Městské opevnění vznikalo postupně s budováním města od 2. pol. 15. století. Vnitřní hradba probíhala za hospodářskými dvory domů, v okrajových ulicích, pod hradbou byl příkop a následovala předsunutá parkánová hradba. Před ní ještě jeden příkop pravděpodobně vodní. Vnitřní gotické opevnění se zachovalo jen částečně. Je ale patrné zejména v zadních prostorách domů v České ulici a v ulici Na Valích, kde je patrný i parkánový příkop (rekonstrukce podle stavu v 2. polovině 15. století). Místy jsou ve zdivu naznačeny i půdorysy hranolovitých bašt. Hradby je možno sledovat na jižní, západní i severní straně města, stále je možná procházka na šancích nad Ohří. V Žižkově ulici jsou dvě dělové bašty, třetí stála na zlomu hradeb na východní straně.

Hranolová věž a katovská fortna

Hranolová věž a několik půlkruhových bašt z 15. století jsou patrné na severní straně města, také renesanční městský znak. Na dům č. p. v ulici Na Valích přiléhá čtyřboká bašta. Bašty měly v 16. století jména: Beran, Čertova bašta, Titěrka.

Městský znak

Rozhodující byla přestavba městské fortifikace na počátku 16. Století, na které se významně podílel Benedikt Rejt. Tehdy vznikl vnější hradební okruh s půlkruhovými baštami. Z opevnění se dochovala západní část hradeb s baštami a Žateckou branou a také pozdně gotické hradby na severní straně města směrem k řece Ohři. Dále pak jsou části hradeb patrné v zadních prostorách domů v České ulici i s parkánovým příkopem v ulici Na Valích. Místy jsou ve zdivu naznačeny i půdorysy hranolovitých bašt.
 

Půlkruhová bašta a Žatecká brána

Do vnitřního města vedly dvě brány  (Horní - Žatecká a Dolní - Pražská byly zbořena v roce 1861) a postupně čtyři fortny. Žatecká brána je jediná, která se zachovala. Na místě starší brány byla postavena roku 1500 v době Benedikta Rejta, jak se uvádí v jedné ze tří latinských sentencí vytesaných na průčelí brány. Nešlo o bránu v pravém slova smyslu, ta stávala poněkud východněji v Žatecké ulici; doba jejího zničení není známa. Dnešní Žatecká brána tvořila její předebraní a nebyla opatřena cimbuřím, nýbrž až do roku 1841 prkenným podsebitím. Dnešní podoba je výsledkem silně puristické úpravy z let 1995-96, která bránu zbavila některých hodnotných detailů.

Původní městské opevnění se od osmdesátých let 20. stol. postupně restauruje.

Hradby a lidé
dr. Bohumír Roedl (ředitel SOkA Louny)

Hradební systém, tak jak jsme ho právě popsali, byl rozsáhlým a složitým organismem, vzniklým k jednomu jedinému účelu: ochraně obyvatel města před nepřítelem. Co však s hradbami v době míru? Od vlády Jiřího z Poděbrad do třicetileté vojny Čechy na svém území válečný konflikt nepoznaly. Sluší se také dodat, že lounské opevnění vlastně nikdy v historii skutečnou zatěžkávací zkouškou neprošlo. Není znám případ (a to ani v době husitských válek), že by město někdo regulérně obléhal a to se pokoušelo o odpor.
Podle Jana Niče měly Louny po roce 1500 v obou hradebních pásech 20-23 bašt. Co s tolika objekty, které navíc vyžadovaly pravidelnou údržbu? A tak jejich část město pronajímalo, používalo jako skladiště či stanoviště různých služeb nebo je rovnou převedlo do soukromého majetku měšťanů. Už v polovině 15. století mělo několik bašt své obyvatele; například jistému Danielovi v roce 1457 město zřídilo „světničku“ a v ní kamna. Někdy měšťané dokonce stavěli části fortifikace vlastním nákladem. To byl případ Jana Špuléře, který v roce 1482 postavil v hradbách věž a město mu ji dalo do dědičného užívání pod podmínkou, že do ní v případě nutnosti umožní městské hotovosti přístup. Od počátku 16. století se v městských účtech začínají pravidelně objevovat příjmy z pronájmu bašt. Lze odhadnout, že v 16. století jich takto soukromníci využívali asi pět. Někteří z nich v baštách přebývali, jiní je používali jako skladiště. Tento smluvní vztah byl oboustranně výhodný: městu odpadly starosti - a hlavně výdaje - s údržbou a měšťané získali rozlehlý obytný a skladovací prostor.
Pronajata byla i poslední bašta, která se v Lounech postavila. Bylo to v roce 1590. Bašta byla mohutná, stála na severovýchodním nároží hradeb a její část se dochovala při vjezdu na cyklistickou stezku pod hradbami. Střechu na baště zhotovil pokrývač Kašpar, který byl v té době zaměstnán na rekonstrukci střech podsebití na celém hradebním systému. Kašparovi byla bašta pronajata zcela bezplatně s tím, že případné závady na střešní krytině hradeb opraví na vlastní náklady. Některé bašty používali Lounští pro potřeby města. Tak např. bašta Beran při fortně v severním hradebním pásu byla tak říkajíc polyfunkční. V roce 1587 se používala jako vězení, v roce 1609 se v ní sušil obecní chmel a roku 1618 skladovala mouka. Jako skladiště městského obilí sloužily průběžně nejméně dvě bašty. V baště nazvané Tůň byla umístěna prachárna.
Jiné bašty používala rada buď jako stanoviště různých služeb nebo obydlí řemeslníků zaměstnávaných v městské režii. Tak v Čertově baště sídlili už ve 20. letech 16. století ponocní, v jiné baště zřídilo v roce 1604 město bydlení pro dva trubače, jejichž působiště bylo jinak na věži svatomikulášského kostela. Baště se také hned začalo říkat „dům trubačovský“. Nepochybně ale byla většina bašt udržována v bojeschopném stavu. Každá z nich ovšem dělostřelbou být vybavená nemohla - děla byla velice nákladná. Snad proto v roce 1598 nařídila městská rada „kopání v baštách k vyhledání, pokudž by jaká děla v nich od předků zakopána byla“. Zda tento svérázný archeologický výzkum přinesl nějaké výsledky ovšem nevíme. Je ale třeba uvést, že pronajímání bašt soukromníkům byla praxe naprosto běžná a setkáváme se s ní ve většině českých měst.
Bez stálých obyvatel nebyly ani brány. Od založení města ve 2. polovině 13. století stály v Lounech dvě: Žatecká a Pražská. To bylo dáno jednak konfigurací terénu, na němž město vzniklo, jednak faktem, že městem procházela královská cesta z Prahy do Bavorska a Saska. Jejich stavební vývoj byl velice složitý a není proto možné se jím na tomto místě zabývat.
Lidé období raného novověku nevnímali bránu stejně jako my. Pokud o bráně hovořili nebo o ní psali, tak většinou v množném čísle, např. „v branách Pražských, mezi branami Žateckými“ apod. Bylo to proto, že bránu netvořila jenom věž s průjezdem. Obě lounské brány představovaly od poloviny 15. století složitý a rozlehlý komplex tří průchodů a nejméně dvou věží, v každé z nich byl kamenný dlážděný most a před nimi ještě padací přes příkop. Prostor uvnitř Pražských bran mohl v roce 1620 pojmout kolem tří set osob. Právě do těchto míst totiž v listopadu svolala městská rada plnou obec, která měla rozhodnout, zda se Louny bez boje poddají Albrechtovi z Valdštejna. V každé z bran také bylo množství kamenných krámků a dřevěných bud. Řemeslníci v nich dílem bydleli, dílem jen prodávali své výrobky. Převažovali puškaři a zámečníci, písemně doloženi jsou ale také ševci a pekaři. Protože poloha krámu v branách byla nesmírně výhodná, museli řemeslníci platit vysoké nájemné.
Stálými obyvateli bran byli branní. Jejich zaměstnavatelem bylo město. Plat neměli vysoký, ale měli legální i nelegální možnost si přivydělat. Navíc každoročně dostávali zdarma obilí jako kompenzaci za to, že jim jejich povolání neumožňovalo obhospodařovat vlastní pole. Legální možnost příspěvku byla umožněna faktem, že se čas od času čistily žumpy v šatlavě a ve škole. Z hygienických důvodů se jejich obsah za město vyvážel v noci, a tak museli branní ponocovat, za což ale dostávali příplatky. Kromě toho patřilo mezi jejich povinnosti vybírání cla a při této příležitosti mohlo ledacos zůstat za nehty. Branní také zodpovídali za technický stav všech zařízení spojených s provozem bran a za jejich včasné uzavírání. V roce 1589 vydala městská rada nařízení, že se brány, jinak uzavírané hodinu nebo dvě po západu slunce, musí zavírat také v době bohoslužby a oběda. Zdůvodnila to tím, že během kázání by nepřítel mohl nepozorovaně vniknout do města a uzavřít většinu obyvatel v chrámu; v době všeobecného jídla pak bylo město obzvlášť zranitelné.
Někteří branní s branami spojili celý život a tak nebylo divu, že jejich pobyt v branách připadal současníkům jako věčnost. Kronikář Pavel Mikšovic například napsal, že branný v Pražské bráně Václav Švec, který zemřel v roce 1618, sloužil na stejném místě šedesát let. Z pramenů přitom jednoznačně vyplývá, že to nebylo víc než pětatřicet. I tak to bylo dlouho.
Prostor brány patřil spolu s radnicí a kostelem k místům, jimž právní vědomí věnovalo daleko větší pozornost než jiným ve městě. Proto byly přečiny a zločiny spáchané v branách posuzovány daleko přísněji. Několik dokladů pro to máme i v Lounech. V roce 1576 jezdili lounští konšelé do Prahy, zřejmě k apelačnímu soudu, v záležitosti Jana Vlka a Nathaniela Kopala, kteří „vybíjeli“ městské brány.
Roku 1592 ztloukl místní měšťan Jan Želivský v Žatecké bráně sekerou Václava Říhovic. Protože šlo o místo „vejsadní a privilejní“, propadl hrdlem. Při vyšetřování zločinu si královský rychtář Jakub Sokol z Meziklas vzpomněl, že někdy ve 40. letech jeden pacholek Beřkovských z Libčevse v téže bráně koněm dotíral na kolemjdoucí. Brannému, který ho napomenul, nacpal do úst motyčku. Byl odsouzen k pokutě jednoho sta kop. Protože je neměl, byl prý sťat. Želivský ale dopadl lépe. Odsoudili ho k pokutě padesáti kop, které ani on nesložil a raději si šel sednout do šatlavy. Nakonec vyvázl s trestem dvaceti míšeňských kop, použitých na dláždění Pražského předměstí kolem kostela Matky Boží. Přece jen byl lounským měšťanem.
Roku 1588 byli údajně sťati dva děčínští poddaní. Osudným se jim stalo, že za dne močili v jedné z městských bran. Branný je napomenul, načež byl zbit a poraněn kordem. Historku zapsal až po dvou stech letech místní kronikář Jan Mojžíš, a tak je třeba brát ji s určitou rezervou.
V análech, z nichž pro starší období čerpal Mikšovic, byla zpráva, že se v roce 1554 v Žatecké bráně poprali žáci zdejší školy a místní mladíci. Domácí si studenty vyčíhali, když se vraceli z pohřbu. Takových pranic se ve městě odehrálo každý rok na tucty. Pro analistu v polovině 16. století i pro Mikšovice někdy o padesát let později však měl tento incident význam hodný zaznamenání: bylo to proto, že se odehrál v bráně.
Každé pravidlo však mělo výjimky. Obzvlášť při udílení milosti při spáchání hrdelního zločinu postupovaly městské soudy v raném novověku často dost voluntaristicky. Názornou ukázkou je případ bečvářského tovaryše Matěje Franka z Jáchymova. Ten 25. května 1589 tasil v jedné z lounských bran a napadl jakéhosi sedláka. Branného, který přispěchal sedlákovi na pomoc, zranil. Na přímluvu starších bečvářského cechu a Jiřího z Humburka (asi vrchnosti tovaryše) byl Frank podmínečně propuštěn na hrdelní revers.
I příkopy před hradbami byly ve městech specificky využívány. V Lounech se v nich skladovalo obecní dříví a pracovali tam tesaři. Také máme zprávy, že se v nich pěstovala jablka. Příkopy byly oblíbeným místem, kde se cvičili měšťané ve střelbě. Nejinak tomu bylo i v Lounech. Roku 1590 povolila rada měšťanům cvičit se každou neděli „v příkopích mezi zdmi městskými“ ve střelbě. Jeden týden se měla provozovat střelba z ručnic, druhý z kuší. Dobově charakteristický je dovětek, že se střelci při této činnosti neměli opíjet. Toto povolení se opakovalo i v roce 1597. A také sloužily příkopy jako skládka, jako oblíbené místo, kam se přes opakované zákazy vedení města házelo vše nepotřebné.
Je patrné, že městské hradby zdaleka nebyly jen hrozivým, odosobněným architektonickým systémem, který měl symbolizovat stavovskou příslušnost městské obce a chránit její bezpečnost. Prostor hradeb byl permanentně zalidněn a tvořil nedílnou součást městského organismu.

REGIZ 6 / 1998

Louny

Ve 12. století existovala u brodu přes Ohři osada Luna. Počátkem 13. století vystupuje na několika listinách Jan z Loun. V polovině 13. století došlo k založení města východně od původní osady, na dvou dopravních tepnách – řece Ohři a Zemské cestě z Prahy. Osada Luna nezanikla, ale stalo se z ní Žatecké předměstí. Založení města bylo nejspíše dílem kolonistů ze Saska. V literatuře je uváděno založení města roku 1253. Toto datum však nemá žádné historické opodstatnění. Rozloha Loun uvnitř hradeb byla 10,5 hektaru. Tím se Louny řadily k nejmenším ze 32 královských měst. Zároveň s městem byl založen u Pražské brány dominikánský klášter. Byl v něm kostel Panny Marie a kaple sv. Barbory. Až z roku 1295 máme první zmínku o Lounech jako konstituovaném městě.
Po smrti posledního přemyslovce Václava III. rozbil roku 1306 u Loun tábor římský král Albrecht Rakouský. Vedl do Čech vojenskou výpravu na podporu královské kandidatury svého syna Rudolfa. Není známo, zda do Loun vstoupil. Z období vlády Jana Lucemburského, z roku 1317, pochází nejstarší listina zachovaná v lounském archivu. Král v ní městu odpouští placení berně na 6 let s tím, že z ušetřených peněz mají opravit hradby. Roku 1325 musel Jan Lucemburský potvrdit Lounům některé výsady, protože středověcí obyvatelé Loun svá privilegia ztratili. Před rokem 1331 založil zdejší rychtář Fricek Bér na třetím a nejmenším předměstí Benátkách druhý klášter pro magdalenitky. V polovině 14. století byla správa města v rukou asi dvaceti starousedlých německých rodin. Ale už tehdy se zde nacházela Česká ulice. Její poloha vypovídá o tom, že němečtí zakladatelé města obsadili rynk. Na prahu husitských válek už byly Louny české. Před rokem 1349 postily Louny dva velké požáry. Obraz zkázy zapůsobil ještě roku 1350 na Karla IV. Ten městu odpustil na 5 let placení berní a pozastavil splátky dluhů. Roku 1352 Karel IV. udělil Lounům právo vybírat ungelt ze soli. Roku 1397 přešly Louny pod míšeňskou správu, protože Karel IV. nedodržel slib, který dal roku 1317 míšeňskému markraběti. Slíbil, že svou dceru Annu dá jeho nejstaršímu synovi za manželku a zástavou za nedodržení slibu byly Louny a Most. Roku 1398 byla Lounům povolena stavba radnice a byl stanoven začátek každoročního sedmidenního jarmarku.
Počátkem 15. století byly Louny zasaženy reformním náboženským hnutím. Po smrti Václava IV. v srpnu 1419 začala v Lounech husitská revoluce. Byly zničeny oba kláštery. Na jaře roku 1420 se husité rozhodli pomoci Praze, která byla obležena Zikmundem. Až v březnu roku 1421 se Louny staly husitskými. Pramenů lounského původu k husitské době se zachovalo málo, pouze městská kniha z let 1418 – 1442 a listina z roku 1427. Krutost tehdejší doby očekávala vyrovnání účtů s městskou radou, většina konšelů z let 1418 – 1420 však byla v úřadě ještě ve 2. polovině 20. let. Beze stopy v pramenech zmizeli vůdci žatecko-lounského vojska z pražského tažení a také kněz Petr Špička. Naopak ještě roku 1422 v Lounech působil katolický farář Mařík. Za husitských válek se Louny zmocnily 26 vesnic patřících vesměs zničeným okolním klášterům. Od jejich obyvatel začaly vybírat dávky. Od krále Zikmunda se očekávalo, že toto počínání zlegalizuje. Zikmund to při svém pobytu v Lounech přislíbil, ale k vydání majestátu již nedošlo, protože krátce poté zemřel. Roku 1452 bylo rozhodnuto o správcovství Jiřího z Poděbrad a o vrácení statků královské koruně. Po pozemkové revizi roku 1454 Lounům zůstaly jen vesnice bývalého kláštera magdalenek a vesnice, na něž mělo město zápis – Blšany, Březno, Dobroměřice, Malnice, Nečichy, Raná a Smolnice.
Od založení až do 16. století se Louny řídily magdeburským městským právem. Po husitských válkách však byly Louny spíše posíleny. Bylo možné financovat i různé stavby. Roku 1561 byla postavena nová škola. Od roku 1576 zdobily lounské náměstí honosná kašna. A roku 1587 byl dokončen kamenný most přes záplavové území směrem k Dobroměřicím. O pouhé 3 roky později byla postavena mohutná dvoupatrová dělová bašta v sousedství Pražské brány. V průběhu 16. století však Louny postihly nejméně tři morové epidemie. Při té poslední roku 1582 zemřelo údajně asi 2.000 lidí. V letech 1585 – 1587 byl kvůli častým záplavám postaven kamenný most se šesti oblouky.
Jako by radní tušili, že se blíží děsivý konflikt, který na dlouhou dobu otřese celou střední Evropu – třicetiletá válka. Roku 1606 totiž byla provedena celková rekonstrukce hradeb. 3. listopadu 1620 dorazil před Louny Albrecht z Valdštejna. Zapálil obě předměstí a předložil městu požadavek okamžité kapitulace. Dobře opevněné a vyzbrojené město se po poradě celé obce den nato vzdalo. Hned roku 1621 byly konfiskovány všechny vesnice. Roku 1623 je získal do zástavy Volf Ilburk z Vřesovic. Císař v roce 1627 uznal právo Loun na konfiskované zboží, ale Vřesovec odmítl majetek vydat. Po jeho smrti vesnice získali jeho věřitelé. Teprve roku 1684 se Louny domohly svého majetku zpět.
Období v letech 1650 – 1850 lze nazvat lounskými temnými staletími a mnoho historických záznamů se nezachovalo. Válka znamenala katastrofu. Louny sloužily jako ubytovací a zásobovací prostor pro vojenské velitele. Před válkou bylo v Lounech 329 domů, roku 1654 jich bylo jen 190. Rapidně klesl počet obyvatel i jejich životní úroveň. Město se topilo v dluzích a místo domů si měšťané prodávali spáleniště. Začal postupný zánik lounského vinařství a zmizelo předměstí Benátky. V roce 1650 pomohla ke zkáze města cholera a roku 1680 zasáhla město další morová epidemie. Město se po válce pomalu vzpamatovávalo, ale nikdy nedosáhlo významu, jaký mělo v době husitské. Louny se staly městem na národnostní hranici, zůstaly výhradně české. Roku 1787 je uváděno v Lounech již 298 domů. V letech 1814 – 1816 se stavěla silnice do Lipska. Pole mezi Louny a Dobronicemi byla často vystavena záplavám a byla snaha komunikaci udržet sjízdnou. Na místě původního mostu byl postaven nový. Má 40 oblouků a je dodnes významnou technickou památkou. V roce 1826 byla postavena budova radnice. Roku 1828 údajně žilo v Lounech 2.070 obyvatel. Městská škola měla tři třídy po šedesáti žácích. Ve městě působil jeden lékař, dva ranhojiči a dvě porodní báby. V roce 1846 bydlelo ve 333 domech 2380 obyvatel. O dění v roce 1848 víme jen, že obec zakoupila 80 pušek. Mnohem dramatičtější byl požár, který 6. září 1849 vypukl v domě čp. 68 v dnešní Hilbertově ulici. Živelná pohroma si vyžádala krutou daň v podobě 35 vyhořelých domů.
V polovině 19. století byl v Lounech hrazený střed uvnitř dvojité gotické hradby s parkánem, zbytky bašt, dvěma branami a nepříliš zřetelným příkopem jižním předpolí tohoto opevnění. Západně od této lucemburské a vladislavské dispozice se za Žateckou bránou rozprostírala nejstarší část zástavby, zvaná Žatecké (Velké) předměstí. Na protilehlé straně opevněného jádra města pak byla východní skupina domů za Pražskou bránou. Nazývala se Pražské (Malé) předměstí. Započalo se s opravami špatného dláždění ulic. Také byly obnoveny týdenní a výroční trhy. Bohužel však došlo roku 1861 i ke zbourání pozdně gotické Pražské brány, protože bylo potřeba uvolnit parcelu pro novostavbu Dívčích obecných a měšťanských škol. Město sice získalo potřebný vzdělávací ústav, ale přišlo o pozoruhodnou stavební památku. A brána nebyla zdaleka jediná, různým novým stavbám „muselo“ ustoupit i mnoho historických budov. V letech 1881 – 1899 stál v čele radnice zemský advokát Petr P. Hilbert. Za jeho působení vznikla Okresní hospodářská záložna, Občanská záložna, Městská veřejná nemocnice, Okresní nemocenská pojišťovna. Rozvíjela se činnost Sboru dobrovolných hasičů, byl zřízen nový vodovod, obnoveny veřejné vanové lázně, zavedeno pravidelné čištění ulic, veřejné osvětlení a mnoho dalšího. Na několika místech ustoupily jižní hradby vytyčování nových ulic pro stavbu činžovních domů. 80. a 90. léta 19. století byla pro město obdobím, které přineslo většinu z toho, co dodnes tvoří zázemí města.