František Palacký *14.7.1798 † 26.5.1876

Narodil se v rodině evangelického kazatele v Hodslavicích na Moravě. Studoval na latinské evangelické škole v Trenčíně a na evangelickém lyceu v Bratislavě. Pak působil jako učitel v šlechtických rodinách. V roce 1923 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Zde se stal prvním redaktorem Časopisu společnosti vlasteneckého musea v Čechách a roku 1831 byl jmenován historiografem Českého království.  

Dílo:

Díky sňatku s Terezií Měchurovou se hmotně zajistil a mohl se věnovat životnímu dílu, monumentálním Dějinám národa českého v Čechách i na Moravě. Navázal na Dobrovského kritickou metodu studia historických pramenů. Dílo koncipoval jako výklad filozofie českých dějin, jejichž smyslem byla svoboda a demokracie. Vrchol spatřoval v husitství, které jako první v Evropě vyslovilo požadavek svobody svědomí, opírající se o prvotní křesťanské ideály. V duchu obrozeneckého preromantismu odvozoval národní svobodymilovnost a smysl pro demokratičnost již z prehistorie, která pro něho byla v zásadě pouze slovanská. Filozofie českých dějin byla podle Palackého osudově porušena bratrovražednou bitvou u Lipan. Ducha českých dějin oživilo až osvícenství a novým smyslem začalo naplňovat národní obrození, jehož dovršení považoval za celoživotní úkol. (originál napsán německy pod názvem Geschichte von Böhmen). Od III.dílu začaly Dějiny vycházet v českém jazyce jako originál a v německém jazyce jako překlad.

1829 vytvořil projekt encyklopedické edice Český archiv, který uskutečnil jeho zeť František Ladislav Rieger jako Riegrův slovník naučný. Vydal soubor středověkých kronik Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Ve 20. letech 19. století zasáhl do sporů o českou prozódii spisem Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, věnoval se uměleckému překladu, zabýval se literární teorií, estetikou. Vlastní teorii filozofické estetiky vysvětlil ve spise Krasověda čili O kráse a umění, své estetické. Filozofické a literárně teoretické stati shrnul v trojdílném souboru Radhošť.

Politika:

Jako politik odmítal odtržení Českého království od rakouské monarchie a jeho připojení k německé říši, prosazoval austroslavistický program, požadující přeměnu mnohonárodnostní rakouské monarchie na federativní stát s rovnocennými politickými a národními právy. Patřil k hlavním stoupencům národní Jednoty Čechů a Slováků.

Předsedal Slovanskému sjezdu v Praze a byl považován za vůdce českých poslanců na zasedání Ústavodárného sněmu ve Vídni a později v Kroměříži. Roku 1865 jako hlavní představitel strany staročechů vystoupil s českým státoprávním programem, založeným na přirozených historických právech národní samostatnosti, v němž nově formuloval české politické požadavky z roku 1848 (idea státu rakouského).

Stál u zrodu Matice české a Svatoboru roce 1862, spolku českých spisovatelů. V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze.

František Palacký se narodil 14. června 1798. Byl největším českým historikem národního probuzení, tvůrcem tehdy pokrokové historické koncepce českých dějin. Zároveň byl i předním politikem, stál v čele liberální politiky od r. 1848 až do své smrti. Od třicátých let 19. století byl oficiálním českým historiografem. Založil Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách. Matici českou, zemský archív. Po celou dobu své veřejné činnosti působil jako organizátor ve významných kulturních institucích ve prospěch české literatury a vědy. Od září roku 1850 byl prvním předsedou Sboru pro zřízení českého Národního divadla v Praze. Této funkce se vzdal v únoru 1852, v době, kdy byl velice pronásledován tehdejší vládou a obával se, že by svou přítomností včele Sboru věci Národního divadla mohl pouze ublížit. Členem Sboru však zůstal prakticky až do své smrti a výrazně ovlivňoval veškerou jeho činnost. V jeho rozsáhlém díle stojí na prvním místě Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, které podaly ucelený a filozoficky podložený výklad čes. dějin až do roku 1526. Další jeho spisy jsou jednak rázu politického, jako např. „Idea státu rakouského“; jednak historického. Zasáhl i do vývoje obrozenecké literatury, pro jejíž program měly význam i jeho studie estetické. Zemřel v Praze 26. května 1876.