V době před založením současné obce v r. 1766 tu byly hlavně pastviny, místy i role, patřící četným dvorům „šosovním“ (pod ochranou Hradce), rozptýleným před městem. V dávných dobách to byl dvůr Strachův, Rejvoldovský, Bláhův a dvůr Svatého kříže (v místech býv. hotelu Plakvic); podrobný soupis všech dvorů byl pořízen až r. 1727. Jednotlivé lokality měly názvy jako „U dubu“ (jižně od dnešních Kuklen), U Vlčího hrdla, U náhona, Dráha, U komína (později U kapličky), U pražské cesty ap.

Územím procházelo několik cest (prašných komunikací, zvaných již tehdy silnicemi; v 19. století byla měkká místa haťována silnými kládami, hustě kladenými napříč vozovky – zbytek takové úpravy je v silnici v centrální části obce):

1. Obchodní a zemská cesta – ze Slezska přes Jaroměř do Hradce Králové a přes Kukleny do Borku a Bohdanče

2. Poštovní zemská cesta – z Hradce Králové na Prahu

3. Komunikační cesta – od dnešní „Špice“ přes prostor stávajícího nádraží na Přím

4. Všestarská cesta

5. Plačická cesta

6. Březhradská cesta a víceméně neoficiální „sousedská“ cesta v místech Zelené ulice ke Stěžerám

Starší historické období pamatují i vodní díla: tzv. Malý náhon z r. 1548, vybudovaný v rámci krajinných úprav Pernštejny. Zajímavé je, že původně nehnal mlýn Temešvár – ten totiž Pernštejnům nepatřil a neměli důvod vést k němu vodu. Teprve nový náhon v r. 1780 vedl ke mlýnu; před tím jej poháněla voda z potoka Stroužka a hlavně z rybníka Vlčí hrdlo, později zvaného postupně Hunšovský, Vraždovský či Temešvárský, o rozloze 88 měřic, tj. asi 16,9 ha; zrušen byl zřejmě při stavbě hradecké pevnosti po r. 1760. Jeho hrází byla zjevně dnešní cesta k Temešváru a rybník asi ležel na severozápad od ní (srovnej dosud tradovaný název Na sádkách).

Za vlády císaře Josefa II. započala výstavba královéhradecké pevnosti a v dosahu hradeb bylo pobořeno Pražské předměstí. Odtud se lidé většinou přestěhovali na místo, kde již stávalo sedm domků a které bylo odedávna zváno „Kuklena“; první písemná zmínka o Kuklenách je z r. 1547. Vyměřování panských, městských a selských gruntů započalo v r. 1776. Za původní usedlost dostali majitelé zaplacenu odhadní cenu a byli povinni ji sami zbourat. Materiál jim však byl ponechán, aby se urychlila výstavba nového sídliště – Kuklen, položených dosud jen v obvodu nevysokého návrší.

Souvislost s Hradcem připomíná kuklenský znak – půl stříbrného lva s písmenem G na horní červené polovici štítu; dolní bílá polovice nese snop, srp, hrábě a kosu.

Hrabě Harrach usiloval, aby v náhradu za roku 1776 zbořený kostel sv. Anny a klášter minoritů na Pražském předměstí byly tytéž objekty vystavěny ve Stežerách; představení kláštera však nechtěli opustit farníky a odejít na vzdálenou ves. V r. 1777 proto začala výstavba nejrozsáhlejšího objektu v někdejších Kuklenách – minoritského kláštera s kostelem. 2. července 1777 za velké slávy a účasti duchovenstva, četného vojska a oficírů, lidu „všeho stavu“ a střelby ze 12 hmoždířů, byl posvěcen základní kámen, založený u presbyteria.

26. května 1778 vydal Josef II. rozkaz zbořit hradecký kostel sv. Petra; ve vší tichosti odtud minorité přenesli svátost oltářní a křtitelnici od zvonaře Ondřeje Ptáčka z 15. století do kuklenského kostela sv. Anny. Stavba byla v hrubých rysech dokončena v r. 1784, avšak již v r. 1789 došlo ke zrušení kláštera, v budově byla zřízena fara a některé prostory byly upraveny pro školu.

V tzv. Tereziánském katastru (soupisu půdy) z r. 1778 je uvedeno mnoho desítek jmen – mezi nimi mnohá, která dosud v Kuklenách existují, např. Komárek, Smetana, Götz, Zadrobílek, Vitoušek, Vacek,Kučera, Jelínek, Pospíšil, Chmelař, Bouček, Morávek, Souček aj. Z r. 1790 pochází údaj o 131 kuklenských domech.

Do roku 1848 byly Kukleny předměstím Hradce a spolu se 12 obcemi tvořily město – místní občané byli zváni měšťany královéhradeckými. Po vyhlášení konstituce se Hradec Králové osamostatnil a v letech 1849–1850 došlo ke katastrálnímu oddělení obcí – na což Kukleny doplatily ztrátou obecního jmění, které zůstalo Hradci. O rok později bylo k politické obci Kukleny připojeno Pražské Předměstí spolu s Farářstvím, Šostenami, Temešvárem a Rybárnami. K opětovnému rozdělení došlo r. 1890; zajímavým způsobem se dělila osada Temešvár (původní mlýn čp. 1postavený v r. 1749 a čp. 2 Sádky připadly Kuklenám, čp. 3 – katovna a čp. 4 – pastouška Pražskému Předměstí).

Samostatnou obcí zůstaly Kukleny až do r. 1942 (1. dubna připojeny k Hradci); jako osada je v letech 1850–1930 uváděn Temešvár. V r. 1843 i s Temešvárem zde byly 142 domy a 1031 obyvatel; v r. 1930 doznaly maximálního rozvoje – je zaznamenáno 577 domů a 4503 obyvatel (v r. 1980 již jen 2779 obyv., v r. 2011 – 2793 obyv.)

Za školní budovu sloužilo v Kuklenách postupně několik objektů. Již bylo zmíněno dočasné využití části minoritského kláštera; dále to byl přízemní domek na rohu hlavní ulice a náměstí (vedle dnešní točny trolejbusu). Na patrně nejstarším vyobrazení Kuklen – sepiové kresbě soudního rady Vincence Morstadta z roku 1865 – jsou zachycena právě tato místa. Obraz je komponován v pohledu od horní části obce – Bláhovky – směrem k hradeckým věžím; vlevo možno vidět dřevěné domky s podsíňkami, školu a kostel sv. Anny, vpravo od silnice je rybníček s mostky a za ním několik zděných domů. Po obou stranách náměstí jsou vzrostlé stromy. O rok později procházela těmito místy vojska po kruté bitvě u Sadové… Tradiční osový výhled z náměstí na hradecké věže v nedávné minulosti zničila (zakryla) architektonicky neuvážená výstavba vícepodlažních bytových domů na Anenském náměstí v centru čtvrti.

Výsledek války v r. 1866 předznamenal zrušení pevnosti Hradec Králové a umožnil postupný stavební rozvoj kuklenské obce severovýchodním směrem, tj. v ose dnešní Pražské třídy směrem k městskému centru. Obvod současného středu Kuklen byl zastavěn převážně na počátku století – výstavba školy započala roku 1901, v roce 1909 byla vydlážděna hlavní ulice od býv. hotelu Plakvic po obecní dům č. 1 (školní jídelna, ještě v polovině 20. století národní škola).

Během r. 1926 byl podle výnosu okr. politické správy byl v centrální části obce zřízen mozaikový (dlážděný) chodník a náklady ve výši několika tisíc Kč exekučně vymáhány na majitelích domů.

Ve rukopisných vzpomínkách kuklenského rodáka Frant. Rybáře (1906–1980) je zachycen zajímavý obrázek života obce rámcově v době před 1. světovou válkou: V Kuklenách byl tehdá slušný společenský život. V hostinci U Šrajbrů se nacházel největší sál na Hradecku. Konaly se zde slavné plesy.

V Kuklenách bylo hodně průmyslu: Škodovka, naproti byl cukrovar, který Alois Nejedlý přestavěl na koželužnu a později na automobilku KAN (Kukleny Alois Nejedlý). Firma asi po třech letech výroby nevelkého množství malých osobních vozů KAN zlikvidovala. Další malá koželužna byla u Götzů. Později si v této budově zřídil autodílnu Karel Kuba, a pak tam byla opravna aut Kovošrotu. Další koželužna byla u Červených, později u Hanušů a posléze opravna obuvi Tvorba. Pak koželužna u Nejedlých a vedle Nejedlých koželužna u Seyfriedů. Pepík Seyfriedů měl vozík na gumových kolách a do něho zapřahal pár velkých kozlů. To bylo něco pro místní děti. Vozit se tryskem po Kuklenách. Vozík byl obyčejně kluky obležen.

Místní honorace žen chodila vždy v neděli do kostela na devátou. Máti mezi ně patřila též. Paní Seyfriedová měla jednou nové briliantové náušnice a pamatuji se, že řekla, že by za ně byl pořádně velký barák. (Seyfriedovi později koupili koželužnu v Týništi n. Orl.)

V Pardubické ulici byla Havlíčkova slévárna, kterou později převzal sokol br. Karel, jehož bratr si zřídil výrobu lepenky v prostoru nynější traktorky (zrušena v polovině osmdesátých let 20. stol.) Továrnu – slévárnu – prodal p. Ptáčníkovi a ten zde zařídil výrobu lihových nápojů a trestí (Kord) (dres už neexistující, poslední část objektů byla zbořena v r. 2010 – pozn. edit.). Další zdroj obživy Kukleňáků byla zelenina, zvlášť salát, který byl vyvážen do podhorských oblastí Trutnovska, Liberecka, ale i do Prahy.

V Kuklenách bylo devět hospod: U Kurzů – později U Malejch, U Kudrnů, U Černého koně, Pálenka (proti Škodovce), Plakvič, U Brzků, U Zelinků, U Šrajbrů, U Kňourků v Emauzích, pak u Volejníků v Zelené ulici. A pět řezníků – u Šejvlů, v Plakviči, u Syručků, u Šlapalů, u Vacků, tři pekaři – u Rindů, u Boučků, u Cahů, a několik obchodů se smíšeným zbožím.

Kukleny měly asi 5000 obyvatel, do Hradce se chodilo pěšky buď rovně po hlavní ulici přes šraňky, nebo proti Škodovce napravo příč vedle Švagerků přes luka do Lipek, okolo Obchodní akademie přes jediný most přes Labe. Nebo bylo možno zahnout za Pražským předměstím doleva přes luka u Učitelského ústavu.

Společenský život v Kuklenách byl na výši. Byl zde divadelní spolek „Tyl“ se sídlem u Šrajbrů, byl zde Sokol, byl zde spolek esperantistů, jehož aktivními členy byli otec a máti. Vedl jej učitel na měšťance Jelínek. Byli zde fotbalisté SK Kukleny, dále Spolek baráčníků, kteří provozovali loutkové divadlo se sídlem u Zelinků ve starém dřevěném sále v zahradě. Sál později shořel a všechny loutky též. Byla na to složena dlouhá báseň…

Dále byla v Kuklenách malá strojnická dílna u Vajzarů; firma nám tehdy zařizovala vodovod, který po mnoho let silně zlobil. Vodu jsme táhli jednak z náhona, jednak ze studně na dvoře. Voda z náhona byla však postupně k ničemu – stala se vlastně zředěnou močůvkou.

Roku 1659 si Václav Bláha Chotětovský vzal za manželku dceru Jana Duchoslava z Libína, s níž podědil všechny pozemky svého tchána, zejm. komplex polí na Hořejších Kuklenách mezi jaroměřskou cestou a hřbitovem. Právě zde on nebo jeho stejnojmenný syn založil zájezdní hospodu Bláhovku, neboť toto místo bylo křižovatkou frekventovaných cest, obchodní a zemské ze Slezska přes Jaroměř a Kukleny k Pardubicím, a poštovní z Hradce Králové přes Kukleny do Libčan, Chlumce nad Cidlinou a Prahy. Ukazatel směrů těchto cest stál přesně před hostincem a o tom jak Bláhovka původně vypadala podává alespoň částečně svědectví Morstadtova kresba z roku 1865.

Sami Bláhové sídlili v Hradci Králové, kde dosáhli vysokých radničních postů. Václav Bláha mladší byl čtyřikrát zvolen rychtářem, Josef Benedikt konšelem a primasem a Jan Vít Bláha konšelem a radním. Od Jana Víta Bláhy, syna Václava Bláhy mladšího, pochází na Denisově náměstí stojící sloup s křížem, který byl zbudován 23. listopadu 1775 a stál původně před Bláhovkou. Později si Bláhové koupili dvůr v polích u Kuklen (dnes čp. 123) a Bláhovku prodali Terezii Endtové a ta ji prodala rodině Štrobachově. 12. ledna 1758 zemřela majitelka Bláhovky Anna Štrobachová, posléze ovdovělá Uhlířová, a Bláhovky se za 1 450 zlatých ujal její syn Jan Štrobach.

Ten roku 1782 prodal příbytek se starým čp. 41, který se nacházel vedle hostince, Matěji Smotlachovi a téhož roku s manželkou Rozálií postoupil Bláhovku synu Josefovi. V roce 1792 měl být postaven nový hostinec s pozdějším novým čp. 46. Ten je také poprvé nazýván jako výsadní. 15. září 1794 Josef Hák, šenkýř z Bláhovky, a Josef Dušek, šenkýř od Černého koníčka, žádali magistrát, aby zamezil všeliké na Kuklenách provozované, neprávní a nedovolené šenky. V roce 1798 Jiří Košťál, držitel Bláhovky, prodal 20 korců polí a louku Vlasačku bratru Janovi. Téhož roku se svolením rodičů Josefa a Doroty Morávkových prodal hospodu Bláhovku Marii Morávkové z Plačic pro syna Matěje. V roce 1862 byla od Bláhovky stavěna okresní silnice ke Svobodným Dvorům. 15. října 1915 se večer na silnici nad Bláhovkou pohádali bačkorář Josef Poula a obuvnický dělník Václav Votava z Kuklen. V hádce pobodal Votava Poula tak, že na silnici vykrvácel.

24. srpna 1905 byla udělena hostinská koncese v čp. 46 Václavu Morávkovi ml. 25. března 1910 získal hostinskou koncesi v čp. 46 Alois Morávek. V rukou Morávkovy rodiny zůstala Bláhovka až do roku 1919, kdy byli zbaveni svéprávnosti Václav i Alois Morávkovi. Tehdy V. J. Morávek pronajal hostinec jak s hostinskou koncesí, tak s prodejem lihovin, novému nájemci. Tím se stali Adolf a Marie Žočkovi, jež se nakonec 13. srpna 1923 stali i jejími majiteli. 19. října 1923 Adolfu Žočkovi povolilo obecní zastupitelstvo na Bláhovce hostinskou a výčepnickou koncesi vyjma čepování lihovin.

V té době však již neměl hostinec valnou pověst, což můžeme vidět ze zprávy „Královéhradeckých Rozhledů“ z 1. března 1912, v níž jsou mj. uvedena tato slova: „Místa jako Bláhovka, Pardubická ul. a Zelená ul. jsou za dnešních poměrů místy, kde obyvatelstvo není jisto svým majetkem a jak poslední události nasvědčují, ani svými životy.“ V hostinci rovněž často koncertovali známí nechaničtí harfenisté. Nejznámější z nich byla 72letá puchlovická rodačka Ornstová, jež zemřela 23. února 1932 ve stáji hostince.

Kůlna ve dvoře zájezdního hostince Bláhovky

Téhož času byla vedle hostince známá i nedaleká stejnojmenná křižovatka, která byla vedena jako velmi nebezpečná, protože se zde stala řada dopravních nehod, končících vždy krvavě. Z tohoto důvodu nebyla rovněž u Bláhovky v roce 1930 povolena výstavba benzinové čerpací stanice kralupské rafinerie. Nejznámější dopravní nehoda se zde udála v roce 1932. Nejlépe o tom píší „Lidové noviny“ z 10. září 1932:

„Automobilová nehoda maďarského ministra financí v Československu
ČTK - Kukleny 9. září

Maďarský ministr financí baron Korányi jel dnes v průvodu dvou dám po silnici od Poděbrad k Hradci Králové. Při příjezdu na známou velmi nebezpečnou křižovatku státní silnice z Prahy se silnicí vedoucí k Hořicům, zvanou také Bláhovka, se srazil jeho vůz s vozem obchodního cestujícího z Hořic Antonína Adámka.

Při srážce byl vůz Adámkův, aerovka, vržen asi 15 metrů daleko a třikráte se obrátil. Jeho šofér si zlomil lebeční kost a na cestě do okresní nemocnice v Hradci Králové svému zranění podlehl. Druhý cestující má zlomeninu bérce a je v ošetřování v královéhradecké nemocnici.

Šofér ministrova auta, z jehož cestujících nikdo nebyl zraněn, byl zatčen a dodán ke krajskému soudu v Hradci Králové. Ministrovo auto bylo lehce poškozeno a je ve správce v Kuklenách. Ministr i obě dámy přerušili cestu a ubytovali se v Grandhotelu v Hradci Králové. V další cestě budou asi pokračovat vlakem.“

O 4 roky později okres sjednal dohodu s majiteli objektů při ústí silnice, kteří odstoupili část pozemků a ploty vadící rozhledu odstranili. K úpravám křižovatky došlo v následujících letech mnohokrát, aniž došlo ke snížení zdejší nehodovosti. Stejně jako se změnila ona, tak se proměnilo její okolí. Sám hostinec byl po 2. světové válce zrušen a jeho objekt byl využíván k činžovnímu bydlení. Počátkem 90. let 20. století byl již prázdný, čehož si všiml v krátké noticce Zdeněk Doubek, který v „Hradeckých novinách“ 11. ledna 1993 napsal: „V Hradci Králové - Kuklenách, na konci Pražské třídy, stojí dům, kde bývala zájezdní hospoda Bláhovka. Později se z ní stal hostinec, ten byl nakonec zrušen a budova změněna na byty. Jak jsme se přesvědčili, v současné době je prázdná. Že by domu byla v nejbližší budoucnosti opět vrácena role, která mu dříve patřila?“

Bohužel se tak nestalo a po 4 letech byla Bláhovka zbourána (na leteckém měřicím snímku z téhož roku je ještě krásně vyvedena, později již ne) a na jejím místě následně vyrostl obchod s hudebními nástroji CMI Melodia a. s., z níž je dnes eBikeHK - prodejna elektrokol, k jejímuž otevření došlo 25. dubna 2019. Jedinou vzpomínkou na hostinec Bláhovku jsou tak již jen výše zmíněná Boží muka na Denisově náměstí a místní název.