|
Zdravotnická
služba u československých legií v Rusku prošla dvěma odlišnými
obdobími. První, starší období souviselo s organizací
československého vojska v rámci ruské armády. Zdravotní služba se
tak řídila předpisy platnými pro ruskou vojenskou službu. Týkalo se
to období do února 1918, kdy československé jednotky pobývaly
především na Ukrajině.
Od konce května 1918, kdy došlo k otevřenému vystoupení
československých legií proti bolševikům, se osamostatnila také
zdravotní služba.
Od vzniku samostatného praporu České družiny na začátku války bylo
zdravotnické vybavení následující: v rámci praporu byl určen jeden
lékař s titulem „starší“, který podléhal hlavnímu armádnímu lékaři.
Množství léků a lékařských potřeb odpovídalo normě určené pro prapor
ruské armády. Součástí vybavení byla také polní ošetřovna, která
disponovala dvěma „dopravními prostředky“: dvoukolkou, kde byl
naložen zdravotnický materiál a tzv. linějkou, těžkým nepohyblivým
povozem, kde mohli být převáženi 4 ležící nebo 12 sedících vojáků.
K ošetřovně, která se nazývala „okolodek“, byl přidělen „felčar“
(ošetřovatel) a dozorce ošetřovny. U jednotlivých rot vedli
zdravotní službu ruští felčaři. Zpočátku šlo většinou o absolventy
čtyřletých zdravotnických škol, později byli přibíráni i
ošetřovatelé, kteří prošli pouze půlročním zdravotnickým kurzem.
V každé rotě byli dále 4 sanitáři a 8 nosičů raněných. V roce 1915
byla ošetřovna rozšířena také o zubní ordinaci.
Se vznikem větších útvarů československých jednotek došlo
k rozšíření počtu ošetřoven a nemocnic, kde se více angažovali také
čeští lékaři. V roce 1917 byla ustanovena česká lékařská kancelář,
která se mimo jiné starala o přidělování českých lékařů
k jednotlivým plukům.
Zlom v organizaci zdravotní služby nastal od března 1918, kdy byla
započata evakuace československých jednotek železnicí do
Vladivostoku. Zdravotnická služba československých legií začala v té
době působit už zcela samostatně a nezávisle na ruské armádě. Po
vystoupení československých legií proti bolševické nadvládě byla
rozdělena zdravotnická služba v rámci čtyř bojových skupin
československých jednotek. Ve zdravotnické službě působilo v té době
mnoho schopných a dobrých lékařů. U západní penzenské skupiny řídil
zdravotnickou službu doktor Pánek, u střední Čeljabinské skupiny
působil doktor Haering. Východní skupinu měl zdravotnicky na
starosti doktor Pytlík a u čtvrté skupiny, která stála ve
Vladivostoku, organizoval zdravotní službu doktor Fouska.
Pro potřeby československých jednotek na ruském území bylo potřeba
zorganizovat fungující zdravotní a ošetřovatelskou službu
s profesionálním zázemím. Centrem se stalo město Čeljabinsk.
V krátké době zde byly vytipovány vhodné objekty nedaleko nádraží
s vlastním kolejištěm, kde byla zřízena hlavní nemocnice s 800
lůžky. Hlavně díky organizačním schopnostem MUDr. Vladimíra Haeringa
byly dále postupně získány a upraveny 2 kuchyně, 2 prádelny,
žehlírna, sušárna, lázně, desinfektor, 2 operační sály s příslušnými
pavilony, velká lékárna, 12 budov pro nemocné, zvláštní místnost pro
přijímání nemocných s velkou převazárnou, velká budova pro vlastní
nemocniční mužstvo a pro dobrovolce, přicházející na komise,
kancelář, budova pro kinematograf a malá americká kantýna.
Zprovozněna byla také zubní ordinace, která byla velmi moderně
vybavena zásluhou pomoci Amerického červeného kříže. Vznikla také
bakteriologická laboratoř a byl zprovozněn rentgen. Kromě hlavní
nemocnice v Čeljabinsku byly ve městě založeny ještě další menší
nemocnice.
Po celé délce magistrály byly československými jednotkami využívány
další nemocnice a zdravotnické instituce a často byly také zřizovány
československé lazarety, které podporovalo místní obyvatelstvo.
Velice dobře se osvědčily sanitární vlaky. Byly využívány především
pro evakuaci raněných, ale také přímo pro ošetřování a operace.
Sanitární vlak byl vybaven operačním vagonem, vagonem pro těžce
raněné, vagonem s kuchyní, vagonem s prádelnou a dalšími vagony
určených pro personál a materiál.
Menší zdravotní vlaky se velmi dobře osvědčily, sestávaly pouze
z několika vagonů, byly dobře pohyblivé a dobře se umisťovaly na
jednotlivých stanicích. Na řece Volze disponovali legionáři
také nemocničními loděmi.
Od roku 1919 se postupně československé jednotky přesunuly na nový
úsek od Omska po Bajkal blíže k Vladivostoku.
Ihned byla přizpůsobena i zdravotní služba a přemístěny hlavní
nemocnice.
Postupně došlo ke zrušení nemocnice v Čeljabinsku a materiál,
personál a vybavení bylo přemístěno do Krasnojarska, nemocnice z Jekatěrinburku
byla přemístěna do Irkutska. V Jekatěrinburku byl zřízen pouze
divizní lazaret.
Od roku 1919 existovaly následující zdravotní instituce:
1. divize Irkutsk: Nemocnice
č. 1, Chef-lékař Dr. Janda. Divizní lazaret č.1, vlak, Dr. Theuer.
Dům pro rekonvalescenty 1. divize. Lékosklad 1. divize. Při štábu 1.
divize zubní kabinet s technickou laboratoří, v každém pluku zubní
kabinet. Chef-lékař I. divize Dr. Pánek.
2. divize Tomsk: Nemocnice
č. 2. Chef-lékař Dr. Mandaus. Divizní lazaret č. 2, vlak, Dr. Jancák.
Dům pro rekonvalescenty 2. divize. Lékosklad 2. divize. Zubní
kabinety tak jako v 1. divizi. Chef-lékař II. Divize Dr. Jindra
3. divize Krasnojarsk: Nemocnice
č. 3. Chef-lékař Dr. Richter. Divizní lazaret č. 3. Dr. Suchánek.
Dům pro rekonvalescenty 3. divize. Lékosklad 3. divize. Zubní vlak,
zubní kabinet. Chef-lékař III. Divize Dr. Šrámek.
V Omsku byla ještě zřízena nemocnice č. 5, kterou vedl
Dr. B. Bouček. Při nemocnici v Tomsku
vzniklo oddělení pro choromyslné. V Irkutsku působila venerologická
ambulatoř. V Jenisejsku byla zřízena venerologická nemocnice č. 4,
spojená s bakteriologickým a serologickým institutem pod vedením Dr.
Reichela.
Kromě tří divizních sanitních vlaků byly ještě k dispozici tři
vlaky, č. 4 a č. 5., které byly určené k evakuaci vojínů do
Vladivostoku.
Lékařský vagon
http://klubhistorieck.wgz.cz/rubriky/kapitoly-z-historie-cerveneho/cerveny-kriz-v-prvni-svetove/zdravotnicka-sluzba |
