Cesta toulavého mostu

Představte si, že stojíte na mostě. Docela normální situace, pokud zrovna nejsou všechny uzavřeny – čistě hypoteticky – kvůli nějaké přírodní katastrofě. Tak jinak: Představte si, že stojíte na řetězovém mostě. To už je něco jiného: píše se rok 2002 a v Čechách už stojí jen jeden. A teď: Představte si, že na tomtéž mostě stojíte v roce, dejme tomu, tisíc devět set dva. Vše vypadá před sto lety úplně stejně, „řetězák“ je stejně majestátní jako ve třetím tisíciletí, okolo plují mraky a vy se díváte dolů na stejně tichou řeku. Detail: Je to jiná řeka a jste osmnáct kilometrů od místa, kde budete za sto let.
Původcem téhle absurdní situace není chorý mozek, ale Orlická přehradní nádrž. Vltavská kaskáda změnila podobu naší největší řeky od Šumavy až po Prahu. Jedinečný most, který se původně klenul nad Vltavou, by se ocitl ve Vltavě. A tak se dnes klene nad Lužnicí.

Empír a řetězy

Obec Stádlec leží 14 kilometrů jihozápadně od Tábora. Má něco přes šest set obyvatel, zámek, barokní kapli. Mívala také synagogu, z té se ovšem v sedmdesátých letech stalo kino, které už dnes také neexistuje. Místo ničím výjimečné, řeklo by se. Právě od sedmdesátých let to ale není pravda: jihovýchodně od obce stojí ne-li nejkrásnější, pak určitě nejzajímavější most v Čechách. Byl by sám o sobě unikátní, i kdyby zůstal stát tam, kde původně stál. Byl vybudován v Podolsku na Vltavě, na silnici spojující Tábor a Písek, v letech 1847 až 1848. Jeho autorem byl architekt Bedřich Schnirch (1791-1868), který již měl na svém kontě pražský řetězový most Císaře Františka (na místě dnešního mostu Legií). Ten však vydržel jen do roku 1898, zato most v Podolsku přežil všechny povodně, války a režimy a pomalu se stával legendou. Byl totiž (a dodnes je) ukázkou vyspělého mostního stavitelství 1. poloviny 19. století, zároveň technickou i kulturní památkou, uměleckým dílem v dobově velmi populárním empírovém stylu, jež si však zároveň udrželo i svou užitnou hodnotu v plném rozsahu a zůstalo zcela funkční. To vše by s napuštěním Orlické přehradní nádrže zmizelo pod hladinou. Nad památkou nedozírné hodnoty, která nestihla včas dosloužit, se měla zavřít voda. Zbývala jediná možnost: most rozložit a zase složit. Zkrátka ho znovu postavit jinde.

Znovuzrození

Během několika měsíců byl v roce 1960 most po sto dvanácti letech rozmontován. Vyřešení otázky, kde ho znovu vztyčit, trvalo dalších deset let. Vzhledem k omezené nosnosti (2 tuny) nakonec padla volba na „okresku“ mezi Stádlecem a Dobřejicemi. Do malebného údolí Lužnice bylo v roce 1971 dovezeno všech dva tisíce původních žulových kvádrů a desítky metráků originálních ocelových táhel a řetězů; jen některé kovové části bylo nutné znovu vyrobit. Po čtyřech letech stál vzácný most tak jako kdysi. Délka 157 metrů, výška pylonů - empírových bran - 10,5 metru. Osmnáct kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde se „narodil“. A tak máme dnes co do činění s posledním empírovým mostem svého druhu v Evropě.

Jízda s rockem

Nejsnazší cesta k toulavému mostu je z Opařan na silnici Tábor - Písek. Na ní leží i Podolsko, kde je dnes k vidění modernější, železobetonový most o délce 510 metrů, postavený poblíž řetězového mostu za druhé světové války. (Byl ve své době jedním z největších v Evropě, a malá obec tak měla téměř dvacet let dva unikátní mosty.) Dva kilometry od Opařan je Stádlec, dva kilometry za Stádlecem náš přestěhovaný řetězový most. S sebou fotoaparát: most je natolik fotogenický, že si zahrál i ve Svěrákově Jízdě. Stal se symbolem Stádlece, jmenuje se po něm i rockový festival (Stádlecký rockový most), přežil obě letní povodňové vlny, které jen na Lužnici tři jiné mosty smetly, a přežije asi úplně všechno. Pro milovníka techniky je však v obci samotné ještě jeden zajímavý objekt. Je jím zdánlivě nezajímavý zámek, do kterého se dnes návštěvník ani nedostane. Jen vedle vrat je pamětní deska, která možná leckoho překvapí.

Derniéra velkého vynálezce

Na počátku devatenáctého století vyženil zámek jakýsi pan Křižík. O mnoho let později se sem nastěhoval jeho otec, aby zde dožil svůj bezmála stoletý život. Neměl ani maturitu, a přesto byl od roku 1905 doživotním členem Sněmovny. Maturitu neměl proto, že neměl na tehdejší povinnou taxu; ke konci života ovšem vlastnil bohatství tzv. pohádkové. Jenom za prodej práv na obloukovou lampu pro USA, Velkou Británii a Commonwealth dostal 310 000 zlatých. Na začátku dvacátého století, v době, kdy byl automobil v Rakousku-Uhersku ještě stále velkou vzácností, proháněl se po Praze v elektromobilu. Jmenoval se, jak už důvtipný čtenář tuší, František Křižík. Zemřel dvaadvacátého ledna 1941 ve věku třiadevadesáti let. A zemřel ve Stádleci. Říkají to chytré knihy, a potvrzuje to mramorová pamětní deska na zámku. (Žádná expozice v něm ale není: čtyřicet let tu bylo zahradnické učiliště a dnes má restituent vrata spolehlivě zavřená.) Potvrzuje to ostatně i místní hospodský, osvícený člověk, který dobře točí a ještě všechno ví. (Přepadne-li vás žízeň, neztrácejte čas hledáním hospody a rovnou se kdekoli ptejte po Mílovi.) Nevěříte-li ani jemu, pak do Stádlece vůbec nejezděte.