Habsburská rekatolizace Čech vedla ke vzniku tajného nekatolictví, které se - živeno lidovou tradicí i působením tajných náboženských emisarů z ciziny, především pietistů ze Saska a luteránů a reformovaných z Uher - v některých oblastech středovýchodních Čech udrželo až do 18. století. Zahraniční misie však rozhodně nebyly nějakou soustavnou pastorační činností, tajní nekatolíci zůstávali často po mnoho let sami, svou víru museli nalézat v knihách a výkladech lidových náboženských učitelů z těchto, mnohdy značně rozporných, písemných pramenů. Vedlo to k tomu, že některé lokálně omezené skupinky tajných nekatolíků, aniž si toho byly vědomy, přestoupily hranice později povolených vyznání a někdy i křesťanství vůbec. Tak vzniklo východočeské toleranční sektářství, nedovolené lidové náboženské hnutí, které vystoupilo na povrch po vydání Tolerančního patentu v konfrontaci s řádnými členy obou nově povolených protestantských vyznání. Jeho příslušníci, tzv. „náboženští blouznivci“ východních Čech a českomoravského pomezí, tvořili řadu místně odlišných skupin a skupinek, které se po vzoru svých vůdců klonili tu k tomu, tu k onomu svébytnému výkladu Písma, přičemž je mnohdy spojoval jen odpor vůči povoleným vyznáním, silné eschatologické cítění a nesouhlas s jakoukoli vnější zbožností. Tato poslední charakteristika přitom odkazuje ke společnému původu tohoto lidového náboženského hnutí, jakkoli se později duchovní cesty sektářů rozešly, k saskému pietismu, který akcentoval laickou exegezi a pastoraci, „srdeční“ zbožnost atd.

Podkrkonošští lidoví spiritisté, o kterých máme nejvíce zpráv, byli totiž především náboženskými mysliteli, sami sebe často považovali za potomky české reformace. M. Plecháč popsal, že „vykazují znaky křesťanské sekty“. Byli naprostým protikladem městských spiritistů, pro které byl spiritismus společenskou zábavou a neměl žádný náboženský obsah.

Zdrojem jejich víry, na který kladli obzvláštní důraz, bylo Písmo. Učení o métempsychosis, pozdějšími badateli pokládané za import východní religiosity, pochází ve skutečnosti spíše ze svébytné výkladové tradice Ježíšova výroku „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží ... Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“ (J 3, 3-7). Stejného původu přitom je i představa, že médium je prostředníkem Slova božího, neboť „sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení“ (Sk 2, 17).

V tomto kontextu pak nepřekvapuje silný a trvalý důraz na asketickou morálku a každodenní praxi, neboť veškeré konání bude posuzováno Soudcem, který není z tohoto světa a jehož předpokládaná tvrdost připomínala, podle svědectví dobových pozorovatelů, starozákonní židovskou víru. Tak byl zamítán alkohol, kouření a světské zábavy („Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec.“ Mt 5, 48), někdy odmítali i vojenskou službu, a nad vším jejich konáním stál imperativ lásky k bližnímu. Pro „srdeční“ zbožnost tohoto typu, blízkou zejména luterskému pietismu hallské a herrnhutské provenience, bylo ovšem charakteristické i odmítání církevních obřadů a chrámů, svátostí, obrazů jako pouhých „vnějších“ a v tomto smyslu nenáležitých projevů víry. Pravým symbolem této vnějškovosti jim byla katolická církev, v jejich optice „moderní Babylon“, proti kterému (na rozdíl od německých spiritistů na našem území) neustále vystupovali ve jménu své vlastní - pravé víry. S pietismem je spojoval i důraz na událost, náhlého „procitnutí ve víře“ působením Ducha a na laickou exegezi.

Náboženský, ba až sektářský ráz ve weberovsko - troeltschovském smyslu měly i spiritistické „sedánky“, seance spojené s vyvoláváním duchů a religijními výklady. M. Plecháče, který se řady takových shromáždění účastnil, na první pohled upoutala úprava místnosti, připomínající Poslední večeři, „kostelní“ sváteční oděv a vzezření účastníků, stejně jako neustálé opakování křesťanských motivů (někdy v pozměněné podobě) v modlitbách, vzývání, kázání i věroučných výkladech. Zároveň přitom existovaly i jakési ecclesiola in ecclesia, kroužky „obzvlášť zbožných“ na rodinném či lokálním základě, které nadto pořádaly i své vlastní seance, „jakési soukromé pobožnosti“. Ostatní spiritisté se k nim stavěli zdrženlivě až odmítavě, v jejich existenci ještě na sklonku 20. let 20. století však můžeme vidět jisté přetrvávání původního rodinného a lokálního rázu podkrkonošského spiritismu, který se teprve později vzhledem k relativně příznivým vnějším okolnostem rozšířil na větší území.

Situaci na Jilemnicku (obce a samoty nad údolím Jizerky) a zřejmě i v dalších podkrkonošských oblastech můžeme charakterizovat podrobněji. Tajní nekatolíci zde po vydání Tolerančního patentu vytvořili luterský sbor v Křížlicích, který se však po příchodu prvního kazatele Š. Šimka rozdělil na „luterskou“ a „reformovanou“ část. K dalším různicím došlo za horlivějšího pastora Š. Bolemana v letech 1794-8, tyto spory o víru vyvrcholily Bolemanovým odchodem z křížlického sboru. Příčinou byli oni „reformovaní“, ve skutečnosti toleranční sektáři, kteří pro svůj relativně malý počet zůstali bez stálé duchovní správy, byli údy „různého tajného náboženského sektářství pozdějších dob, jež bylo pro Jilemnicko příznačné“. Později se jim, po vzoru tolerančních sektářů z jiných oblastí, začalo říkat „adamité“. Bydžovský hejtman o nich v roce 1801 psal guberniu, že „vůbec náboženství neuznávají a též katolíky svádějí“, čímž odkazoval především k jejich odporu vůči jakékoli vnější zbožnosti, který podle svědectví pamětníků trval i v dalších generacích tohoto hnutí. Odmítali chodit do kostela, poněvadž je „Pán Bůh vyslyší na každým místě“, jako bezpodstatný zamítali křest a dokonce i užívání jmen („jsme všichni jedna bytost“). Zcela v marokánském duchu očekávali brzký konec předmětného (hmotného) světa, čehož důkazem je i jejich nelpění na jmění a téměř absolutní snaha pomáhat svým bližním.

I přes věroučnou různost a diskreditaci, které se jim dostalo zejména z úst křížlických luterských kazatelů, o nich proto pamětníci hovořili vždy v dobrém. J. Stěhule na počátku 20. století zaznamenal množství výroků jako „žádnýmu nikdy ti Adamiti ublížiť nechtěli“, „o, to ne, to nebyli lidé špatní, voni to byli lidé nábožní, voni se cestou modlili, ale ubližovali jim a přeháněli je“. Charakteristický pro ně byl striktní biblismus jak ve víře, tak v asketické každodenní morálce, kdy se podle lidového podání „jakýmsi proniknutím vnitřním „vanutím Ducha”, ustanovili se na výrazném jasném religijně podmíněném pojímání životním”.

Toleranční sektářství sensu stricto v této oblasti vymizelo někdy ve druhé polovině 19. století, abychom zde vzápětí nalezli rozmáhající se spiritismus. Přestože přitom pro nedostatek genealogických pramenů nelze doložit, že prvními spiritisty byli právě příslušníci sektářských rodů, jako tomu bylo na Vysokomýtsku, je tato hypotéza vysoce pravděpodobná. Spiritistické zamítání vnější zbožnosti, svátostí, obřadů a chrámů, jejich biblisticky podmíněná asketická morálka plnění božích přikázání a lásky k bližnímu, včetně třeba zamítání obrazů („neučiníš sobě rytiny“), je toho dostatečným důkazem. Ukazuje na to ostatně i skutečnost, že továrník Etrich z Trutnova se při hledání schopných medií obrátil právě do oblasti někdejšího sektářství, obcí Jestřabí a Žalý nad Jizerkou. Podobně v případě spiritistického „samouka“ Františka Tůmy z Kruhu u Jilemnice, jehož dílo objevil J. Panýr, a dalších „duchařů“ z této oblasti nalézáme četná rezidua někdejšího sektářského „světového názoru“. Byť jde o vyhraněně religijní duchovní směr křesťanského původu, naprosto zde postrádáme symboliku kříže, katolická církev jim je „Babylonem“, „dělaným“ náboženstvím vzhledem k jejich „skutečnému“, vrací se zde marokánská eschatologická symbolika atd.

Lidoví spiritisté byli přesvědčeni o rovnosti všech lidí a o posmrtné odplatě za hříchy resp. o odplatě vycházející i z požadavku účinné lásky k bližnímu. K vědeckému poznání se stavěli přezíravě, uznávali však přírodní léčitelství a bylinkářství.

Křížlice patřily k nejvýznamnějším střediskům krkonošského spiritismu. Byly vlastně cílovou lokalitou pro exulanty, kteří odešli z úrodných nížin do hor, kam nesahala ani světská, ani církevní moc. Jedním z důvodů, proč někteří volili těžký život na horách, byla právě svoboda vyznání. V rámci možností se pokoušeli udržet staré tradice, sami sebe často vnímali jako pokračovatele Jednoty bratrské. Podle vyprávění místních lidí stál kdysi na Roudnici na kopci v místech dnešního arboreta větrný mlýn, v němž se konávala setkání vyznavačů tohoto krkonošského prohloubeného křesťanství a spiritismu. Traduje se, že to je dodnes zvláště příznivé místo pro meditace. Po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 se v  Křížlicích ‚vynořili‘ z ilegality věřící, kteří se k vzájemnému překvapení přihlásili někteří k luterské, jiní k helvetské konfesi. Do té doby žili v tak přísné konspiraci, že o osobě nevěděli. Dokázali se však domluvit a postavili si kostel, dokonce první protestantský kostel s věží. Sloužil oběma spolupracujícím skupinám. Tato zkušenost přispěla později k tomu, že po roce 1918 se v Československu tato dvě vyznání spojila do jedné církve a vznikla tak Českobratrská evangelická církev, což je v Evropě ojedinělá zkušenost.

Protože přistěhovalci žili v částečné konspiraci, udržela se mezi nimi také čeština v daleko větší míře, než kde jinde, a protože četli a zpívali písně z náboženských knih psaných v češtině, byla jejich čeština blízká kralickému jazyku. K udržení jazyka přispívala i silná tradice ochotnického divadla v Křížlicích, po jistou dobu zde hrály dva ochotnické soubory, což je přepych, který neměli většinou ani ve větších městech. Na to navazovali obrozenci, když hledali zdroje pro obnovu jazyka, takže Křížlice, Roudnice, Víchová, Poniklá, Jestřabí, Štěpanice a několik málo dalších vesnic v okolí se staly inspiračním zdrojem, kterému se později začalo říkat „zapadlí vlastenci“ podle románu Karla Václava Raise. Křížlice figurují také v románech Antala Staška, zejména v knize s obrozeneckou tématikou O ševci Matoušovi a jeho přátelích.