Vysvětlení: 1. Místo, kde odbočuje cesta ke hradu a vedlé ní začíná kamenný val; 2. výsadek na hoře s dvěma děrami; 3. věž na obranu cesty; 4. bašta s 5 polookrouhlým výstupkem; 6. brána?; 7. stavení (pivovár, sladovna, skladýř); 8. brána; 9. byt kostelníkův; 10. dvůr předhradí; 11. zvonice; 12. kaple; 13. dřevěná bouda; 14. konice; 15. přikop; 16. dvůr zadního hradu; 17. dlouhé stavení ke hradbám přistavěné; 18. kůlna; 19. velká věž.

Nedaleko Bezdružic vypíná se brdo nevysoké sice, ale pro vysoký svůj podstavec okolní krajině panující, na němž stával brad prvotně Krasíkov, potom obecně Švamberk řečený. Brdo strmě vystupuje, jen na východní straně jest svah volnější, ač přece ještě dosti příkrý. Boky hradiště jsou holé a na nich většinou buď kamení anebo suchopar. Pod hradištěm jest dvůr a pivovar. Odtud jde cesta napřed k vesničce Krasíkovu, která k východní patě hradiště přistavěna jest a zelení se od něho odráží. Odtud jest nejkratší cestou pěšina po boku hory, z níž se hned do předhradí přichází; volněji se vstupuje po staré vozové cestě. Hned tam, kde cesta tato od vozové cesty skrze vesničku jdoucí odbočuje, začíná vedlé cesty kamenný val a táhne se až k jižní straně hradiště. Pod tímto náspem k východní straně jest odstavec ze země nasypané, patrně staré plotiště, které dřevěnými sruby bylo opevněno, aby odtud nepřítel na cestu nevylezl. Dvě hluboké díry na tomto odstavci svědčí o tom, že se tu zachycovala voda.

Na jižní straně hradiště, nežli se přijde k první bráně, otáčí se cesta do tří čtvrtin kruhu okolo bašty, t. j. opevnění venkovského, z něhož zůstal pahrbek s polookrouhlým výběžkem skalnatým, jak to hned od prvopočátku vylámáním skal bylo přizpůsobeno. Cesta jde pak ke hradu levostranně, a právě proto tu byla bašta velkou výhodou, protože nepřítel jí svou pravou, nechráněnou stranu ukazoval. Od té bašty táhne se násep po celé východní straně hradu až k jeho severozápadnímu skalnatému konci a zase od skal těch po celé západní straně až k jižnímu konci hradiště, kdež stála okrouhlá věž, k níž se pak dotčený kamenný násep, jdoucí podlé cesty, připojoval.

První brána bývala snad pod dotčenou skalnatou baštou aneb teprve za ní tam, kde začíná nyní dřevěné obydlí kostelníkovo a k němu stará zeď přistupuje. Touto branou vstupuje se na předhradí, velké prostranné místo. Vlevo proti baště stávalo veliké čtverhranaté stavení, v němž se nádržka pro vodu spatřuje a někdy byty chasy a obilnice bývaly; přední jeho strana je docela zbořena. Zdivo jest novější způsoby, ke dvoru jsou okna a dvéře; venku na jižní straně stará zeď bez oken. Severně odtud jsou bývalé konice, k nimž je přistavěno dřevěné přístřeší s lavicemi a stoly pro šenkování piva. Naproti nim na severovýchodním kraji jest kaple, jediný zachovaný kus bývalého hradu, ač nikoliv starý, poněvadž ve své nynější úpravě z 18. století pochází, ač zdivo jest o něco starší. Nad vchodem jsou vytesány erby Jana Josefa hr. z Vrtby a manželky jeho Zuzany Antonie z Heissensteina, kteří okolo roku 1710 kapli opravili. Vnitřek jest chudobný. Loď má strop dřevěný, dva oltáře sv. Jana Nepom. a Matky Boží a kazatelnu s malbami a kruchtu. Kůr jest klenut a obsahuje velký oltář roku 1638 od Jana Bedřicha ze Svamberka zřízený, na němž jest vyřezávaný obraz Pohřbení Páně. Vedlé vchodu do zákřiští jsou náhrobky Jáchyma ze Švamberka (ý r. 1574) a Anežky, manželky jeho. Na dláždění jest velký kámen, který hrobku Švamberskou (asi roku 1659 zřízený) kryje. Dlouhou dobu tu mrtvoly starých Švamberků odpočívaly nerušeny jsouce, ale okolo r. 1791 Jan Böhm, farář Čelivský, srozuměl se s Šim. Janem Schroblem, úředníkem ve dvoře pod hradem, že hrobku otevrou. Objednavše na noc zedníka Bezdružického, šly tyto osoby se synem zedníkovým a kostelníkem na hradě, samým pátým, do kaple, vypáčily hrobku a sebraly prsteny, kordy, řetězy a co cenného v rakvích bylo. Mrtvoly položily do vnitřních rakví dubových a cínové a měděné rakve odnesly. Věc ta se brzo prozradila synem zedníkovým. Neb týž vypravoval, že se mu vlasy ježily, když na rozkaz farářův mrtvoly překládal a když jednu z nich vyzdvihoval a stříbrná ostruha vypadla mu na nohy, že ho obešla taková hrůza, že hned utekl. Farář a úředník byli obesláni do Prahy, ale tento se brzo vrátil, protože farář všechnu odpovědnost na sebe vzal. Farář, který po celý rok doma viděn nebyl, vypravoval, že uloupených věcí k prospěchu kostela užil. Až do r. 1724 vídati bylo na faře dva měděné kamnovce, které z rakví udělány byly.

Krasíkov - Švamberk kolem roku 1600

V starém popise hradu Krasíkova z r. 1514 mluví se o kapli a staré kapli. V staré kapli, která bezpochyby přestavováním v 16. a 17. století zničena byla, nacházelo se sice všelijaké nářadí, ale kostelní roucha (8 ornátův rozličných barev), kalichy, misály a p. byly již v nové kapli. Roku 1615 popisuje se, že „v kostele zámeckém byly 3 oltáře, ornáty a kalich“. Roku 1644 kostel ten shořel a asi r. 1650 od Jana Bedřicha ze Švamberka buď obnoven aneb zcela přestavěn. Kostel znovu posvěcen sv. Maří Majdaléně, protože manželka jeho byla Maří Majdaléna z Donína; od těchto obou pochází bezpochyby hezké jmění, které má kostel. Čtyřikráte do roka se tu mše svátá slouží. Opodál od kaple jest zvonice z novějších dob pocházející. Zdivo mezi ní a kaplí snad pochází z bývalého obydlí kaplana.

Předhradí a zadní hrad dělil hluboký a široký příkop, jenž byl na všech čtyřech stranách vyzděn hradbami, které jej znamenitě převyšovaly a zábradly svými rychlé spojení obou částí umožňovaly. Dnes se z toho již málo zachovalo a zejména místo, kde bývala brána, je se zemí srovnáno. Zadní hrad založen byl do trojhranu, jehož jižní strana byla krátká, ostatní dlouhé, tak že tu zbytečné prostory nebylo. Na západní straně přistavěno bylo dlouhé, nepravidelné stavení o 5 odděleních, ale tuším teprve v 15. neb 16. st. Zejména ta část, která je u příkopu, nezdá se býti starou. Na severním konci hradu jest velká věž do kruhu založená, která dříve o něco vyšší bývala. Podobá se starým takovým věžím, zejména i velkou hrubostí svých zdí. Do přízemí v novější době prolámán vchod, tak že lze patřiti do tmavého vězení pod zemí. Hradba vysoká od té věže jdoucí, k níž jest kolna přistavěna, má nahoře okna, ale teprve v pozdější době prolomená.

Na počátku 16. století bývaly v předhradí konírna a blízko ní stavení, v němž nádvorníci léhali (děvečky spaly ve dvoře), nedaleko byla komora, v níž spávali oráči. Zde, tuším, také byla špižírna s mnohým nářadím, hejtmanův byt, pekárna, pivovár se sladovnou. V zadním hradě byl byt páně, velká světnice a u věže nějaká obročnice. Roku 1615 popisují se v hradě zadním světnice tabulnice (tuším hned vedlé věže) s kancelářkou, hořejší pokoj panský, fraucimor, pokoj rystkomora, „tancpuda“ (taneční síň). Na předhradí byly marštal rejtharská, kolna a sladovna.

V místech nynějšího dvora a pivováru byla ve 13. stol. ves Krasíkov, kterou Kojata Hrabišic r. 1227 služebníku svému Maršovi odkázal. Řád potomních držitelův nabyl míst těch teprve později, ač měl již ve 13. stol. hojně statkův v okolí. Předkem jich byl Ratmír ze Skviřína (1224—1247), jenž r. 1238 klášter ve Stříbře a zde pohřeb svého rodu založil. Roku 1227 byl komorníkem Plzeňského kraje. Zůstavil syny Ratmíra a Bohuslava. Onen býval (1250 -1263) purkrabí na Přimdě a držel kromě jiných statků Lestkov a Bor. Roku 1260 byl vojensky na Moravském poli. Bratr jeho Bohuslav následoval po něm i v držení Boru i purkrabství Přimdeckého, kromě toho byl r. 1286 komorníkem Plzeňským. Žil ještě r. 1306 a snad i r. 1310. Jeden ze synů jeho Racek neb Ratmír slově již r. 1287 z Krasíkova, obdržev snad toto zboží za svůj díl. Týž připomíná se ještě roku 1291, avšak o pozdějších jeho osudech není nic známo. V držení téhož zboží následoval pak Bušek, bratr jeho, a měl je i s Borem. Asi v těch dobách došlo k vystavění hradu buď skrze Racka neb Buška.

Podlé obyčeje v 13. století v Čechách povstalého přijali také páni Krasíkovští znamení na štít svůj, totiž bílou labuť na červeném štítě a podlé toho erbu přezvali Krasíkov německy Schwanberg, kteréžto jméno pak v ústech lidu ve Švamberk se proměnilo, sami se pak podlé hradu přezvaného psali teprve ve 14. století. Tehda žil Bohuslav ze Švamberka. Týž dal roku 1342 řádu poustevníkův sv. Augustina k vystavění nového kláštera na počest P. Marie a sv. Augustina též na spasení duše své a Jitky, manželky své, místo dostatečné k vyzdvižení téhož kláštera, nadal je platem ve vsi Lomech blíže hradu Švamberka, kteroužto ves po jeho smrti držeti měli, mimo to statky v Domaslavi a Krasikovci. Bohuslav ze Švamberka seděl r. 1350 na soudu zemském, později byl nejv. komorníkem a provázel r. 1360 císaře do Norimberka a byl také v l. 1358—1361 zemským fojtem v Chebsku. Od 1. 1357—1369 známe jej jako pána podací kostelních v Krasikově, Domaslavi, Horu, Skviříně, Poříčí, Oprnicích, z čehož poznáváme, že vládl na Boru a Poříčí a tuším také na Chodové Plané. Zemřel okolo roku 1379 v červnu na hradě Krasíkově a pohřben jest v klášteře Stříbrském, jejž byl za života svého vykrášlil. Vdova po něm zůstalá Anna z Dubé panovala na Švamberce a Boru, podávala r. 1380 a 1383 ke kostelu v Domaslavi sama a r. 1387 v Boru již s ostatními Švamberky. Roku 1384 darovala prý Anna klášteru ve Stříbře platy nějaké. Synové Bohuslavovi byli Ratmír (1365 —1444), Bušek (1385—1395), Bohuslav (1385 —1401) a Jan. Ratmír odděliv se od otce ještě za jeho živobytí držel pak Poříčí a jiné statky. Bohuslav, jenž byl r. 1388 purkrabím Vyšehradským a v 1. 1394—1395 fojtem Chebským, držel Krasíkov a Bor s mladšími bratry. Bohuslav byl v l. 1390 —1398 nejvyšším sudím a zemřel okolo r. 1401. Jan prvotně byl určen ke stavu duchovnímu, stal se kanovníkem a farářem v Lestkově, ale r. 1400 se ze všeho duchovního vyzul a panoval na Boru. Roku 1409 od krále Vácslava sťat z neznámé příčiny. Od něho pošli páni Přimdecké pošlosti.

Bohuslavovi synové byli Bohuslav, Hynek Krušina a Jan. Protože byli nezletilí, byl jich poručníkem strýc Jan a po jeho smrti Jan Hanovec ze Švamberka a Půta ze Skály. V rozličných jednáních soukromých vyskytují se již od r. 1409, ale samostatně působili od r. 1412. Asi tehda pozdvihli se proti králi pro stětí strýce svého Jana. Nechuti ty skončily se roku 1414 smlouvou, a Bohuslav stal se pak i dvořenínem královým, jenž jej také na soudě zemském posadil. Po příkladu předkův svých činili dobrodiní kostelům na všech panstvích, zejména r. 1420 i klášteru Stříbrskému. Darování to se stalo na hradě Krasíkově před kuchyní a svědčil při tom purkrabí Amclia z Veselé.

Když začaly války husitské, postavili se Bohuslav a Hynek (Jan po r. 1414 zanikl) rozhodně na katolickou stranu. Bohuslav bojoval se Žižkou u Nekmíře (1419), roku 1420 zmocnil se Plzně a ztekl pak Zelenou horu, na níž se kališníci usadili. Protože jménem Zikmundovým válku vedl a mnoho na ni vynaložil, Zikmund zapsal jemu a bratru Hynkovi r. 1420 veliké panství kláštera Nepomuckého a zboží Manětínské. Avšak rok tento dovršil boje jeho za víru katolickou. Žižka zajisté vypravil se hned s nového roku 1421 nejprve k Chotěšovskému klášteru, jehož dobyv osadil svým lidem, a dále proti Kladrubům, kteréžto nemohše odolati dlouho, dobyty jsou a svěřeny p. Petrovi Zmrzlíkovi ze Svojšína, oblíbenému někdy krále Vácslava mincmistru. Odtud hnul se Žižka, před Stříbro, chtěje dobývati města. To uslyšev pan Bohuslav přijel s málem lidí na hrad Krasikov a ihned bratří, nechavše obležení Stříbra, přitrhli ke Krasikovu a již prvního dne opanovavše násilím hřeben hory, nazejtří dobyli věže jedné i s mostem. S úžasem a hrázou vida pan Bohuslav, jaký osud ho čekal, jal se prositi, aby posláno bylo pro pana Petra Zmrzlíka: jemu zajisté a nejinému, že chce postoupili hradu a sám také i se svými se vzdáti. Žižka svolil velkomyslně k výmince té, aniž užiti žádal příležitosti ku pomstě. Panu Petrovi vzdal se tudíž pan Bohuslav; i měli; velkou nesnázi s obecným lidem Táborským, žádajícím bezživotí nejukrutnějšího nepřítele svého: avšak urovnán spor ten konečně na takový způsob, že pan Bohuslav na hradě až do července t. r. pod stráží chován, služebníci jeho pak všickni na rukojemství propuštěni jsou. Bohuslav seděl potom nějaký čas na Přiběnicích u vězení; když viděl, že král Zikmund o vysvobození jeho se nestaral, i také čestným Táborův k němu se chováním hnut jsa, přihlásil se konečně sám ke straně Táborské, poslav r. 1422, 28. února opovědný list panu Oldřichovi z Rožemberka a stav se brzy potom nejčelnějším vůdcem jejich, zemřel r. 1425 při obléhání Rece v Rakousích.

Bohuslavův mladší bratr Hynek Krušina ze Švamberka byl hejtmanem kraje Plzeňského a v čele spolků katolických pánův tamže a měst Plzně a Tachova, an hrad zůstal nějaký čas v ruce Táborův, kteří jej řádně opevnili a oň se v bojích svých v Plzeňsku opírali. Ale právě to nutilo kraj Plzeňský k válečné výpravě na Krasíkov. Roku 1421 Plzeňští dobyvše již prve Rokycan a tvrze Štěnovic v polovici měsíce listopadu obehnali také hrad Krasíkov, k jehožto pomoci přispěv Žižka, po krátkém boji sehnal Plzeňské s bašt a dodal špíže na hrad; i byl by veliké způsobil krve prolití mezi nepřátely, leč že v nejvyšší potřebě přichvátav pan Jindřich Plavenský s velikým houfem jezdcův, donutil jej pustiti od boje a odtáhnouti s bojovníky svými k Žatci. Plzeňští a pan Plavenský jsouce počtem silnější táhli jemu v zápětí a mnohými na cestě harci k boji ho dráždili, až ho musili pod Vladoří upustiti. Nicméně z dopisu katolického (d. r. 1422, 25. dubna) a odjinud vychází, že se páni Plzeňského kraje v březnu r. 1422 ještě jednou před hradem Krasíkovem položili, jeho mocně dobývajíce, a že „počínali si co hodní, nábožní lidé, jsouce té naděje, že zlého kacíře Žižku a jeho pomocníky na hradě dobudou“. Zatím bojoval Hynek Krušina v čele svých jednotníkův a sdílel s nimi všechny nehody, které je potkaly až do konce husitské války, hradu svého však nemoha mocí dobytí, umínil jej vyplatiti z rukou kališnických, an mu císař Zikmund peníze potřebné na pomoc dáti slíbil. Výplata brzy potom se skutečně zběhla za 700 kop grošů, a císař Zikmund zapsal výplatné, jakož i 300 kop, jež byl Hynkovi dlužen za žold zadrželý a škody vzaté r. 1425 na zboží Manětínském, též mu odkázal 1000 kop za žold, za něžto 100 koni na hradě svém pro jeho obranu a aby kališníkům každé dni rozbroje aneb sváry činil, chovati měl do roka a k rozkázání hejtmana královského sloužiti. Již roku 1426 práva vrchní opět na panství svém provozuje, podával 20. prosince kněze ke kostelům v Domaslavi a Lestkově. Na hradě učinil purkrabí před r. 1426 Jana Hvozda z Horoušan a později Kunrata Borníka ze Štítar. Mezitím bojoval s neobyčejnou vytrvalostí v čele svých jednotníkův, s nimiž vše nehody je potkávající snášel.

Po válkách husitských nelenil také, ducha jsa neúnavného. Válčil s Bavory (r. 1437) a jsa hejtmanem krajským dobyl r. 1441 hradu Skály a po dobytí Prahy r. 1448 přes věk a churavost svou počal znova bojovati se stranou Poděbradskou až do míru učiněného r. 1449 smlouvou Jihlavskou. Mezitím zastihla jej krutá rána na hradě Krasíkově. Veliký požár, jenž roku 1443 na počátku listopadu vznikl, v několika hodinách větší část hradu strávil. Choť Krušinová a její dívky utrpěly při tom ohni, jenž v jejich pokojích vznikl, škodu 500 kop, any jim šaty, skvosty, klénoty a nábytek shořely, pan Hynek přišel o šaty choděcí a panoše Kostepir byl nebezpečně poraněn. Pan Hynek se proto odstěhoval na hrad Zelenou horu a tu čekal, až byl hrad znova vystavěn. Ku sklonku života svého vyprosil na králi Ladislavovi pro sebe a syna svého Bohuslava všechna odúmrtí po předcích svých (r. 1454). Na panství Švamberském jmenují se tehda: hrad Švamberk jinak Krasikov, dvůr poplužný tamže se čtverým poplužím, rolemi a t. d.,  mlýnem, vsi Domaslav a Lom s podacím v Domaslavi, Tisvice ves celá pustá a dvůr popl. pustý. Roku 1454 dne 27. října Jan biskup Jeruzalémský nový oltář na hradě Krasíkově posvětil. Jan z Prostiboře na Podmoklech byl mu prý přítelem nejmilejším, bez něhož starý pán ani týden živ býti nemohl; manželka Hynkova Markéta Plavenská slynula krásou a moudrostí.

Hynkův syn Bohuslav ze Švamberka zasnoubil se roku 1451 s Lidmilou, dcerou Oldřichovou z Rožemberka, ještě za života otce svého, jenž věno nevěstino 2500 kop na panství Borském zapsal. Bohuslav byl jedním z nejznamenitějších pánův Českých tehdejšího věku; bohužel i nemálo přispěl k rozdmýchání nešťastných válek za Jiříka Poděbradského již i proto, že na zámku Zelené hoře (r. 1465) pomáhal ku tvoření jednoty Zelenohorské. Známo jest, že jednota věc svoji nedovedla, tím více však vlast krve proléváním a pleněním usoužila. Náš Bohuslav spolčil se potom s knížetem Otou Bavorským, obdržev odpuštění od krále Jiří a počal r. 1470 válčiti do Bavor. Po smrti svata svého Jana z Rožemberka získal hrad Zvíkov, jenž stal se druhým sídlem rodným rodu Krasíkovského, a brzo potom stal se vladařem panství Rožemberských. Maje na hradě svém purkrabí, odstěhoval se do Krumlova. Král Matyáš Uherský učinil jej r. 1476 svým nejvyšším hejtmanem v Čechách, však veliká opravdovost a neoblomná přímost Bohuslavovy mravní povahy nehodila se dlouho Matyášovi, jenž sám neznaje mravních rozpakův, podobně povolné chtěl míti také služebníky své. Šel na Bohuslava „rozličnými chytrostmi a podvody“, aby mu nějakého zámku postoupil, a že mravně přísný Bohuslav se k takové zradě neochotným ukazoval, chtěl se Matyáš zbavit nepohodlného služebníka a vypravil do Čech (roku 1478) mladého Jaroslava z Bozkovic, jenž Bohuslava úkladně jal a do Uher zavezl. Skutek tento nad ním spáchaný způsobil náramné pohnutí ve všech vrstvách národa, nejživěji dojati byli nejbližší jeho přátelé, syn Hynek, muž rázný, jenž ihned uvázal se na otcově místě ve vladařství domu Rožemberského a Švamberk a Bor lidmi osadil, a strýc Jan ze Švamberka, mistr Strakonický; ti oba davše se hned do vyjednávání s králem Vladislavem, učinili 27. února r. 1478 konečný s ním pokoj. Na přímluvu některých pánův Českých byl Bohuslav z Uher propuštěn, načež vrátiv se do Čech králi Vladislavovi se poddal a r. 1480 úřad nejv. hofmistra přejal. V pozdějších letech věku svého žil tiše na hradech svých, nejraději, tuším, na Boru. Roku 1487 prodal horu Chlumskou ležící nad Manětinou Jakubovi, Jindřichovi a Janovi, bratřím z Vřesovic. Umřel r. 1490, 15. února na Boru u vysokém stáří. Pan Bohuslav byl podlé charakteristiky neznámého Františkána „muž slušné výsosti, všecken hnátovitý a v ramenách a v plecech rozšířený, prsou vysazených a silných, v obličeji přísný a vzezření hrozný, vlasův šedivých, v řeči skrovný, avšak pravdomluvný, v slibu věrný a drželivý. Dobrým byl milostivý, ale zlým hrozný a mstitelný; v odění byl statečný a vítězství žádostivý“.

Bohuslav byl dvakráte ženat s Lidmilou z Rožemberka a Konstancií Šlikovnou z Holiče. Nejstarší syn z prvního manželství Hynek zemřel ještě před otcem roku 1489, 10. června v Praze a pohřben jest v kostele sv. Víta. Byl „muž slušné postavy, na tváři snědý, vlasův rusých, hojných a dlouhých, kostlavý a podobný k síle, smělý, udatný a Němcům velmi strašlivý, nebo je po několikráte i umdlel, i pobil a některý čas vytrhl na ně ven a množství dobytka zajal jim“. Od roku 1475 býval ženat s Kunhutou, dcerou Zdeňkovou ze Šternberka, s níž zplodil syny Kryštofa, Bohuslava, Jana, Jindřicha, Volfa a Zdeňka a dvě dcery (Markétu a Annu), jež vstoupily do kláštera Krumlovského. Bratří páně Hynkovi byli Jan († 1473; 28. června na Švamberce), Kašpar († 1476), Jindřich († 1523, 16. ledna). Z těchto bratří, poněvadž tři před otcem byli zemřeli, stal se Jindřich správcem všech panství Švamberských. Ten se porovnal r. 1493, 18. května s bratrovci svými tak, že obdržel Kryrštof Bor, Domažlice a Rataje a z toho bratry své opatřiti měl, an Jindřich sobě Krasíkov, Zvíkov, Kašperk a Kestřany podržel. Manželka jeho Markéta z Rožmitálu (sestra nej v. purkrabí Zdeňka Lva) zemřela r. 1496 na Boru, dítek po sobě nepozůstavivši a pohřbena jest vedlé testě svého Bohuslava. Jindřich po takové nehodě neženil se více, nýbrž věnoval se jen správě statkův a poddaných svých. Hrad Švamberk znovu opravil, aby na něm pohodlně bydliti mohl, roku 1510 kázal na něm udělati novou studnici za hejtmana Ctibora z Martic, jemuž byl dal pán r. 1508 instrukci k tomu úřadu, ač v krátkosti, však v bystré opatrnosti a prozřetelnosti. Roku 1508 dal výsady městečku Lestkovu a r. 1515 Milevským na svém zboží zápisném. Ačkoliv na Švamberk přicházel, přece byl učinil Zvíkov hlavním svým sídlem. Kšaftem svým daným r. 1520, 27. září odkázal hrady Zvíkov a Švamberk Kryštofovi ze Švamberka a na Orlice, strýci svému, a jakož byl nadal troje kaplanství na hradě Švamberce v kaplí sv. Jiří, tak nařídil o tom, aby se tomu všemu dosti dálo vedle nadání a aby tu na svátcích všech služby Boží za všechny předky konány byly. Zemřel 16. ledna 1523 na Zvíkově, načež byla mrtvola zprvu pohřbena na Krasíkově, později ale v nově zřízené hrobce v klášteře menších bratří Bechyňském položena.

Kryštof byl se již r. 1505, 18. května oženil s Majdalénou ze Šelmberka, kterážto často na hrad Švamberk zavítala, avšak již r. 1508, 19. dubna na Zvíkově zemřela, po čemž se podruhé oženil s Anežkou Bezdružickou z Kolovrat, ovdovělou Švihovskou. Bohatstvím svým, jakož i obezřelostí a spravedlivostí svou nabyl tehda nemalé vážnosti, pročež i byl mezi volenci, kteří nového krále volili (1525). Ostatně mnoho se nezabýval věcmi veřejnými, anobrž sobě hleděl myslivosti v lesích dalekosáhlých na svých panstvích, k čemuž i mnoho ohařův a vyželcův chovával. Roku 1530 dal stavěti na Krasíkově nové příbytky, o čemž jsou v Třeboni podrobná poznamenání. Když se na podzim r. 1533 právě za příčinou velkého štvaní na hrad svůj Krasíkov odebral, zastihla jej tu krutá nemoc, kteréžto podlehl r. 1534, 9. ledna přese všechnu pomoc lékařskou; tělo jeho bylo v hrobce Bechyňské uloženo. Choť jeho Anežka přečkala jej toliko 4 léta (r. 1538, 15. března) a pochována jest vedlé něho.

Kryštof měl z dvojího manželství 11 dětí, z nichž jej jen 5 synův přečkalo. Ti se rozdělili tak, že obdržel nestarší Jindřich Zvíkov s Orlíkem, Ratmír Krasíkov a Jan zboží Milevské. Ratmír zůstal o svobodě a nebyl účasten záležitostí veřejných. Jsa neustále churav vice miloval samotářství nežli veselé společnosti, rodného sídla pak málo sobě váživ, směnil je r. 1544, 27. března s bratrem svým Jindřichem starším (sudí dvorským), začež obdržel polovici hradu a zboží Zvíkovskélio. Jindřich pak sobě Krasíkova ještě méně vážil, nežli bratr jeho nic sobě nevzpomínaje, že od 300 let býval sídlem rodinným. Prodal tudíž r. 1544, 10. října Švamberk zámek s předhradím, městečka a vsi Volfgangovi mladšímu Krajíři z Krajku na Točnice za 28.000 kop míš.

Krajíř měl nemalé účastenství ve spolku, jejž učinili stavové proti králi Ferdinandovi za války Šmalkaldské, pročež musil z pokuty r. 1547, 21. srpna panství Krasíkovského postoupiti králi Ferdinandovi, jenž jej směnil roku 1548 s Jeronýmem Šlikem z Holiče na Rabšteině tak, že král jemu vložil (r. 1548) ve dsky zemské Krasíkov v 16.000 k. gr. a Jeroným zase králi dskami dvorskými tvrz Šempach a hrad Hertemberk a kromě toho Kynšperk a Kraslici odevzdal.

Jeroným odtrhl od panství ves Polžice a Pačíno, jež byly k Bezdružicům prodány, a zemřel r. 1556 zůstaviv tři syny Jáchyma, Jeronýma a Šebestiána, z nichž nejmladší po otci Švamberk obdržel. Týž Šebestián oženil se s Voršilou z Vartemberka a odtrhl zase část panství, prodav v 1. 1557—1562 Manětín s vesnicemi některými. Zadluživ se prodal roku 1569 panství Krasíkovské bratřím Jindřichovi Zdeňkovi a Jáchymovi ze Švamberka na Kynžvartě a Třebli. Po vykonání trhu tohoto dostal se Švamberk nejmladšímu bratru Jáchymovi, jenž byl JMC. radou, purkrabí na Chbě a pánem na Kynžvartě. Po smrti první své manželky (jež 19. srpna roku 1572 v Praze zemřela) pojal druhou manželku Sibillu Šlikovnu z Holiče, vdovu po Hynkovi Milevském ze Švamberka, která mu 23. října r. 1573 syna Jana Zikmunda porodila, kterýžto však již r. 1576, 3. března zemřel a v rodinné hrobce na Švamberce pochován byl. Jáchym byl pán práv znalý a dal před r. 1574 sedmdesáte sexternů (po 3 arších) nálezů na soudu zemském skrze Jana Vosadila Pražana opsati. Jáchym byv 4 léta před smrti presidentem české komory zemřel r. 1574, 10. listopadu v Praze. Zůstavil z prvního manželství syny Jiříka Petra, Jana Šebestiána a Arnošta Kašpara, kteřížto nemajíce ještě let, byli až k r. 1586 pod poručnictvím strýce svého Jindřicha ze Švamberka. Bratří došedše let svých rozdělili se r. 1586 tak, že obdržel Jiří Petr Švamberk a Bezdružice; ten k tomu ještě Gutštein a Dvory koupil a zemřel r. 1608, 6. dubna na Švamberce, dočkav se sotva 42. roku věku svého. Mimo dceru Annu Marii zůstavil nezletilé syny Jana Bedřicha a Jana Šebestiána, pročež bratr jeho Jan Šebestián všechna panství jako poručník spravovati se jal, když pak r. 1615 zemřel, spravovala je Anna Marie až do smrti r. 1619.

Z mladých pánů zemřel záhy Jan Šebestián (r. 1624, 4. dubna na Krasíkově, kdež byl položen v rodinné hrobce, bratr jeho pak držel statky Švamberk, Bezdružice, Gutštein, Trpisty a Třebel, zůstal v 1. 1618—1620 věren císaři Ferdinandovi a učiněn za to týmž panovníkem cis. radou.

Po bitvě Bělohorské císařští vojáci, jižto leželi v Teplé, nevázaně chovali se v okolí a neušetřili ani rodinné hrobky pánovy na hradě Švamberce. Když r. 1039 nepřítel kraji Plzeňskému hrozil, kázali Jindřich Šlik a Polní maršálek z Hatsfelda hrad Krasíkov dostatečně osaditi, aby ho nepřítel neopanoval; Jan Bedřich ochotně dával jídlo, obrok a jiné potřeby.

Když byl Jan Bedřich r. 1644. 7. února s manželkou a některou čeledi odjel slavit svatby souseda svého, zastihl hrad jeho strašný požár. Hlásný na hradě chtěje masopustu užíti, kázal ženě své upéci koblihy, a ta sobě tak nepozorně počínala, že rozpálené máslo vyskočilo, a oheň v několika hodinách celý hrad i západní část předhradí zapálil. Pán vrátiv se musil bydleti ve dvoře poplužném na patě hradské, ani zatím v hradě sem a tam zpustlá stavení prkny tak tak přikryli. Tři léta později vtrhl švédský nejvyšší  Vchynský s 600 jezdci a stem vozův do Plzeňska, vytloukl Stod, Chotěšov a jiná místa, obrátil se potom na Stříbro ku Plané a pana Jana Bedřicha s nejvyšším Metternichem a paními k Plzni jedoucí zajal. Vzal je s sebou do Teplé, kde 20. června přibyl, a z tamějších zásobáren 400 strychů mouky, 400 str. ovsa, 20 strychů ječmene, 20 str. pšenice a 500 str. sladu mocí odňal, pak odtud odcházeje zajaté své jen na velké prosby a za velké výkupné propustil. V srpnu téhož roku švédský vojvoda Wrangel sešlý hrad osadil 300 jezdci, kteří se tu zahradivše okolí nelítostně plenili. Aby se toto přerušilo, nařízen jest cis. nejvyšší  Lanov s tisícem mužův. Nejvyšší shledávaje, že by nebylo možno hrad dobře osazený ztéci, lesť sobě vymysliv, dne 14. srpna dvě třetiny lidu svého v blízkém lese ukryl, s ostatkem však táhl kolem hradu. Nevědoucí o tom Švédové ledva nepřátele uviděli, rychle vysuli se z hradu a na malé vojsko se vrhli. Tak to byl Lanov čekal. Ustoupil k hradu v největším nepořádku, jak se zdálo, vlákal obelstěné Švédy do zálohy, kdež jich 100 usmrceno, 50 zajato a ostatní na útěk obráceni. Pět dní potom {19. srpna) dobyli císařští druhého hradu Švamberského Třeble a jej spálili, tak že Janovi Bedřichovi z toho poplenění obou panství nesčíslná škoda pošla.

Jan Bedřich ženat byl s Marií Majdalénou, purkrabínkou z Donina, jež mu darovala jedinou dcerku Marii Františku.

Dítě toto zemřelo mu r. 1634, 7. října a tím mu zanikla naděje míti potomka aspoň po přeslici. Roku 1638 dal v kapli zámecké velký oltář postaviti, a když byly v již řečeném požáru r. 1644 zvony na kapli se slily, daroval k ní r. 1652 ještě lepší zvony. Městečku Černošínu skorem zcela zbořenému vymohl u císaře Ferdinanda III. (r. 1654, 15. dubna) trhy výroční a téhodní a posledním pořízením svým založil tamže špitál pro 3 starožitné muže a tolikéž žen, jimžto kázal vydávati z panství Třebelského ročně 60 fl. hotových, 24 str. žita a měsíčně 1 str. ječmene, ½ str. pšenice, ½ str. hrachu a zlatý jeden na koupení masa. Spálený hrad Švamberský nemohl však znova postaviti pro válečné strasti a nedostatek peněz na panství nejvýš popleněném. Nicméně opravil dvůr pod hradem použiv k tomu mnoho kamene ze zdí hradských, čímž přispěl nemálo k většímu poboření. Jan Bedřich zemřel r. 1659, 10. ledna jakožto poslední z této linie Kynžvartské, kterážto pocházela od Jana syna Bohuslavova, a rodinná hrobka již žádného z rodu Krasíkovského nepřijímala.

Připomínáme, že Balbín (1681) vzpomíná bílé paní, jež se prý na hradě Krasíkově ukazovala, kdykoliv měl někdo toho rodu umříti, a že se také ukázala, když poslední z toho rodu bratří zemřeli; ještě prý i slýchal, že se dědicům jejich a držitelům hradu Švamberského za jeho času ukazovala. (Miscell. III. 191. tak i před ním Chanovský.)

Pozůstalá vdova Marie Majdalena, purkrabínka z Donína, nadala r. 1659, 3. března za manžela svého služby Boží při kostele Švamberském, kteréžto posud faráři okolních vesnic slouží. Panství Švamberské s Bezdružicemi, Trpisty, Třeblí a Gutšteinem prodala později c. k. komoří Janovi Kryštofovi Ferdinandovi hraběti z Hleisenštejna, svobodnému pánu na Štaremberce, který byl ženat s Marií Františkou hraběnkou z Vrtby a Třebel r. 1677 hraběnce Kolaltovské prodal. Dcera jeho Zuzana Antonie dána byla za c. k. radu nad apelacími Jana Josefa říšského hraběte z Vrtby, pána na Cebivě, jenž se skrze ni dostal k držení Švamberka a Gutšteina. Kázala r. 1707 kapli hradskou obnoviti a třetím zvonem opatřiti, mimo to i pro budoucí paměť erb svůj a manžela svého nad vchodem kaple zazdíti. Hrabě z Vrtby stal se r. 1704 presidentem nad apelacími a r. 1712 nejv. purkrabí. Prodal r. 1712 panství Švamberské a statky Gutšteinský a Cebivský říšskému knížeti Maximilianovi Karlovi z Levenštcina a Werthcima, jenž je sloučil s panstvím Bezdružickým. 

Pánové ze Švamberka, příjmení slavné rodiny panské, jejíž erb byla stříbrná labuť se zl. pyskem a nohama na červ. štítě. Předek jejich byl Ratmír ze Skviřína 1224-47 (r. 1229 komorník plzeňského práva a zakladatel kláštera ve Stříbře 1238). Synové jeho byli Ratmír a Bohuslav. Onen byl r. 1250 až 1263 purkrabím na Přimdě, držel r. 1257 Lestkov a r. 1263 Bor. Tento (1251-1306) bojoval r. 1257 u Mühldorfu, r. 1260 na Moravském poli, byl v 1. 1272-75 a po druhé r. 1306 purkrabím na Přimdě, r. 1285 a 1286 komorníkem plzeňským a žil ještě r. 1310 jeda tehda v poselství ke králi do Říše. Bratří ti měli také Tachov, jejž jim král odňal. Racek (Ratmír), syn Bohuslavův, připomíná se r. 1290 s otcem. Dcera jeho Eliška byla r. 1332 vdána za Odolena z Chyš. Bor drželi po něm Bušek a Dobeš bratří, z nichž onen se připomíná od r. 1313 v rozličných soukromých bězích a svědčil r. 1320, když Dobeš prodával Lhotu a Bakov. Založil hrad Krasíkov neb Švamberk (Schwanenberg po erbu), po němž r. 1330 se psal. Od Ratmíra (1250) pocházejí snad Lestkovští, od Buška Borští a Krasíkovští, od Dobeše Muckovští, od Racka Věžečtí. Kromě nich byly ještě jiné větve, jejichž spojitost není zřejma.

A. Na hradě Věžce u Druzdové seděl v 1. pol. XIV. stol. Ratmír s manž. Žižkou. (Syn jeho Racek (1351-75) založil kostel a faru v Druzdové, jež odloučena od Dýšíny. R. 1367 nadal týž kostel. On bezpochyby prodal Věžku (manž. 1. Maruše, 2. Ofka). Synové Hynek, Bušek (1367-80) a Ješek (1367 -1402) byli při smrti otcově již zletilí. Drželi r. 1380 Stupno. Synové jednoho z nich byli Jan Bavořic (1386-1414) a Přibyslav. Onen získal Svržno. Potomek jeho byl Burjan (1490 atd.), jenž držel Svržno, a po r. 1508 zemřel. Z manž. Voršily měl syna Jana, jenž záhy zemřel, a dvě dcery, z nichž jednu měl Jan z Rochlova. Skrze druhou, Annu snad se dostalo Svržno v držení pánů z Rabštejna.

B. Lestkovští pocházejí od Neustupa, z L. (†j. 1360), jehož syn Ratmír (1360 až 1394) držel část' Lestkova († j. 1399). Syn jeho Jan, jinak Neustup, stal se r. 1394 farářem v Otíně, r. 1399 oltářníkem ve Stříbře, r. 1402-05 byl farářem v Šitboři, pak se stal proboštem týnským, zároveň byl v l. 1407 až 1416 kanovníkem vyšehradským a r. 1420 až 1427 arcipryštem horšovským. Bavor neb Bavůrek držel Slavice, později držel s bratrem Bělou a prodal s ním r. 1416 plat na Stříbře. Držel s králem Sigmundem, kterýž mu zapsal r. 1422 Hlazovice, avšak těch nikdy nedostal, a r. 1423 berni ve Stříbře († j. 1425). Syn jeho Jindřich Bavor držel r. 1425 Bělou se strýcem Neustupem a r. 1426 sám. Prodav Bělou získal ok. r. 1456 Lestkov, jejž držel ještě r. 1466. Kromě toho měl zápisy na chotěšovský klášter, jejž r. 1470 prodal. R. 1475 obdařil klášter ve Stříbře platem v Kozolupech u Slavic. Jeho snad syn byl Jan Bavor (1498 v atd.), jenž asi r. 1506 pustil se do loupeží. Škodil panstvu a dávána mu vina, že skrze jeho úklady zakládány ohně v Plzni. Plzeňští ho dali špehovati, až by byl na Chříňově, i poslali tam lid svůj, který tvrz zlezl a Jana samého šestého zajal. Byl pak v Plzni útrpně tázán a popraven. Chříňov na krále spadlý dostal se obci Plzeňské.

C. Předek Muckovských neznámého jména zůstavil syna Dobeše, jenž držel r. 1379 Muckov a k tomu pět vesnic, bývalý to díl borského panství (†j. 1403). Synové jeho byli Hynek, Svojše, Bušek, Racek, Karel a Janek. Z těch připomínají se r. 1433 a 1435 Svojše a Jan; Svojše prodal r. 1435 plat v Lučici, který obdržel od Barbory z Pušperka. Uprostřed XV. stol. žili dva Janové. Jeden z nich měl Muckov, který r. 1454 zapsal druhému Janu (jako poručníku). Týž žil ještě r. 1459, ale r. 1460 byl již mrtev. Druhý Jan s jest bezpochyby týž, který držel r. 1459 Staré Sedlo a r. 1465 a 1466 Oleš (manž. Anna z Kolovrat). Po Muckovském zůstala vdova Kateřina a děti Kateřina a Burjan (1461). Tento prodal r. 1486 Muckov Hynkovi ze Švamberka; bezpochyby je to týž Burjan, který byl r. 1480 až 1489 purkrabím na Blatné. Jan, tuším syn Burjanův, byl pod poručenstvím Bohuslava ze Švamberka a bratřím jeho zapsal plat v Milíkově (1517). Manželka jeho Eliška z Kobrshainu (1518) měla dědictví Čankov, jež r. 1535 zastavila. Syn jejich Burjan připomíná se r. 1535, ale bezpochyby zemřel nemaje muž. potomstva.

D. Ctibor ze Švamberka držel r. 1367 hrad Komberk u Touškova, který postoupil r. 1368 kl. kladrubskému za zboží kamenohorské. Kromě něho držel (1371) Újezd sv. Křiže, r. 1379 Epovice a od kláštera plaského Darovou, Jiřín, též Všehrdy, které r. 1383 vrátil. Nejstarší jeho syn byl Žibřid (1378), jenž se pak nepřipomíná. Druhý syn byl VácIav Tavák (1378-1417), jenž byl r. 1385 pánem na Újezdě. R. 1402 držel Březinu, obdržel od krále purkrabství písecké a seděl r. 1408 v Těňovicích. Beneš, třetí syn Ctiborův (1383-1402), držel Těňovice a zemřel před r. 1408, Těňovice pak spadly na Václava. Čtvrtý syn Ctiborův Jindřich Labuť (1402 až 1429) držel napřed Epovice a pak Újezdec a Leveč (u Radnice), na nichž r. 1416 věnoval Elišce z Kotopek manželce. R. 1424 byl purkrabím na Rokycanech a zemřel po r. 1429. Manž. jeho a jedna dcera zemřely r. 1434; druhá Dorota žila ještě r. 1454.

E. Hanovci ze Švamberka měli patrně své příjmení po vsi Hanově u Bezdružic, ale Hynek, první jejich známý předek, držel r. 1379 Kokašice (pod Krasíkovem) a Lomec (manž. Froze †ok. 1413). Synové jeho byli Hynek a Jan. Onen držel r. 1405 Lomec a koupil r. 1410 hrad Třebel. V ty časy byl purkrabím na Tachově. Zemřel v l. 1413-14. Jan, bratr jeho, držel Kokašice, po bratru bezdětném dědil Lomec a Třebel. Syn jeho Jan (ml.) byl r. 1411 poručníkem mladých pánů Krasíkovských, stál od r. 1419 při straně krále Sigmunda a bránil r. 1420 Krasíkova. Sigmund zastavil mu celé klášterství kladrubské, což r. 1422 odvolal, za to mu na něm zapsal 1800 kop, clo ve Stříbře, mýto pomezné u Domažlic. Kladrubský opat nemoha mu platiti zastavil mu Benešovice a 7 jiných vesnic (vše 1422). R. 1424 měl Rokycany ve své moci, bojoval t. r. s Zižkou. Zemřel před r. 1431. Četná zboží jeho po smrti rozchvácena.

F. Z Milíkovcův ze Švamberka žili r. 1362 bratři JarosIav a Oldřich, 1402-10 Petr, syn jednoho z nich, držitel Milíkova, Kamýka a Žernovníka, a od r. 1413 Petr Labuť, jenž byl r. 1423-40 purkrabím na Manětíně. Synové toho snad byli bratři Bernart (†j. 1454, manž. Kateřina ze Sonvaldu) a Prokop (1446-68), jenž držel Kořeň a r. 1468 prodal Milíkov Bohuslavovi. Po Prokopovi zůstali synové Václav (1456-80), jenž žil v jižních Čechách, a Jan, jenž byl v l. 1472 až 1516 velkým převorem řádu sv. Jana v Čechách. Bernart zůstavil syny Jana a Jindřicha. Onen vešel r. 1468 v drženi zboží huského, jež mu pp. z Rožmberka zastavili. Bezpochyby jest týž, který potom nazývá se Burjan. Burjan koupil r. 1486 se strýcem Maršem, jenž byl purkrabím Praž. hradu, dům v Praze, držel klášterství svatopolské, nabyl také r. 1494 hradu Hradiště (u Žirče) a r. 1504 Kokotova a Vlčkovic, jež r. 1505 prodal. Zemřel r. 1513 odkázav všechen svůj statek Krištofovi ze Švamberka (manž. Eliška z Kolovrat).

G. Jedna větev držela Bušovice a Střapoli u Plzně, zejména Racek (1398, †j. 1408), jenž zůstavil sirotky nezletilé. Jeden z nich byl Lipolt, jenž držel Střapoli, nadal r. 1412 kostel ve Stupně a žil ještě r. 1449 (manž. Kateřina, dcera téhož jména). Jeho snad bratr byl Racek starší, jenž prodal r. 1447 s Rackem mladším louku u Střapole. Tento jest snad týž Racek, jenž byl r. 1465 úředníkem na Rokycanech a pak purkrabím r. 1471 domažlickým, r. 1472 píseckým, r. 1478 hlubockým.

H. Na Moravě žil Matěj Švamberk ze Skříně, jenž se oženil r. 1421 s Annou z Benešova a z Kvasic, ovd. Ronovskou. S touto prodal r. 1437 Kvasice a koupil Náměšť. Tento prodal Čapkovi, ač již naň udělal dobrou vůli Znatovi z Prus. Znata proto jej vysoudil na synech jeho Janovi a Tomášovi (1447).

I. Hlavní pošlost Krasíkovská a Borská začíná se Bohuslavem, jenž byl r. 1342 pánem na Boru a Krasíkově a 1. r. zakládal klášter řádu sv. Augustina. Sedal na soudě zemském, byl v l. 1538-62 fojtem a hejtmanem chebským. Karel IV. zapsal mu peníze na úroku tachovském a dvě hnízda jestřebí (1365), též plat na Plzni (1366). Držel též Pořičí, Mešno, Ojprnice, Chodovou Planou, Velkou Lhotu, byl nejv. komorníkem a zemřel ok. r. 1379. Synové jeho byli: 1. Jan, syn nejmladší, jenž založil pošlost Přimdeckou (viz K.). 2. Ratmír (Racek), nejstarší syn (1365 atd.), oddělil se ok. r. 1378 od otce vzav za díl Mešno a Poříčí, ale nabyl i zboží kanického s Novým Riesenberkem a Osvračínem, jež r. 1382 vyměnil za hrad Třebel. Poříčí prodal r. 1391 s bratrem Buškem, sedal pak na soudě zemském. R. 1410 pro dal Třebel přes odpor dcer a syna Václava. 3. Bušek prodal r. 1385 s Bohuslavem Chodovou Planou a r. 1386 Darmyšl a založil s ním r. 1388 kaplanství v Boru. R. 1388 byl purkrabím vyšehradským, od r. 1394 hejtmanem chebským, přistoupil r. 1395 s bratrem k panské jednotě a zemřel nedlouho potom. Měl dcery, ale o nějakém synu se neví. 4. Bohuslav, jak se zdá, byl s Buškem nedílný a byl v l. 1390-98 nejv. sudím král. Čes. Zemřel asi ok. r. 1400. Bohuslavovi synové, Bohuslav, Hynek Krušina a Jan byli nezletilí při smrti otcově. Bohuslav potvrdil r. 1408 svobody města Boru, ač byl ještě pod poručenstvím Půty ze Skály a potom Jana Hanovce. Proti králi Václavovi zdvihl se pro stětí strýce Jana a učiniv s ním mír vrátil mu r. 1414 některé zápisy. R.1415 sám druhý vyslán od krále Václava, aby zjednal mír v Plzeňsku. R. 1419 obdržel zápis na klášter kladrubský a nepomucký. Při začetí válek náboženských byl v Plzeňsku nejúčinlivějším protivníkem Žižkovým. S ním válčil r. 1419 u Plzně. Opanovav později Plzeň (1420) nelítostně vraždil Chody u Domažlic. Za služby a náklady zapsal Sigmund jemu a Hynkovi r. 1420 všechno klášterství nepomucké, pak i Manětinu. Na onom založili si hrad Zelenou Horu. Marně se pokoušev o Žižku u Panského Boru, v lednu r. 1421 od něho na Krasíkově obležen a tak tuze na něho nastupováno, že se vzdal. Odveden do zajetí na hrad Přiběnice. Marně se snaživ, aby byl od krále Sigmunda vykoupen, a hnut jsa čestným se chováním Táborův k němu, přistoupil k nim (1422) a stal se jejich hejtmanem. Věrně pomáhal Žižkovi, stal se pak (po smrti Jana Hvězdy) vrchním hejtmanem, pokoušel se o Prahu, dobyl několik hradův, ale když potom vtrhl do Rakous a obléhal Rec, šípem odtud vystřeleným byl smrtelně do tváři raněn (1425). Z toho po několika dnech zemřel. Mrtvola jeho pochována v Mor. Krumlově. Hynek najal se r. 1422 králi ke službě, bojoval r. 1424 se Žižkou. R. 1427 byl při obléhání Stříbra. R. 1430, tuším, vypálil kl. valdsaský, r. 1431 bránil Plzně, dodal tam r. 1434 spíži. Po r. 1434 válčil s Bavory a učinil mír r. 1437. Krále Albrechta se přidržel, účasten byl od r. 1440 rozmanitých běhův veřejných jsa též hejtmanem plzeň. kraje. V l. 1440-42 měl půtku s falckrabím Janem. Obdržel některé vesnice od kl. kladrubského a byl r. 1447 hejtmanem chebským. Ke svým statkům (Boru, Krasíkovu, Manětíně, Zelené Hoře) vyženil s Markétou z Plavna hrad Kynžvart, držel též r. 1450 Rokycany, které však r. 1451 vzdal. Zemřel ok. r. 1455. Syn jeho Bohuslav oženil se r. 1452 s Lidmilou z Rožmberka, vyskytuje se odtud jako společník otcův, s nímž sdílel smýšlení přísně katolické. Od krále Jiřího obdržel majestáty, na vsi zápisné, jichž jako i jiných drobných statkův drahně skoupil, ale přece pomáhal bouřiti proti němu. U něho na Zelené Hoře vznikla pověstná jednota. Klášter tepelský, králi věrný, vyplenil (1467) a Zelenou Horu postoupil r. 1471 Zdeňkovi ze Šternberka. Za to získal r. 1473 Zvíkov s klášterstvím milevským a od r. 1475 byl poručníkem dědicův a statkův rožmberských. Také držel Lestkov a r. 1473 Bečov. Krále Matiáše přidržoval se i učiněn od něho nejv. hofmistrem a hejtmanem plzeň. kraje, avšak překážeje jeho zrádným úmyslům, byl od něho úkladně jat (1478) a zavezen napřed do Brna a pak do Uher. (Viz Palackého Děje V. a. 154.). Byv propuštěn válčil s Němci, získal několik majestátův na vesnice zápisné a koupil r. 1487 Rataje. Zemřel 15. února 1490 a pohřben v Boru. (2. manž. Konstancie Šlikovna.) Povahu jeho výtečně vylíčil souvěký františkán. (Viz »ČČM.«, 1830, str. 267.) Zůstavil několik dcer a jediného syna. Tři synové zemřeli před otcem, z nich vyznamenal se syn Hynek, bujarý válečník, jenž byl ženat od r. 1475 s Kunkou ze Šternberka, držel od otce Bor a zemřel 10. července 1489 v Praze. Pohřben u sv. Víta. Jindřich, druhý syn Bohuslavův, obdržel r. 1486 od františkána hradeckého český život sv. Kateřiny, koupil r. 1491 s Děpoltem z Lobkovic (manž. sestry Johanky) Kestřany, ale postoupil Děpoltovi za jeho polovici Dobříš. Ostatek Kestřan přikoupil později. S manž. svou Markétou z Rožmitála vyženil r. 1482 úřad domažlický, jejž r. 1496 k drženi ujal (Markéta †1496). R. 1502 postoupil synovcům Bor, Rataje, Holešice a Kašperk a ponechal si Krasíkov, Zvíkov a Kestřany. Novou smlouvou (1505) postoupil jim úřad domažlický a vesnice od Boru a oni mu za to vzdali Holešice s vesnicemi od Zvíkova. R. 1507 zase od nich získal Rataje za rychtu sušickou a důchody od Kašperka. Zemřel 16. ledna 1523, odkázav Zvíkov a Krasíkov synovci Krištofovi. Hynkovi synové byli Krištof, Bohuslav, Jan, Volf (a Zdeněk, †1495). Když se r. 1505 dělili, Bohuslav dostal Holešice, Volf Kašperk a Jan Bor. Avšak Volf zemřel několik neděl potom (27. listopadu 1505) a statek jeho spadl na ostatní, kteří za Holešice dostali Domažlice (1506). Bohuslav spolčil se s Janem a seděl pak na Boru. Zemřel 5. srpna 1512 (manž. Markéta Šlikovna). Ostatní dva založili nové pošlosti.

Bohuslav ze Švamberka († po 24. 11. 1425 Retz, Rakousko) - český šlechtic, politik a vojevůdce. Nejvyšší komorník a nejvyšší sudí, člen královské rady Václava IV. od roku 1396. Byl držitelem statku na Plzeňsku a patřil zprvu k nejtvrdším odpůrcům husitů. Na straně katolické bojoval roku 1419 u Nekmíře a následujícího roku u Panského Boru. Od Zikmunda Lucemburského obdržel (za válečné úspěchy) nepomucké a manětínské panství. V roce 1421 obklíčila však husitská vojska jeho hrad Krasíkov u Stříbra, kde byl Bohuslav ze Švamberka donucen ke kapitulaci. Vymohl si ještě, že se vzdá pouze do rukou Petra Zmrzlíka ze Svojšína. Pravděpodobně díky jemu byl Bohuslav uchráněn smrti a jen uvězněn, nejdříve na Krasíkově a poté na Přiběnicích. Bohuslav ze Švamberka pak přestoupil na stranu husitu a stal se jednou z jejich vedoucích osobností. Vyhlásil nepřátelství Oldřichovi z Rožmberka a bojoval jako jeden z hejtmanů v čele husitských vojsk. Po Žižkově smrti roku 1424 patřil dokonce mezi jeho nástupce. Roku 1425 dobyl hrad Kamenici, ale při obléhání rakouského hradu Retzu zemřel na následky zranění. (kk  Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918). zpět

a) Pošlost Zvíkovská. Krištof držel napřed Rataje, sstoupil se r. 1513 s Janem, zdědil r. 1513 Svaté Pole a Hradiště, koupil r. 1516 Lety, r. 1519 Orlík a rozpustil ok. r. 1520 spolek svůj s Janem. R. 1523 zdědil Zvíkov, Krasíkov a Kestřany (tyto měl míti Petr z Rožmberka do života). R. 1524 vyměnil si Sudoměř za Rataje a od pánův z Rožmberka obdržel r. 1528 za práva svá k dědictví n. Petrovu díl Bechyně, jež mu r. 1530 celá ve dsky vložena. Za to přišel r. 1531 o Kašperk, který od něho vyplacen. Zemřel 13. led. 1534 a pohřben v klášteře bechyňském (manž. 1. Mandaléna ze Šelmherka vd. 1505, †19. dubna 1508, 2. Anežka z Kolovrat vd. 1508, † 15. března 1538). Synové jeho byli Jindřich (*1508), Jan, Bohuslav, Ratmír, Václav a Zdeněk, kteří r. 1540 se rozdělili. Jindřich sloužil r. 1528 u dvoru mnichovského, ujal r. 1534 statky otcovské, k nimž dokoupil r. 1534 zboží kostelecké. Za díl dostal pol. Zvíkova a Kestřany s Dobeví (přikoupenou) a Sudoměří. R. 1544 postoupil polovici Zvíkova Ratmírovi († 3. dub. 1546) směnou za Krasíkov, avšak tento t. r. (1544) prodal. Zvíkov ujal zase po Ratmírovi. Získal r. 1548 heřmanské zboží. Po bratřích dědil Bechyni a Orlík odcizený koupil. Bechyni pak prodal. Byl r. 1544-49 sudím dvor. a hejtm. bech. kraje. Zemřel 18. led. 1574 (manž. 1. Kateřina z Pernšteina vd. 1533, †15. října 1552, 2. Eliška z Rožmberka vd. 1554, † 5. února 1576). Statek odkázal Krištofovi strýci kromě Kestřan, jež měla vdova do života. - Jan dostal za díl klášterství milevské a bydlíval na květovské tvrzi. Byl r. 1557 dvorským sudím. Zemřel 12. ledna 1559 (manž. Majdaléna ze Štemberka †1572). Bohuslav dostal za díl Orlík. Zemřel 3. prosince 1552 odkázav Orlík manž. Johance z Lobkovic, Mirovice bratru Jindřichovi a Zahořany Janovi. Johanka vdala se po druhé za Václava Berku z Dubé, jemuž Orlík zapsala. Václav a Zdeněk měli po polovicí Bechyně, od níž několik vesnic odprodali. Onen zemřel 9. prosince 1562 (manž. Kateřina z Lomnice vd. 1546, †1561), tento 22. ledna 1553 (manž. Anna z Lobkovic). Z dotčených šesti bratří jediný Jan měl mužské potomstvo, totiž syny Krištofa a Hynka, z nichž tento 25. června 1570 bezdětek zemřel (manž. Sibyla Šlikovna). Krištof, držitel Milevska a od r. 1569 Orlíka, dědil r. 1574 Zvíkov a r. 1576 Kestřany. R. 1575 dosáhl toho, že mu Zvíkov a Milevsko (posud zápisné) prodány byly dědičně. Odprodával potom drahně vesnic v Pracheňsku a Bechyňsku, tak i r. 1581 klášterství milevské (bez Květova). Zemřel 17. června 1582 bezdětek. Statky své, Orlík, Zvíkov a Kestřany odkázal strýcům Borským (manž. 1. Eva Hasišteinská z Lobkovic, 2. Johanka ze Šelmberka †1573).

b) Pošlost Borská. Jan, třetí syn Hynkův, dostal za díl Bor a získal také domažlický úřad. Skrze manž. jeho Benignu ze Starhemberka (zase vdanou Lobkovskou) a bydlení při hranicích bavorských potomstvo jeho se poněmčilo. Také odstoupili od víry pod jednou a oblíbili si víru Lutherovu. Jan zemřel r. 1533 a pohřben v Boru. Vdova koupila r. 1539 synům Ronšperk. Synové Petr, Bartoloměj a Jan Erazim rozdělili se tak, že první dostal Ronšperk a ostatní po polovici Boru (1548). Jan byl v l. 1557 až 1560 hejtmanem v Slavkově a Šonfeldě. R. 1561 stal se nejv. mincmistrem; ale již r. 1566 úřad ten složil. R. 1572 vyslán sám několikátý k vyšetřeni stavu jáchymovských dolů. Zemřel 10. května 1580 nemaje z manž. Kunky z Veitmile dědicův. Bor dědili synovci, statek Lhotka dostal se manželce.

aa) Petr držel k Ronšperku úřad domažlický, který od něho vyplacen (1570) a zemřel 24. června 1575 (manž. 1. Dorota z Haideka †1551, 2. od r. 1553 Anežka z Lobkovic †19. prosince 1572). Jediný jeho syn Jan Jiří dostal r. 1573 od otce Ronšperk, dědil r. 1582 s bratrancem svým Orlík, Zvíkov a Kestřany. Při rozdělení toho dostal r. 1584 Orlík, k němuž koupil r. 1592 Kovářov. Býval potřebován při rozličných jednáních, byl kr. radou, od r. 1595 radou komory, r. 1600 až 1609 dvorským sudím a r. 1609-11 nejv. komorníkem, též hejtmanem krajů pracheňského a bechyňského. Svůj díl Boru zděděný po Janovi Erazimovi postoupil r. 1600 bratrancům směnou za Mašťov, který však r. 1603. prodal. Za to koupil r. 1604 Lasovice. Podle dědičných smluv r. 1484 mezi Rožmberky a n. Bohuslavem učiněných připovídal se k dědictví po Petrovi Vokovi z Rožmberka, což tento smlouvou 4. ledna 1610 učiněnou uznal. Po jeho smrti uvázal se (1611) v Třeboň, Borovany, Nové Hrady, dům na Hradčanech a r. 1612 také v Rožmberk a Libějice. K tomu koupil r. 1612 Zvíkov. Císař Matiáš potvrdil mu (24. února 1614) starožitný erb a dovolil jej doplniti růží Rožmberskou. Zemřel v červnu 1617 (manž. 1. Eliška z Donína †1592, 2. Eliška Colonka z Felzu vd. 1593, †1616). Kromě dcer měl tři syny. Jan Erazim, jeden z nich, zemřel již r. 1602. Druzí dva byli Petr a Adam. Petr cestoval r. 1600 do Paříže a chtěl vypraviti se odtud do Anglie, ale ku přáni otcovu se vrátil. R.1605 oženil se s Annou Maximiliánou z Oprštorfu (která obdržela r. 1617 od tchána Ronšperk), stal se r. 1607 hejtmanem plzeň. kraje, pozván r. 1612 od krále Matiáše, aby jej provázel k volbě do Frankfurtu, dostal od otce r. 1615 správu statkův, z nichž platil na vydržování luther. německého kazatele v Praze. Povstání r. 1618 účastnil se velikou měrou. Byv zvolen za jednoho z direktorův a správcův zemských podporoval stavy účinlivě a sám vydržoval ze svého praporec pěchoty. S bratrem svým chtěl se rozděliti a přípravy vykonal; pohříchu k tomu nedošlo pro časnou smrť, an r. 1620 v květnu v Praze zemřel. R. 1621 odsouzen všeho jmění a památka jeho prokleta. Všecky statky bez ohledu na nevinného dědice zabrány a hned rozprodány. Vdova (zase vdaná Žerotínová) ujela za králem Bedřichem ze země a žila se 7 dětmi svými nějaký čas ve Frankfurtě a pak se uchýlila do Polska marně se dovolávajíc svého věna. Mrtvola její a tuším syna a dvou dcer objeveny r. 1858 v Elbinku (»Lumír« t. r.). Z manželství toho pošlo 7 dětí, tří dcery a synové Jiří Vilém, Jan Erazim, Jan Vilém a Jiří Bedřich; jeden z nich, Jiří Vilém, žil ještě r. 1634 a dostal od knížete břežského r. 1638 Velké Janovice. Adam, bratr Petrův, byl při smrti tohoto nezletilý a mimo zemi, a proto nevinný; přes to zbaven všeho dědictví a ošizen od Černína a Liechtensteina o stříbro a zboží v 11 bednách. (Viz Bílkovy Konf., 664.) Domáhal se aspoň polovice Orlíka a Zvíkova (1628), ale marně. Teprve r. 1652 nařízeno, aby mu cena polovice byla vyplacena, čímž on nebyl spokojen, a také odmítl r. 1663 pouhou alimentaci. Žil z těch trošků, které mu komora druhdy vydávala, též z toho, co dostával od Schwarzenberka. Balbín vídal jej choditi žebrotou (ovšem po šlechticích. Právo své převedl r. 1655 na hrab. Paara. Skrovné v své jmění i odkázal manž. Anně Kateřině Řepické ze Sudoměře a zemřel 24. prosince 1664. Čtyři dni před smrti postoupil právo své k Třeboni hraběti ze Schwarzenberka.

bb) Bartoloměj, druhý syn Janův, zemřel 17. května 1560 (manž. Eliška z Roggendorfu vd. 1549, †1587, od r. 1561 zase Lobkovská). Jediný jeho syn Jan Vilém zdědil r. 1580 čtvrtinu Boru a po Krištofovi r. 1582 s bratrancem všechen statek. Při dělení r. 1584 dostal Zvíkov, Mirotice a Kestřany. Od svého dílu prodal r. 1588 Heřmaň a několik vesnic. Zemřel 11. září 1590 (manž. 1. Markéta Hasišťeinská z Lobkovic vd. 1578, 2. Anna z Hasenburka vd. 1586). Synové jeho byli Jan Bartoloměj a Jiří Ernreich (oba katolíci). Ti dědili r. 1591 Mašťov po Voršile Hasišteinské a tu vyučováni od něm. faráře. R. 1600 postoupili Mašťov Janovi Jiří směnou za čtvrtinu Boru. Jan koupil Stráž a zemřel 12. května 1608 bezdětek (manž. Barbora z Donína). Jiří rozdělil se r. 1601 dostav za díl Bor, od něhož prodal r. 1606 několik vesnic a Lhotku. Po smrti bratrově zdědil Zvíkov a Kestřany, od nichž prodal r. 1610 Mirotice a r. 1610 Zvíkov, avšak od toho zanechal si Újezd s jižními vesnicemi. Zemřel r. 1614. Manž. jeho Kryzelda z Donína (1603) držela po bábě své Kryzeldě statky Souměř a Dvory Přimdecké, z nichž tyto r. 1608 prodala. Syn jejich Jan Vilém a dcera Anna Markéta byli po smrti otcově několik let nezletilí. Dědic došed r. 1627 let ujal Bor, Kestřany a Újezd. R. 1649 obdržel od manž. Johanky Trčkovny z Lípy polovici statku Chrasti, kterouž r. 1650 od ní koupil, ale prodal t. r. Bor. Zemřel 6. ledna 1651 a Johanka 5. října t. r. Oba pohřbení v píseckém klášteře. Byl té pošlosti poslední po meči. Dcery jeho Anna Eusebie (manž. od r. 1651 Linhart Oldřich z Harrachu), Františka Polyxena a Maximiliána Eleonora (vd. hr. z Kufšteina) rozdělily se r. 1652 tak, že první dostala Chrasť, druhá Kestřany, třetí Vjezd. Františka vdala se s král. povolením 2. srpna 1651 za Karla sv. p. z Paaru. Tito manželé získali r. 1655 práva Adamova ke Zvíkovu a Orlíku a majestátem dd. r. 1665 erb vymřelé rodiny Švamberské převeden na Karla hr. Paara, jehož potomstvo jej posud nosí. Za své nároky na Zvíkov a Orlík obdržel rod Paarovský (16. srpna 1690) poštovnictví v Uhrách.

K. Přimdecká pošlost. Jan, čtvrtý syn Bohuslavův, obdržel r. 1390 kanovnictví pří kostele Pražském, jehož ok. r. 1399 se vzdal nedav se vysvětiti. Od bratří převzal pak Bor a plat na Plzni, který r. 1402 prodal. R. 1404 byl hejtmanem na Tachově. R. 1409 (spíše 1410) král Václav dal jej v Praze stíti. Jediný jeho syn Jan obdržel r. 1425 od strýcův díl manětínského zboží, bojoval r. 1434 u Lipan, dobýval pak tvrzí na Slánsku. Hynek Krušina postoupil mu ok. r. 1446 Rokycan a vydal mu na ně r. 1451 zápisy. Byl pak r. 1452 pří volbě správce, ok. r. 1454 získal dobrou vůli hrad Přimdu a zastavil od něho r. 1456 městečko Stráž Hedvice z Rožmitála manželce. R. 1460 byl již mrtev. Syn jeho Zdeněk obdržel r. 1475 majestát na potvrzení Přimdy a Rokycan. R. 1492 smluvil se s mateří o její věno. Ok. r. 1498 vyplatili se od něho Rokycanští, za to získal před r. 1509 Třebel. Žil ještě r. 1518. Mikuláš, jenž držel r. 1520 Třebel a Přimdu, byl bezpochyby jeho syn a zemřel ok. r. 1531, zůstaviv vdovu Annu Kfeliřovnu ze Zakšova, která byla dlouho poručnicí sirotkův nezletilých. Synové Adam, Jindřich (ml.), Zdeněk a Jáchym rozdělili se tak, že první a druhý dostali po polovici Přimdy, Zdeněk Třebel a Jáchym vesnice r. 1425 od Manětiny zastavené s Osojným. 1. Adam oženil se ok. r. 1550 s Annou z Reicenšteina (†1575), s níž dostal Oleš a vsi zápisné. Byl v l. 1560 až 1577 dvorským a v l. 1577-81 zemským sudím. S bratrem utiskoval Přimdecké nejednou. R. 1577 ženil své dcery Benignu s Janem z Roupova a Lidmilu s Petrem z Kokořova na Olši, koupil r. 1577 Souměř, r. 1578 vsi zápisné kladrubské. Sám se oženil po druhé (ok. 1580) s Kryzeldou z Lobkovic ovd. Berkovou. Tato koupila r. 1583 Libkovice, r. 1584 Přiběnice a Moukoděly, Ležky a dvě vsi u Manětiny, k nimž r. 1586 dostala od manžela tři vsi, r. 1586 Osojný s vesnicemi, r. 1587 Chýše. Z toho prodala r. 1587 vsi u Manětiny. Po manželu (†1590) zdědila polovici Přimdy (Oleš se dostala dcerám), jež od ní vyplacena, pak koupila r. 1592 i Souměř od Benigny a vdala se r. 1593 zase za Jaroslava Libšt. z Kolovrat. 2. Jindřich vstoupil po roce do nedílu s bratřími, r. 1554 a 1558 obdrželi zápis na hrad Kynžvart, r. 1564 koupili Rabštein, kterýž zaměnili r. 1569 za hrad Krasíkov. R. 1571 zase získali Rabštein, nedlouho potom i Bezdružice a Gutštein. R. 1577 starší dva koupili dvě vsi od kláštera tepelského. Od Jáchyma se oddělil a zemřel v l. 1586-91 bezdětek. 3. Zděnek připomíná se naposled r. 1577. 4. Jáchym byl v l. 1562-66 purkrabím chebským, pak i kr. radou a v l. 1570-74 praesid. komory. Zemřel na podzim r. 1574 a pohřben v kapli krasíkovské (manž. 1. Anežka Slikovna †1572, 2. Sibylla Slikovna ovd. Š-ová). Synové jeho, Jiří Petr, Jan Šebestián a Kašpar Arnošt, zdědili všechny statky po otci a obou strýcích. Od toho Jindřich jako poručník jejich prodal r. 1586 Osojný s vesnicemi. Kašpar Arnošt zemřel po r. 1586. Jiří oženil se r. 1588 s Potencinou Hofmankou z Grynpichlu. Při rozprodávání Přimdecka koupil Rosshaupt, Hostkov a Bohuslav (1596), r. 1606 žebrák a Bažantov, t. r. koupil několik vesnic od Borska, r. 1608 Dvory pod Přimdou. Zemřel 6. dubna 1608. Manželka jeho měla od r. 1606 Lhotku. Jan Šebestián byv v nedílu s bratrem, držel po něm Švamberk, Bezdružice, Třebel, Mynichsfeld, Gutštein a Dvory, k nimž koupil r. 1612 Zádub a Trpisty. Zemřel 7. ledna 1615 nemaje z manž. Evy z Lobkovic potomstva. Statky jeho dostaly se Janovi Bedřichovi a Janovi Šebestiánovi, synům Jiřího Petra, nezletilým, jejichž poručnicí byla sestra jejich Anna Marie (†1619). Jsouce katolíci, zůstaveni při statcích. Jan Bedřich oženil se ok. r. 1622 s Maří Majdalénou z Donína, cestoval r. 1627 po cizině, prodal t. r. Dvory a zdědil po smrti bratra nedílného všecky statky. Byl kr. radou a soudcem zemským, též soudu dv. radou a hejtmanem kraje Plzeň. Přečkav děti své odkázal všechen statek manželce (†10. ledna 1659). Hrobka kaple krasíkovské zavřela se a otevřena jen r. 1791, když čelivský farář s úředníkem krasíkovským hrobku otevřel a rakve s klenoty pobral.

Od XVIII. stol. žila panská rodina v Čechách píšíc se Krušina ze Švamberka Tito dovolávali se domnělého majestátu (1509, středu před Vstoupením Krista Pána), avšak ten jest padělán a odvození od Bohuslava, syna Hynkova, nemožným. (Viz o tom a vývod v »Čas. přátel star. č.«, VII., 69-75.) Možnost odvozeni jest jedině od některého zchudlého člena, o němž r. 1665 se nevědělo (snad Jiřího Viléma), neb Johanka sv. p. ze Švamberka vdávala se v Praze r. 1752 za plukovníka Palasa. Potvrzeni se dostalo této rodině majestátem z r. 1806. První vývod pp. ze Švamberka sepsal V. Břežan, týž také sepsal Švamberská regesta (rkps. knih. praž.). Viz i Miltner, Privatmünzen. Sčk.

Český panský rod z hradu Krasíkova u Stříbra, který postavil (Č) Bohuslav z Boru počátkem 14. století. Podle německého názvu svého erbovního znamení dal rod v duchu tehdejší rytířské módy hradu i sobě jméno Švamberk. První se s tímto predikátem píše (Č) Bohuslav, zasedající roku 1350 na zemském soudu. Rod, jehož členové ve 14., 15. a 16. století zastávali důležité královské a zemské úřady, se podle svých sídel dědil na několik větví. Z hlavní větve rodu, vlastnící Bor, Krasíkov, Chodovou Planou a později také Zvíkov, Rataje, Zelenou Horu aj., vynikl (Č) Bohuslav, zprvu nelítostný odpůrce husitů, obležený roku 1421 Žižkou na Krasíkově. Po dobytí hradu byl vězněn na Přiběnicích, kde se rozhodl přejít na stranu táboritů. Zemřel jako husitský hejtman roku 1425. Jeho bratr (Č) Hynek Krušina, hejtmanem Plzeňského kraje, bránil roku 1431 Plzeň proti husitům. Po roce 1436 postavil hrad Zelenou Horu. (Č) Bohuslav, odpůrce krále Jiřího, spoluzaložil proti panovníkovi jednotu zelenohorskou. Roku 1473 získal Zvíkov. Vlastnil také Krasíkov, Bečov, Lestkov, Bor, Kašperk aj. (Č) Jan Vilém, poslední z této větve, prodal Bor roku 1650, zemřel roku 1651. (V) Přimdecká větev rodu držela Přimdu, Rabštejn, Kynžvart, Bezdružice. Vymřela po meči roku 1659 (Č) Janem Bedřichem, královským a dvorským radou, zemským soudcem a hejtmanem Plzeňského kraje. (V) Z větve sídlící od roku 1548 na Ronšperce zdědil (Č) Jan Jiří, nejvyšší komorník, po roce 1611 rožmberské statky:Třeboň, Borovany, Rožmberk, Nové Hrady a další. Jeho syn (Č) Petr, hejtman Plzeňského kraje, byl jedním z direktorů. `podporoval stavy odbojné zbrojí a municí a sám pak vydržoval na vlastní praporec pěchoty.` Byl nejvyšším sudím za vlády Fridricha Falckého a zemřel v květnu roku 1620. Roku 1621 byl posmrtně odsouzen ke ztrátě všeho majetku a památka jeho prokleta. Roku 1665 zdědil švamberský znak rod Paarů.
Roku 1614 získal majestátem Jan Jiří nový erb, ve kterém švamberskou labuť v polceném znaku doplnila rožmberská růže.

Krasíkov, Švamberk (Schwamberg), osada v Čechách u Kokašic, hejt. Teplá, okr. a pš. Bezdružice, fara Čelivo; 12 d., 107 ob. n. (1890), kaple sv. Maří Magd., vystavěná (v XVII. stol.) na místě kaple zámecké, popl. dvůr, ovčín, pivovar, obora a myslivna Karla kn. Lowensteina a mlýn. Nad osadou zříceniny hradu Krasíkova v rel. výšce 65 m, na srázné skále, přístupné z vých. strany, s předhradím, hradním kostelem, zasvěceným Maři Magd., vystav. r. 1652 (restaurován 1891) na místě shořevšího kostela Sv. Jiří, s pěknými náhrobky rodu Švamberkovského. Založen byl nejspíše v XIII. stol., prvým držitelem připomíná se Ratmír ze Skviřína, purkrabí na Přimdě, jenž psal se z Krasíkova. Jméno hradu mění se již v 13. stol., když přijal rod tento do svého erbu bílou labuť, odkudž zván Švamberk. V pol. XIV. stol. držel Krasíkov Bohuslav ze Švamberka a po něm (†1372) syn Bohuslav ze Švamberka. Ve válkách husitských byl střediskem katolické moci na Plzeňsku. Synové Bohuslavovi, Bohuslav a Hynek Krušina, postavili se na odpor Žižkovi r. 1420 tak usilovně, že podařilo se jím v okolí Nekměře jej zatlačiti, pročež r. 1421 Žižka uslyšev, že Bohuslav zdržuje se na Švamberku, zanechal obléhání Stříbra a oblehl Krasíkov, jejž dobyl a Bohuslava zajal. Pro silné přirozené opevnění hradu zvolil si Zižka Krasíkov za hlavní svoje středisko válečné moci na Plzeňsku a hrad udržel v rukou táborských přes usilovné, několikeré dobývání lantfridem plzeňským r. 1421 a křižáckým vojskem r. 1431. Teprve r. 1436 vydán jest Hynkovi Krušinovi, jenž jej opravil, avšak r. 1443 hrad vyhořel, takže na čas nebyl obýván. Po smrti Krušinově r. 1453 dědil zboží Švamberské syn jeho Bohuslav, jenž byl sice katolíkem, avšak až do uzavření Jednoty zelenohorské držel při Jiříku Poděbradském. Později podporoval Matiáše Korvína. Po smrti Bohuslavově (1490) ujal se panství jediný syn jeho Jindřich, jenž však zemřel již r. 1520 bezdětek, a Krasíkov přešel dle jeho závěti na synovce jeho Krištofa ze Švamberka a po něm (†1534) na syna Krištofova Jindřicha, jenž však jej již r. 1544 prodal Volfovi ml. Krajířovi z Krajku. Volf súčastniv se protidynastické vzpoury r. 1547, zbaven hradu a celého - panství, jež r. 1548 prodáno dědičně rodu Šlikovskému, za nichž však panství tak zadluženo, že r. 1569 prodáno největš. věřiteli Joachimovi ze Švamberka, jenž nejenom zpustlý a zanedbaný hrad, ale i otcovskou hrobku rodinou v kapli sv. Jiří opravil. Po smrti Joachimově (1574) spravoval Krasíkov do zletilosti syna Jiřího Petra strýc tohoto Jindřich ze Švamberka a po Jiřím (†1608) obdržel hrad a celé panství bratr Jan Sebestian, jehož syn a nástupce Jan Bedřich ze Švamberka, horlivý katolík a přívrženec Ferdinanda II., panství svoje značně rozmnožil. R. 1644 vyhořel hrad úplně, takže stál opuštěn v zříceninách. R. 1647 osazen švéd. generálem Wranglem. Po 30leté válce hrad rozbořený již neopraven, takže od toho času jest v ssutinách. Po smrti Jana Bedřicha (1659), jimž vymřel rod pánů ze Švamberka, přešlo celé panství na Jana Krištofa hr. z Heissenštejna a po něm na dceru jeho Zuzanu, jíž dán věnem po sňatku s Janem hr. z Vrtby, od něhož r. 1712 koupil celé panství švamberské Maxmilián Karel kníže z Lowenstein-Wertheimů. EMa.

Páni ze Švamberka vystavěli tento hrad jako své rodové sídlo. Vládli z něj po staletí plzeňskému kraji a nejednou významně zasáhli do českých dějin. Jak tehdejší zvyk kázal dostal jméno Schwanberg-Labutí hora, podle erbu bílé labutě v červeném poli.To se však nikdy neujalo a blízká ves dala mu jméno Krasíkov.
Hrad vyhořel r. 1442.

Předhradí, ve své prvotní podobě chránily pouze ploty. Hradby byly patrně postaveny před rokem 1342. Po husitských válkách, kdy hrad dobyl Jan Žižka z Trocnova během několika dní, byly provedeny značné stavební úpravy. Příchozí musel projít místo jednou třemi branami, vznikla nová přístupová cesta v přibližné podobě jak ji známe dnes. Průchod hradbami věžovitou branou do předhradí byl za domem kostelníka.

Budova pivovaru je připomínána již na počátku 16.století i se sladovnou. Kostel sv.Máří Magdalény, který je spolu se zvonicí nejzachovalejší stavbou, byl postaven až po zániku hradu v 17.století na základech dělové bašty. Její dolní prostor byl využit jako rodová hrobka, která byla několikrát vykradena a znesvěcena.

Dnešní přístup po náspu přes šíjový příkop do „zadního hradu“ je v místě vstupní brány po stavebních úpravách ze 16.století, kdy byl Kryštofem ze Švamberka hrad přestavěn. V místě původního vstupu se dochovalo jen torzo čedičového bloku, který podpíral padací most. Mohutná kruhová věž je nejstarší stavbou, do které se původně vcházelo po lávce z horních pater paláce. Jediná palácová stěna, která se dochovali přiléhá k věži díky dalším přestavbám, tentokrát Jindřicha ze Švamberka, který celý hrad upravoval pro pohodlnější bydlení na začátku 16.století.

Hrad Krasíkov-Švamberk podruhé vyhořel patrně r.1644 a po třicetileté válce nebyly prostředky na opravu. Kámen z něj byl rozebírán jako stavební materiál.

Pozůstatky hradu Švamberk se nacházejí nedaleko Konstantinových Lázní, odkud vede na hrad modře značená stezka, procházející kolem kempu přes ves Čeliv ke dvoru Krasíkov. Směrem vlevo se přejde na značku žlutou, kde už cesta začíná stoupat na čedičovou stolovou horu se zříceninami Švamberka. Kolem roku 1250 byl hrad založen pány ze Švamberka, kteří jej udržovali dalších cca 400 let. Když vyjdete až na předhradí po levé straně uvidíte zříceniny hospodářských budov a na pravé straně zchátralou zvonici s kaplí sv. Máří Magdalény.
Příkop odděluje předhradí od hradního jádra, jehož nejstarší a nejvýraznější částí je zbytek okrouhlé věže. K ní přiléhá zbytek zdiva starého paláce, vpravo se vstupem do dnes už zasutých hradních sklepů.

ŠVAMBERK (též KRASÍKOV) (Tachov) zříceniny hradu na dominantním kopci nedaleko od Konstantinových Lázní.
Hrad vznikl ve druhé polovině 13. století. V průběhu prvé poloviny 14. století získal dle erbovního znamení svých majitelů - labutě módní německé jméno Švamberk. V roce 1421 ho dobyli husité a poté ho krátce drželi. Roku 1443 vyhořel a Hynek Krušina ze Švamberka ho musel opravovat. Dalších úprav se hrad dočkal roku 1510, kdy byla vykopána i nová studna. Od roku 1530 byl organismus hradu doplňován o další stavby. Za třicetileté války roku 1644 hrad vyhořel a roku 1647 byl vypleněn a zpustl zcela. Udržován byl pouze kostel.
Dispozice hradu na podlouhlém vrcholu byla v zásadě dvojdílná. Opevnění sestupovalo podle přístupové cesty téměř až k patě kopce. Ta obcházela polygonální baštovitý útvar v čele předhradí. Zde byla komunikace střežena i okrouhlou věží ve vnějším ohrazení a vstupovala do předhradí, které bylo spolu s jádrem obíháno valem a příkopem. Na předhradí stávala původní kaple neznámé polohy i podoby. Dnešní kostel vznikl až v průběhu 17. století, kdy byl jeho presbytář nastavěn na pozdně gotickou dělostřeleckou baštu s klíčovými střílnami. K obvodu předhradí se připojovaly pozdně gotické a mladší hospodářské budovy. Jádro leželo za širokým příkopem, v němž se doposud dochoval skalní pilíř mostu, který vedl k původnímu vstupu. Mělo protáhle trojúhelný obrys, v jehož zadním vrcholu stál okrouhlý bergfrit k němuž přiléhal podsklepený palác. Stojí z něho doposud velké torzo vnější stěny. Další dlouhá budova se připojovala k západní straně. Reliéfní relikty signalizující i existenci stavby na straně východní. V severní části východní strany doposud existuje rozsáhlý, nejspíše renezanční valeně zaklenutý sklep, který však již nejspíš souvisí s palácem při věži.
Hrad se dochoval ve velmi neúplném stavu a prozatím mu nebyla věnována detailnější pozornost. S výjimkou bergfritu a stěny jsou dnes patrny spíše mladší konstrukce, což velmi ztěžuje pokusy o zhodnocení p podoby hradu. Přesto se zdá, že jeho i situování bergfritu na nejchráněnějším příliš neodpovídají představě o běžném tickém hradu bergfritové dispozice poloviny 13. století. Zjevné jsou stopy zlepšování obranyschopnosti hradu v pozdní gotice.Vzhledem k dominamtní poloze hradu zde však nemusel vzniknout a ani nevznikl dokonalejší systém aktivní dělostřelecké obrany.

Hrad Švamberk založil v dávnověku jeden rytíř, který byl zaklet v krásnou labuť. Ta přiletěla z dalekých jižních končin na Bezdružicko a dlouhý čas žila na rybníce nedaleko dnešního hradního vrchu. Za dne labuť vycházela na hráz rybníka a smutně se tu procházela. Jedna uhlířova dcera, která často chodívala k rybníku, se do ní zamilovala a ke svému překvapení dokázala svou čistou nevinnou láskou vysvobodit rytíře z jeho začarování. Když se z labutě stal rytíř, vzal si ji za ženu a postavil tu Labutí hrad - Schwanenburg, nazvaný podle labutě (der Schwan) a mající také v erbu labuť.

Pověst rozvedl - až do umdlévající délky - profesor HAUBNER z Broumova pod názvem „Waldmännlein“. Vyšla jako knížka v roce 1922 v Mariánských Lázních v nakladatelství Egerländer Verlag, H.Lerch. V hlubokých lesích žil starý uhlíř Wolfram se svou jedinou dcerkou Adelheidou. Jednou zaslechli nádherný labutí zpěv, podobný lidskému hlasu. Na rybníce se usadila velká labuť a za ní chodívala Adelheid a také ona jí zpívala, čemuž labuť naslouchala. Často k labuti hovořila s povzdechem, jaká škoda, že nehovoří lidskou řečí, aby si rozuměli. Ale jednou labuť promluvila a vyprávěla neuvěřitelný příběh, jak byla proměněna z člověka, mladého rytíře, jakýmsi zlosynem v létající labuť. Adelheid stále chodila k rybníku a krmila labuť, až se jí nakonec podařilo kletbu nad rytířem zlomit. Tajemné slovo ho znovu proměnilo v člověka. Rytíř Schwanfried pak pomohl svým zlatem celému kraji z bídy a hladomoru a postavil hrad Švamberk.

Podle třetí pověsti o hradu Švamberk uvádí, že labuť byla zakleté dítě mocného knížete, o kterou pečoval v chýši u rybníka zchudlý rytíř. Když dospěla a zakletí povolilo, provdala se za rytíře a založili hrad Švamberk.

Stejně jako na jiných hradech i na Švamberku žila Bílá paní. Zjevovala se jen, když se blížila smrt některého člena rodu nebo jiné neštěstí, které mělo potkat rodinu. Tak se vyprávělo, že Jan Bedřich ze Švamberka v předvečer velkého požáru na hradě spatřil Bílou paní na ochozu. Příštího dne zničil obrovský požár mocný Švamberk. Nejen Bílá paní zvěstovávala smrt člověka. Často to býval pes, který při vyzvánění večerní pobožnosti začal dlouze výt, anebo černý pták, kterému se říkalo „Pták smrti“ (Totenvogel). Žalostný křik tohoto ptáka byl předznamenáním úmrtí člověka v daném místě. Lidé vyprávěli, že Bílá paní se nejčastěji zjevovala v hradní kapli, pod níž byly uloženy ostatky rodu pánů ze Švamberka.

Bohuslav ze Švamberka byl nelítostný nepřítel Jana Žižky. Když Žižka vtáhl do západních Čech, přitáhl také k hradu Švamberk, aby pokořil tuto hrdou pevnost a zlomil toto protihusitské hnízdo. Co nedokázaly zbraně, musela zařídit lest. Jednooký vůdce se rozhodl povolat ze Stříbra horníky, aby vyhloubili štoly pod osmi z hradních věží Švamberku. Potom prošlo vojsko štolami a dostalo se na obranné věže, kam přineslo několik stovek kýblů lidských a zvířecích výkalů. Skrze štoly se dostalo na věže a odtud lilo nepříjemnou tekutinu dolů na hradní dvůr. Z hrůzy před tímto morovým dechem se obránci hradu vzdali a také Bohuslav ze Švamberka byl předveden před Žižku. Vypráví se, že se přidal k Žižkovi.

Stará ruina Krasíkova čili Švamberku měla být kdysi místem tzv. fémy, středověkého hrůzného lidového soudu pro celé Bezdružicko. Na takovém soudním místě se původně soudilo spravedlivě a nestranně a trestali se na fémě bezohledně zločinci, kteří nějakým způsobem unikli světské nebo duchovní světské pravomoci nebo záměrně byli světskými soudci ušetřeni trestu. Proto na fémě - na tomto soudu chyběli domácí, a jinak jistě neúplatní soudci.

Vypráví se, že u tohoto lidového soudu stál jednou mládenec, který byl přiveden na hrad a obviněn z jakéhosi zločinu. Měl být vynesen rozsudek. Důkazy chyběly, ale přesto byl obžalován a soud rozhodl o trestu smrti. Mládenec vyslechl hrůzný rozsudek smrti, ale podvolil se ve zbožné víře ve spravedlnost a vydal se na svou poslední cestu. Na cestě na popraviště vzal náhle hůl, zapíchnul ji do země a pravil:

„Jakože tato hůl vyrazí kořeny, větve a pokvete, tak pravím, že jsem nevinen. Ale větve, které vyrazí, budou se klonit dolů na věčnou hanbu vašeho nespravedlivého soudu.“ Biřici se mu smáli do obličeje a vykonali rozsudek. Mládenec zemřel, ale zabodnutá hůl skutečně vydala kořeny, z nich vyrostl mohutný strom s větvemi skloněnými k zemi. To byl důkaz, že zemřel nevinný člověk.

V hradním kostele na Švamberku se nachází rodinná hrobka Švamberků. Když již sto let nebyl do hrobky uložen žádný z rodu, rozhodl se farář z Čelivi, že vynese na světlo cenné předměty, které se nacházely v podzemní hrobce v kostele. Jednoho zedníka a jeho syna zasvětil do svého nekalého plánu a společně pak mu pomohli otevřít hrobku. Vyloupili cenné předměty jako prsteny, kordy, ozdoby, části měděných a cínových rakví a odvezli na faru do Čelivi. Při vybírání z rakví měla synovi spadnout na nohu jedna stehenní kost mrtvého. Tento se lekl a vykřikl tak strašlivě, že dlouhý čas trpěl poruchou smyslů. Ohavný skutek hamižného faráře a jeho kompliců nezůstal bez následků a dostal se před soud. Doživotně měl farář zákaz výuky věřících. Zčásti ho zachránilo to, že předmětů z hrobky použil pro vylepšení kostela a farnosti. Ještě dlouho potom se ukazovaly na farním dvoře dva měděné hrance z kamen, které měly pocházet z hrobky. Celý tento příběh není jen pověstí, ale zachycen v protokolech soudu v archivu v Boru a v Plánském městském archivu. Bylo to v roce 1785 a farář se jmenoval Johann Böhm a hrobku otevřel z toho důvodu, že prý pozoroval, že z hrobky neustále vycházel hřmot. Takto naivně se pokoušel farář obhájit se před vrchním úředním správcem Šimonem Johannem Schnabelem a rentmistrem Chodauerem. Ve skutečnosti jen ukrýval svou touhu po majetku. Jako odborní poradci byli u soudu zedník Theim z Bezdružic, cínař Kunert z Plané. U soudu vystupovali i Židé Benjamin Löbl a Samuel Kotz z Bedružic a dále plánský radní Johann Andreas Schmidt, kteří prý o farářově plánu věděli. Soud vyslýchal faráře též ve věci prodeje cenností jako byly zlaté řetězy, prsteny, náramky, zlatá labuťka, diamanty, zlaté křížky, zlaté perly, aj., které prodával v Plané a v Praze. Oba úředníci, kteří byli do věci zapleteni, byli uvězněni, až později na přísahu propuštěni, ale ihned pensionováni. Farář byl uvězněn, ale po roce věznice amnestován.

V létě 1903 byla hrobka při hrozícím se rozvalení zdi znovu otevřena, tentokráte za přítomnosti vědeckých pracovníků a odborníků. Pak bylo možno prozkoumat genealogicky rodovou hrobku.

Zcela nový příběh z doby komunismu, z padesátých let 20.století, uzavírá smutnou kapitolu historie Švamberské hrobky. Hrobka i s kostelem byly tehdy vyloupeny mladými chuligány. Bylo to v době, kdy československá vláda jednala s italskými odborníky o zapůjčení švamberských historických varhan, které byly vyrobeny v Itálii v dílně, kde vznikla později továrna. Šlo o nejstarší existující varhany tohoto typu. Vláda souhlasila se zapůjčením a tak se vydala delegace odborníků s Italy auty na Švamberk. Když přijeli na hrad, nenalezli ani varhany ale ani vnitřní vybavení kostela. Mrtvoly byly vytaženy z hrobky a stály tu opřeny o stěny kostela. Po varhanech nebylo ani stopy. Jejich hodnota byla nevyčíslitelná .

Navštívil jsem tehdy s přáteli náhodou Švamberk a osobně jsem viděl nebožtíky Švamberků, opřené po kostele. Měly výrazné jednotné hnědé zabarvení - kůže, kostí, oděvů, vysokých bot a kabátů. Většinou šlo o vysoké zřejmě mumifikované postavy. Stály zde nějaký čas opřeny o zdi, než rozhodl farář z Čelivi o tom, že těla nebožtíků budou odvezena na čelivský hřbitov a zde pochována. Tak nevesele končí historie rodinné hrobky mocného rodu českých pánů Švamberků. (Ing. Richard Švandrlík)

Hned za kynžvartským zámkem se na Májové hoře rozprostírá pověstmi opředený bukový les. V jeho středu se vedle obrovského granitového balvanu tyčí vysoký dřevěný kříž. Na kamenném oltáři s letopočtem 1692 jsou dva prastaré nápisy. Proti kříži pak stojí stará dřevěná kaple s plechovou střechou. O tomto místě se například vyprávělo:

V dobách, kdy nad Chebskem vládli ještě Voburgové, žila na dvoře mocného Diepolda z Chebu líbezná panna Magdalénka. Ta měla upřímně ráda rytíře ze Švamberku, který zastával službu na dvoře jejího otce. Dlouho nic nestálo v cestě lásce dvou mladých lidí.

Až jednoho dne přijel slečnin strýc s velkou družinou. S ním byl jeden starý francouzský šlechtic, který měl být zasnouben s nic netušící pannou Magdalenkou. Hned jak tuto neblahou zvěst vyslechla, upadla do hlubokých mdlob. Když opět přišla k sobě, trvala velmi neústupně na tom, že si stárnoucího rytíře nevezme. Nemilosrdný strýc hrozil děvčeti životem uvnitř klášterních zdí. Oba milenci se proto rozhodli uprchnout na rodový hrad mladého rytíře. Než stačili opustit brány Chebu, byl však jejich útěk objeven a starý francouzský rytíř se svými zbrojnoši začal prchající pár pronásledovat.

Ve stínu hustého bukového lesa na vrcholu Májové hory si uprchlíci dopřáli krátkou chvíli oddechu. Sličná panna poklekla do mechu a modlila se ke Všemohoucímu o ochranu a pomoc. Vtom již oba uslyšeli pronásledovatele. Mladý rytíř ze Švamberku tasil meč a postavil se před klečící milou, aby ji ochránil. A tu se stal zázrak. Asi 30 kroků před oběma uprchlíky se kůň starého rytíře v plné rychlosti náhle zhroutil k zemi a pohřbil jezdce pod svým těžkým tělem. Jakmile zbrojnoši uviděli neštěstí svého pána, obrátili se zpět k Chebu. Oba mladí lidé tak byli zachráněni.

Za šťastnou záchranu z hrozícího nebezpečí nechal později Švamberk na tomto miste zřídit vysoký dřevěný kříž. Ještě dnes lze někdy v určitý čas potkat v bukovém lese na Májové hoře starého děsivě vyhlížejícího rytíře. Mnozí lidé vypravují také o černém psu, který bez hlavy spěchá s večerem vstříc temné noci.

Lesnatá pahorkatina kolem dnešního Boru byla do 13. století osídlena jen řídce. V l. 1224-1247 se jako majitel okolní krajiny připomíná Ratmír ze Skviřína, předek pánů ze Švamberka, kteří později drželi Bor celá čtyři staletí. Patrně krátce před r. 1263, kdy se v historických pramenech poprvé objevuje hrad Bor, založili zde na nějakém boru jeho synové Ratmír, přimdecký purkrabí, a Bohuslav hrad při cestě ze Stříbra na Přimdu. Bohuslav, který žil ještě r. 1310, se už v l. 1285-1291 začal psát z Boru. Z jeho potomků vynikl Bušek, asi od r. 1312 sudí Plzeňského kraje, který první používal jména Švamberk. Brzy se však rodové sídlo přesunulo na nový hrad Švamberk (Krasíkov). Oba hrady držel v l. 1342-1379 Bohuslav ze Švamberka a r. 1369 povýšil osadu u hradu na městečko. V 60. letech 14. století vybudoval Bohuslav ze Švamberka hradní kapli sv. Vavřince, nalézající se dnes ve východním křídle a přístupnou z nádvoří ústupkovým gotickým lomeným portálem s vloženými pruty. Jinak je však její dnešní podoba se vzácnými sklípkovými klenbami včetně okna nad portálem výsledkem velké pozdně gotické přestavby hradu.

Po Bohuslavově smrti vládli na Boru synové Bohuslav a Bušek, od r. 1401 jejich mladší bratr Jan, jenž získal do zástavy i královský Tachov. Jan ze Švamberka se však brzy zapletl do spony s králem Václavem IV., byl uvězněn a r. 1410 v Praze sťat. Dědictví přešlo na mladé syny jeho bratra Bohuslava. Starší, Bohuslav ze Švamberka, byl r. 1421 zajat husity na Krasíkově, poté přestoupil ke kalichu a stal se jedním z táborských hejtmanů. Padl jako vrchní velitel táborských vojsk r. 1425 na tažení v Rakousku. Mladší bratr, Hynek Krušina ze Švamberka, hejtman Plzeňského kraje, zůstal předním odpůrcem kališníků až do své smrti (po r. 1454). Proto také husité Bor r. 1430 obléhali, ale bezvýsledně. Po husitských válkách hrad, sloužící do té doby více vojenským než sídelním účelům, dosti chátral, takže se r. 1454 uváděl jako pustý. V držení Boru se po Hynkovi Krušinovi vystřídal jeho syn Bohuslav († 1490) se svými syny Hynkem a Jindřichem.

Významnou změnu pro zanedbaný hrad přinesl rok 1505, kdy si Hynkovi synové část rozsáhlého dědictví strýce Jindřicha rozdělili. Borské panství s hradem získal Jan ze Švamberka, který žil v Boru až do své smrti (1533) a stal se zakladatelem borské větve pánů ze Švamberka. Po téměř dvou stech letech se tak stal hrad, který žil ve stínu sídelního Krasíkova, opět trvalým obydlím majitele. Janovou zásluhou byl zchátralý objekt přestavěn v pozdně gotickém slohu.

Rozsáhlá rekonstrukce výrazně změnila podobu sešlého hradu. Tehdy bylo k hradebním zdem přistavěno východní i západní křídlo. Z té doby se zachovala řada cenných architektonických detailů, zejména polygonální schodišťový šnek vlevo od kaple s dvěma krásnými sedlovými portály s přetínavými pruty. Blíže k velké věži je ve stěně východního křídla další pozdně gotický portálek, tentokrát lomený s přetínavými pruty, tesaný jako ostatní stavební články na hradě ze šedivé žuly. Také vnější průčelí západního křídla si uchovalo historický ráz, zdůrazněný pozdně gotickou bránou s otvory na kladky padacího mostu. Průchod byl později zazděn a příkop před západním křídlem zasypán. Vpravo od staré brány stojí v jihozápadním rohu hradu hranolové stavení podepřené dvěma pilíři s lomeným přetínavým portálem uprostřed. Pozdně gotická přestavba dodnes zanechala své stopy i v interiérech všech tří zámeckých křídel, kde se nalézá řada sedlových portálků a kamenných profilovaných ostění.

Po Janově smrti se o Bor rozdělili synové Bartoloměj († 1560) a Jan Erazim († 1580). Do r. 1590 tu sídlil Bartolomějův syn Jan Vilém, kterého vystřídali jeho synové Jan Bartoloměj a Jiří Ernreich, na jehož přímluvu udělil císař Rudolf II. v česky psané listině r. 1602 městečku Boru znak s bílou švamberskou labutí ve stříbrné bráně v modrém poli. Za vlády těchto bratrů probíhaly na rodovém sídle od 80. let 16. století renesanční stavební úpravy, které se protáhly až do prvého desetiletí 17. století. Renesanční úpravy z přelomu 16. a 17. století daly starému panskému sídlu charakter zámku. Nezměnily však základní hmotu stavby, jejich výsledkem byla úprava fasád, střech a věže, výstavba atik (v 19. století odstraněných), nová okenní ostění a portály a především rekonstrukce interiérů. Renesanční rustika a ostění se však dosud zachovaly, alespoň částečně, jen na vnějším průčelí západního křídla, ve kterém je také několik renesančně sklenutých místností.

Po smrti Jana Bartoloměje r. 1608 patřilo celé panství Jiřímu Ernreichovi († 1614). Jeho jediný syn Jan Vilém byl poslední borský Švamberk. Tento věrný katolík vlastnil Bor přes celou třicetiletou válku a rok před svou smrtí prodal r. 1650 panství hraběti Zikmundovi Bedřichovi z Götzenu. Příchod nové německé šlechty urychlil poněmčování zdejší krajiny. Když hrabě z Götzenu r. 1662 zemřel, vlastnila Bor vdova Isabela Marie, rozená Trčková z Lípy, od r. 1681 ještě nějakou dobu společně se synem Janem Zikmundem. Po Janově smrti r. 1718 koupil Bor hrabě Jan Karel z Götzenu, ale již r. 1720 jej prodal knížeti Dominikovi Markvartovi z Löwensteinu a Wertheimu. Löwensteinové vytvořili z Boru rodinné fideikomisní panství, které do první poloviny 19. století rozšířili na třicet vesnic. Po Dominikovi Markvartovi je zdědil Karel Tomáš, v r. 1788 tu vládl jeho synovec Konstantin Dominik. Když r. 1814 zemřel, ujal se panství jeho syn Karel Tomáš Ludvík Löwenstein, který dal v polovině 19. století přestavět staré gotickorenesanční sídlo na novogotický zámek, ve kterém bydlela knížecí rodina až do r. 1945.

Löwensteinové dali zámek v druhé čtvrtině 18. století barokně adaptovat. Úpravy se týkaly převážně interiérů. Z této doby pocházejí barokní klenby v několika místnostech západního i východního křídla, zbytky pokojových maleb a několik barokních kachlových kamen. Borský zámek si přes pseudogotickou historizující podobu zachoval v podstatě středověký půdorys i zdivo. Vlastní zámek se skládá z nepravidelného čtyřúhelníkovitého nádvoří obklopeného ze tří stran patrovými křídly a vysoké válcové věže přiléhající na severu k východnímu křídlu. Dokud měl hrad vojenský význam, bylo nádvoří uzavřeno nepochybně i na severní straně.

Raně gotická věž chránila do počátku 16. století původní vchod od severní strany. Bývala přístupná portálkem v prvním patře, přízemí sloužilo jako vězení. Až na poslední renesanční cihlové patro byla vystavěna z lomového zdiva, které je dnes zakryto novodobou omítkou. V jejích 3 m silných stěnách je dodnes několik starých okének a vysoko na východní straně tři kamenné koule. Zakončení věže cimbuřím na krakorcích a zděnou helmicí ve tvaru osmibokého jehlanu s vrcholovým křížem je ovšem poznamenáno úpravami 19. století. Z konce 13. století pochází kromě věže patrně také zdivo jižního křídla, dnes zakryté.

Dnešní tvář dala starému švamberského sídlu až rozsáhlá vnější přestavba z poloviny 19. století, která ozdobila v romantickém historizujícím duchu celý zámek množstvím cimbuří, věžiček, falešných střílen, novým členěním oken a novými fasádami. Zámecké nádvoří bylo tehdy doplněno přístavkem na jižní straně. Na západ od vlastního zámku se nalézá bývalé předhradí. Tvoří jej podélná řada přízemních hospodářských budov, v podstatě středověkého původu, avšak v 19. století opatřených pseudohistorickým cimbuřím a věžičkami. Do prostoru předhradí se vstupovalo dosud zachovalou pozdně gotickou hrotitou branou s protínaným ostěním a se zbytky kladek, která stojí ve zdi spojující předhradí s jihozápadním rohem bývalého hradu. Taková brána stávala asi i na opačném konci předhradí na severní straně. Celý hradní komplex chráněný potokem pouze od severu byl kdysi obklopen hradbami, vodními příkopy, valy a soustavou rybníků, ze kterých se dnes kromě rybníku v parku nic nezachovalo.

Zámek po r. 1945 patřl MěstNV v Boru, počátkem 60. let 20. století byl restaurován a byl v něm umístěn internát zemědělského odborného učiliště, kulturní zařízení MěstNV a jídelna Československých státních statků. V r. 1997 zámek získalo město Bor. Byly provedeny opravy střech a krovů, v roce 2003 byla ukončena rekonstrukce vyhlídkové věže a šnekového schodiště s příslušensvím v podobě kanceláře, dále rekonstrukce dvou obytných místností. Ty byly využity pro stálou expozici o historii a současnosti zámku. Další etapou obnovy zámku je rekonstrukce zámecké kaple, včetně nutného zázemí a její využití pro společenské akce a slavnostní obřady. Zámek je plánován pro účelové využití - společenský sál, ubytování formou hotelových apartmá, restaurace, knihovna, dům dětí a mládeže, základní umělecká škola, rozšíření výstavních prostorů.

Josef Krušina ze Švamberka, spisovatel čes. (* 6. července 1859 v Lysé n. L., kde otec byl nadporučíkem dragonů, † 1914). Studoval na české reálce v Praze, po maturitě šel do učit ústavu a od r. 1880 jest učitelem, nyní v Ďáblicích u Libně. Liter. činným byl od r. 1885, přispívaje povídk. črtami a folkl. články do časopis pražských i brněnských. Samostatně vydal Crty, Vel. Meziříčí, 1892 a Starým pérem, Praha, 1898. Z překladů budiž uvedeno Gerh. Hauptmannovo drama »Tkalci« v Sokolově Vzděl. bibliotéce r. 1898. Svými povídkami a kresbami, čerpanými většinou ze života podkrkonošského lidu, snažil se K. hlavně a nejčastěji o genrový realismus, jak ho znal ze svého miláčka Bret-Hartea. Podařilo se mu opravdu v jeho prostých, bez praetensí psaných pracích zachytiti věrně a poctivě nejednu zajímavou figuru z kraje, v němž žil.

Labuť se ve znaku Švamberků a jejich předků, kteří se psali z Lestkova, objevuje už od 13. století.Byla vždy stříbrná se zlatým zobákem (či pyskem) a zaťatýma nohama; klenotem byla původně jen labutí hlava s krkem, brzy se však i zde ustálila celá labuť.Po zdědění rožmberských statků dostala roku 1614 borská větev Švamberků povolení užívat štípený štít, vpravo rožmberskou růži a vlevo labuť. Roku 1665 přešel tento erb dědictvím na pozdější knížata Paary.

Symbol labutě se užíval v Evropě již v antické době (např. Ligurrský kníže Cygnus - dle VergiIia; - Hanibal, postrach Říma dle Silia Italica; - římské rodiny: Familia Cicinelorum, Familia Populorurn, Familia Bocchiorum). Do Polska byl erb labutě údajně přinesen Petrem Duninem kolem roku 1124. Většina původních polských erbů má základ údajně ve stylizovaných runách, v nichž se labuť' nevyskytuje. Petr měl jako erbovní figuru stylisované jméno „PETR“ (pečeť Wlodzimirza z roku 1237), labuť' byla v klenotu. Další jeho potomstvo užívalo labuť již na štítu (Adam Lenartowicz v letech 1256-64). V Čechách je nejstarší doklad labutě na štítě roku 1257 na pečeti Ratmíra III. Toto erbovní znamení se nezměnilo v průběhu existence rodů Duninů v Polsku, von Schwangau v Říši, ani u Švamberků v Čechách.

Hrad Krasíkov, též Švamberk, byl založen ve 2. pol. 13. stol. Přídomek z Krasíkova je zmiňován poprvé r. 1287 u Ratmíra z rodu Skviřínských vladyků. Později si tento rod upravil jméno na pány ze Švamberka, když si do svého erbu vložili znak bílé labutě (německy Schwan). Módním německým jménem byl přejmenován i hrad Krasíkov na Schwanberg.
V pol. 14. stol. držel Krasíkov Bohuslav ze Švamberka a po jeho smrti r. 1372 jeho syn Bohuslav. Za husitských válek se synové Bohuslava, Bohuslav a Hynek Krušina r. 1420 postavili na odpor Žižkovi a vytlačili ho z okolí Neměře. R. 1421 Žižka oblehl Krasíkov, dobyl jej a svého úhlavního nepřítele Bohuslava zajal. Ten se po ročním věznění přidal na kališnickou stranu a padl r. 1425 jako husitský hejtman. Pro silné opevnění si Žižka zvolil Krasíkov za svoje hlavní středisko kališnické moci na Plzeňsku a hrad držel v rukou táborských po dva roky před nájezdy Křižáků. R. 1436 vydal hrad Hynku Krušinovi ze Švamberka, který ho opravil, ale hrad r. 1443 vyhořel a po nějakou dobu nebyl obýván. Další opravy čekaly Krasíkov v r. 1510, kdy byla vyhloubena i nová studna. Po smrti Hynka, zdědil hrad syn Bohuslav a po něm se ujal dědictví jeho syn, který však r. 1520 zemřel bez dětí. Hrad převzal podle závěti synovec Kryštof a po jeho smrti syn Jindřich, který jej r. 1534 prodal Volfovi Krajířovi ml. z Krajku, kterému byl r. 1547 pro protidynastické vzpoury zabaven veškerý majetek a o rok později bylo dědictví prodáno rodu Šlikovských. Ti se však zadlužili a majetek získal zpět Joachim ze Švamberka, který zpustlý hrad včetně rodinné hrobky v kapli u sv. Jiří opravil. Po jeho smrti hrad spravoval jeho strýc, neboť jeho syn Jiří nebyl ještě zletilý. Po smrti Jiřího r. 1608 obdržel celé panství jeho bratr Jan Sebastian. Za třicetileté války hrad opět zpustošil rozsáhlý požár a o tři roky později byl obsazen švédským generálem Wranglem. Majitel hradu se musel spokojit se sídlem na blízkém dvoře. R. 1647 jej pobořilo císařské vojsko. Hrad již nebyl opraven a zcela zpustl. Švamberkové vlastnili hrad až do r. 1659, kdy jejich rod vymřel. Dědictví přešlo na Kryštofa z Heissensteina a na jeho dceru Zuzanu. R. 1712 koupil celé panství kníže Karel Maximilián z Lovenstein-Wertheimů.
Hrad tvoří dlouhý trojúhelník, v polovině přeťatý vyzděným příkopem. V předhradí stály hospodářské budovy. V areálu zříceniny stojí mohutná kaple s hrobkou Švamberků, k níž byla r. 1880 připojena věž. Z jádra hradu za příkopem zbyla pouze kulatá věž na konci ostrohu, část zdi přilehlého paláce a valeně klenutý sklep.

Švamberský pamětní peníz

Pozlacená stříbrná mince o průměru o málo větším než palec. Na jedné straně labuť na malém štítu, štít ozdoben přílbou s fábory, nade přílbou labuť. Na druhé straně výr sedící na větvi, kolem něj létá hejno pěti ptáčků, tři na jedné straně, dva na druhé, mezi nimi písmena ERCK, pod výrem písmeno K a letopočet 1564. Po okraji nápis: „Halt fest, bedencks best. H. A. H. Schwanberck.“ („Zůstávej věrný, rozvažuj to nejlepší.“)

Mince byla nalezena vesničanem na Košťále, prodal ji židovi, který chodil pro granáty do Třiblic. Žid ji vzal do Roudnice k Josefovi Krušinovi, ten minci koupil. O minci projevil zájem Ignác Václav Krušina z Vídně. Josef mu však poslal jen nákres mince zhotovený Tobiášem Krušinou. Jeho potomci minci nadále uchovávali.