Dobrovský Josef   (* 17. 8. 1753 Ďarmoty, dnes Balassagyarmat, Maďarsko, + 6. 1. 1829 Brno) - český vědec, filolog, historik, zakladatel slavistiky

Josef Dobrovský byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození, jak napsal T. G. Masaryk, „první světový Čech nové doby“.
Vyrůstal v německém prostředí v Horšovském Týně. Česky se naučil až za gymnasijních studií v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Klatovech. Filosofii studoval s vynikajícím prospěchem v Praze v letech 1769-71. Po ročním studiu teologie v Praze se stal novicem jezuitského řádu v Brně, po zrušení řádu (1773) studoval teologii opět v Praze. Na doporučení J. Steplinga a K. J. Seibta učil filosofii a matematiku čtyři syny hraběte F. A. Nostice (1776-87).
První vědeckou prací, kterou oslovil naši vědeckou veřejnost, byla latinsky psaná rozprava z roku 1778, v níž dokázal, že zlomek evangelia svatého Marka, který byl chován v Praze od dob Karla IV. jako vzácný rukopis, není originálem, ale jen opisem z  9. století. Vyhraněným. osvícenským kriticismem jsou proniknuty i další historické studie Dobrovského z tohoto období (Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech, O stáří českého překladu biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách aj.).
Veřejnosti, tj. širším kruhům inteligence, byly určeny literární časopisy vydávané Dobrovským - v němčině - v letech 1779-87. (Název se měnil: Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780 a Literární magazín Čech a Moravy.) Informoval v nich čtenáře o vědeckém a kulturním ruchu a z hlediska vzdělaného josefínského osvícence v něm kriticky posuzoval veškeré veřejné, kulturní a náboženské dění v Čechách a na Moravě.
Dobrovský se v tomto období představil jako důsledný obhájce svobody myšlení a vědeckého úsudku a nesmlouvavý kritik. Kritiku považoval za veřejnou záležitost, nezbytnou jak pro vědecký výzkum, tak pro ozdravění společenských poměrů. Jeho činností vrcholí v Čechách osvícenský racionalismus a kriticismus. Je přirozené, že se často dostával do různých sporů a polemik. Výrazně zasáhl do tehdy společensky významného sporu o Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství.
Často vystupoval proti předsudkům a legendám, provázejícím tehdejší náboženský život, i proti dogmatickým názorům církevních představitelů. Vždy však zůstával hluboce věřícím člověkem.
V červenci 1787 byl ustanoven prorektorem a v srpnu 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Semináře, které měly zajišťovat státní výchovu kněží, byly po smrti císaře Josefa II. zrušeny. Dobrovský byl ve svých sedmatřiceti letech pensionován a v lednu 1791 se „modrý abbé“, jak se mu přezdívalo, vrátil do Prahy.
Na slavnostním zasedání České společnosti nauk 25. září 1791 vystoupil Dobrovský - za účasti císaře Leopolda II. - s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národa arcidomu rakouskému, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Na rozdíl od tehdy četných jazykových obran nebyl však Dobrovského projev poníženou prosbou či dokazováním užitečnosti češtiny pro státní úředníky. Připomněl panovníkovi, že Slované tvoří většinu jeho říše a že jsou silou, která může i v budoucnu ochránit „rakouské panování“ před nepřátelskými útoky. Dobrovského řeč vyšla tiskem (německy) a v překladu K. I. Tháma si ji mohli přečíst i čtenáři Krameriových novin. Jestliže Dobrovského činnost ovlivňovala dosud jen úzký okruh inteligence, vstoupilo nyní jeho jméno do vědomí širší české veřejnosti. Z učeného osvícence se naráz stal národní buditel.
V období nastupující politické reakce nenašel Dobrovský přiměřené zaměstnání, a tak zastal soukromým učencem se skromnou pensí, podporován svými šlechtickými přáteli. V letech 1791-1822 napsal řadu významných prací, které rozhodujícím způsobem ovlivnily vývoj české historiografie, dějin české literatury, české jazykovědy a slavistiky.
V roce 1802-23 vydal cyklus historických pojednání pod souhrnným názvem Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Navazovaly na studie z 80. let a název vcelku přesně vystihuje jejich smysl.
K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury z roku 1792. V roce 1818 vydal podrobnější Dějiny české řeči a starší literatury, dovedené však, vzhledem k cenzuře, jen do roku 1526. Těmito díly a řadou dalších studií založil novodobou českou literární historii. Položil také základ k onomu pojetí českých dějin, které pak vytvořil jeho žák František Palacký.
Dobrovský patřil ke generaci, která nevěřila v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě. Přesto se však o jeho další rozvoj zasloužil tak jako nikdo jiný. Shrnul slovní bohatství češtiny a vědecky odůvodnil a stanovil pevná mluvnická pravidla a zásady pro tvoření nových slov. Učinil tak v četných studiích, především však v dílech Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) a Česko-německý slovník (I. díl 1802, II. díl, dokončovaný A. Puchmajerem a V. Hankou, 1821). Svým dílem otevřel Dobrovský cestu Jungmannově generaci, pro kterou modernizace a zvelebení českého jazyka byly stěžejním programem. (Dobrovský sám byl například v názoru na tvoření nových slov poměrně konzervativní.)
Spolu s V. F. Durychem je Dobrovský zakladatelem naší slavistiky. Monumentálním dílem v tomto oboru je jeho latinsky psaná práce Základy jazyka staroslověnského z roku 1822.
Od 80. let se podílel na činnosti České společnosti nauk. Udržoval písemné i osobní kontakty s vědci z mnoha evropských zemí i se svými žáky, mezi které mj. patřili B. Kopitar, A. Puchmajer, V. Hanka a F. Palacký.
Světově proslulý a uznávaný vědec J. Dobrovský měl obrovskou autoritu i u nové generace českých vlastenců. Nicméně zůstával mimo centrum národních snah, které se od druhého desetiletí 19. století tvořilo kolem J. Jungmanna. I když nesdílel romantické nadšení a víru této generace, přesto její snahy podporoval. Do otevřeného sporu s Jungmannem a jeho druhy se Dobrovský dostal v souvislosti se sporem o pravost tzv. Rukopisu zelenohorského. Že jde o padělek, poznal Dobrovský okamžitě po jeho „objevení“ v roce 1818. Když však navzdory jeho upozornění byl rukopis po čtyřech letech otištěn v časopise Krok (a poté i v německém překladu), vystoupil veřejně a ve třech článcích dokázal nepravost rukopisu. Nepřímou odpovědí na jeho vystoupení byly články označující Dobrovského za „superkritika“, „nevlastence“, „odrodilce“ či „slavisujícího Němce“. Dobrovského dílo proto bylo českými vlastenci mnoho let opomíjeno. Teprve přehodnocení pohledu na národní minulost provedené na sklonku století T. G. Masarykem a dalšími ocenilo obrovský význam Josefa Dobrovského a jeho díla. (jk)