Krkonoše a jejich daleké podhůří pokrývaly v dávných dobách neprostupné pralesy, které byly součástí pomezního hvozdu Království českého. Tento pomezní hvozd odděloval úrodné roviny slezské na severu, osídlené slovanským kmenem Bobřanů, a žírné východočeské Polabí a dolní Podkrkonoší na jihu, které bylo domovem slovanských Charvátů.

Pomezní hvozd překonávaly zemské stezky, po nichž putovaly pustými pralesy přes Krkonoše karavany obchodníků. První lidská sídla pronikala do pohraničního hvozdu prostoupeného místy údolními nivami kolem toků řek podle zemských stezek.

Zemské stezky z Prahy do Vratislavi až do přibližně 12. století

Podobu zemských stezek ve středověku popsal J. K. Hraše ve své práci Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách z roku 1885: „Tehdejší stezky zemské byly obyčejně úzké, neurovnané, brzy po bažinách, močálech a travnatých lučinách, brzy po strmých stráních, kopcích a hřebenech hor hustými pralesy vedoucí cesty, jimž se dnes žádná polní cesta nevyrovná a po nichž soumaři tenkráte jen na koních soumarských čili nákladních, ale nikoliv na vozech rozličné zboží odvážeti a přivážeti mohli.“ Zemské stezky využívali formani, poštovní vozy, vojska nebo poutníci a procesí.
Stezky se přizpůsobovaly povrchu terénu a byly tak ve většině případech vedeny po svazích průsmyků nebo hřebenech. Údolím nejen že protékaly v té době ještě neregulované toky řek a cesty by tak byly v těchto místech ohrožovány, ale krkonošská údolí jsou ledovcového původu a jejich úpatí bývají strmá a neschůdná. Ve vyšších polohách proto vedly stezky mezi porosty kosodřeviny nad hranicí obtížně proniknutelného lesa. Cesty až do období středověku limitoval výběr lokality trasování komunikace.
Prahu s Vratislaví spojovaly tři možnosti, jak se dostat přes Krkonoše:
1. Kladská stezka (Náchodská, Kladsko-polská) nejstarší, v 9. století: z nitra Čech přes Hradec Králové, přes Jaroměř do Náchoda, na polské straně přes Lubawku. Stezka vlastně obcházela Krkonoše z východu.
2. Slezská (Vrchlabská) stezka v 9. století: z nitra Čech přes Mnichovo Hradiště, Turnov, Semily a Jilemnici do místa dnešního města Vrchlabí. Zde začal prudký a náročný výstup „Kamennou cestou“ na Strážné (Strážná hůra – Wachur), položené na hřebeni nad Vrchlabím. Ze Strážného se stezka ubírala přes dnešní Rennerovky, Výrovku a Modré sedlo k Luční boudě a odtud přes Bílou louku do Jeleniohorské kotliny na druhou stranu hor do Slezska. Slezskou stezku, vedoucí liduprázdnou divokou končinou, použil patrně roku 1110 „polský Hannibal“, Boleslav Křivoústý, ke svému vpádu do Čech, který popisuje i dávný kronikář Kosmas. Alternativou byla která vedla z českého vnitrozemí k Semilům a přes hřbet u Vysokého nad Jizerou klesala do údolí Jizery v místě Rokytnice. Odtud vystoupala na hřebeny Krkonoš přes sedlo mezi Lysou horou a Kotlem, pokračovala kolem Labského pramene a prudkým klesáním směřovala pod Violíkem ke Szklarské Porebě.
3. Vratislavská (Vroclavská) stezka v 10. století: z nitra Čech přes Mostek hlubokým údolím Labe k Chotěvicím a Vlčicím, přes Horní Staré Město. Při brodu přes Úpu vznikla již koncem 12. století slovanská osada Úpa, pozdější Trutnov. Vratislavská stezka překonala za řekou jižní výběžky Rýchor a Čechy opouštěla Libavským sedlem u Žacléře ve směru na Kamiennu Góru.
Podél stezek byly zakládány strážnice, které měly chránit obchodníky a transport surovin na cestách před loupeživou čeládkou a zemi před vpádem nepřátelských vojsk. Jednotlivá strážní stanoviště měla zpravidla podobu dřevěné tvrze na dobře viditelných vyvýšených místech, mezi sebou si dávala znamení ohněm. Ještě dnes nese mnoho návrší v blízkosti bývalých obchodních stezek názvy, upomínající na tyto časy: Stráž, Strážník, Strážné, Strážná hůra, Varta, Vartiště, Kozinec, Malý Kozinec nebo Drábovna. Na důležitých místech stály hrady a hrádky, například: Adršpach, Bradlec, Břecštejn, Černý důl tvrz Antoniusburg-Purkhybl, Chojník, Kost, Kozlov, Kumburk, Levín, Nístějka, Pecka, Rechenburg u Trutnova, Rychlovský hrádek, Staré Hrady, Štěpanický hrad, Trosky, Trutnov, Úpa, Valdštejn, Vranov, Vrchlabí, Žacléř.
Slovanské osídlení pronikalo jen velmi pomalu do nitra pralesa, pomezní hvozd ještě v polovině 12. století sahal až k Újezdu Kumburskému na Jičínsku. První silnější kolonizační vlna do podhůří, která byla nepochybně slovanská, se odehrála před polovinou 13. století. Když ale roku 1335 uznal polský král Kazimír III. Veliký právo české koruny na vlastnictví Slezska, ztratil pomezní hvozd svůj strategický význam, neboť země za horami byla připojena ke Království českému a padla tak poslední překážka kolonizace českého pomezí. Panovník v rámci lenního zřízení odměňoval věrnou šlechtu a církev půdou v těchto neosídlených oblastech, které byly majetkem královským a tak položil základy k rozsáhlé kolonizaci pomezního hvozdu. Kolonisté klučili a žďářili lesy na přidělené půdě, vysušovali bažiny a zakládali první osady, vsi, pole a pastviny.
Dalším významným kolonizačním počinem v oblasti nejhořejšího toku Labe byl příchod opatovických benediktýnů, kteří se již před rokem 1241 usadili u dnešní Klášterské Lhoty jihovýchodně od Vrchlabí a založili zde Vrchlabské probošství, zvané klášterec Panny Marie. Právě v této době, před polovinou 13. století, proběhla v Podkrkonoší první kolonizační vlna, která sem přivedla slovanské obyvatelstvo. Hřebeny pohoří však byly asi pusté, patrně se tam toulali jen osamělí lovci a hledači kamenů.
Druhá kolonizační vlna podhůří Krkonoš ve druhé polovině 13. století znamenala již příliv převážně německého obyvatelstva, především zkušených horníků a řemeslníků, kterých bylo v nově osídlované oblasti třeba.
Při jižním úpatí Krkonoš v údolí řeky Labe, založili v první vlně kolonizace Slované horskou dřevorubeckou a uhlířskou osadu. Víska se rozrostla za druhé, převážně německé kolonizační vlny před rokem 1300, ve farní ves Goswinsdorf, nazvanou podle lokátora Goswina. Vrchlabí bylo tehdy lesní lánovou vsí. Každé její usedlosti patřil úzký záhumenní lán, který se táhl až k hranicím sousední osady.
Ves Vrchlabí se poprvé připomíná roku 1340 jako osada s kostelíkem, který podléhal církevnímu dohledu lánovských kněží. Dle starých pramenů tehdy lánovský farář Jindřich přivedl do osady kněze jménem Heřman.
V roce 1359 bylo Vrchlabí, v latinských pramenech zvané Albipolis, přiděleno jako královské léno rytíři Haškovi z Vrchlabí, který je držel do roku 1363. Od toho léta do roku 1370 spravovala část Vrchlabí Eliška, vdova po Haškovi a její syn Petr, část města byla v rukou Hanuše a jeho matky Anny, vdovy po Havlovi z Vrchlabí. Petrův syn Hašek je připomínán na tvrzi Vrchlabí ještě roku 1437, v roce 1472 mají vrchlabské manství v držení bratři Čeněk, Petr a Václav. Po smrti Václava a Petra připadlo manství v roce 1493 do rukou Čeňkových, avšak již o rok později je vysoudila Barbora, sestra tří výše zmíněných bratří, starající se o sirotky Petrovy.
Páni z Vrchlabí sídlili na dřevěné vodní tvrzi, která stávala v dnešním vrchlabském zámeckém parku v místě zámeckého rybníka. Také majitelé okolních panství zakládají na vyvýšených a skalnatých nebo vodou chráněných místech hrady, hrádky a tvrze, které plní strážní nebo sídelní funkci. Tvrz stávala na Liščím kopci jižně od Vrchlabí, nad údolím Jizerky severně od Jilemnice byl založen Rychlovský hrádek.
V povodí horní Jizery na Jilemnicku se stal nejvýznamnějším kolonizátorem šlechtický rod Markvarticů. Příslušníci jeho rodové větve, páni z Valdštejna, dali vybudovat na ostrohu nad potokem Cedronem počátkem 14. století pohraniční gotický hrad Štěpanice. Jeho stavitel, Jan z Valdštejna, ho učinil centrem horského panství, zahrnujícího celé západní Krkonoše a přilehlé podhůří. V podhradí byla v době středověku obyčejně zakládána městečka, která plnila funkci hospodářského a tržního centra panství. Úzká horská údolí potoka Cedronu či říčky Jizerky však neposkytovala vhodné podmínky k založení městského centra. Takové místo však bylo nalezeno jižněji, pod úpatím hor v širokém úvalu potoka Jilemky. Zde bylo počátkem 14. století, snad kolem roku 1320, založeno centrum panství, městečko Jilemnice. Jméno dostalo podle mnoha jilmových stromů, které lemovaly břehy potoka Jilemky, v latinských pramenech bylo zváno Gilempnis. V erbu města najdeme strom jilm, stojící na zelené louce.
V písemných pramenech se objevuje Jilemnice poprvé 21. července roku 1350. Tehdy byl Bohuněk Předslavův z Jilemnice, klerik pražský, poslán do Uher s diplomatickým posláním. Roku 1352 platí dle registru papežských desátků městečko Jilemnice čtvrt kopy grošů, nejvíce na celém panství štěpanickém, což vypovídá o jeho nejvyšší důležitosti v rámci panství. Obyvatelé Jilemnice patřili již od založení městečka k české národnosti a německá kolonizace se Jilemnice nikdy podstatně nedotkla. Roku 1361 má již městečko vlastního faráře, v roce 1393 zde sídlí celkem tři kněží. Z roku 1393 pochází také první písemná zmínka o vsi Jilmu, ležící při potoku Jilemce jižně od Jilemnice. Severně od města ležící ves Hrabačov je poprvé připomínána v roce 1488 v Deskách dvorských.
Je patnácté století, v Čechách zuří husitské války a krajem táhnou za zpěvu chorálů husitská vojska, drancující a spalující zemi. Roku 1424 pronikají husitští válečníci až do odlehlých končin na horním toku Labe. Po neúspěšném obléhání města Hostinného obrátí svůj hněv proti benediktinskému klášteru Vrchlabského probošství jižně od Vrchlabí, který vypálí a služebníky Boží, významně ovlivňující dějiny kraje pod horami, krutě povraždí. Se vší pravděpodobností se husitský palcát pozvedl i proti bezmocné horské vísce Vrchlabí, obléhán byl snad i hrad štěpanický. Dále táhlo žižkovo vojsko k městečku Jilemnici, kde vyplenilo a vypálilo klášter cisterciáckých panen, který stával kdysi na návrší v místech pozdější tvrze a dnešního zámku.
Na severu Země české, na pomezí Slezska, zvedá své temeno až k nebi mohutná horská hradba Krkonoš, nejvyššího ze Sudetských pohoří. Tajemný a divukrásný kraj na horním toku Labe a Jizery, náležející odedávna království českému, zůstával dlouho do dob středověku pustou horskou krajinou, které tenkrát kralovali jen medvěd, vlk, rys, divoká kočka a orel. Na samém hřebeni hor, vysoko na náhorní planině pod tajemným Violíkem, pramení ve výši 1386 metrů nad mořem největší česká řeka, Labe. Ještě jako malý potůček se líně klikatí mezi keříky kleče a trávou Labské louky, záhy se však vrhá střemhlav hučícím vodopádem do strží Labského dolu. V klínu Sedmidolí spojí své mladé síly se svou sestřičkou, říčkou Bílé Labe, ještě měkce pohladí skalnaté dno svého koryta a již směle vkročí do srdce Krkonoš, Špindlerova Mlýna. Tak jako je srdce středem těla, který v sobě skrývá lásku a cit, tak je Špindlerův Mlýn středobodem a perlou krásných Krkonošských hor. Zde přijímá dravé Labe vody Svatopetrského potoka, který nám přináší pozdrav ze staré hornické osady Svatý Petr pod úbočím skalnatých Kozích hřbetů a kamenité Luční hory. Bystřinný tok řeky Labe na chvíli pohltí vody stařičké Labské přehrady, avšak brzy se jeho divoká voda opět prodírá mezi velikými žulovými balvany, přinesenými z hor povodněmi a burácí a hřmí v úzkých soutěskách pod svahy bájné hory Žalý. V místech, kde mladá řeka zklidňuje svůj tok a její symfonie náhle přechází z bouřného forte do krotkého piano, v místech, kde se vymaňuje z náručí vysokých krkonošských hor, aby se nechala laskat něžnými křivkami podkrkonošských návrší, leží Vrchlabí. První město na řece Labi, strážce krkonošských hor a brána do středu říše bájného Krakonoše. Vždyť i dávné pověsti vypravují o vládci hor - Krakonošovi, kterak sám kopal průrvu pro řeku Labe mezi krkonošskými horami. Když tehdy na úpatí hor ukončil svou těžkou práci, upustil krumpáč a kus plátna, do něhož utřel své zpocené čelo. V těchto místech vyrostlo město Vrchlabí, jehož údělem se stalo právě dřevo, kov a tkanina, které mu dal do vínku sám Krakonoš.
Na opačné straně pověstmi opředené hory Žalý prodírá se lesnatým údolím horská říčka Jizerka. Zurčivě nám vypráví o čarokrásné hoře Kotel a o Zlatém návrší, pod jejichž svahy přichází na svět. Povídá nám o starých chaloupkách, přilepených jako vlaštovčí hnízda k vysokým stráním, jež potkala na své pouti horami. Tam, kde vystupuje Jizerka z úzkého údolí a stáčí svůj tok k západu, aby své chladivé vody odevzdala starší a silnější sestře Jizeře, tam při soutoku s Jilemkou leží Hrabačov. Jím začíná starobylé horské městečko Jilemnice, druhá brána do Krakonošovy zahrady a kolébka českého lyžařství, rozložená v líbezném údolíčku Jilemky.