6. 1. 1915 píše praporčík Boh. Borecký Stolové společnosti v České besedě v Liberci, že E. Obereigner je mrtev. (Zdroj: rodinná korespondence)

15. 1. 1915 Adjutant Ministerstva války ve Vídni odpovídá na dotaz Emilovu otci: „Über Fähnrich Emil von Obereigner hier keine Nachricht eingelangt”. (Zdroj: rodinná korespondence)

19.1. 1915 korespondenční lístek od manželky Bohumily adresovaný E. Obereignerovi s razítkem 3. 1. přichází zpět do Poděbrad: „Auf dem Felde der Ehre gefallen”. (Zdroj: rodinná korespondence)

25. 1. 1915 zasílá Bohumila Obereignerová, choť Emila O., dotaz na Informační kancelář Červeného kříže, jestli se Emil nenachází v nějakém zdravotním zařízení. Odpověď na dvou samostatných korespondenčních lístkách: „In den bisher eingelangten ämtlichen Ausweisen ist Angefragter nicht enthalten” (Zdroj: rodinná korespondence)

3. 2. 1915 bratr Vojtěch Obereigner zasílá dotaz na Informační kancelář Červeného kříže, jestli se Emil nenachází v nějakém zdravotním zařízení.: „In den bisher eingelangten ämtlichen Ausweisen ist Angefragter nicht enthalten”  (Zdroj: rodinná korespondence)

Vídeňský úřad městskému radovi Hrázskému (Poděbrady) v telegramu z 11. 2.: „Über Fähnrich Obereigner keine Meldung eingetroffen. Verlustlistengruppe” (Zdroj: rodinná korespondence)

20. 2. 1915 Streffleur´s Militärblatt, s. 5: Obereigner Emil, ResFeldw, KdtAsp, IR. Nr. 36, 6. Komp., Böhmen, Poděbrad, 1889, tot (2./1. 1915)

10. 3. List „Čech”, č. 69, str. 9, rubrika „Padli, zraněni, zajati ve válce”, 134. výkaz ztrát, důstojníci: Kadet asp. Emil Obereigner, 36 ppl., 6, Poděbrady, padl

Úřady dlouho nemohly Obereignerovu stopu najít. Kvůli označení jeho hodnosti (Fähnrich, Feldwebel, Kadett Aspirant...) a také kvůli druhému Obereignerovi – Jindřichovi (Heinrich, „Heinček”), který byl Emilovým bratrancem a bojoval v těch místech. Citován jako Hauptmann Heinrich Obereigner, Infanterieregiment 17, 5. Kp. „Nachrichten über Verwundete und Kranke” uvádějí postřelen do ruky, léčen v Rudolfinerhaus ve Vídni. Další údaje  podle Verlustliste 21 z 8. 10. 1914: zraněn, později – 27. 1. 1915 oprava předchozí  VL: zraněn, zajat. Úřední zpráva z 19. května 1917: povýšen do hodnosti majora. (Zdroj: Nr. 186, Wien, Samstag, Fremdenblatt, Seite 9)

Leden – březen 1915: docházejí rozporné a protichůdné zprávy o okolnostech smrti Emila Obereignera. Obě rodiny, Obereignerova a Boučkova se nedočkaly úředně potvrzených zpráv z Vídně, a vedly tedy pátrání po Emilovi samy, ale odděleně, bez vzájemné součinnosti a ve stálé naději, že by mohl být v ruském zajetí

Výňatky z korespondence

Dvě nedatované ankety dr. Boučka s žádostí napsat odpověď na otázky týkající se událostí kolem smrti E. Obereignera. Jakýsi vojín Novotný vypovídá, že nebyl očitým svědkem, ale že E. O. byl zraněn do kolena, nebylo možné jej ošetřit, střílelo se navečer z pušek, bitka byla v lese, kde bylo mnoho sněhu a mlha, že nebylo vidět na dvacet kroků. Byl ústup rak. vojska, byla poslána hlídka, která E. O. dlouho hledala a nalezla už mrtvého. Podle vojína Novotného nebyl Obereigner zajat Rusy.

Druhá nedatovaná anketa je adresovaná panu Staňkovi do Filialreservespital ve Vídni, o němž dr. Bouček slyšel, že byl raněn také 1. ledna. Staněk sděluje, že viděl, jak Emil Obereigner byl zraněn do nohy, že velmi krvácel, že ho obvázat nemohl a marně sháněl zdravotní hlídku. Střílelo se z kanonu a bodákových pušek, rakouské vojsko necouvlo ani nebylo pronásledováno. Spali v lese na sněhu – a možná že druhý den couvlo rakouské vojsko a Obereignera sebrala ruská hlídka. Nevylučuje ale možnost, že zůstal v lese. Staněk sám mu nemohl pomoct, ale řekl ostatním, kde Emila viděl.

Hans Janowitz an Henriette Bouček, Feldpostkorrespondenzkarte 11. Jänner 1915

Verehrte gnädige Frau!

Dass der Ing.Obereigner, Kadett im Inf. Reg. 36 am 1. Jänner in einem unglücklichen Sturm gefallen ist, wird wohl in Poděbrad bekannt sein. Der Zufall fügte es, dass ich sein Grab fand. Es befindet sich mitten im Wald auf einer Höhe, die mein Regiment am 3. 1. erstürmt hat. Wollen Sie, verehrte gnädige Frau der hinterbliebenen Ehefrau des Gefallenen meine herzliche Teilnahme übermitteln! Der Baum, unter dem sich die Ruhestätte befindet, ist durch ein eingeschnittenes grosses O und ein Kreuz deutlich gemacht. Die nähere Lage des Ortes wird man beim Rgt. 36 in Jungbunzlau stets erfragen können. Welches Schicksal in den fremden Bergen hier, das Grab eines Bekannten zu finden!

Ich bin mit herzlichster Empfehlung Ihr ergebener Hans Janowitz

Vojtěch Obereigner otec synu Vojtěchovi v dopise z 15. 1. 1915

Milý Vojtíšku!

Malá jiskřička naděje. Právě přišel telegram na pana radu Hrázského daný ve Vídni v 6 ½ h. večer.

„Über Fähnrich Emil von Obereigner hier keine Nachricht eingelangt. Adjutant des Kriegsministeriums”

Z toho soudím, že se rozhodně telegraficky na Regiment ptali a že tento o něm neví, tedy je úplně vyloučeno, že by jej byli pochovali, ani že nebyl do žádné nemocnice poslán, tedy může být jenom, ač těžce raněný, v ruském zajetí. V nejhorším pádě od Rusů pochován, a to by ani Karásek nemohl vědět. Že se z Vídně na Regiment do Polska ptali, vychází neomylně z toho, že jsem napsal v telegramu CADET a ve Vídni u ministerstva nemohli vědět, že je Fähnrich, an jmenování stalo se u Regimentu vlastně již u Bataillonu v Liberci, a přece odpovídají Fähnrich, vždyť Emil sám psal 29/12 poslední lístek Cadat Aspirant.

Tak milý Vojtíšku, hned Ti to píši a soudím, že i Borecký i Mrázek jsou v zajetí, an by některý přece psal.

Líbá Tě upřímně Tvůj Tatínek
 

Nedatovaná zpráva záložního šikovatele kadeta aspiranta Jirsy v Kutné Hoře

Zál. Kadett Aspirant Ing. Emil z Obereignerů padl dle zprávy zál. Kadett Asp. Bohumila Boreckého (1. Marschkomp, 5. Marschbat. 36) adresované na zál. Praporčíka Dr. Jana Jeřábka (IV. Ersatzkomp. 36, Liberec) dne 31. prosince 1914. A sice byl zasažen úlomkem šrapnelu do nohy a přes noc vykrvácel a zmrzl. Zprávu tu potvrdil dopis zál. por. Karla Freunda (2. Marschkomp. 5. Marschbataillon, 36, Feldpost 79) zál. poručíku Haluskovi (Liberec – Militärstationskommando)

B. Borecký Emilovu bratru Vojtěchovi, Feldpostkorrespondenzkarte 17. 1. 1915

Velectěný Pane!

Obdržev dnes Váš ctěný lístek z 11. 1. 1915 jsem nucen oznámiti Vám smutnou zprávu, že Váš p. bratr Emil z Obereignerů skutečně padl dne 1. 1. nad Novicí, kdež jest také pochován. Sám jsem nemohl té hrozné zprávě uvěřiti, jest to však bohužel pravda.

Projevuji Vám a Vašim pp. rodičům a Jeho milostivé paní nejhlubší soustrast, jsem v plné úctě

Borecký Boh, Fähnich, 5/36 Feldpost 79

Josef Míka Emilovu bratru Vojtěchovi v dopise z 19. 1. 1915

Velectěný pane,

Promiňte mi, že Vám teprve nyní odpovídám na zaslaný mi lístek, nebylo mi dříve možno dáti odpověď, jelikož jsem měl býti přeložen z Bělska do nemocnice jiné, zůstal jsem zde dále.

Ohledně Vašeho pana bratra Vám dodatečně sděluji, byl raněn do hoření části nohy, jak jsem Vám to sdělil hned poprvé, kuličkou nejspíše „dum dum”, jelikož rána hodně krvácela, ač byl hnedle obvázán, buď vykrvácel, anebo nastala okamžitá otrava krve. Stalo se to prvého ledna t. r. asi ke 3. hodině odpoledne v lese nad vesničkou Przelup a Novica v Haliči. Není vyloučeno, že nemohl býti v ruském zajetí, ten den nás tam upadlo mnoho, co jsme byli ranění, jenže těžce ranění zůstali na ruském hilfsplatzu, kde jsem byl též já, a mezi námi Váš pan bratr nebyl. Když jsem byl 4. ledna dopraven na hilfsplatz našeho pluku, ptal jsem se sanitäts-soldatu, jestli něco o panu Kadettu nevědí, a oni (= vojáci ze zdrav. hlídky) mi řekli, že tam byli posláni od pana praporčíka Mrázka na to místo, kde byl zraněn, když tam prý přišli, byl již mrtev, co jsem na vlastní oči neviděl, nepřikládám tomu za skutečnou pravdu, jelikož se staly již dost velké omyly. Co vím určitého, to Vám sděluji. Dostanu-li se do Čech někam, můžeme spolu mluviti ústně, to bych Vám zaslal lístek. Promiňťe, že jest to tak naškrabáno, mám zesláblou ruku, tak že se mi celá třese.

V dokonalé úctě Josef Míka                                                                                                                              

Václav Březina Emilovu bratru Vojtěchovi, Feldkorrespondenzkarte 20. 1. 1915

Velevážený pane inženýre!

Dnes 20. tm. obdržel jsem lístek od Vás, na který Vám ihned odpovídám. Co se týče Vašeho p. bratra Emila, padl týž 1./1. Na Nový rok as ve 4 hod. odpol. Jest to nemilé pro mě, že Vám musím tuto smutnou zprávu sděliti, ale lépe, když víte jistotu. Podrobnosti Vám sdělím, shledáme- li se.

V. Jelínek dr. Boučkovi, Feldpostbrief  2. 2. 1915

Vážený pane doktore!

Dle sdělení jednoho mého přítele, psal jste prý, pane doktore, mně – ač lístek ten dosud jsem neobdržel – o sdělení, co se stalo s panem praporčíkem z Obereignerů.

S největší ochotou vyhovuji Vašemu ctěnému přání, ač smutnou zprávu musím sděliti Vám, neboť pan praporčík z Obereignerů v boji východně od vesnice Nowice dne 1. ledna 1915 padl, vlastně byl poraněn a zemřel. Další podrobnosti nemohu Vám, pane doktore, sděliti, neboť sám v boji tom zúčastněn jsem nebyl, jelikož naše 2 setniny přišly až po dobytí tohoto kopce.

Dne 8. ledna t.r. byl jsem na kopci tom, ale nemohl jsem hrob pana z Obereignerů navštíviti, jelikož jsem se nesměl od svých lidí daleko vzdáliti. Někteří, kteří byli poblíže mě, pak sdělili, kde asi hrob jeho a nadporučíka Brusche se nachází...

V. Jelínek dr. Boučkovi Feldpostkorrespondenzkarte 20. 2. 1915

Velevážený pane doktore! (Na) Váš ctěný lístek ze dne 9. 2. dovoluji sobě uctivě Vám sděliti, že pluk č. 56 vystřídal 3. 1. Náš pluk, který útokem kopce dobyl a musil tudíž tam hrob nalézti. Podrobnější zprávy napsal pan poručík Stejskal panu z Obereignerů (= Emilovu bratrovi) do Svojšic. Ten byl v bojích těch účasten. Při vyšetřování tohoto případu mně bylo mnoho řečeno, což se mezi sebou neshodovalo. Další, co budu moci vyšetřiti, si dovolím Vám oznámiti.

S uctivým pozdravem se Vám poroučí oddaný Jelínek.

Fiala dr. Boučkovi, Feldpostkorrespondenzkarte 9. 3. 1915

Vážený pane doktore!

Váš lístek byl mi teprve dnes doručen, jelikož byl jsem přeložen od třetího ke 2. Armee, Bt. Kmdu (= 2. Armee Etappenkommando). Není tudíž mou vinou, že teprve nyní odpovídám. Na Váš dotaz sděluji, že mi nadpor. Eret, 26. pěš. pluku vyprávěl, že onen hrob s nadpisem: Obereigner, verwundet, verblutet, erfroren byl hrob setníka nikoliv však praporčíka z Obereignerů. Jelikož mě osud Vašeho p. zetě zajímal, tázal jsem se výslovně, ví-li určitě, že byl to hrob setníka z Obereignerů, což rozhodně potvrdil. O osudu Vašeho zetě mi však nemohl podati nižádné zprávy. Dopíši ještě dnes několika známým důstojníkům 36. pěš. pluku a vůbec se vynasnažím, abych zvěděl, co se s Vaším panem zetěm stalo. Doufám, že se mi to podaří a bude mi možno podati Vám co nejdříve příznivou zprávu, v nejhorším případě zbavit Vás hrozné nejistoty. Těšilo by mne, kdybych uslyšel, že Váš p. zeť žije a je pouze zajat. Neučinil- li jste toho, obraťte se sám ještě na velitelství náhradního praporu č. 36 v Liberci. U praporu je stále několik důstojníků v minulých bojích raněných, snad některý z nich o osudu Vašeho zetě ví. Přál bych Vám i Vaší pí. dceři, aby naše pátrání mělo výsledek v každém ohledu příznivý a potěšitelný.

Oddaný Fiala

Josef Míka Emilovu bratrovi Vojtěchovi v dopise z 31. 3. 1915

Velectěný pane,

... Zároveň Vám též sděluji nehodu, která se stala panu bratrovi při pochodu 29. 12. z Gorlice do Novici. Dlouho trvajícím pochodem od rána...do noci ...došli jsme do vesničky Novici. Ztrmácení jsme byli všichni, i my staří vojáci jsme toho měli dosti.

Cesta vedla lesem, při němž se vinul dosti silný potok, takže jsme byli nuceni několikráte přecházeti přes vodu, jelikož tam nebylo žádného mostu. Při takovém jednom přechodu se pan kadet smeknul a upadnul do vody, kde bylo 30-40 cm hloubka, hodně se promočil a řádně nachladil, pomohli jsme mu vstáti, on však se třásl zimou, takže se sotva udržel na nohou, naštěstí jsme již neměli daleko do vesnice N., asi 15 minut. Kde se trochu v jednom domku usušil. Na to jsme museli čekati hodně dlouho venku, než jsme byl ubytováni. Druhý den na to nám byly přiděleny Feldvachy ze 30. na 31.

Odchod z Novici v 10 hodin dopoledne, na místo jsme přišli v poledne. Feldvachy jsme strávili společně s panem Kadetem v zákopách do 31. 12. Na to vystřídání, odchod do Novici, ten večer jsme strávili na půdě jedné chatrči...odchod z Novici v 10 hodin dopoledne směrem ke Gorlici, netušíce nikdo, co nás toho dne čeká. Chůze nás unavovala, jelikož bylo hodně sněhu a kopce. Asi po hodinovém pochodu byl dán rast. Pan Kadet byl velice unaven tíhou ristanga a udělalo se mu špatně.

Na to mu bylo dovoleno ristang dáti na trägführera a v pochodu pokračovati, při tom byl též přítomen prap. Mrázek. Tak jsme společně pokračovali krok za krokem ku předu, kde nám již zdáli se ozývaly pozdravy nepřátelských pušek, cesta byla velice obtížná na osudný vrch 814, kde jsme dostali oheň z pravé strany, takže nás rozrazili, a zbytek nás dostal se až na vrch. Tam byl pan Kadett raněn mezi 4. až 5. hodinou odpoledne, to jest vzdáleno od Gorlice asi 2 hodiny cesty. Na to jsem byl raněn já a upadnul do zajetí, to bylo to neštěstí, jinak jsem pana Kadeta vyhledal a potřebné již zařídil.

Před smrtí pana Kadeta jako náhodou našel ho pan por. Mrázek s vojínem Zahrádkou, jak seděl u stromu již značně vysílen, tedy ho přikryli dekou, by mu nebylo zima, při odchodu pravil pozdravujte ženu a děti. Pan por. Mrázek mu nalil jakousi tekutinu na ránu, by tak nekrvácela a říkal mu, že ho nechá odnésti. San. Patr. Komendant (= velitel zdravotnické hlídky) Desátník Hron mi říkal, že pro prudkou střelbu nemohli pana Kadeta odnésti a též ani vyhledati, když však ho v noci nalezli, byl již chladnou mrtvolou... Několik vojínů je zde také, kteří pana Kadetta viděli 2. ledna již mrtvého.

Velectěný pane Obereigner, dále Vám sděluji zcela určitou a dobrou zprávu ohledně hrobu pana Kadetta, jest pochován na Gotě 814, na stromě jest vyryto jméno, comp., křížek, pluk. Patrno 1.1. 1915, v blízkosti jeho jest pochován pan nadporučík Brusch. O hrobu vašeho pana bratrance (= Heinricha Obereignera) mi není známo zcela nic, ani kamarádi neví ničeho – toto mi sdělil pěšák Dušek, který přišel před několka dny z bojiště a jest zde v Rekonvalescentu, neb sám byl zúčastněn pana Kadetta, když ho pohřbívali se zál. Ppor. Stejskalem, který jest též na bojišti. Potom jest zde pan Kadett Rašín, který mi říkal to samé, u hrobu pana Kadetta byl osobně na Kotě 814. Co se týče jmenování pana Kadetta Fähnrichem, zde dosud nic není, ale rozhodně povýšen jest.

Věci žádné prý již u sebe neměl, když ho nalezli mrtvého, myslím, že později se vše vysvětlí, kdo mu to odejmul, a zajisto to bude odevzdané, budu ovšem po tom pátrati ...

Por. Mrázek v nedatovaném dopise

Vysoce vážená milostivá paní!

... Bylo mi známo, že pan praporčík je raněn, a proto jsem po našem odražení s 10 neb šesti dobrovolníky jej šel hledat těsně před ruské posice... asi k ½ noci. Kdy to bylo, nevím. Po dlouhém hledání, po tmě, ve sněhu a proutí jsem jej našel. Světla ovšem pod jistým nebezpečím zabití nebylo možno dělat, ani mnoho hluku. S velkou námahou byl uložen na celt, transport ale jednak pro sníh, les, tmu, jednak proto, že zlomenina nohy ve stehně se příčila a bolesti a sténání způsobovala, jednak pro úplné vysílení a apatii mužstva, které nebylo vstavu jej ani zdvihnouti zemdlením, museli jsme od věci upustiti asi po 50 krocích...pokryli jej asi 5 dekami po zabitých. Šel jsem zpět a dvě sanitní patrolly poslal jsem nahoru s přesným jak možno označením místa. Sám jsem byl novým rozkazem služebním poslán s oddíly jinam.

     Co s věcmi se dělo, nevím. Nemyslel jsem v okamžiku tom a nepokládal jsem to za nutné, jistě počítav na záchranu sanitní patruillou neb Rusy, Sanitní patruilla buď ho nenalezla, neb přišla pozdě, když již nepřítel, který tu noc pomíječně opanoval bojiště, šel v před, neb nedopustil ohledávání bojiště. Snad věci vzali Rusové. Je beze vší pochyby, že bojiště ohledali. Pochovávání mrtvých, tři dni, po sem a tam klonících se třídenních bojích, kdy my konečně pole opanovali, obstarával tuším pan Praporčík Stejskal. Ten, byl-li tam, musí věděti bližší ...   

Praporčík Stejskal v dopise Emilovu bratrovi Vojtěchovi z 9. 2. 1915 z bojiště

Velectěný pane,

Předem přijměte mou upřímnou soustrast nad ztrátou Vašeho ct. p. bratra, mého válečného kollegy. Viděl jsem ho posledně 1./I. dopoledne, asi 3 hod. před jeho zraněním. Naše marsch-kompagnie přijela a byli jsme zrovna na 1 hodinu ubytovaní, když Emil šel s jeho kompagnií okolo. Vyšel jsem ze stavení, a poněvadž jsem byl na druhé straně říčky, kýval na mě rukou na pozdrav. Bylo to naše první – a bohužel zároveň poslední setkání na poli válečném. Vyměnili jsme několik slov, však již přišel rozkaz ihned odmašírovat.

I moje kompagnie byla allarmovaná, za půl hodiny jsem odcházel za Emilem. Měli jsme dělat útok a šturm na ruské posice. Rusové obsadili tehdy vysoký hřbet za vsí. Ten jsme měli dobýti. Dostali jsme se brzy do prudkého ohně, který byl tím horší, poněvadž Rusové stříleli tzv. zástřelnými patronami, které ve svém účinku rovnají se střelám dum dum. Bylo odpoledne, když jsme již postupovali k samémo vršíčku hory. Já byl na jedné straně a Emil asi o 600 kroků stranou. Tam při útoku dle výpovědi vojáků a důstojníků byl raněn do nohy do kolena. Zástřelná patrona roztrhla mu jablko Byla to rána dosti těžká, ale ne smrtelná. Byl by býval jen kulhal, kdyby měl ihned správné ošetření.

Po zranění jeho chopili se ho vojáci naši, dali ho do celtu a odnášeli ho z bojiště. Po několika krocích však byli překvapeni prudkou palbou zbloudilé ruské patroly. Bylo to tak náhle, že vojáci celt pustili a plným úprkem utíkali pryč, obzvlášť když prý ještě i z jiné strany dostali oheň. Někteří byli zraněni. Brzy na to uhodila tma a my jsme dostali rozkaz změnit místo. Foukal prudký vítr a vál sníh. Vojáci, kteří celt nesli, nemohli v noci již místo neštěstí nalézti. A tak se stalo, že nešťastný Emil, který ztrátou krve seslábl, že nemohl volat o pomoc, v studené bouřlivé noci zmrzl.

O dva dny později dostal jsem úlohu pohřbít mrtvé. Vypomáhal jsem jenom pionierům, kteří nestačili. Poněvadž jsem věděl od sanitäts-patrolly, co se s Emilem stalo, poručil jsem vojákům, aby ho pochovali. Sám jsem tam jíti nemohl, poněvadž jsem byl asi ½ hodiny od místa kde ležel. Teprve za dva dny, když jsme vystřídali regiment 57, mohl jsem jeho hrob navštívit. Plakal jsem jak dítě u jeho hrobu.

Je pohřben v krásném lesním zátiší na kótě 814 nedaleko vsi Novice-Prislop. Ještě několik vojáků ví o jeho hrobě, který je těžko k nalezení. Po pozůstalých věcech poptám se 5té kompagnie a řeknu účetnímu poddůstojníkovi, aby to poslal do Svojšic (= místo bydliště Emilova bratra Vojtěcha) ...

Marie Obreignerová, Emilova matka, v nedatovaném dopise synovi Vojtěchovi

... Dnes nám psal dr. Koťátko, je též na bojišti a sděluje nám, že kolega poručík Emilkův hrob fotografoval, který je prý křížkem vyznačený ... Vrátí-li prý se pan Dr. Koťátko, že nám sdělí  bližší zprávy z Emilkova posledních okamžiků. Zas nová záhada, což teprve teď po tolika nedělích se to dozvídáme, proč nepsal někdo hned dříve, kdo byl u něho. Co je vlastně pravda?... Někdo nám psal, že leží Emilek na kraji kopečku lesa a má na stromě vyryté jméno a tento zas píše, že jest tam označený křížek, jest to hrob stejný? Kdo nám to poví? Záhadným je, že též Jindřich v té samé končině bojoval a u „Nová ves” či „Novica”, jak nám to Pavla (=matka Jindřicha Obereignera) řekla, padl. Více se o Jindřichu neví, dal prý mu kamarád tam křížek, na měmž je nápis E H (tj. Emil Heinrich) v. Obereigner Hauptmann 1/11. 

Marie Obereignerová, Emilova matka v dopise z 5. 2. 1915

Náš drahý Vojtíšku!

O Emilkovi úředně dosud nic nepřišlo. Pan Hrázský byl osobně na tom úřadě ve Vídni a tam, ačkoliv se ptali u Regimentu, dosud nic nedošlo. Slíbil ten úředník, nějaký Čech, že by p. Hrázskému podal ihned zprávu, která dosud nepřišla. Nedoufáme už v ten zázrak, že se nám Emilek vrátí, nechytáme se již té naděje, ale přece Vojtíšku je to divné, že tam Emilek v seznamu ztrát k 1. lednu nebyl, který tam na Ministerstvu leží... Holka od Boučků byla nakupovat u Rubešů a tam prý ženské mezi sebou povídaly, že syn té jedné psal z Uher z nemocnice, že prý Emilek a 4 jiní byli zajmutí, a protože mohl utíkat, že utekl. Holka hloupá nezeptala se na jméno, myslela, že stačí, když doma poví, co slyšela. Hned Boučkovi pátrali, ale marně. Nevěříme Vojtíšku těm povídačkám, vím, jak teď řeči povstávají, ale kdyby bylo na tom něco pravdy, jaké štěstí by se k nám nastěhovalo.

Pan Rohlíček, o kterém se všeobecně povídalo, že je mrtev, paní musela prodat obchod, a on je teď v zajetí. V Kutaperku (Kuttenberg?) jedna ženská dostala zprávu o svém muži, že je mrtev, hned aby nezmeškala, že bude teď o muže zle, hned se provdala, a první muž se jí za 6 neď. vrátil. Sňatek se prý prohlásí za neplatný, ale co jestli je nějaký ten anlégříček (= něm. majitel kapitálu v cizích podnicích, zde míněn asi peněžní převod na jiný účet), ten se také prohlásí za neplatný?

Dějou se teď vskutku zázraky, co kdyby i nás to nevýslovné štěstí potkalo, ale nás né, viď, nás musí ten Osud deptat, až nás zdeptá.

Včera dostal ml. K. Vaníček od ml. Bláhy, o kterém se mluvilo, že padl ze zajetí, lístek, který byl nějak propašován, že hned došel.

V pondělí přišla pí. Serbusová z Pátku, přinesla nám ukázat lístek, že jim psal nějaký Vecko z Pátku, že jejich syna 1. ledna sám pochovával, že tam má hrob s jeho jménem. Že byl zraněn a zmrzl. O Emilkovi se tam nezmiňuje. Z 21. ledna dostali lístek od jiného kamaráda, nějakého Prokše, že aby se nestrachovali, že byl jejich syn na 1. (= ledna 1915) s mnoha jinými zajat.

Která zpráva bude pravdivou?

Vojtěch Obereigner otec synu Vojtěchovi v dopise z 23. 4. 1915

Milený Vojtíšku!

... Těšíme se, že v neděli přijedeš... Budeš zde číst od regimentu psaní, z kterého je zřejmé, že byli na ústupu, vědí, že Emilek padl, jak byl raněn, to nevědí (též se o to žádný nestaral) a přiznávají, že boj byl s Rusem na blízko a že Rus opanoval bojiště, žádný od pluku jej nepochovával, tedy buď jej pochovali Rusové aneb přišel do zajetí. Dnes se dozvěděa zase náhodou tetička u Brod, že tam byla jedna ženská, jejížto sousedka dostala od syna z rusk. zajetí lístek, že je tam Emilek, a když paní Brodová žádala, aby nám to šla vyřídit, (řekla) že to již víme, že se to vyšetřovalo u obce, - opět nevědí, odkud byla a jak se jmenuje, tak milý Vojtíšku zase slabá naděje.

Těšíme se na Tebe velice Tvůj Tatínek

Dr. A. Koťátko choti Bohumile Obereignerové  v dopise z 1. 10. 1919

Milostivá paní!

„... Již v roce 1915, když jsem byl v kádru 36. pluku v Debrecíně, zaslal na pluk dotaz tuším Váš otec p. Dr. Bouček, kterému jsem tenkrát při čerstvé paměti vylíčil vše, co jsem věděl – snad ten dopis nedošel a vlastně mě tenkrát mrzelo, že jsem vše napsal a jistě svým dopisem jen zármutek způsobil.

     Já jsem přišel do pole konec ledna 1915, tedy krátký čas po tom dni (na Nový rok tuším 1915), kdy se stal ing. Obereigner nezvěstným. Protože Váš. p. manžel, jak zajisté osobně víte, patřil v Liberci k mým nejmilejším přátelům, neopomenul jsem žádné příležitosti, abych se dověděl něco positivního. Ovšem v poli se lidi stále střídají a je to jen náhoda, když se člověk setká s nějakým bezprostředním svědkem. To nejspolehlivější, co jsem zvěděl, byla zpráva od nějakého vojína (byl svobodníkem u mé setniny), Jmenoval se Čapek, byl domovem v Malých Čejeticích u Mladé Boleslavi, kde jeho otec je v cukrovaru tuším strojníkem nebo vážným. Dal by se v cukrovaru dotazem dobře vypátrat.

     Ten vypravoval tak: Tenkrát po Vánocích, myslím, že to bylo na Nový rok, došlo k boji u Přislupu-Novice, jižně od Gorlice v Haliči. Myslím, že rakouské vojsko dobývalo jeden hřeben na Rusech, nebo naopak. Rakouské vojsko a s ním i 36. pluk dobyl hřeben hory a pronásledoval prý Rusy na druhém svahu poněkud po stráni dolů. Rusové utíkali dolů, pak prý se obrátili – snad dostali posilu – a rakouské vojsko ustoupilo zase zpátky na hřeben, kde byly jakési starší posice. Při tom byl prý Váš p. manžel poraněn do nohy a ostal ležet mezi ruskou a rakouskou frontou. Z obou stran se pořád střílelo a místo, kde ležel, bylo prázdné, holé a rovné, takže nebylo možno ve střelbě se k němu přiblížiti. Nemohl se pro poranění doplížiti k frontě a volal o pomoc, aby ho odnesli. Ale ve střelbě se toho patrně nikdo neodvážil, takže asi za dvě hodiny jeho volání ztichlo – asi zmrzl. Potom prý byl poblíž pohřben, ale při tom už ten vojín Čapek nebyl a já jsem se nesetkal s nikým, kdo by byl býval při pohřbu nebo ho viděl mrtvého. Snad tedy přece není ztracena všecka naděje, ale dle pravdy musím říci, že se všeobecně říkalo, že v té bitvě na Nový rok Obereigner zahynul. 

     Náhoda tomu chtěla, že jsem potom v druhé polovici února 1915 přišel právě v ta místa, kde se to všecko mělo stát. Byli jsme poblíže v posicích a vypravil jsem se jednou v ta místa – bylo to ve vzdálenosti asi 1 km od našich posic. Je to kota tuším 804 nad Novicí, která je na speciální kartě vyznačena a kterou si ovšem ostře pamatuji. Tam jsem našel dle popisu na plateau hory, a sice na jejím nejvyšším místě několik hrobů. Na jednom byl prostý dřevěný křížek s nápisem, tuším, E. Obereigner zde opuštěn zmrzl. Vím, že tam bylo jeho jméno i toto udání, což souhlasí s líčením vojáka Čapka. Nápis byl tužkou, vyřezali jsme jej do dřeva kříže, aby byl trvalejší. Vedle na holém místě v lese bylo několik křížů, bez nápisu – hrob s jménem Obereignerovým pod velikým bukem. Vše bylo tenkrát hluboko pod sněhem, okolo všude mohutné buky a lesní ticho. Odcházeli jsme  s hlubokým pohnutím ...”

(Všechny dopisy -  Zdroj: rodinná korespondence)

- - -

Závěr různých svědectví podle rodinné  korespondence:

V místech obce Nowica a Przyslup jižně od Gorlic (západní Halič) na kótě 814 byl E. Obereigner v boji 1. ledna 1915 zraněn do nohy a silně krvácel. Pro prudkou střelbu nebylo možno ho přenést do bezpečí z místa dotyku dvou front. Bezprostředně po zranění ošetřen nebyl. Byl opřen o strom, zabalen do dek tak, aby vydržel do příchodu zdravotní hlídky. Volal o pomoc. Teprve až k půlnoci nalezli jej vojáci (por. Mrázek), kteří věděli o jeho zranění a vrátili se. Po dlouhém hledání ho našli na pokraji smrti. V mrazivé a větrné noci, sami vyčerpáni, též pod nebezpečím útoku nepřítele jej nemohli odnést. Informovali zdravotní službu (desátník Hron). Ta jej po delší době našla již mrtvého. Vykrvácel a zmrzl. Když poručík Mrázek v noci s mužstvem odcházel od Obereignera, musel vědět, že záhy zemře. Por. Mrázek: „Sám jsem byl novým rozkazem služebním poslán s oddíly jinam.”  Všichni byli tak vyčerpáni, že v několika mužích ani celtu neuzvedli, a pak, po návratu k jednotce, šli uprostřed noci plnit nový rozkaz.

Datum smrti bylo určeno na 1. ledna 1915. Teprve třetí den, když boj v tomto místě skončil vítězstvím rakouské armády, byl Obereigner pochován spolu s dalšími mrtvými. Nápis „Emil Heinrich von Obereigner Hauptmann”, který údajně někdo umístil na (Emilův?) hrob, jak zmiňuje Emilova matka v dopise, mohl zmást Červený kříž nebo vojenské úřady, které pak tyto dvě osoby zaměnily nebo ztotožnily.

Svou úlohu taky sehrály hrubé chyby ve velení 36. pluku, špatná komunikace velitelů a nejistota v identifikaci osob Emila a jeho bratrance Jindřicha Obereignera. Kontrastují též svědectví vojáků a mlčení nejvyšších úřadů.

Krzysztof Gardula, polský spisovatel, vojenský historik Krakov, březen 2017 (ze zdroje Jerzy Drogomir, Polegli v Galicji Zachodniej 1914-15, Tom I., Tarnów 1999): mezi lety 1915 a 1918 byly ostatky padlých na jednotlivých místech (v místě hřbitova nad Przyslupem padlo 80 lidí) vyzvednuty a na tomto místě zřízen vojenský hřbitov.  

Emil Obereigner je pochován na lesním hřbitově válečných obětí č. 59 v obci Uście Gorlickie v části obce Przysłup, 20 km jižně od Gorlice, 49°32′44,4″N 21°13′07,6″E, v hrobě č. 18 společně s praporčíkem Tadeuszem Michalskim (1886 – 3. 1. 1915) z 56. pěšího pluku. (Zdroj: viz předchozí).

Podle listiny Národního archivu v Krakově (Wojskowy urzad opieki nad grobami) ze 16. 7. 1922, list 469, posílá Vojenský úřad péče o válečné hroby v Krakově dotaz adresovaný policejnímu  komisařství v Przyslupu, v jakém stavu je hřbitov č. 59 a jmenovitě hrob č.18 E. Obereignera. Tento úkol musel zadat někdo z rodiny Obereignerových.

Náhrobní pomník E. Obereignera nestojí na místě jeho hrobu č. 18, ale na společné mohyle neznámých ruských žoldnéřů nedaleko hřbitova č. 59.  Kdy přesně a kdo z rodiny Obereignerů pomník (postavený podle návrhu slovenského architekta Dušana Jurkoviče) objednal a proč se nachází právě tady a ne u jeho hrobu, není zcela zřejmé (zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2a/Przys%C5%82up%2C_cmentarz_wojenny_nr_59_%28HB2%29.jpg).

Pohřebiště zrenovoval a pomník opravil v letech 2007-2008 a 2017 polský Spolek Magurycz za přispění Spolku přátel obce Nowice, polské vlády a Rakouského Černého kříže a dalších spozorů, ve finále (2017) i za finančního přispění Václava Týmla, vnuka Emila Obereignera.