V jistých oborech podnes panuje zdání že dnové mohútných Husitův jsou skvělou dobou v dějinách té země které náleželi, a za posledních čerstvé paměti zmatkův nepomíjeno proti žádostem Frankfurtským (v německém „originále“ se píše „in der Zeit der letzten Wirren gegenüber den Ansprüchen der Frankfurter Oberhoheit“, tj. jde o známé pozvání na tzv. Frankfurtský sněm roku 1848) s pohrůžkou ukazovati na cepy jakoby zase jednou měly dostati jinou úlohu než mlátiti obilí. A předce by prosté uvážení toho, jaká byla vlast Husitův prvé než oni vystoupili a jaká by podle všeho souzení lidského nepochybně byla bývala kdyby oni nebyli povstali, každého milovníka vlasti naplniti mělo zcela jinými city než citem potěšení a vítězoslavné pýchy.
Nábožnost, podporovaná nevyvažitelným (unerschöpflichen, tj. nevyčerpatelným) bohatstvím země nasnášela v budovách k službám Božím zasvěcených takovou nádheru a vyvinula v tom takovou krasochuť, jakou si v mysli můžeme jen vyobraziti povážíme-li co po hrozném boření husitském, co po několikerých vnitřních bouřích domácích věku patnáctého a šestnáctého, co konečně po záhubách války třicetileté - co po tom všem ještě zachováno! Nejnovějším skoumáním těchto starožitných pozůstatků ukázáno zřejmě že dlouho ještě před Karlem IV. stávala samostatná umělecká škola česká která se jmenovitě v malířství (autor se v „originále“ dovolává spisu Jana Erazima Wocela Vyvinování křesťanského umění z roku 1852, tj. míněn snad Mistr vyšebrodský, Mistr třeboňský, Mistr Theodorik atd.) ku podivuhodné zběhlosti povznesla. Sám Karel neunaveně shledával ze všech konců světa díla umělecká, ostatky svatých, starožitnosti kde jich koli mohl se dopíditi; tak že, jakož pověst praví, kvůli tomu neostýchal se ani takových nepoctivostí jakých každý horlivý sběratel omlouvati moci se domnívá vyššími interessy kterými práci svou věnuje. Literatura česká od počátku čtrnáctého století takovým vzletem se byla povznesla že bylo očekávati nejkrásnějšího květu, nejplodnějšího ovoce. Muži vlastimilovní ujímali se jazyka domácího jenž pro převahu vplyvu německého, pro lesk university latinské, pro autoritu duchovenstva římského v pozadí zůstával, pěstovali jej kvůli němu samému, kvůli národu ke vzdělání spůsobnému a vzdělání žádostivému, jali se jej čistiti od cizot, pokoušeli se o jednodušší a k naznačování hlásek českých vhodnější pravopis, držíce se nicméně vždy, jakož svědčí skvělé příklady Tomáše ze Štítného a Smila z Pardubic, poctivě a neodstupně obou základův blahobytu národního: velebného náboženství otců svých a povinné věrnosti ke trůnu (tato kurzívou vyznačená pasáž v německém vydání chybí). Německým osadnictvem uvedeným do země již za Přemyslovců spůsobena taková čilost v průmyslu a obchodu že v brzce z ní dozrávalo ovoce nejhojnější a že ve městech, jmenovitě Pražských, povstal patriciát o jehožto bohatství svědectví vydává povědomá anekdota o císaři Karlovi s kupcem Pražským Rotlevem. Jakkoliv život německý ještě za Karla i po Karlově smrti v jistém odporném postavení (in fremdartigen Stellung) stál naproti živlu domácímu: přece jest věc přirozené žeby postavení toto během ponenáhlého vývinu bylo se srovnalo a žeby mezi těmi dvěma národnostmi byla nastala rovnováha. A tak by země česká pokojnou cestou prostředkem smluv a práva dědičného byla bývala vstoupila do spolku zemí pod žezlem rodu Habsburského spojených zachovavši neporušenou vnitřní svou sílu, ozdobena jsouc poklady a bohatstvím nahromaděným pobožností kolika století ve chrámích a na hradech svých, květouc obchodem a průmyslem, uměním i vědou, a sdružujíc ve věnci svých hor (innerhalb des Kranzes von Bergen, der seine Gränzen bezeichnet) potomky dvou kmenův dělících se o východ a západ Europy.
Než následkem světla Janem Husem rozžatého jiným během děje české dáti se měly! (Doch es sollte, Dank dem von Johann Hus augesteckten Lichte, anders kommen!). Země česká opět a opět podlehnouti měla moci válečné ažby konečně vysílena a zbrocena vlastní krví svou sklesla k nohoum pravého pána svého! Obyvatelstvo německé mělo být přemoženo a poraženo anebo ze země vyhnáno aby domácí vraždění a zuření větší vůle nabylo a vyhnanci tito v pozdějším čase našli tím pokojnějších sídel ve vyhubených končinách země této (und erst später in den entvölkerten Gegenden des Landes desto ungestörtere Wohnsitze wieder zu finden!). O zmaření blahobytu domácího pomlčíme: po tom zajisté rovně veta bývá při domácích bouřích jako při válkách mezinárodních. Zato připomenem jinou věc kterou by ti kdo na skvělosti a slávě dob husitských s vlasteneckou hrdostí se pasou dobře měli uvážiti: totiž klesnutí řeči a literatury domácí pro neblahý spolek ve kterýž se tato vydala s bludařstvím na poli církevním.
Jestliže vůdcové hnutí proticírkevního všecku vinu kacířské pověsti (den Verruf der Irrthümer und Ketzerei) do níž země upadla sčítati na cizince nepřátele země a národu českého; jestliže lid obecný v odporu kteréhož snahy velebených i milených vůdcův jeho zakoušely nespatřoval nic než úklady a příkoří „Němcův“ (wenn die große Masse in dem Widerstande, der sich den Bestrebungem ihrer verehrten und geliebten Führer entgegensetzte, nichts als die Ränke und Feindseligkeit der „Deutschen“ erblickten“); jestliže mu tedy protihusitství znamenalo tolik co protinárodní, cizí tolik co „německé“ (fremd und „deutsch“ gleichlautend galt): zdaliž je se čemu diviti že druhá strana uvykla hnutí proticírkevní pokládati zajedno se směrem národním, že národnost česká viděla se býti solidárně odpovědnou z toho co proviněno na poli církevním, že Čech a Husita, české a husitské bráno za jedno a totéž. A to bez důvodu a příčiny nebylo. Hnutím husitským zachvácena velká většina národu českého. Myšlénky, nejdříve Husem v obec vržené, od nástupců jeho dále rozpřádané a konečně přes všelikou míru přehnané, vládly a pronikaly déle než dvě stě let veškerým veřejným životem, všemi důležitějšími úkazy, všemi výlevy vůle a síly národní. Cokoliv za dlouhý ten čas vyniklo duchem, vědomostmi a charakterem krom nemnohých výminek více méně prodchnuto duchem husitství (die Färbung des Hussitismus) a duchem protestantismu. Květoucí tehdy literatura česká jmenovitě čelnějšími svými plody svými stála v odporu s církví (gehörte der antikatholischen Richtung an, während sich die kirchliche Gesinnung, wo sie irgend im Lande geltend machte, mehr zum lateinischen Elemente hinneigte - kurzívou vyznačená pasáž chybí v české verzi). Bohatá literatura česká této doby zároveň jest literaturou nebezpečných bludův doby této (ist zugleich die Litteratur der gefährlichen Irrlehren dieser Epoche), a proto literatura česká v tom okamžení ohromující ránu utrpěla když přemožené v zemi kacířstvo vzalo za své (als die Häresue im Lande besiegt und vernichtet wurde). Jesuité zajisté když po dvoustoletých zmatcích církevních uvázali se v tu velkou úlohu aby národ i zemi očistili z kacířstva a z bludův církevních: tuť poznali za nevyhnutelnou potřebu aby lidu především odňaty byly knihy ze kterých duch jeho církevní tak hlubokou byl zkázu vzal (die seinen kirchlichen Sinn so tief verdorben hatten); i nastalo ono veliké shledávání sbírání a zničování knih českých ne proto že byly české, ale že byly kacířské (jene ungeheure Nachspürung, Aufgreifung und Vernichtung böhmischer Bücher, nicht weil sie böhmisch, sondern weil sie ketzerisch waren). Tím spůsobem pykali květové čilé bohaté a činné (thatenreichen) literatury za velkou vinu (die schwere Schuld) kterou na ně uvalilo poblouzení na poli církevním; „odtud pošlo“ jak Jungmann praví, „že český jazyk se zvůlí v náboženství takořka vznikal, klesal i konečně padl („daher kam es“, wie Jungmann sagt, „dass von diesem Zeitpunkte an die böhmische Sprache gleichzeitig mit der Ungebundenheit im Glauben stieg, sank, und endlich fiel!“).
 

Úryvek z Helfertova díla (vlastně úplná jeho 49. kapitola, jíž jen navíc dodáváme titul z textu samého) Mistr Jan Hus, jak vyšlo česky v edici Novočeská bibliothéka roku 1857 s úvodem autorovým vysvětlujícím, že látku na „ponoukání hraběte Lva Thuna“ vzdělanou jazykem německým roku 1853 pod titulem Hus und Hieronymus (ona 49. kapitola je tam kapitolou 41.) „navracuje nyní zase literatuře české“, nachází tu své místo vlastně jako spisovatelův „překlad“ z němčiny do češtiny (některé citace německého „originálu“ v závorkách jsou vlastně mými poznámkami, které ovšem v tomto případě nemohu označit za poznámky překladatelovy). Ottův slovník naučný výslovně uvádí knihu Mistr Jan Hus jako týž polemický spis co zmíněný „původní“ Hus und Hieronymus, vydaný toliko o čtyři roky později nákladem Matice České v jazyku českém. Ohledně své češtiny, v níž údajně látka byla původně „nastiněna“ a kterou tu ponecháváme ve znění originálu i s dobovými zvláštnostmi (nápadná je zejména dalekosáhlá redukce užití čárky), Helfert dodává: „Od mládeneckých let věnoval jsem pilnost a pozornost řeči a literatuře české a myslím, že jsem se v ní vzdělal potud pokud se vůbec vzdělati může kdo v jisté řeči nebyl vychován…“ Tématicky nejde ani tak o to, že vlastně i Hus je rodákem takřka šumavským a velice snad proto tak zajímal Adalberta Stiftera, jak se lze jinde dočíst na stránkách tohoto internetového souboru, nýbrž o to, že právě Helfert, po otci ostatně původem z Tachovska, za něž kandidoval roku 1848 do říšského sněmu, psal o Šumavě sám německy vícekrát do Mitteilungen vídeňské Zeměpisné společnosti, a to v článcích povahy zásadní. Uvádí je ostatně Eduard Eisenmeier ve své Böhmerwald-Bibliographie v přesvědčivém výčtu: Die ehemalige Waldveste Böhmen (1862), Über den Grenzwald (1869), Reste mitteleuropäischen Urwaldes in der Šumava (!) (1869), Der verwüstete Böhmerwald (1874), Die Entsumpfung des Königsfilzes (tady jde zřejmě o dnešní Chalupskou slať) im Böhmerwald (1875). Psal i o Stifterovi (Studien über den Dichter den Studien v literární příloze Montags Revue, č. 5 a 43 ročníku 1881) a jeho zasvěceného svědectví o šumavském klasikovi se několikrát dovolává Alois Raimund Hein ve své základní práci Adalbert Stifter - Sein Leben und seine Werke (Praha 1904). Heslo při Helfertově baronském erbu zní rovněž jakoby o tom lese ve znamení růže Vítkovy: „DELECTAT FRAGRAT MEDETUR“ (tj. „těší, voní, léčí“). Jenže copak se Šumavy stejně jako osudů Evropy a Čech netýká i sám text zvolené ukázky z Helfertova historického pojednání, končící tragickým zvoláním Jungmannovým? Tři roky po českém jeho vydání stal se autor spisu Mistr Jan Hus rakouským ministrem kultu a vyučování. Byl synem rakouského právníka a autora mnoha prací zejména z oboru práva církevního Josefa Helferta (1791-1847), rodáka z Plané (Plan) na Tachovsku, narodil se však už v Praze 3. listopadu 1820. Na pražské univerzitě dosáhl i doktorátu práv. Není jistě bez zajímavosti, že do rakouského ministerstva vyučování byl původně povolán knížetem Felixem Schwarzenbergem, samostatně je řídil až do jmenování Stadionova a zůstal tam i za řízení hraběte Lva Thuna. Jako významný historik získal si velké zásluhy i o rakouskou památkovou péči a byl politicky přívržencem rovnoprávnosti národů monarchie zejména v ohledu rozvoje školství, rozumného federalismu beroucího ohled na celorakouské zájmy, jakož i odpůrcem státního poručníkování církve. Vídeňská univerzita mu vděčí za založení Ústavu pro rakouské dějiny a nelze opomenout, že v Procházkově sbírce Die Völker Österreich-Ungarns, vycházející v Těšíně (Teschen) vydal spolu s profesorem Vlachem spis Die Čecho-Slaven. Doživotní člen panské sněmovny a nositel vysokých c.k. vyznamenání nemohl tušit, co se stane pouhých několik málo let po jeho smrti ve Vídni 16. března 1910, natož aby dohlédl, že třeba jeden z jeho vnuků, prvořadý český hudební vědec a syn správce bechyňského panství paarovského Vladimír Helfert (jeho maminka se jmenovala za svobodna Marešová), zahyne nakažen tyfem z nacistického věznění v Terezíně (Theresienstadt) těsně po skončení té druhé z obou světových válek 18. května 1945 na pražské Bulovce (tam, kde necelé tři roky předtím v červnu 1942 bídně sešel ze světa říšský protektor Reinhard Heydrich neblahé paměti). Copak dějiny země a lidí mají nějaká kdyby?