Arnold Jirásek * 3. 7. 1887 - † 28. 7. 1960 patřil k nejvýznačnějším učitelům lékařské fakulty a pedagogické činnosti věnoval od začátku své akademické dráhy neobyčejnou pozornost. Habilitoval se v roce 1923 a o tři léta později po určitém váhání vzhledem k jeho mládí, byl 17. 12. 1926 jmenován řádným profesorem a přednostou I. chirurgické kliniky. Tím zahájil svoji třicetiletou činnost učitele jendoho ze základních oborů lékařských věd, která byla přerušena pouze nucenou šestiletou přestávkou po uzavření českých vysokých škol v době II. světové války. Arnold Jirásek byl jak známo řečník dei gratia, jeho přednášky, velice pečlivě připravované jak po stránce obsahové, tak i po stránce formální, bohatě doprovázené demostracemi, přitahovaly nejen posluchače lékařství, ale i lékaře a širší veřejnost.

Rozsah Jiráskova vědeckého díla je neobyčejně široký. Opakovaně se zabýval chirurgií v celém rozsahu, nejen jako autor učebních textů, ale i jeho monografické práce udivují šíří řešené problematiky. Jirásek ovlivnil celou naší chirurgii svým důsledným fyziologickým pojetím (které mu umožňovalo zaujímat mj. správná stanoviska k otázkám novátorství v chirurgii), svým úsilím a správnou péčí o chirurgické nemocné, bojem proti bolestem a strachu. Výrazně ovlivnil i vývoj naší chirurgie břišní, chirurgie sportovních poranění, léčení zlomenin, poranění měkkého kolena, hnisavých onemocnění prstů a ruky a řešení mnoha dalších chirurgických problémů. Zvláštní pozornost pak věnoval neurochirurgii, zabýval se i chirugií neziobratlové ploténky a meziobratlového prostoru a otázkami intrakraniální arachnoiditidy. Mnohé Jiráskovy práce jsou ceněny i v zahraničí, zvláště pak jeho práce o léčbě mozkových nádorů (1929), diagnostice a léčbě nádorů míšních (1932). V r. 1958 vyšla jeho rozsáhlá práce o chirurgickém léčení počasných arachnoiditid, která se opírá o 268 operačních výkonů.

Zabýval se rovněž i problematikou válečné chirurgie. Za vyvrcholení Jiráskovy činnosti v této oblasti můžeme považovat založení Ústavu válečné chirurgie při I. chirurgické klinice v roce 1935, jehož se stal přednostou.

Jeho žáky byli Jan Knobloch, Václav Karfík, Karel Kovařovic, Jaroslav Lichtenberg, Bohuslav Niederle ml., Jana Pastorová, Jiří Rödling, Miroslav Pešek, Helena Pešková z nich většina zastávala vedoucí místa pražských i mimopražských chirurgický klinik a oddělení.

Arnold Jirásek * 3. 7. 1887 Praha † 28. 7. 1960 Praha  Obor: chirurgie

Na pražské lékařské fakultě promoval v roce 1910. Po promoci externě pracoval na II. lékařské klinice (II. interní klinika) u prof. Josefa Thomayera, vojenskou službu absolvoval v Korutanech a v Haliči. Po krátkém působení na chirurgické klinice, kterou vedl Otakar Kukula, se zúčastnil jako člen lékařského sboru balkánské války. Po vypuknutí I. sv. války odešel s chirurgickým sborem na ruskou frontu, kde pracoval pod vedením Jana Zahradníčka do roku 1917. Potom působil jako plukovní lékař na italském bojišti. V roce 1919 se vrátil na Kukulovu chirurgickou kliniku jako asistent. V roce 1923 habilitoval z patologie a terapie nemocí chirurgických, v roce 1926, ve svých 39 letech, byl jmenován řádným profesorem a přednostou I. chirurgické kliniky. V období 1935 – 1951 byl přednostou Ústavu pro válečnou chirurgii, v roce 1955 se stal akademikem ČSAV a od roku 1956 vykonával funkci ředitele laboratoře pro neurochirurgii. Ovlivnil vývoj prakticky všech chirurgických oborů, hodně úsilí věnoval poskytování správné péče pacientům a velkou pozornost věnoval přípravě učebnic svého oboru. Patřil k významným učitelům lékařské fakulty.

Arnold Jirásek   3. 7. 1887 Praha † 28. 7. 1960 tamtéž - český lékař-chirurg

Arnold Jirásek, ve veřejnosti zřejmě nejznámější z českých chirurgů, studoval medicínu na české lékařské fakultě v Praze (promoval roku 1910). Po bohaté praxi válečného chirurga se roku 1919 stal asistentem Otakara Kukuly na I. chirurgické klinice Univerzity Karlovy. Roku 1923 se habilitoval a o tři roky později byl jmenován profesorem a přednostou kliniky.

Významně zasáhl do vývoje všech chirurgických oborů a byl zakladatelem české neurochirurgie. Z jeho rozsáhlé publikační činnosti jsou nejčastěji citovány monografie Náhlé příhody břišní (1939), O chirurgickém léčení samostatné neuralgie trojklaného nervu (1942), Poranění měkkého kolena (1945), Chirurgie bolesti (1959). Velkou péči věnoval učebnicím svého oboru. Zasloužil se také o doceňování role sester v českých nemocnicích (ve své době).

Byl členem mnoha českých i zahraničních vědeckých, odborných a stavovských společností, spolků a korporací. Ve 30. letech zastával funkci prezidenta tehdy velice prestižní Lékařské komory pro Zemi českou. Jako velký znalec historie svého oboru publikoval roku 1956 monografii Česká a slovenská chirurgie v letech 1898-1945. Zajímavými dialogy mezi minulostí a přítomností chirurgie, ústícími v řadu původních zamyšlení nad smyslem a etikou práce chirurga, vyniká především Jiráskova monografie Eduard Albert, která vyšla poprvé roku 1941.
(nk)