Původně na tomto místě stávaly domy dva. Ještě v roce 1501 to byl dům, který patřil Martinu Kračínovi a druhý vlastnila Markéta Kocourková. Poději asi od r. 1628 držel díl nárožní Jan Lucius, druhý dům pak Jindřich Čížek z Jenšteina a jeho dědici. Oba domy shořely r. 1639 od Švédu, a stály v rumech do r. 1717.

V roce 1720, kdež pustá místa koupil, tady postavil nový nákladný dům Samuel Vilím Presl ze Švertsberka, císařský rychtář. Presl byl původně šichtmistrem v králodvorských hutích. Opustil toto významné místo, kde vedl celý provoz, aby se mohl stát císařským rychtářem v Berouně. Měl své přesné záměry i s domem, který postavil.

Na spáleništi dvou domů ze třicetileté války v roce 1720 vystavěl kamenný dům s hostinskou živností. Výhodné místo na berounském rynku, kudy vedly cesty z Prahy do Plzně, předurčilo provozovat zde výhodnou hostinskou činnost. V hostinci bývaly hoštěny vzácné návštěvy. Za zmínku stojí pobyt švédského krále Gustava IV. v roce 1804, rakouského císaře Františka I. v letech 1809 a 1810 a 1820 a ruského cara Alexandra I. v roce 1823.

V domě, kde se od založení říkalo U Českého dvora, pak otevřel první berounskou poštu. Zde se scházeli formani a zásilky putovaly po poštovní cestě, která vedla po císařské silnici a dále podél Litavky v Králově Dvoře. Dostavník tudy jezdil z Prahy do Frankfurtu i do Paříže. V Králově Dvoře se vybíralo mýtné, ale poddaní museli zdarma silnici neustále upravovat.

Funkce dědičného poštmistra byla velmi prestižní - nosil červený frak s černým límcem, černé výložky se zlatým krumplováním, bílé kalhoty a vysoké boty až nad kolena. K uniformě patřil třírohý klobouk se zlatým prýmkem a nechyběl dlouhý kord se zlacenou čepelí. Dědičný poštmistrovský úřad držela rodina Preslů až do roku 1845. I pak zde provozoval různé služby hostinec, v němž se třeba hostily vzácné návštěvy města. V roce 1866 sídlilo v hostinských místnostech velitelství pruské armády.

Beroun jako město ležící na Zlaté stezce spojující Čechy s Bavorskem získal královská privilegia a právo stavět opevnění v roce 1265. Karel IV. používal pro Beroun Verona Mea, Název města se může odvozovat od Verony, ale také od slova brod přes Berounku, možná se traduje již od keltského  osídlení.

Přes Beroun cestoval opakovaně Jan Hus, zejména pak do Žebráka, který se nachází 20 km na západ od Berouna. Tam v roce 1412 vedl disputaci o papežské odpustkové bule.

Na počátku husitských válek podporoval Beroun krále Zikmunda, i když se řada obyvatel města přikláněla k učení Mistra Jana Husa. V roce 1420 zde Zikmund krátce pobýval a zde ho také zastihlo poselstvo, které chtělo vyjednávat o kapitulaci Vyšehradu. Zikmund mu odpověděl tak nevybíravými slovy (ta s chutí zaznamenal kronikář Vavřinec z Březové), že to zarazí i dnešního otrlého čtenáře.
Král Zikmund si uvědomoval strategickou polohu Berouna, a proto město vybavil posádkou čtyř set žoldnéřů s italským velitelem Rudolfem de Bece. Tuto skutečnost si ovšem uvědomovali i husité a 26. března 1421 se před berounskými hradbami objevilo spojené vojsko pražanů a táboritů vedené Janem Žižkou. „Ve středu po Velikonocích táhl Žižka s Pražany na Beroun. Při zteči město obsadili.“ Dne 1. dubna byl zahájen drtivý útok, kterému obránci nedokázali čelit. V Berouně tehdy z části také žilo německé obyvatelstvo, které bylo většinově, společně s dominikány, na straně císaře Zikmunda.

V poraženém městě pak začalo krvavé zúčtování, které popsal již výše zmíněný Vavřinec z Březové: „a shodili z věže rytíře Kobliha s jinými jeho tovaryši, které ihned cepníci ukrutně umlátili. A Žižka se svou družinou dal upálit faráře se sedmatřiceti jinými kněžími a mnichy a třemi kolegiátními mistry Karlovy koleje a jedním rytířem a některými pražskými měšťany, kteří uprchli z Prahy, přesto, že někteří volali a zvláště rytíř řečený Doupovec, že se chtějí káti a pravdy se do smrti přidržovati.“ Nepřežil ani velitel posádky Rudolf Bece.

Po dobytí města nechal Žižka dominikánský klášter strhnout a nepřátele upálit. Poté již bylo obyvatelstvo převážně na straně husitů.

Ne všichni kněží zaskočení Žižkou v Berouně však zemřeli, přinejmenším dva z nich potom později podávali pod obojí způsobou, a tím si zachránili život. Tak Beroun změnil stranu a setrval na ní až do bitvy u Lipan, kde bojoval pod velením Prokopa Holého.

13. února 1611 přepadla Beroun armáda Pasovských. V průběhu třicetileté války město trpělo okupující císařskou armádou. V 1634 si město podrobili a vyrabovali Sasové. Nejhorší byl vpád Švédů pod vedením generála Bannera v říjnu 1639. Beroun také postihly požáry, záplavy a morové rány. Trvalo dlouho, než se město dokázalo pozvednout po válkách a takovýchto katastrofách.