Po útoku Bulharska na Srbsko nastala zlá doba pro naše „hostitele“ a pro nás hrozná cesta Srbskem a poté Albánií. My z nemocnic jsme vyrazili 19. října. Přes Čačak, Trstenik a Kruševac do Prištiny se ještě dobře šlo v útvarech, měli jsme trochu peněz a občas jsme i něco jídla fasovali. V pozdějším čase hladem a nemocí vyčerpán často jsem zůstal sám, až druhý či třetí den se s našimi zase shledal. Všechny cesty byly do nedohledna zaplaveny zajatci, kterých se počítalo 65 000, dále šlo 60 000 srbských rekrutů a několik tisíc žáků důstojnické školy srbské. Na ústupu jsme viděli střílet srbské dělostřelectvo, zatím, co jedna baterie střílela, druhá nás předjela, zaujala nové posice a pak druhá zas ustupovala na nové místo odporu. Pozoroval jsem srbské dělostřelce, byli úplně klidni při tom, žádný strach neb panika. Výborná organisace.

Přes Kosovo pole a Mitrovici jsme se dostali do Bicany a stezkou pro osly stoupali do hor. Vysoko v horách foukal silný vítr, poletovaly vločky sněhu a nikde nebylo místa rovného, kde bychom se mohli při spaní položit bez obavy, že se někam nezřítíme do propasti. Šlo se nám hůř a hůř do vysokých kopců a zase hluboko do propastí, denně jsme se brodili přes potoky, někdy ani oheň jsme neměli, a když ano, vařili jsme si jen čaj z ostružin. Začalo silně mrznout a lidé padali, aby už nikdy nepovstali.

Po příchodu do Malé Debry jsem prodal Faloutovy hodinky, ale za papírové peníze mi nikdo nechtěl jídlo prodat. V městečku Struga na břehu Ohridského jezera se mi podařilo vyměnit s mladou dívkou poslední kousek mýdla za veliký krajíc chleba. Za celou válku jsem takový nikde v Srbsku neviděl! Pravý žitný chleba, veliký krajíc z velikého selského bochníku, jako by ho ukrojila naše česká „pajmáma“. Zašel jsem k jezeru za boudu a tam jsem celý krajíc snědl. Před tím jsem byl blízek zoufalství, ten krajíc mi říkal: doufej, dějí se i nemožnosti, nezahyneš! Teď s lepší náladou a novou nadějí do budoucnosti jsem vykročil do města. A tam se mi podařilo za papírový desetidinár nakoupit čtyři veliké nasolené ryby!

Na hřebenech hor bylo už 75 cm sněhu a dále hustě sněžilo. S povolením srbského podporučíka a zákazem rozdělávat oheň  jsme zůstali dvě noci v jakémsi chlévě. Ve dne, když jsem musel ven, byl jsem úplně oslepen od sněhu. Třetí den jsme mohli jíti dál, já se s bolavýma očima díval na nohy člověku, který šel přede mnou, abych viděl, kam mám šlápnout. Hned po ránu jsme se museli brodit vodou. Ihned nám to na nohách mrzlo. Kouskem zašpičatělého dřeva jsem si vyšťuchoval z rozpadlých bot sníh, který se mi tam nacpal a utvrdl tak, že jsem nemohl jíti. Cestou jsme viděli zmrzlé a polozmrzlé ležet na zemi. Přes nebezpečná místa mě převáděl Rubáš, abych se nezřítil do propasti. Všechno mi na zemi splývalo, neviděl jsem, kde mám stoupnout. Sestoupili jsme do údolí, poprvé za celou cestu do teplého kraje blízko moře u městečka Elbasánu. Prodali jsme poslední kusy šatstva za kousky zahradního turka, navařili guláš z koňské zdechliny. V noci však zase přišel mráz. Po dalších peripetiích jsme se 6. prosince 1915 ocitli na lukách před Tiranou, 8. prosince před branami Drače.

Tam jsem se po dvou měsících opět „uviděl“, když jsem se u potůčku myl. Jak jsem se nad vodu nahnul, viděl jsem ve vodě jako v zrcadle chlapa, až jsem se ulekl. Otočím se, kdo za mnou stojí, byl jsem tam sám. Podívám se znovu, ale poznat jsem se nemohl. To tedy jsem byl já! Vzpomínal jsem, jak jsem litoval v duchu ty druhé, a odhadoval, jak asi daleko se ještě povlečou, než padnou! Sám jsem se nikde neviděl, zrcátko jsem neměl, a teď jsem se náhodou spatřil, jak ještě daleko ubožeji vypadám než ostatní!  Celých sedm neděl jsem se neholil, byl jsem zarostlý, hubený, na hlavě směšnou trosku čepice – zkrátka dlouho jsem se prohlížel, než jsem uvěřil, že jsem to skutečně já!

Vzhledem k ostřelování Drače rakouským loďstvem byla naše karavana přesměrována do Porty Valony (dnešní Vlore) a poslední z mnoha řek, kterou jsme na této cestě přecházeli, byla Vojusa. Na pokyn italského seržanta „avanti“, který řídil nalodění na prám a všiml si mého toužebného pohledu, jsem se dostal mimo pořadí 15. prosince s cizí četou na druhou stranu řeky. Obstoupil nás oddíl bersagliérů, bodáky nasazené, široké klobouky s peřím, ouzké kalhoty, peleriny na ramenou, a už nás vedli ve čtyřstupu.

Zcela jistě jsem si tím zachránil život. Ti, kteří toho dne nebyli převezeni, hrozně zkusili. Po strašlivé průtrži mračen stoupla voda v řece o několik metrů, prám se utrhl a odplaval a ti za řekou, bylo jich několik tisíc, zůstali deset dní bez pomoci a bez jídla.

 Po dvou dnech jsme se nalodili na italskou dopravní loď Gordoba a vypluli z valoňského přístavu kolem Apeninského poloostrova na Asinaru. Ostrov měl jen malý přístav, kde se před válkou nacházela malá karanténní stanice pro cestující z Asie a z Afriky. Vozili nás na bárkách, seřadili a pochodem vchod do lázní a desinfekce.  Oblečení do vydesinfikovaných oděvů s vyfasovanou dekou jsme pochodovali asi půl hodiny cesty od přístavu. Tam jsme byli rozděleni po pěti a každá pětice dostala dohromady jeden stan. Ihned jsme je stavěli do řad na trávníku. Vál studený vítr od moře, celou noc jsme se klepali zimou.

Campo Perdu

Po nějaké době jsme dostali nové mundúry a vystavěli v rovinaté části „Oslího ostrova“ nové tábory. Náš se jmenoval „Campo perdu“, česky „Pole ztracené“, a přesná adresa pak zněla „Campo perdu, II. reparto, III. gruppo, Isola Asinara“.  V tomto táboře jsme snad na tom byli ještě nejlépe ze všech. To proto, že naše loď po dva týdny pro nás třikrát denně vařila, i víno jsme dostávali a tak jsme se zase trochu zrestaurovali. Našich mrtvých na choleru zemřelých bylo sice několik stovek, ale v jiných táborech se jednalo o tisíce zajatců.  Byli to zejména ti, kteří nejdříve čekali na obnovení převozu přes Vojusu a jedli všechno možné, žáby, ještěrky, trávu i mrtvé kamarády. Doplazili se do Valony a divoce se vrhali na suchary, které jim Italové rozdávali. Na loď se dostali ve zbědovaném stavu, jejich lodě neměly zařízení na transporty ani nevařily, jednou denně jim rozdali studené konservy a suchary. Proto všichni již na lodích po stovkách umírali a my jsme poté na břehu ostrova mrtvoly odnášeli a pohřbívali v šachtách.

Na tuto adresu jsem také jako první obdržel na svátek svatého Josefa 19. března 1916 peněžní dopis od bratra na 49 lir. V tehdy nově zřízené kantině jsem všem v našem stanu koupil chléb, sýr, salám, rybičky a víno a uspořádal pro ně hostinu. Po krásném jaru, kdy na Asinaře vykvetly tisíce květů, přišlo léto a na ostrově bylo k nesnesení. Veliké vedro, žádný stín, vítr s pískem, nedostatek vody, která se musela přivážet ze Sardinie, to vše vedlo k tomu, že jsme toužebně čekali, kdy nás lodi začnou převážet do Francie.