jenž seděl na protější straně stolu.

Naléhavě jsem souseda vyzval po česku, aby přestal, že si toho všímá již celá společnost. Ale nic na plat. Klidně strkal po hmatu napíchnutá sousta do úst, ale nespustil svého soka z očí, a jen polohlasitě mi odpovídal opět po česku: „Proč on nesklopí oči a proč se mám podati já!“

Vida, že výraz silně vypoulených dobráckých očí Murgerových stává se čím dál tím zuřivější a nevěda si jiné rady, hodil jsem konečně svou těžkou vidličku do talíře svého krajana; Čermák se notně zalekl a mimovolně přerušil svůj zrakový souboj, dříve než nastal předvídaný a již chystaný skok pardalův. Na všech tvářích se objevil vděčný, šetrný úsměv nad výsledkem mé smírčí vidličky, společnost rychle se dala opět do rozhovoru, a já jsem zatím měl české kázání k svému magnetickému příteli, jehož jsem naléhavě prosil, aby nám na dále nekazil dobrý rozmar. Dlouho reptal a po celý čas svého pobytu nemluvil téměř s nikým, vyjma mne. H. Murger nikdy mu neodpustil, že na něm chtěl opakovati experiment, jejž provedl s divou šelmou.

V Čertově Brázdě Sázavské, v červenci 1893.