Studium medicíny v Praze a ve Vídni zakončil promocí na pražské lékařské fakultě v roce 1890. Nastoupil jako operační elév na chirurgickou kliniku, roku 1894 se stal asistentem u prof. Karla Maydla na téže chirurgické klinice. V roce 1897 se habilitoval z patologie nemocí chirurgických, a stal se soukromým docentem. V roce 1901 získal mimořádnou a v roce 1904 řádnou profesuru a stal se přednostou chirurgické kliniky po prof. Karlu Maydlovi, který zemřel 1903. Otakar Kukula byl přednostou kliniky až do konce svého života. V období 1924/5 vykonával funkci rektora Univerzity Karlovy. Za I. sv. války pracoval v různých vojenských funkcích a kromě jiného přispěl také ke zkonstruování pojízdného sterilizátoru. Z tohoto válečného období nasbíral a publikoval mnoho zkušeností z léčení válečných poranění, z oblasti chirurgie mozku, míchy a odstraňování střepin a nábojů. Ve svém civilním působení se zabýval hlavně chirurgií v oblasti břicha a močových cest. Přínosem byl jeho nový pohled na apendicitidu a nové metody léčby hnisavých procesů ledvin, střevní neprůchodnosti, střelných poranění žaludku a zjišťování a odstraňování příčin krvácení po uskřinutí kýly. Vychoval mnoho výborných chirurgů, z nichž sedm dosáhlo vysokoškolské profesury (Stanislav Kostlivý, Jan Levit, Julius Petřivalský, Emanuel Rychlík, Stanislav Tobiášek, Jan Zahradníček, Josef Znojemský), dva se habilitovali na docenty (Josef Horák, Jaroslav Šťastný).

Otakar Kukula (2. února 1867, Jičín - 11. srpna 1925, Lázně Jeseník) byl český lékař, profesor chirurgie Univerzity Karlovy. Byl jedním ze zakladatelů české chirurgie, zabýval se zejména urologií a břišní chirurgií. Vystudoval gymnázium v Jičíně, roku 1890 se stal doktorem všeobecného lékařství v Praze a působil zde jako asistent. Po habilitaci roku 1897 cestoval po USA a Rusku, roku 1901 jmenován mimořádným, roku 1904 řádným profesorem a přednostou chirurgické kliniky. Byl vynikající operatér, dobrý řečník a velmi společenský člověk. Vydal řadu prací o chirurgii močových cest, apendicitě a břišní chirurgii, zejména monografii Pathologie a therapie zánětu červu (appendicitis). Byl dlouholetým předsedou Spolku lékařů českých, v letech 1924-1925 rektorem Karlovy univerzity a vychoval celou generaci českých lékařů a chirurgů. Kromě toho byl náruživým automobilistou a řadu let předsedou Autoklubu RČS. Zemřel 11. srpna 1925 v Gräfenbergu (dnes Lázně Jeseník), pohřben byl na Vyšehradě.