Okolo roku 1490 byla nepochybně z popudu Vladislava Jagellonského vybudována nová královská empora, vložená do jedné z ochozových kaplí na jižní straně katedrály. V listu (uložen v Kutnohorském archivu) zaslaném v roce 1492 nejvyššímu mincmistrovi Benešovi z Weitmile královský úředník Hanuš Behaim zmiňuje, že v tomto roce musí dát dělat kamenný most. Má se vesměs za to, že jde o most spojující královský palác s oratoří v katedrále.

V čele empory jsou dva hrotitě vyklenuté oblouky. Uprostřed, kde se tyto oblouky téměř stýkají, bychom očekávali nosnou podporu, ale ta tady chybí. Oblouky tu tedy visí volně ve vzduchu. Toto řešení nemůže nepřipomenout visuté svorníky v sakristii Svatovítské katedrály, pocházející z doby Petra Parléře. V onom dolů visutém místě, kde se oba oblouky oratoře stýkají, je v kameni vytesaný znakový štít s iniciálou Vladislavova jména – písmenem W, nad nímž je umístěna korunka. Oba oblouky empory se ale nezdvihají ve svém čele jen prostě kolmo vzhůru. Jsou vyvinuty tak, že se směrem vzhůru vyklání do popředí. Snaha o dynamizaci této architektury je zde zřetelně patrná.

Visuté svorníky naznačují invenci Petra Parléře. Po klenbách pod královskou oratoří v pražské katedrále, na spodní části jejího čela obracejícího se do nitra katedrály a na bohatě utvářené balustrádě se rozprostřela v kameni vytvořená síť z větví, napodobených s neobyčejnou dokonalostí. Jsou uschlé a uvadlé, osekané, zlámané a sukovité a na některých místech se navzájem kříží a proplétají, dokonce jsou tu spolu svázány provazem vytesaným do kamene. S uplatněním podobných naturalistických motivů se lze setkat v pařížské architektuře už v době okolo roku 1400.

Na pražské královské oratoři je větvoví v bohaté míře uplatněno i na balustrádě, kde doprovází řadu erbovních štítů. Ze středu poprsnice pak vystupuje do popředí arkýřek, z něhož je dolů spuštěn motiv připomínající visutý svorník. V erbovních polích na poprsnici se nacházejí znaky zemí náležejících do svazku zemí České koruny. Na arkýřku v ose empory byl umístěn znak uherského království, který tak prozrazuje, že oratoř byla dokončena až v době, kdy se Vladislav Jagellonský ujal vlády v Uhrách (tedy v roce 1490), popřípadě v letech bezprostředně následujících. Po stranách jsou postavy kutnohorských havířů.

Náročně utvořená empora v pražském chrámu sv. Víta propůjčovala panovníkovi při jeho návštěvě chrámu velkolepý architektonický rámec. Ale i v době, kdy v Českém království nepobýval, dávala najevo stálou přítomnost královské moci. Svým vladařským akcentem i funkcí je královská oratoř výrazným projevem dvorské kultury.

Královská oratoř v pražské katedrále bývala tradičně pokládána za dílo Benedikta Rieda. Její provedení bylo ale posléze připisováno mistru Hanuši (též Johann, Hans) Spiessovi z Frankfurtu, jenž pracoval na stavbě kostela v Mělníku a na královském paláci Pražského hradu. Důvodem pro tuto atribuci bývá drobnopisnost výzdoby oratoře, která má jiný ráz než poměrně strohá, zato monumentálně koncipovaná díla Benedikta Rieda. Nicméně královské oratoři nelze upřít smělý architektonický koncept, což by spíše nasvědčovalo, že základní návrh na oratoř mohl být dílem Benedikta Rieda. Navíc na Riedovu práci tu poukazují zmínky v psaných pramenech, i když pocházejí z pozdější doby. Riedovo autorství uvádí kalendář Daniela Adama z Veleslavína, vytištěný v Praze v roce 1578. Ve své výpovědi z roku 1590 prohlásil Riedův pravnuk, že mistr Benedikt oratoř vyměřil a dal sklenout a že za to byl povýšen králem Vladislavem do rytířského stavu. Snad nelze úplně vyloučit, že Ried královskou oratoř navrhnul a provedení bylo svěřeno Hansu Spiessovi.

Malý jižní boční vchod

Stěny i klenba tohoto prostoru, původně bez později zbudované královské oratoře, jsou dílem prvního stavitele gotické stavby, Matyáše z Arrasu (+ 1352). 1 Uprostřed jižní stěny se nachází malý boční vchod do katedrály. Na vnější straně kamenného ostění tohoto vchodu je do hrotu profilovaného portálku vsazen do kamene vytesaný znak českého království.

Původní vstupní dveře byly po velkém požáru, k němuž došlo 2. června 1541, nahrazeny novými. Vnější plocha dnešních ranně barokních dveří (v. 295 cm, š. 145) z mořeného dubu je zdobena řezanými reliéfy sv. Petra a Pavla a archanděla Michaela, nad nimi monogramy Krista a Panny Marie s letopočtem 1629, a zcela nahoře F II (= Ferdinand II.); 3 jsou dílem řezbáře Kajetána Bendla. Povrch vnitřní strany těchto vstupních dveří je zhotoven z borovicového dřeva. 4 Původně se tyto dveře otvíraly dovnitř; jejich úpravu, aby se podle požárně-policejních předpisů otvíraly ven, při zachování jejich původního vzhledu provedli v roce 1929 František Vavřich a Antonín Páv.

Portál vstupu do schodiště

Na jihozápadní stěně je vchod do zvenku přistaveného točitého schodiště vedoucího k ochozům kolem kaplí. Kamenný portálek je původní, dveře do něj vsazené, pobité železnými pláty a diagonálními pásy s korunovaným vladislavským „W“, jsou však pozdně gotické. Uprostřed portálového nadpraží je vytesán český znak, podobný tomu, který je umístěn na vnější straně hrotitého vstupního portálu uprostřed jižní stěny.

Okno v jižní stěně

V horní části jižní stěny je pod klenbou vsazeno malé hrotité okno, jehož kamenné kružby jsou vyplněné barevnou ornamentální vitráží.

Královská oratoř

Královská oratoř, z let 1490-1493, je dílem huti královského kameníka Hanse Spiesse, zvaného též mistr Hanuš. Jako tvůrce tohoto díla bývá označován též někdo z okruhu mistra staropražského cechu kameníků Matyáše Rejska nebo mistr hradní kamenické huti Benedikt Rejt (Rieth, Ried, Reyd), známý také pod jménem Beneš z Loun. Porovnáním a rozborem jimi užívaných stavebních prvků a s přihlédnutím k některým dochovaným záznamům dokazuje historik architektury Václav Mencl, že slohové i historické souvislosti svědčí pro mistra Hanuše Spiesse.
Tato oratoř je zbudovaná na kamenné klenbě a její přední část výrazně vystupuje do prostoru ochozu. Žebra i ostatní plochy jsou pokryty z pískovce tesaným naturalistickým ornamentem napodobujícím suché, sukovitě osekávané větve, ve vrcholech jakoby svázané silnými provazy. Důmyslnou samonosnou konstrukci s dolů spadajícími kápěmi ukončuje visutý svorník, držený vnitřním železným táhlem. Kolem tohoto svorníku se vznáší královská koruna a pod ní znaky českého lva, svatováclavské orlice a králova monogramu „W“. Další, menší spadající svorník s korunovaným „W“ v kolčím štítu visí pod dopředu vystupujícím arkýřem.
Z iluzivního větvoví je i zábradlí oratoře s jakoby zavěšenými zemskými znaky v kolčích štítech. Symbolizují země, v nichž Vladislav II. a jeho rod vládli - řazeny odleva jsou to znaky: dalmatský, hornolužický, bosenský, polský, uherský, český, moravský, lucemburský, slezský, dolnolužický. Východní polovina zábradlí oratoře, až do poloviny malého polygonálního balkonu uprostřed, byla v roce 1878 nově zhotovena ze dřeva, natřena barvou přizpůsobenou okolnímu kameni, a znakové štíty byly polychromovány.
Nad západním bočním okrajem tohoto kamenného zábradlí je kolmo na střed pilíře přisazená kovová mříž ze l6. století.

Dřevěná císařská lóže

Císař Ferdinand II. dal v roce 1630 vestavět do této oratoře dřevěnou prosklenou lóži, posléze rozšířenou jako nástavbu pavlačového typu i nad sousedními kaplemi. Nástavby nad kaplemi vpravo od oratoře až ke kapli sv. Václava byly během zimy 1868-1869 odstraněny. Po odstranění této dřevěné galerie i s provizorními schody vedoucími k hudebnímu kůru byly v roce 1870 zazděny také nadále už zbytečné dveře vedoucí z oratoře do sousední kaple svatého kříže. Mezi informacemi o postupu prací na dostavbě katedrály v roce 1875 se uvádí, že došlo k odstranění ze dřeva zbudované oratoře a nástavby nad valdštejnskou kaplí a vyspravení nástavbou poškozeného pilíře. Byl zazděn průchod mezi královskou oratoří a valdštejnskou kaplí a doplněna chybějící východní polovina kamenného zábradlí před oratoří ze dřeva zbudovanou náhradou.
Podle návrhu architekta Josefa Mockera byla v roce 1882 postavena v gotizujícím stylu nová, ze dřeva zhotovená a zasklená císařská lóže, v roce 1884 pak byla dokončena její polychromie a zlacení. Sochy ve výklencích dodal řezbář Eduard Veselý, představují uprostřed Pannu Marii a po stranách křestní patrony císaře a jeho manželky: vpravo sv. Františka Serafinského a vlevo sv. Alžběty; a čtyři anděly nad okny namaloval František Sequens. V červnu 1936 byla tato pseudogotická lóže rozebrána a odeslána brněnské biskupské konsistoři, která o její zachování a umístění projevila zájem.

Dnešní uspořádání prostoru v oratoři

Kolem vnitřních stěn i u předního zábradlí jsou ve svatovítské Královské oratoři umístěny lavice a poblíž dveří je do jihovýchodní stěny zasazena kropenka z červeného mramoru.

Můstek spojující oratoř se Starým palácem

Dveřmi uprostřed jižní stěny oratoře se vstupuje do kryté chodby, která přes můstek spojuje oratoř se Starým královským palácem. Z původního, v roce 1492 postaveného, mostu se zachoval pouze jižnější oblouk a středový pískovcový pilíř obdélníkového půdorysu, rozdělený průchodním otvorem na dvě části, které ve výši 2 metrů spojuje hrotitý oblouček; v době renesanční byl tento pilíř rozšířen přizdívkou. Jednoduchá krytá a prosklená chodba je vyzděná z cihel a celý můstek je opatřený omítkou. K úpravě došlo v polovině 18. století, za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780). Při archeologickém průzkumu byly zjištěny zbytky zdiva z období karolinské výstavby, naznačující, že už tehdy existovalo jakési propojení mezi královským palácem a točitým schodištěm přiléhajícím ke katedrále.

Prostor pod královskou oratoří

Ani po zbudování Královské oratoře nepřestalo toto místo plnit úlohu vstupního prostoru u postranního vchodu do katedrály. Po obou stranách, do jihovýchodní i jihozápadní stěny, jsou poblíž vstupních dveří vsazeny kropenky z červeného mramoru. Tento prostor bývá sice někdy označován jako kaple pod královskou oratoří, ale nekonaly se zde bohoslužby a není znám žádný doklad o tom, že by tu stál nějaký oltář, přestože v nedostavěné katedrále jich bylo celkem asi 63 až 87. Při západní stěně se nachází v podlaze vložený náhrobní kámen bez nápisu a vpředu jsou na obou pilířích velké hvězdicové lucerny s modře prosklenými středy, upevněné na železných kovaných ramenech.

Památný gotický kříž z 1. poloviny 15. století

Na východní stěně visel kříž s Kristovým tělem, 23 významná práce českého mistra z okruhu mistra Týnské kalvárie, řezaný z lipového dřeva a polychromovaný (výška korpusu 80 cm, novější dřevo kříže 90 cm). Mistrně jsou řezány tvary nahého těla, vystupující hruď, svaly paží, kolena s oblými hranami kloubů a holenní kosti nohou; všechny tyto anatomické podrobnosti studoval gotický umělec s pronikavou a naturalisticky zaostřenou pozorností. Zachyceny jsou i žíly a křečovitě strnulé šlachy napjatých údů. Významná gotická řezba vskutku odhaluje smělý pohled na zmučené, se smrtí zápasící tělo.
Potřeba pořídit pro katedrálu nový kříž patrně souvisí s rokem 1437, kdy se po skončení období nepokojů vrátila Svatovítská kapitula z Žitavy do Prahy, a bylo nutno obnovit husitskými bouřemi v roce 1421 zpustošené vybavení interiéru katedrály. Vilém Bitnar zaznamenal tradicí dochovanou informaci, že tento kříž pochází z bývalého „Kláštera Anežského“.
V roce 1936 očistil akad. sochař Vojtěch Sucharda tento starobylý kříž a Jednota pro dostavbu chrámu dala pod křížem zřídit nové klekátko a opravit konsolu i lampu pro věčné světlo a v roce 1972 ho restauroval Mojmír Hamzík. Socha Kristova těla oddělená od kříže byla v roce 2006 použita jako výstavní exponát a stav jejího dochování byl při restaurování označen jako velmi dobrý, bez napadení dřevokazným hmyzem. Po skončení výstavy nebyl tento korpus vrácen zpět do katedrály; Správa Pražského hradu ho uložila do depozitáře.

Obraz sv. Cyrila a Metoděje

Na východní stěně visí dnes obraz svatých Cyrila a Metoděje, který do svatovítské katedrály věnovali zástupci pravoslavné církve v českých zemích.

Dva klečící kutnohorští havíři

Vpředu na východním pilíři oratoře je zavěšena socha klečícího kutnohorského havíře a druhá, podobná socha je umístěna na protějším pilíři. Tyto ze dřeva vyřezávané barokní sochy pocházejí z Braunovy dílny (1721-1725), jsou polychromované a zlacené. Oba havíři drží v rukou kahance a jsou obráceni směrem k náhrobku sv. Jana Nepomuckého. Nechalo je pořídit panství v Dymokurách, jako dar pro svatovítskou katedrálu.