Ottův slovník naučný

Benedikt mistr, stavitel český (* kol. 1454 - † 29. října 1534), známý pod jménem Beneš z Loun, jak teprve v novější době byl nazván. Rodové jméno jeho bylo, jak se podobá, Ried (Reyd, Rieth, Ret, Retta). Kde se narodil, není určitě známo; dle Balbína byly rodištěm jeho Louny; zdali praedikát »z Písten«, »z Pistova«, »aus Piesting«, jejž v pozdějším věku svém nese, značí rodiště jeho, jest nejisto. Že byl v Čechách rodilý a národnosti české, jest velmi pravdě podobno; v jazyce německém vyznal se rovněž jako v českém. Od počátku činnosti své umělecké, pokud známa jest, působil v Praze. Poprvé vyskytá se roku 1489 jakožto hlavní z mistrů zaměstnaných králem Vladislavem II. na hradě pražském; tehdáž bylo mu třicet a několik let a z vynikajícího postavení jeho souditi lze, že již drahně let působil při stavbách na hradě již kol r. 1477 zahájených a po r. 1484 s velkým nákladem vedených. Nové křídlo, obsahující rozsáhlou síň, zvanou obecně »sálem vladislavským«, bylo r. 1493 (viz nápis na zevní zdi) z větší části hotovo. Smělá klenba sálu na poprvé se nezdařila, neboť se sřítila; posléze r. 1502 dílo dovršeno. Zároveň řídil Benedikt pokračování stavby chrámu svatovítského; zpráva o roku kamenickém v Annaberku r. 1518 jmenuje jej výslovně »verkmistrem při chrámě svatováclavském«. Již r. 1493 zřídil k nařízení krále Vladislava oratorium královské na jižní straně choru. Většími pracemi zde byly: zakládání druhé severní věže, počaté roku 1509, práce to, kteráž v počátcích uvázla, dále nepochybně zřízení kruchty a ve spojení s tím prozatímní zazdění choru. Za zásluhy své při stavbě paláce a chrámu byl mistr Benedikt králem Vladislavem povýšen do stavu rytířského a psal se pak a rovněž jeho celý rod »z Pístova«; v erb obdržel lva držícího kružítko. Až do smrti své byl Benedikt nejvyšším verkmistrem a správcem kamenickým Jeho Milosti královské a měl stálý byt na hradě pražském spolu s konírnou na dva koně, jichž užíval k dojížďkám k jiným stavbám. K těm zajisté patřilo také křídlo královského hrádku Křivoklátu r. 1493 založené. Od roku 1512 Benedikt řídil další stavbu chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře po celý věk svůj; ač k stáru ochaboval a r. 1529 od Horských pobízen býti musil, působil ještě r. 1532 při zřízení krovu u sv. Barbory. Také při sklenutí kostela Panny Marie na Náměti měl kol roku 1513 účastenství. Současně s vedením stavby sv. Barbory rozvinul mistr Benedikt rozsáhlou činnost v severních Čechách a zemích sousedních. V r. 1520 započata stavba chrámu sv. Mikuláše v Lounech a jest nepochybné, že i chrám v Mostě, po požáru znova r. 1517 založený, jest jeho dílem. Mimo Čechy působil jmenovitě v korunních zemích Slezské, Lužické a vév. Saském. V Lužici huť zhořelecká byla v přirozeném styku s hutěmi českými a huti bradské do jisté míry podřízena. Zhořelecký stavitel Vendelín Rosskopf byl přímým učněm Benediktovým. Ve Slezsku stavěl Benedikt pro nejvyššího hejtmana Karla, vévodu z Münsterberka, vnuka Jiřího Poděbradského, na zámku Frankenštejně v okrese vratislavském. Zde založeno nové křídlo roku 1524; ale Benedikt sám mohl ke stavbě zřídka přihlížeti, tak že vévoda r. 1529 viděl se nucena dožadovati se, aby tam opět přijel aneb udělil příslušné rozkazy. Do Sas volán byl Benedikt jmenovitě na poradu o stavbě chrámu sv. Anny v Annaberce (1519), by zde spolu s jinými podal dobré zdání. Na sklonku let dvacátých (1529) již valně chřadl; zemřel v Lounech a zde pochován ve chrámě od něho vystavěném. Mistr Benedikt vyniká jako hlavní konstruktér pozdní gotiky, jejíž klenbový systém přivedl na nejvyšší vrchol; klenbu konstruuje jako jediný celek a upouštěje od dělení na pole, vypouští většinou hlavní pásy, zároveň pak zakřivuje žebra před tím přímočárně se pnuvší. Takové jsou klenby vladislavského sálu a lodi sv. Barbory, chrámu lounského, částečně i mosteckého; pod vlivem jeho vznikla též podobná klenba v Annaberku. Na tom spočívá velkolepá prostrannost jeho staveb; u chrámů při stejnolodním založení činí sic oproti době starší poněkud světský dojem, ale srovnává se s duchem času, husitským i reformačním, a vyhovuje znamenitě potřebě volného prostoru pro slovo kazatele a chorální zpěv. K zvláštnostem jeho patří též klenby visuté*. V založení při chrámu v Mostě jeví se reminiscence na původní základ svatobarborský, jenž zajímavým způsobem jeví se též v saském Schneeberce; podobně upomíná půdorys v Annaberce na Louny. Co se detailu týče, mají na př. pilíře vladislavské stavby na Hradčanech profily, obloučky a fialy čistě gotické; v pozdější době u sv. Barbory stávají se jednoduššími, podobně pak v Lounech i Mostě pilíře klenby nesoucí nemají starého rozčlenění a profilování. Místy mizí gotický detail úplně a ustupuje renaissanci. Mistr Benedikt jest z prvních stavitelů severních, uvádějících nový sloh lombardský. Prvním příkladem jest právě stavba vladislavského křídla, jehož mnohé čistě renaissanční detaily pochodí ne-li z doby kol r. 1493, tož z let před skončením díla r. 1502. Osobním svým působením a svým dalekosáhlým vlivem, svou produktivnosti a zaváděním novot patři Benedikt mezi největší mistry pozdní gotiky. Osoba a působení jeho i jeho rod byly v novější době značně objasněny badáním, ač dosud ne zúplna. Uveřejněním původních zpráv přispěli jmenovitě: J. Řehák, Kutnohorské příspěvky (r. 1881); J. Zach a J. Braniš, Roční zprávy reálných škol v Hoře Kutné (1886, 1887); E. Wernicke, Anzeiger für d. Kunde deutscher Vorzeit 1881); K. Köpl, Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (r. 1888); J. Herain, J. Šimek, J. Teige, Z. Winter v »Památkách archaeol.« r. 1887-89. Chl.

Benedikt Ried *1454 †30.10.1534 též Beneš Rejt či Rieth z Pístova či z Piestingu. Narozen r. 1454 asi v Riedu v Rakousku. Od roku 1480 pracuje v bavorském Landshutu. Do Prahy přichází roku 1486 již jako výjimečně vzdělaný architekt a fortifikační stavitel. Brzy je jmenován královským stavitelem a pověřen dostavbou královského paláce a opevnění Pražského hradu. Asi roku 1510 je za zásluhy v umění stavitelském povýšen králem Vladislavem Jagellonským do šlechtického stavu - od té doby nazýván Riedem z Pístova. V posledních letech pracuje se svou hutí i na některých význačných stavbách mimopražských (Kutná Hora, Louny, Blatná aj.). Umírá 30.10.1534 v Lounech. 
Hlavní díla:
práce na Hradě v Landshutu v Bavorsku (1480-86),
dostavba paláce Vladislava Jagellonského (bývalého paláce Karla IV.) na Pražském hradě (1486-1502), vč. jedinečného zaklenutí Vladislavského sálu 62 x 16 x 13 m (1493-1500),
rekonstrukce a dostavba severního opevnění Pražského hradu, včetně Daliborky, Mihulky a Bílé věže (1487-1500),
královská oratoř v chrámu sv. Víta s naturalisticky pojatou klenbou (1493),
asi spojovací most z královského paláce do chrámu sv. Víta,
rytířský sál, královské obydlí a kaple na hradě Křivoklát (1493-1516),
renesanční sloupový portál na jižním boku kostela sv. Jiří na Pražském hradě (po 1500),
přestavba Staré sněmovny Pražského hradu, včetně tzv. jezdeckých schodů a raně renesančního portálu (kolem 1500),
vynikající přístavba tzv. Ludvíkova křídla Pražského hradu, převážně v renesančním stylu (1501-09),
opevnění hradu Švihova (1505-10),
dokončení chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře po M. Rejskovi, tj. kleneb a střech, jež patří k vrcholům gotické architektury v Českých zemích (1512-32),
přestavba jižního křídla Novoměstské radnice pražské s vysokými pozdně gotickými štíty (1520-26), včetně návrhu úchvatné hvězdicové klenby hlavní lodi dokončené až po jeho smrti (do 1548),
pozdně gotický palác hradu v Blatné pro pány z Rožmitálu, včetně hradního opevnění s dvojitým vodním příkopem (1523-30),
zámek v Zabkowicích v Kladsku (1523-32),
děkanský kostel sv. Mikuláše v Lounech, vynikající dílo dokončené mistrem Pavlem z Pardubic (1519-1538),
asi impozantní opevnění hradu Rabí (do 1526),
asi opevnění hradu (později zámek) v Březnici, s baštami a vstupní branou (po 1531).

Benedikt Ried z Pístova, královský dvorní stavitel, patří k nejvýznačnějším architektům v české historii. Byl autorem velkorysé přestavby Pražského hradu v osobitém pozdně gotickém stylu s prvními příznaky renesance. Zejména jeho mistrovské klenby (např. Vladislavského sálu Pražského hradu, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře a kostela sv. Mikuláše v Lounech) patří ke klenotům evropského stavitelského umění.
Literatura: Fehr, G.: Benedikt Ried, ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen. München 1961.

Chrám sv. Mikuláše v Lounech
Dlouho se mělo za to, že původní chrám farní v Lounech byl zasvěcen sv. Duchu nebo sv. Kříži, ale patrně již od samého počátku byl zdejší chrám zasvěcen sv. Mikuláši, neboť se nikde nevyskytuje jméno jiné v pramenech církevních ani světských. Kdy byl nejstarší ten chrám v Lounech postaven, nedá se ovšem zjistiti. Zdá se však býti jisto, že i on byl zbudován již ve slohu gotickém, ovšem v gotice ranné. Když vypukl v roce v roce 1517 na Pražském předměstí požár, zachvátil téměř celé město, takže vyhořel i farní chrám lounský. Zbyla z něho jen ohořelá hlavní věž, avšak orloj na ní umístěný byl zničen. Lounští kališníci jali se ihned uvažovati o stavbě nového chrámu. Vypravili posly do Prahy ke královskému staviteli Benediktu Reithovi z Pístova, aby se ujal stavby. Ale mistr Beneš, jsa příliš zaměstnán, nemohl jim vyhověti. Načrtl jim však pravděpodobně aspoň plány a doporučil jim mistra Mikuláše z Prahy. Ten opravil nejdříve pohořelou radnici a potom vyklidil ssutiny chrámu, pokryv zbytky zdiva nějakou dřevěnou střechou. Nejdříve obnovil věž, která zůstala skoro neporušena, mimo svršek, který se zřítil i s rozlitými zvony. Vrchol věže ozdobil mistr Šrámek kranclemi, tesal se krov, kovaly se makovice, hvězdy a korouhvičky, jež ozlacoval mistr Endres. V březnu 1518 lounský malíř Vrtílka pozlatil bohatě erby a kalichy za tři kopy grošů. Potom věž přikryta krovem a 1520 začal ji pokrývati Jiřík z Tábora břidlicí, vyjednav si za to 120 kop a liščí kožich. Ale práci tu nedodělal a s hanbou odešel z města. Teprve jakýsi mistr Adam pokryl věž dobrou břidlou rabsteinskou i s vikýři. Tehdy požádali Lounští znovu Beneše z Pístova, aby přijel do Loun. Byvše zase odmítnuti, najali mistra Pavla z Pardubic a parléře Filipa z Němec, kteří skutečně položili v polovici roku 1520 základní kámen k novostavbě. Pavel řídil stavbu až do roku 1523. Lounští však přece přiměli konečně mistra Beneše k tomu, aby se ujal v roce 1524 práce sám. Skutečně pobýval od té doby v Lounech až do své smrti dne 30. října 1534. Byl pochován v chrámu jím zbudovaném a zůstalo mu jméno Beneš Lounský. Úplného dokončení stavby se však nedočkal. V Lounech se vypravuje, že bydlel v židovské ulici v domě č. 154. Dokladů pro to však není žádných. Podle nápisu nad hrobem do kruchty bylo dílo ukončeno teprve r. 1538 dne 10. července, základy prý položeny 19. Dubna 1520. Posledním stavitelem, který ovšem na plánech Benešových nic již nezměnil, byl Materna z Cvikova. Ten dodělal vlastně již jen krovy a přikryl celou stavbu za odměnu 400 kop gr. a liščí kožich. Celé dílo působí skvostným dojmem, zvláště při náležitém odstupu. Dnes pokládá se co do jednotnosti a celkové umělecké komposice za hodnotnější nežli světoznámý chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.

Dějiny umění v Československu
Jakub Pavel

V době Vladislavově působil v Praze a pak i na venkově stavitel-dekoratér Matyáš Rejsek (zemřel roku 1506), jemuž připadlo dokončit stavbu a výzdobu Prašné brány v Praze, klenbu presbytáře kostela sv. Barbory v Kutné Hoře, kamenný dům, královský hrádek a kašnu (1497). Vskutku geniálním tvůrcem v období pozdní gotiky, jehož význam překročil daleko hranice našich zemí, byl Benedikt Rejt z Pístova (zemřel 1534). K jeho nejvýznamnějším dílům patří nesporně Vladislavský sál Pražského hradu, zbudovaný na místě Přemyslova a Karlova paláce, s klenbou o rozpětí 15 m, jenž byl největším jednotně klenutým sálem ve střední Evropě. Bohatě kroužená žebra s přetínavými konci byla namnoze od vlastní valené klenby uvolněna. V Kutné Hoře sklenul mistr Benedikt nádherně vysoké trojlodí nad pětilodím ve sv. Barboře, v Lounech postavil kostel sv. Mikuláše. Dokladem jeho naturalistického cítění je královská oratoř v katedrále sv. Víta v Praze (1493). Ve stylu Rejtově projektoval Jakub ze Schweinfurtu děkanský chrám P. Marie v Mostě. Do té doby spadá i stavba presbytáře proboštského kostela v Mělníce a šternberské kaple při kostele sv. Bartoloměje v Plzni.

Opevnění pražského hradu
V období druhé poloviny 15. století bylo opevnění Pražského hradu již částečně zastaralé. Rozvoj palných zbraní, urychlený husitskými válkami, přinesl nový pohled na obranyschopnost hradů. Jako mnoho jiných opevněných feudálních sídel nebyl ani Pražský hrad dostatečně chráněn svými hradbami a přírodními překážkami. Zejména severní břeh rokle Brusnice (dnešního Jeleního příkopu) poskytoval případnému útočníkovi ideální stanoviště pro děla - blízké Hradu a vysoko položené. Benedikt Ried, jemuž byla modernizace opevnění svěřena, vyřešil problém aktivní obranou. Před hlavní hradbu (románského stáří) předsunul novou parkánovou hradbu. Protože hradba hlavní sledovala přirozený zlom, musela být nová zeď založena ve svahu, a proto co nejdůkladněji. Z vnitřní strany ji zpevňovaly mohutné oblouky ve dvou řadách nad sebou. Hradba měla v úrovni parkánu dělové střílny a nahoře nesly oblouky krytou obrannou chodbu s hustým sledem střeleckých stanovišť. Část z nich byla vybavena otočnými dřevěnými bubny s proříznutou střílnou pro hákovnice. Hradbu zesilovaly tři bateriové věže se střílnami pro děla i lehčí palné zbraně (Prašná věž později zvaná Mihulka, Bílá věž, také Nová bílá věž a Daliborka). Palba ze všech uvedených stanovišť by bývala pokryla plochu za roklí Brusnice i protilehlý svah a dno této rokle. Na jižní straně Hradu parkánová hradba již existovala od doby Karla IV. Benedikt Ried ji pouze doplnil třemi nízkými oblými dělostřeleckými baštami, jejichž pozůstatky jsou dochovány pod úrovní dnešního terénu. Severní opevnění se zachovalo lépe: část obranné chodby nad Zlatou uličkou je dokonce přístupná veřejnosti, i když dnešní podoba pochází z renesanční obnovy. Podobně je tomu u Bílé věže. Prašná věž a Daliborka nebyly přestavbami tolik změněny. Ze západního opevnění se dochovala jen brána, skrytá ovšem v tzv. středním křídle. Na východní straně lze z jagellonských úprav vidět pouze dvě klíčové střílny v románské hradbě (v jedné je vyryt letopočet 1510).

Benedikt Ried během své činnosti na Pražském hradě významně posílil obranu celého královského sídla. Na jižní straně zesílil staré hradby Karla IV. třemi nízkými dělovými baštami a přestavěl západní vstup do Hradu od Hradčan i východní bránu s Černou věží. Nejvýraznější proměnu však zaznamenala nejvíce zranitelná severní strana Hradu, kterou chránila pouze původní románská zeď knížete Soběslava I. ze druhé čtvrtiny 12. století.

Benedikt Ried právě sem soustředil svůj technický důvtip a um. Zbořil starší nevyhovující parkán a nahradil jej vysokou zdí, jejíž přízemní část, zesílená velikými slepými arkádami, byla opatřena obdélnými střílnami pro děla. Široký dřevěný ochoz v patře, krytý sedlovou střechou, byl na vnější straně chráněn vysokou masivní poprsní zdí, opatřenou dvojím druhem střílen, které se pravidelně střídaly. Byly to jednak menší čtvercové střílny pro střelce z kuší a obdélné střílny s vloženým dřevěným otočným bubnem, kryjícím střelce z palných zbraní během nabíjení na ochozu.

Celou severní stěnu chránily předsunuté věže, na východě Daliborka, vysunutá do Jeleního příkopu po způsobu parkánových věží, a směrem na západ další dvě předsunuté dělostřelecké bateriové věže, ze kterých bylo možno ostřelovat i prostor bezprostředně před hradní zdí, protažená půlkruhová Bílá věž a válcová Mihulka. Tímto způsobem byl Hrad dostatečně zabezpečen i proti útoku z protilehlé planiny.
 

V roce 1541, během rozsáhlého požáru Malé Strany a Hradčan, byla Mihulka značně poničena, stejně jako sousední věž, která právě po požáru získala svůj název Bílá. Ve druhé polovině 16. století měl v Mihulce dílnu zvonař, dělolijec a dvorní puškař císaře Ferdinanda I. Tomáš Jaroš, který je autorem kašny nazvané Zpívající fontána v zahradě letohrádku Belveder a zvonu Zikmund, zavěšeného v chrámu sv. Víta.

V době panování císaře Rudolfa II. byla Mihulka opatřena střechou a sloužila za obydlí hradních alchymistů. Během třicetileté války se věž proměnila ve skladiště střelného prachu. To jí bylo osudné během švédské okupace Hradu v roce 1649, kdy silný výbuch prachu celou věž silně poškodil. Jako hradní prachárna pak byla využívána až do roku 1754. Během let se tak ujal i její druhý název Prašná věž.

V roce 1754 věž koupila Pražská kapitula a od té doby až do 20. století zde byly byty kostelníků chrámu sv. Víta.

Starý královský palác - fasády Vladislavského sálu, Pražský hrad, 1493

Architekt Benedikt Ried pro krále Vladislava II. Jagellonského

První „vlna“ renesančního tvarosloví se ve střední Evropě objevila těsně před koncem 15. století - na Moravě již roku 1492 (Tovačov) a v Praze roku 1493 (letopočet na nejvýchodnějším okně severní fasády Vladislavského sálu).

Architektura Starého královského paláce slučuje ovšem v období kolem roku 1500 dosti protichůdné tendence. Severní fasáda, členěná opěrnými pilíři s bohatým „gotickým“ programem lichých kružeb, fiál, kytek a chrličů, je otevřena velkými sdruženými okny, jejichž pravoúhlá forma již patří jednoznačně renesanci. Okna jsou orámována kanelovanými pilastry nesoucími kladí s hladkým vlysem; protože pilastry s patkami plasticky předstupují před rovinu fasády, rozhodl se architekt přidat ještě „oporu“ z volutových konzol v zóně pod okny. Jejich listový dekor opakuje motiv z jedné z hlavic, které se vyznačují velmi nestandardním, neklasickým rysem - jde sice o typ korintského řádu, ale každá hlavice má poněkud jiné výzdobné motivy. Rýsované kvádrování patří ovšem až další etapě renesančních úprav někdy v průběhu první poloviny 16. století. Takovou pozdější úpravou byl každopádně volutový malovaný štít z roku 1546 na východní straně střechy Vladislavského sálu, který je dnes skryt na půdě kostela Všech svatých.

Obdobně, jen poněkud plastičtěji cítěná okna vedou ze sálu jižním směrem - místo pilastrů byly použity polosloupy, také zde s jemnou kanelurou s píšťalami ve spodní polovině dříku a se stejným typem hlavic. Plastičnost zde ovšem nevytvářejí prvky vystupující z roviny fasády, ale zapuštění oken do zdiva. Jižní fasáda nemá kamenicky provedené opěráky, takže se můžeme domnívat, že drobné rozdíly obou fasád snad sledovaly určitý záměr, který nám dnes uniká (nemohla to být například u severní fasády blízkost, optické sousedství svatovítského chóru?). Protichůdnost tvarosloví a „svobodomyslnost“ jejich použití pokračují ale i uvnitř - například vřetenové schodiště v Ludvíkově křídle, mistrovské dílo vynesené na štíhlých pilířcích stejného typu jako v Albrechtsburgu v Míšni, má v bezprostředním sousedství ještě pravoúhlé dvouramenné schodiště, zahajující éru tohoto typu v naší renesanční architektuře.

Benedikt Ried z Pístova (cca 1454 - 1534)

Německý architekt a stavitel, nejvýznamnější představitel pozdně gotického stavitelství ve střední Evropě, který ve svém přístupu spojil pozdně gotickou tradici (síťová klenba) s novými renesančními prvky (obdélníková okna), prostředkovanými přes budínský uherský dvůr z Itálie. Výsledkem byl harmonický celek, který reagoval na potřeby reprezentace, ale i na nové umělecké cítění a hledání. Do Čech přišel v 80. letech 15. století z jižního Německa, kde působil patrně jako pevnostní stavitel. Poměrně rychle se stal ředitelem stavební hutě Pražského hradu a projektoval zde mj. severní opevnění s věžemi Daliborkou a Mihulkou, v prostoru Starého královského paláce postavil Vladislavský sál, Jezdecké schody, Ludvíkovo křídlo a křídlo Staré sněmovny. Jeho zákazníky byla ovšem také města (projekt chrámu sv. Mikuláše v Lounech, loď chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře) a šlechta (zámek Blatná, zámek Frankenštejn v Kladsku, opevnění hradů Švihova a Rabí). Kromě toho projektoval i architektonické prvky jako portály. Svými přístupy ovlivnil soudobou architekturu ve střední Evropě, zvláště v Sasku a obou Lužicích.

Ludvíkovo křídlo starého královského paláce

Tato část palácového komplexu velmi výrazně vybíhá do prostoru zahrady Na valech, kde se v minulosti nacházel parkán. Autorem projektu této v podstatě již renesanční třípatrové stavby je B. Ried a realizoval ji v letech 1503 - 1520. Výrazným prvkem renesančního slohu jsou zde především okna. Křídlo nese název podle krále Ludvíka I. Jagellonského (1516 - 1526), syna krále Vladislava II. Jagellonského (1471 - 1516).

V prvním patře se nacházela místnost bývalé české komory a v jejím sousedství je malá komůrka, vydávaná za vězení sv. Jana Nepomuckého, což má dokládat jeho socha z počátku 18. století a nástěnná malba od F. A. Müllera. Ve druhém patře se nachází dvoudílný sál bývalé České kanceláře, odkud byla v roce 1618 provedena defenestrace královských místodržících, čímž začalo stavovské povstání z let 1618 - 1620. V tomto prostoru jsou zajímavé především renesanční dveře z období kol.roku 1620 a dělící stěna s renesančním portálem, který nese štít s monogramem krále Ludvíka I. Jagellonského. Celá dvojmístnost měla původně pozdně gotickou síťovou klenbu, zachovaná však zůstala pouze v přední, vstupní části. Ve třetím patře se nachází síň říšské dvorské rady s renesančními dveřmi z počátku 17. století, kopiemi portrétů habsburských panovníků z 13. - 18. století, barokními kachlovými kamny a nábytkem z počátku 17. století. V tomto prostoru si v roce 1621 vyslechlo rozsudek trestu smrti 27 představitelů českých stavů za účast ve stavovském povstání.

Křídlo jezdeckých schodů Starého královského paláce

Tato část paláce, sousedící s křídlem Staré sněmovny, pochází rovněž z období panování Václava IV. (1378 - 1419) a současná podoba je dílem B. Rieda. V tomto křídle se nacházejí mj. renesančně zaklenuté místnosti úřadu zemských desek, místnost svatováclavského korunního archívu a místnost býv. apelačního soudu. Název traktu je odvozen podle tzv. Jezdeckých schodů postavených rovněž B. Riedem v období kol. roku 1500 na západní straně křídla Staré sněmovny a vedoucích přímo do Vladislavského sálu. Schodiště, zaklenuté pozdně gotickou klenbou, bylo upraveno tak, aby do sálu měli přístup i jezdci na koních v době pořádání turnajů, jejichž velkým milovníkem byl král Vladislav II. Jagellonský (1471 - 1516).

Mihulka

Jako součást svého projektu opevnění severní strany Pražského hradu tuto věž postavil B. Ried kol. roku 1496. Od 16. století je známá také jako věž Prašná, neboť zde sídlila zbrojní laboratoř. Od 50. let 18. století v ní bydleli kostelníci chrámu sv. Víta.

Daliborka

Věž, zvanou v současnosti Daliborka, postavil na konci 15. století B. Ried jako součást svého projektu pozdně gotického opevnění severní strany Pražského hradu. Proslulost si získala ovšem spíše jako vězení pro zvláště těžké zločince. Jméno jí dal právě jeden z nich, rytíř Dalibor z Kozojed, který zde byl vězněn v roce 1498 v čase soudního procesu. Dopustil se totiž na svou dobu těžkého přečinu, neboť přijal do poddanství povstalé sedláky z panství rytíře Adama Ploskovského z Drahonic, čímž se dopustil jednoho z nejtěžších přečinů proti feudálnímu právu. V době soudu se prý rytíř Dalibor ve věži věnoval hře na housle, která zaujala lidi tak, že mu do spuštěné mošny dávali jídlo a drobné peníze, takže se mohl bez nesnází dočkat závěru svého procesu. Soud shledal rytíře Dalibora vinným a odsoudil ho k trestu smrti stětím. Jiným z prominentních věznů byl hrabě František Antonín Sporck, proslulý svou nonkonformitou, projevující se mj. vztahy se zednáři či slovními a jinými výpady proti představitelům církve. Známý je však především tím, že pověřil sochaře M. B. Brauna

O Riedově životě toho mnoho nevíme. Prameny jej především zmiňují ve vztahu k soudním sporům, kterých se nepřímo zúčastnil nebo kde byl vyzván k expertnímu vyjádření. Někdy před 8. srpnem 1489 žádal kutnohorský mistr Blažek „mistra Benedikta“, aby se vyjádřil k návrhu Matěje Rejska. Dne 2. srpna téhož roku mu bylo jako královskému baumeistrovi vyplaceno stravné ve Zhořelci. V roce 1497 písemně zodpověděl zhořeleckým radním na jejich otázky v souvislosti s procesem mezi sochařem a grafikem Hansem Olomouckým (Olmützer) Riedovým bývalým tovaryšem, Jorgem Radischem, dalším bývalým tovaryšem Paulem Döringem a vedoucím huti u kostela sv. Petra Conradem Pflügerem. V roce 1496 se zaručil za erfurtského kněze Reicharta Merckla z Würzburgu, jenž dlužil Friedrichu Römerovi 19 kop grošů. V roce 1505 si mistr Benedikt, „který dělá palác na hradě pražském“, přišel osobně do Kutné Hory pro 10 kop grošů. V roce 1516 znovu pro Zhořelec posuzoval smlouvu tamního tesaře Jakoffa Horna na kamennou kazatelnu v kostele Panny Marie. V roce 1518 byl Ried klíčovou postavou sjezdu kameníků v Annabergu. O rok později vypracoval spolu s dalšími dvěma architekty posudek na Heilmannovu práci tamtéž. V letech 1505, 1510 a 1529 je zmiňován coby vedoucí kamenického bratrstva při kostele sv. Benedikta na Hradčanech, založeného roku 1495. Roku 1524 uzavřel smlouvu mezi hradní hutí, tvořenou kameníky usedlými na Hradčanech a Malé Straně, a kamenickým a zednickým cechem Starého a Nového Města. Roku 1532 Ried podal ke komornímu soudu žalobu na novoměstského cechmistra Jiříka Hřebeckého pro nerespektování rozsudku hradní huti nad mistrem Vávrou z Nového Města. Roku 1518 uzavřel „slowutny mistr Benedikt, najwyssy baumeystr na hradie prazskem“ se svatovítskou kapitulou smlouvu o doživotním užívání jejího domu u Svatovítské katedrály, jenž býval služebním obydlím stavitelů katerály (č. p. 38c).

Roku 1532 nebo 1534 Benedikt Ried zemřel a byl pochován v kostele sv. Mikuláše v Lounech.

Ried byl katolík, pocházel pravděpodobně z německy mluvící oblasti (Bavorsko, Tyrolsko). Byl určitě ženatý, Měl dceru Annu a syny Wolfa, Zikmunda a Sixta. Na Hradčanech pobýval i jeho bratr Wolfgang (možná hradčanský kameník Wolf, který pracoval v letech 1510-1517 pro Svatovítskou katedrálu a kostel sv. Jiří). Byl skutečně královským architektem.

Rakouský architekt Benedikt Rejt byl činný převážně v Čechách, první zmínka o jeho pobytu je z roku 1489. Rejtův příchod do Prahy znamenal radikální obrat v dějinách české architektury a její zjemnění italskými vlivy. U nás Rejt také vytvořil svá vrcholná ranně renesanční díla. Obnovil opevnění Pražského Hradu, v roce 1493 přestavěl křídlo s nově vytvořeným Vladislavským sálem a také přestavěl Starou sněmovnu s novým jezdeckým schodištěm. Nově přistavěl Ludvíkovo křídlo, které má svým zpracováním nejblíže k italské renesanční architektuře. Po přestavbě Hradu navrhoval letohrádek v Královské oboře, palác zámku Blatná v letech 1523 až 1530 a zlepšoval opevnění na hradu Rábí a Švihov.

Ried Benedikt (1454 - 1534) německý architekt, představitel pozdní gotiky. Činný po roce 1489 v Čechách. Původně asi fortifikační architekt z jižního Německa. Vedl přestavbu Pražského hradu (opevnění, Vladislavský sál, Jezdecké chody, Ludvíkovo křídlo). Poté byl činný pro česká města a šlechtu (projekt děkanského kostela v Lounech, zámek Blatná, opevnění Švihova, Rabi aj.). Spojil domácí pozdně gotickou tradici s novými renesančními prvky (okna Vladislavského sálu) v harmonický celek, vyjadřující jak potřeby reprezentace, tak nové umělecké cítěni. Mistr pozdně gotické klenby‚Vladislavský sál, loď chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.