Příběh začal už na sklonku třicetileté války, před polovinou 17. století, kdy se v Poděbradech usadil jako šenkýř a nájemce obecního domu Hans de Nova. Oženil se s měšťanskou dcerkou Magdalenou Rubešovou a jejich jediný syn Jan se vyučil mydlářem. Dalším v pořadí byl vnuk Jan, který z dědictví a věna své ženy koupil na náměstí varní dům čp. 35/l. a stal se kupcem. Měl štěstí, protože majetek investoval i do nemovitostí a pozemků, na jejichž prodeji záhy zbohatl. Ovšem další Jan de Nova, jeho syn, už takové štěstí v podnikání neměl. Nastala pohnutá doba napoleonských válek a jeho majetek byl také stižen požárem v roce 1800. Nakonec musel prodat nejen denovovský dům s krámem na náměstí svému bývalému příručímu Brtnickému, ale i kdysi rozsáhlý zemědělský dvorec čp.33/II na Nymburském předměstí. Nezůstal mu žádný majetek, ale protože byl vzdělaný, uchytil se na radnici jako sluha, později jako kancelista a ke konci života jako dohlížitel nad právě dokončovanými erárními silnicemi. Zemřel v roce 1832.

Jan de Nova měl ze tří manželství mnoho dětí, ale dospěla z nich jen jediná dcera Barbora. Byla tu sice ještě nemanželská dcera Antonie, kterou měl Jan de Nova se svou švagrovou, jenže byla mrzák, navíc dementní, a sháněla si obživu, jak se dalo. Nakonec zemřela v Paroubkovském chudobinci v roce 1895.

Dědičkou značně ztenčeného denovovského majetku (vlastně již jen druhého dvorce na Nymburském předměstí čp. 52/II.) byla tedy pouze Barbora. Ta se zamilovala do pohledného mládence Josefa Klofce, bednáře, pocházejícího ze starobylého a rozvětveného poděbradského rodu. Rodiče Klofcovi měli na Nymburském předměstí domek čp. 1/II., k němuž přikoupili i sousední čp. 26/I. směrem k náměstí. Josef Klofec, narozený v roce 1778, měl ještě dva starší bratry - Antonína, bednáře, a Václava, truhláře, oba usazené v Poděbradech. Na sňatek s Barborou de Nova, o sedm let mladší, však Josef Klofec nespěchal. Podařilo se mu však obrat důvěřivou snoubenku o všechno, co měla, a z Poděbrad zmizel.

Barbora zůstala sama bez prostředků, živila se posluhou a doprošovala se podpory příbuzných v tajné naději, že se snoubenec vrátí a všechno jí vynahradí. Ten se skutečně do rodného města vrátil, ale až po 18 letech od vojska, kam se dal dobrovolně naverbovat. Na sňatek se stárnoucí a chudou Barborou neměl ani pomyšlení. Naopak si namluvil zámožnou, mladou a hezkou dceru souseda a truhláře Březanského. Mladý Klofec byl přijat do cechu smíšených řemesel a začal v domku čp.26/I., zděděném po rodičích, provozovat bednářskou živnost.

1. listopadu 7824 se konala slavná svatba, na kterou se přišly podívat skoro celé Poděbrady. Ještě prý nebyl obřad v přeplněném kostele u konce, když se k oltáři prodrala nešťastná a skoro nepříčetná Barbora, aby vyčetla Klofcovi jeho nevěru. V zoufalství proklela nejen jeho, ale i celý rod, a než se svatebčané vzpamatovali, byla pryč. Opustila město navždy. Odešla do Kolína, kde si našla skrovnou obživu jako posluhovačka. Sešla poděbradským z očí, a tak se časem na ni i na její kletbu zapomnělo.

Pak přišly na Poděbrady zlé časy. Koncem roku 1831 se sem až z Uher dostala asijská cholera. Nepomáhalo ani velké třínedělní modlení, nařízené církevními úřady, ani každodenní vystavování svátostí v poděbradském děkanském chrámu. Za posledních 12 dní roku 1831 zemřelo ve městě na choleru 30 osob a do jara 1832 ještě dalších 53. To však nebylo největší neštěstí. To přišlo 10. dubna 1832 odpoledne v podobě ohnivého kohouta. Během půl hodiny při silném větru už hořelo celé město a nebyla nejmenší naděje na záchranu vnitřního města ani Nymburského předměstí. Požár si vyžádal také 7 lidských životů - shodou okolností většinu z příbuzenstva prokletého rodu. V domě tchána Březanského 21/I. se kouřem zadusil nájemník Jan Šukal s dcerou a tovaryšem a švagrová prokletého Klofce Eleonora, která se teprve před rokem do rodiny přivdala. Nedlouho před požárem zemřela Šukalova žena Marie, rozená Klofcová, a ve stejném roce ještě její dcera, vlastní Klofcova sestřenice. Tehdy poprvé si poděbradští vzpomněli na událost, k níž došlo před osmi léty. Už se to nikomu nezdálo jako náhoda, ale jako záměrně trestající ruka boží. Následující osudy Klofcova rodu poděbradské sousedy v této víře jen utvrzovaly. Bratranec prokletého, poměrně zámožný krejčí Antonín Klofec z čp.66/III., přišel v krátkém čase o všechen majetek a aby uživil svých 9 dětí, musel dělat nádeníka. V roce 1832 mu stejně všechny děti na choleru zemřely, až na nejmladší dceru Antonii, provdanou později za zahradnického dělníka Zalabáka do Ratenic.

Josef Klofec sám byl osudem zkoušen ještě hůře. Při požáru města v roce 1832 mu shořel do základů domek čp.26/I. se všemi svršky i s dobytkem a musel se doprošovat milodarů z toho, co se pro poděbradské pohořelé vybralo po celé zemi.

Manželé Klofcovi měli celkem 6 dětí - 5 synů a dceru. Nejstarší Josef měl velké matematické nadání, zajímal se o hvězdářství, brilantně počítal, ale když dospíval, začala se u něj projevovat duševní choroba. Upadal v tiché šílenství a nakonec zemřel ve 32 letech. Jeho mladší bratr Jan Jiří zemřel v dětském věku. Až další syn Albert Prokop dospěl, vyučil se perníkářem a voskařem a po otcově smrti zdědil obnovený domek čp. 26/I. Oženil se s měšťanskou dcerkou Terezií Bergmanovou, která si přinesla věnem právovárečný dům čp. 3/I. zvaný ,,Fontána“ vedle zámku (v těchto místech nyní stojí Savoy) a také bergmanovský dvorec čp. 33/II. na Nymburském předměstí. Albert Klofec byl místní společností velmi oblíbený, hojně se účastnil veřejného života a byl volen do obecní rady. Ani on se však nedožil vysokého věku. Zemřel na vleklou plicní chorobu také ve 32 letech. Zůstal tu sirotek, tříletá Vilemína, nyní jediná dědička dosti rozsáhlého rodového jmění, které Albert Klofec ještě sám rozhojnil. Vilemína byla od narození churavé a neduživé dítě, a tak otec rozhodl, kdyby zemřela ještě před plnoletostí, aby všechen majetek byl použit na zřízení reálné školy v Poděbradech.

Další syn Josefa Klofce Jan se vyučil u kupce Mrvíka v čp. 39/I., ale v obchodě pravděpodobně prostydl a zemřel ve věku necelých 19 let. Pátý syn, rovněž nadaný hoch, studoval bohosloví a zemřel na plicní tuberkulózu už jako sedmnáctiletý. Jediná dcera Marie, nadějná a vzdělaná dívka, při návštěvě strýce, lesníka na Příbramsku, byla pokousána vzteklým psem, onemocněla vzteklinou a za strašných bolestí zemřela také ve věku necelých 17 let. Záhy ji následovala v roce 1857 i její matka rozená Březanská. Tak do roku 1860 vymřel téměř celý poděbradský rod Klofců.

Přežila jediná vnučka Vilemína, která navzdory předpovědím vyrostla ve zdravou, pohlednou, hodnou a navíc zámožnou dívku. Dostala pečlivou výchovu i vzdělání a v roce 1880 se zasnoubila s panským úředníkem Karlem Jandou. Uprostřed pilných příprav na svatbu náhle na zápal plic zemřela její matka. V závěti, kterou po sobě zanechala, odkazovala zcela nepochopitelně celý majetek ne vlastní dceři, ale příbuzným z bergmanovské strany. Svatba musela být pro smutek v rodině odložena, a tak Vilemína žila nějaký čas v Praze u příbuzných. Do Poděbrad se vrátila, když se dověděla, že Karel Janda onemocněl. Nemoc nebyla vážná, ale Vilemína pronásledovaná osudem, asi ve strachu ze ztráty snoubence, v náhlém pomatení smyslů skočila do domácí studně a utopila se. Bylo to v roce 1882. Dědicem Vilemínina majetku, jak stanovila krátce před smrtí, se stal její nastávající ženich Janda, ten získaný majetek postupně rozprodal a z Poděbrad se odstěhoval. Studně, v níž se utopila nešťastná Vilemína a do které několik let předtím v sebevražedném úmyslu skočil i jeden z nájemců klofcovského domku, byla zasypána.

Cukrář Svoboda, který si domek od Klofců pronajal v 60. letech, byl znám jako přičinlivý a spravedlivý muž. Překvapením proto bylo, že z neznámých příčin vyhledal smrt v Labi pod jezem. A tak pověru o prokletí rodu Klofcova poděbradští přenesli i na dům. Stojí ještě za zmínku, že zavržená snoubenka Barbora de Nova, která na celý rod prokletí uvrhla, přežila a zemřela v Kolíně ve věku 92 let krátce po smrti nešťastné Vilemíny Klofcové.