|
František Kaván se narodil 10.
září 1866 ve Víchovské Lhotě (Lhotě Víchovské), dnes součást Víchové
nad Jizerou, do chudé rodiny chalupníka Davida Kavána a dcery
chalupníka Anny rozené Kubátové. František měl dva mladší
sourozence, Marii a Jana. Rodina byla hluboce věřící, předpokládá
se, že patřili k jednotě bratrské. Podle zápisu o křtu v katolické
matrice narozených jsou ovšem oba Kavánovi rodiče zapsáni jako
katolíci.
Školu navštěvoval v Křížlicích a teprve až od svých čtrnácti
gymnázium v Hradci Králové, kde ho učil i klasický filolog Jan
Červenka. V Hradci se poprvé seznámil s díly Antonína Chittussiho a
Julia Mařáka, sám začal tvořit první malby (například civilní
Telegrafní tyče nebo zelené variace Les u Víchovské Lhoty a Na
Skalce Křížlické). Kvůli své první lásce Ludmile začal psát také
první básně. Rodiče sice chtěli mít nejprve z Františka kněze, ale
ten se po maturitě v roce 1889 rozhodl pro studium malířství, k
čemuž nakonec rodiče svolili, když ho v tom podporoval i Mařák poté,
co viděl jeho obrazy.
V Křížlicích v hospodě se hrálo od roku 1871 ochotnické divadlo,
soubor se jmenoval Kroužek divadelních ochotníků. Hrálo se v hospodě
U Kálenských a v hospodě Na trdlici. Protože bylo obyvatelstvo
polarizováno nábožensky mezi protestanty a katolíky, vznikly v roce
1892 dva divadelní soubory, Evangelická matice a Katolická jednota.
Třetím divadelním souborem byl Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1894
se Katolická jednota přejmenovala na Svatojánskou jednotu
katolických jinochů a mužů s dramatickým odborem, v roce 1912 se
stala součástí Orla.
František Kaván v době svých pražských studií na akademii velmi rád
zajížděl domů a také chodíval z rodné Víchovské Lhoty do blízkých
Křížlic zahrát si divadlo s tamějším Svatojánským ochotnickým
souborem. V hostinci u Kalenských, kde se divadlo hrálo, se oponou
rozdělil výčep na jeviště a hlediště. Původní oponu pravděpodobně
namaloval malíř Střižek z Hrabačova u
Jilemnice. V polovině
devadesátých let byla již tato opona odřená a Kaván ochotníkům
nabídl, že jim za režijní cenu namaluje na staré plátno něco zbrusu
nového. Rozvážné předsednictvo spolku s tímto výhodným návrhem
souhlasilo, a tak Kaván vymaloval během prázdnin motiv jím tolik
milovaný. Jistě při své skromnosti neočekával zvláštní vděk, ale
určitě také nepředpokládal, že motiv se bude křížlickým sousedům
zdát všední a banální.
Prvotní rozčarování Křížlických se záhy začalo měnit v kritiku, do
jejíhož čela se údajně postavil křížlický kantor. Všední motiv byl
považován za živoucí důkaz toho, že Kaván se v té Praze ještě asi
mnoho nenaučil, ale rád by se už po horách chlubil. Intenzita výtek
musela být asi zcela mimořádná, protože i výjimečně plachý Kaván se
nakonec dohřál a do pravého dolního rohu obrazu připsal: „Ani pro
chloubu, ani pro troubu.“ Kritika poté ustala, ale v myslích nejspíš
hlodat nepřestalo. A tak přesně po deseti letech, v roce 1905,
požádali Křížličtí osvědčeného pana Střížka, malíře pokojů z
Hrabačova, aby jim na staré plátno namaloval něco jiného, i když
Kavánova malba byla v té době jistě v solidním stavu. Naštěstí byli
objednavatelé ke Kavánovi natolik ohleduplní, že novou malbu nechali
zhotovit na rubovou stranu opony. Volbu námětu už tentokrát
neponechali náhodě, ale požádali pana Střížka, aby jim vyvedl
nějakou pěknou figurální malbu s náležitě vlasteneckým obsahem.
Přání se jim splnilo, i když asi opět ne docela podle očekávání,
výtvarná kvalita byla mizerná. Výjev byl opatřen vlasteneckým
nápisem: „Uvažuj, budoucnost patří nám“. Střížkova opona s
připomínkou bělohorské poroby pak sloužila po dlouhá léta ke
všeobecné spokojenosti. Alegorická malba mohla těšit diváky v
hledišti, Kavánovy hory pak případné zájemce na jevišti. Ochotnický
soubor za okupace zanikl a s ním zmizela také jeho opona.
V roce 1955 se v souvislosti se v souvislosti s přípravou monografie
o Kavánovi začalo po oponě pátrat, měla být největším Kavánovým
dílem. Dotazy v Křížlicích nevedly k žádné stopě. Podobně pátrání v
Jilemnici nevedlo k cíli, nepomohlo ani zapojení Krkonošského muzea.
Do pátrání byl zapojen také MUDr. Jaroslav Polák, lékař z Poniklé,
aby se dotazoval pacientů. Podařilo se mu zjistit, že majetek
zaniklého Orla byl převezen na Jestřabí. Tam stopa mizela. Ředitel
školy v Jestřabí a správce osvětové besedy pan Ouhrabka nakonec
objevil v roce oponu stočenou na dřevěném válci i s kulisami na půdě
v hospodě U Skrbků. Nevhodné uskladnění způsobilo na oponě značná
poškození. Vznikl problém, jak oponu dostat ven (opona váží 350 kg),
protože musela být pronesena přes místnost, kde bylo uskladněno
hlávkové zelí, a majitelka domu trvala na tom, že se napřed musí
zelí spotřebovat. Nakonec se podařilo dosáhnout dohody, že zelí bude
přeloženo a opona se dostala do muzea v Jilemnici. Oponu restauroval
malíř Bohumil Knyttl v roce 1969. Znovu prošla restaurováním v roce
2019. |
