Červený Dvůr - Šosteny

Kuklena - zu Freyhofen - Rother Hof - Farastwy - Schosten - Prager Vorstadt

Šosteny - Červený Dvůr 6/8 (Pražské Předměstí 147-148) a Červený Dvůr 62/3 (Pražské Předměstí 157)

Šosteny

Obec byla obývána již v prehistorických dobách, o čemž svědčí řada archeologických nálezů. Původně zde stál stejnojmenný dvůr, který patřil králi. Později bylo osídleno i jeho okolí a zakrátko se toto osídlení začalo dělit na Přední Šosteny (domy, které patřily rodině Česáků, při aleji, dnes „V Lipkách“) a Zadní Šosteny (domy směrem k lesu „Borovinka“ a mlýnu „Temešvár“).

Dvůr a původní osídlení zmizelo během husitských válek. Zanikl i blízký ženský klášter sv. Jiří (dnešní takzvané Klášteřiště). V průběhu let došlo k několika katastrofám, z nichž nejvýznamnější byla povodeň z 24. června 1591. Mimořádně obtížné období pro obec bylo období třicetileté války. Od 17. června 1639 zde byla umístěna švédská vojska, která rovněž na devět měsíců obsadila Hradec Králové. Docházelo k pleněním a častým znásilňováním. V roce 1645 se pokoušeli město znovu dobýt. Během této války byla oblast těžce poškozena a vylidněna. Ale to nejhorší mělo teprve přijít – válka s Pruskem (1756–1763) a výstavba pevnosti Hradec Králové (1766–1772 a 1776–1789), která přinesla celému okolí jen demolice domů a kácení. Brzy poté bylo vytvořeno předměstí Kukleny, které pohltilo celé Pražské Předměstí.

V roce 1778 došlo k raabizaci, reformě, která znamenala přeměnu panské roboty na odvádění peněz. Majetek šostenského dvora byl v roce 1783 rozdělen mezi obyvatele Kuklen ve formě dědičného nájmu. V roce 1781 vydal Josef II. edikt o zrušení osobního poddanství rolníků. Dále bylo připraveno podrobné sčítání lidu a podrobný katastr se seznamem všech rolnických zátěží. V té době měly Šosteny 10 domů. V blízkosti šostenského dvora byly pastviny, městská fortifikace, dvůr královéhradeckého poštmistra Rösslera (dříve zvaný Uhlířovský) a směrem na Farářství pole.

V roce 1840 se Šosteny staly součástí kuklenského katastru. Tehdy došlo k mnoha konfliktům a právním sporům, protože obyvatelé Farářství a Šosten neměli rádi obyvatele Kuklen a osobní animozity přetrvávaly. Spory se týkaly pastvin a školy.

27. května 1846 zasáhla celé Pražské Předměstí velká povodeň. O tři roky později vláda oznámila samostatnost Pražského Předměstí. K vyhlášení samostatné obce došlo 15. ledna 1850, ale jeho obyvatelé se nakonec rozhodli připojit ke Kuklenám. Teprve v roce 1889 došlo k oddělení Pražského předměstí od Kuklen. Šosteny se staly jeho osadou a po sloučení Pražského Předměstí s Hradcem Králové v roce 1942 částí tohoto města.

Šosteny - Červený Dvůr 6/8 (147-148)
50.1989789N, 15.8010286E

Farářství

Farářství bylo v prehistorickém období a v době raného středověku prázdné, protože zde byl hustý lesní porost a rašeliniště, neustále podmáčená půda spolu s četnými slepými rameny řeky Labe.

Tehdy byl nejznámější částí této oblasti les Farářství, který patřil k farním pozemkům, byl vykácen do 18. století a v té době se zde objevila stejnojmenná osada. Po založení předměstí Kukleny (německy Vorstadt Kuklena) se Farářství stalo jeho součástí. Většina pozemků patřila do šostenského panství nebo ke klášteru minoritů.

V roce 1778 Marie Terezie, císařovna římsko-německá, přikázala v rámci raabizace, tedy reformy zahrnující přeměnu panské roboty za nájemné, rozdělení majetku šostenského dvora a přiřazení jeho částí bezzemkům za poplatek do dědičného nájmu. V roce 1783 obdrželi půdu pod lesem Farářství obyvatelé Kuklen, v tomto případě Jan Náhlík, Karel Janoušek, Bernard Štěpán a Matej Vitoušek. Les Farářství a rybník zůstaly majetkem minoritů. Následně v důsledku josefínských reforem byly sloučeny Kukleny a Pražské Předměstí do jedné katastrální obce. V roce 1789 byl zrušen kuklenský minoritský klášter a následujícího roku byl les Farářství předán Josefu Vostinovi (v dokumentech také pod jménem Wostina), a to za 1800 zlatých. Vostina se souhlasem města zlikvidoval místní bažantnici a brzy v části vykáceného lesa postavil současný Červený Dvůr.

Do oblasti rybníka Farářství se přesunuli obyvatelé zbořeného Pražského Předměstí, kde založili malou stejnojmennou osadu, která již v roce 1826 měla 104 obyvatel v 17 domech. Od té doby se Farářství skládalo z Červeného Dvora a Rybáren (celkem zde v roce 1869 žilo 192 obyvatel a v roce 1910 už 284 obyvatel). Zpočátku náležela do Kuklen, v letech 1889–1942 do Pražského Předměstí a od roku 1942 až dodnes do města Hradec Králové.

Vývoj Farářství byl narušen několika válkami (prusko-rakouská válka 1866, první světová válka, druhá světová válka). Mnoho obyvatel bylo zraněno v důsledku záplav a povodní a hurikánů (4. července 1929). Obec se však zdvojnásobila a pokračovala v růstu. Vodovodní síť však nebyla postavena až do roku 1963.

Červený Dvůr

Červený Dvůr (Červený Dvůr čp. 62) je venkovský barokní ze čtyř stran obestavěný dvorec z let 1789–1790 nacházející se na okraji Farářství , výměnek má mansardovou střechu, chlév a sýpka. Usedlost typická pro předpolí královéhradecké pevnosti byla postavena na samotě.

Před budovou stávala zvonice z roku 1863 a kamenný kříž se sochou Panny Marie. Mansardová střecha obytné části svědčí o honosnější stavbě, kterou si nechávali stavět pouze bohatší měšťané. Své jméno dostal Červený dvůr podle barvy na fasádě, která vznikla přibarvováním hašeného vápna jemně mletým nerostem hematitem (krevelem).

Na místě dnešního Červeného dvora stával dříve stejnojmenný les Farářství a v jeho blízkosti stejnojmenný rybník, který patřil k faře kostela sv. Anny. Té patřila i část lesa při sousední městské bažantnici. Později tyto pozemky přešly pod správu minoritského kláštera a kostela sv. Anny v Kuklenách. Roku 1789 byl tamní klášter zrušen a jeho majetky postupně rozprodávány.

V následujícím roce byl les Farářství o výměře 39 jiter 1261 čtverečních sáhů prodán Josefu Vostiniovi, a to za 1800 zl. Zároveň směl s povolením města vyhubit všechny zde se nalézající bažanty. Většina lesa byla následně vykácena a na jeho části byl vybudován v barokním slohu selský dvůr, který nesl čp. 1., dříve byl též nazýván Šostenským dvorem. Název Šostenský dvůr vznikl z pojmu šosovní dvůr.

Po krátké době všechny tyto majetky změnily majitele, neboť je zakoupil Ferdinand Scherer. V roce 1813 byl majitelem Červeného dvora František Uhlíř a o 23 let později je jako jeho vlastník zmiňován Wilhelm Freiherr von Pierse. Rozdělením dvora vznikly později Přední a Zadní Šosteny. Po bitvě na Chlumu kolem dvora ustupovali saští i rakouští vojáci, z nichž někteří se ve dvoře občerstvovali.

Postupem času se majitelé dvora začali rychle střídat. V roce 1870 nechal Václav Píša postavit novou sýpku, přičemž jeho žádost je datována 19. března téhož roku. Ve 20. letech 20. století byla majitelkou nemovitosti Matylda Eiseltová, vdova po univerzitním profesorovi chirurgie a patologie MUDr. Bohumilu Janu Eiseltovi, která zemřela v roce 1926. Výhodou častých vlastnických změn bylo to, že byl celý objekt zachován v původním stavu, i když nezájem o jeho údržbu se na něm projevil. Dne 29. září 2016 byl spolu s chlévy, výměnkem a obilnou sýpkou prohlášen kulturní památkou.

K objektu se váže řada pověstí a pohádek, jež byly sepsány např. F. L. Sálem a J. V. Tolmanem.

Pověst o Červeném Dvoře

Červený Dvůr je prastarý a býval původně bílý, jako okolní dvory, domy a vůbec stavení, pokud byly z cihel a kamene. Jeden jeho majitel zabil v hádce královéhradeckého měšťana a měl býti trestán smrtí. K soudu dostavil se také král, který právě přijel do města. Byl veliký dobrák a nemohl viděti, jak ,,dvořák“ lituje přenáhlení a pláče, proto změnil mu trest smrti v žalář a nakázal, že se musí od té doby dvůr natírati vápnem, smíšeným s krví, aby na věčné časy pamatovali si lidé zdejší i okolní, že pro malichernost nemá jeden druhého zbavovati života. Neboť: „Krev bratra tvého volá o pomstu!“ (Lidové.)

Hospodář Červeného Dvora ve Farářství Karel byl zámožný člověk, o němž se šeptalo, že se zapsal čertu, a ten že mu množí dukáty, aby co nejdříve dostal jeho duší z lakoty anebo z dobrého bydla.

Ale Karel byl přičinlivý, střídmý a spořivý muž, kterýž měl každý groš perně zasloužený. Lidé však nevěřili a mluvili o něm více než o jiných, poněvadž mu záviděli. Hospodář se za žádnou práci nestyděl, se statnou ženou Barborou a zdravým synem Vojtěchem dělali si téměř všechno sami — doma, na lukách i polích. Stará služka Dorota byla jedinou výpomocí v Červeném Dvoře.

Hospodář dával si záležeti na dobře zpracovaných polích, Vojtěch na pilně hleděných koních, hospodyně na čistotě a pořádku v každém koutě dvora, Dorota na kravách. Starý Karel říkával, že musí míti pole jako stůl o posvícení, Vojtěch chlubíval se koňmi, že jsou jako rybičky, hospodyně měla dvůr vnitř i vně jako klec, Dóra říkala, že má krávy jako kraslice. A měli.

Sousedi záviděli: „Co Karel hospodaří na Červeném dvoře, má z pekla štěstí. Má jistě raráška anebo hada hospodáříčka.“ On trefil vždycky dobrou pohodu k orání, vláčení a setí, jemu voda nikdy sena nepodplavila ani neodnesla, šťastně je usušil a odvezl, ať ho měl cokoliv; jemu kroupy nikdy úrody nepotloukly, v polích neměl bodláčí, ohnice a koukole, nikde nebylo po pleveli ani památky, třeba jinde jím pole jen hořelo; len míval vysoký jako žito, hrách mu nečervivěl, a na stromech v zahradě měl ovoce, až se větve k zemi ohýbaly.

Proto také plnily se špýchary v Červeném Dvoře obilím a truhlice dukáty a dolary. Když šel Vojtěch do Farářství, do Kuklen nebo do Plačic k muzice, platil za sólo tvrdým dolarem, a muzikanti nehráli nikomu tak radostně a slavnostně jako jemu.

Zbožní manželé děkovali Bohu, že jim požehnává na zboží, a jediný syn že jim roste k radosti. Vojtěch byl opravdu hodným synem: od rána do noci si zpíval, byl vesel, samý žert a šprým, do práce byl jako jehla, rodiče měl v úctě a lásce, a byl by za ně opravdu život dal. Proto dobrá víla přála hodnému a přičinlivému mladíkovi. Chválil ho každý, kdo ho znal. Děvčata tančila s ním ráda, a matky říkávaly, jak dobře pochodí ta, kterou si vybere Vojtěch za ženu.

Nebyl však žádné souzen. Odešel na vojnu, a když se vrátil, byl hezčí a síly měl za půl vsi. Nebyl však již tak hodný. Bručíval na práci, mlátil zvířata a klel, až se hory zelenaly. Rodiče byli zarmouceni z obratu, který se stal v synově povaze. Nemohli nalézti příčiny toho a nevěděli si rady. Dělali s ním po dobrém i po zlém, ale bezvýsledně.

Také štěstí v hospodářství počalo se odvraceti od Červeného Dvora. Každou chvíli stihla Karlovy nějaká rána. Tu pošla jim kráva, tam zlomilo se kolo, jindy zvrhli vysoko kladený žebřiňák ječmene, na poli ztrácely se jim snopy, ovoce urodilo se jim málo, a ještě sházel je vítr skoro do posledního kousku.

Zlí lidé přáli jim toho, a když viděli, jak starý Karel schází, říkali po straně, že nadchází již asi doba jeho smlouvy s Luciperem — pánem pekla.

Vojtěch nestaral se o hospodářství a hleděl si jen zábav; poněvadž mu otec odepřel každý krejcar, dělal tchoře: kradl ze špýcharu obilí a prodával je do Hradce židovi. Nedostávalo-li se mu ještě peněz, dlužil si. Matka věděla o všem, ale mlčela, neboť nechtěla trpícího muže ještě více zarmucovati a zlo jen zvětšovati. Vojtěch pil, kouřil a hrál v karty jako zjednaný.

Tu opustila ho nadobro jeho dobrá víla, a bylo mu usouzeno zahynouti, aby nežil k hanbě rodiny.

Byla teplá jarní noc ; měsíc svítil, že by byl našel jehlu. V kalužinách skřehotaly žáby jednotvárnou píseň, a v hájích zpíval slavík, že člověku se tajil dech. Luční cestou ubíral se domů Vojtěch. Šel potácivě z plačické krčmy, kde celé odpůldne statečně popíjel a hrál v karty. Hvízdal si vojenský pochod, časem si pobručoval.

Pojednou dolehl jeho sluchu krásný dívčí zpěv. Neslyšel sice slov, ale zpěv byl tak vábný, že se Vojtěch obrátil a jako beze smyslů hnal se k místu, odkudž přicházely čarokrásné zvuky. Brzy ocitl se u řeky, kde spatřil pohádkové divadlo, jakého neviděl jaktěživ. V řece koupaly se krásné dívky, víly, jejichž bohaté, dlouhé a rozpuštěné vlasy třpytily se v měsíčním svitu jako tekuté zlato. Víly zlatovlasé koupaly se při měsíčku v řece, laškovaly a zpívaly.

Vojtěch stanul jako zkamenělý. Než se vzpamatoval, vyplynuly víly jako pára z vody, obstoupily očarovaného muže, utvořily kolem něho kolo a v bílém pavučinkovitém rouše, průsvitném jako mlha, počaly zpívati novou čarovnou píseň, že Vojtěchovi točila se rozkoší hlava. Kouzelná moc zpěvu, třpyt zlatého vlasu, splývajícího až na paty, a vlající roucho ladily mladého muže roztouženě, že zapomínal na celý svět a oddal se úplně luznému zjevu.

Jedva však vztáhl po jedné víle ruku, uchvátila ho a tančila s ním, až vypustil ducha.

Druhého dne ráno našli nedaleko labského břehu nešťastného Vojtěcha mrtvého, bílého jako nejlepší plátno a — s úsměvem rozkoše na bezkrevných rtech.

Jak vzniklo Farářství

Bylo to po strašné a dlouhé válce^[1]. Všechno všude bylo pobořeno, tak že někde opravdu nezůstal kámen na kamení. Nedaleko Červeného dvora stál opuštěný, dosti zachovalý statek, od něho v řadě několik vypálených chaloupek, do nichž se vracely z lesů rodiny, které válka od krbů vypudila. Upravily si chaloupky, aby se v nich mohly alespoň skrýti před nepohodou.
V opuštěném statku usadil se starý kněz, nevěrecký farář, který přestál vojnu, ale nemohl býti nikde farářem, protože nechtěl poslechnouti císaře a zraditi víru otců svých. Odešel nejprve do ciziny, ale pak se tajně vrátil. Z ničeho nic usadil se ve statku a dělal zemana.
Ožebračení baráčníci mu pomáhali obdělávati dlouho úhořená pole, začež on jim platil obilím, hrachem a později také i telátkem, kůzlátkem, jak kdy čím mohl.
Sedlačil na statku, u něhož stály staleté duby, dlouho a šťastně, a nikdo nevěděl, že je to bývalý farář. Ale kazatelská krev po několika letech nedala mu přece jen dobře dělati: on musel kázati a vykládati písmo alespoň doma, když nesměl na kazatelnu. Shromažďoval pomalu kolem sebe pracující mu baráčníky s rodinami a vykládal jim Písmo po svém, jak byl zvyklý z dřívějška, dokud byl ještě skutečným farářem.
Jeho učení nebylo prý pravé, neboť v noci na den Na nebe vstoupení Páně propadl se statek, jemuž se všeobecně říkal fara, za strašného rachotu do země a na jeho místo vyvřela voda. I duby se vyvrátily a padly do hlubokého jezera křížem krážem^[2], aby se nikdo neodvažoval pátrati po zmizelé faře a nevěreckém faráři.
Baráčníci rozdělili se hned o farské pozemky, a bylo jim dobře. Vzniklá tak osada nazvána později Farářstvím.

[1] Nejspíše třicetileté (1618 — 1648).

[2] V zátočině starého Labe, jež nese název Farské jezero, je možno nalézti pod vodou napříč položený dub, který byl asi povodní podemlet, větrem vyvrácen a podnes zůstal ve vodě.

Možná je tento příběh inspirován raabizací v roce 1778, kdy byl posléze v roce 1783 majetek dvora v Šostenách rozdělen mezi obyvatele Kuklen do dědičného nájmu.