Přestavbu opevnění Pražského hradu si v 15. století vyžádalo masivní rozšíření dělostřelectva a jeho nasazení zejména při obléhání měst a hradů.  Král Vladislav II. pozval Benedikta Rieda z Piestingu jako zkušeného kameníka a stavitele, aby mimo jiné posílil obranu rozšiřovaného královského sídla.  

Benedikt Ried na jižní straně zesílil staré hradby z doby Karla IV. třemi nízkými dělovými baštami a přestavěl západní vstup do Hradu od Hradčan i východní bránu s Černou věží. Nejvýraznější proměnu však zaznamenala nejvíce zranitelná severní strana Hradu, kterou chránila pouze původní románská zeď knížete Soběslava I. ze druhé čtvrtiny 12. století. Zde byl zbořen starší nevyhovující parkán a na jeho místě vznikla vysoká zeď, jejíž přízemní část byla zesílena velikými slepými arkádami. Obranu zajišťovaly obdélníkové střílny pro děla. Široký dřevěný ochoz v patře, krytý sedlovou střechou, byl na vnější straně chráněn vysokou masivní poprsní zdí, opatřenou dvojím druhem střílen, které se pravidelně střídaly. Byly to jednak menší čtvercové střílny pro střelce z kuší a obdélné střílny s vloženým dřevěným otočným bubnem, kryjícím střelce z palných zbraní během nabíjení na ochozu.

Celou severní stěnu chránily předsunuté věže, na východě Daliborka, vysunutá do Jeleního příkopu po způsobu parkánových věží, a směrem na západ další dvě předsunuté dělostřelecké bateriové věže, ze kterých bylo možno ostřelovat i prostor bezprostředně před hradní zdí, protažená půlkruhová Bílá věž a válcová Mihulka (Válcová kamenná věž o průměru 20 metrů a výšce 44 metrů). Tímto způsobem byl Hrad dostatečně zabezpečen i proti útoku z protilehlé planiny.

Poté, co přestala sloužit vojenským účelům  byla Mihulka za vlády Rudolfa II. opatřena střechou a sloužila za obydlí hradních alchymistů a jako alchymistická laboratoř.

V 16. století byla v Mihulce hladomorna.  

V roce 1541, během rozsáhlého požáru Malé Strany a Hradčan, byla Mihulka značně poničena, stejně jako sousední věž, která právě po požáru získala svůj název Bílá. Věž byla přestavěna a ve druhé polovině 16. století měl ve věži dílnu zvonař, dělolijec a dvorní puškař císaře Ferdinanda I. Tomáš Jaroš, který je autorem kašny nazvané Zpívající fontána v zahradě letohrádku Belveder a zvonu Zikmund, zavěšeného v chrámu sv. Víta.

V roce 1649 během švédské okupace Hradu došlo k výbuchu prachu a poškození věže. Jako hradní prachárna byla využívána až do roku 1754, věž se nazývala také jako Prašná věž.

V roce 1754 věž koupila Pražská kapitula a od té doby až do 20. století zde byly byty kostelníků chrámu sv. Víta.

Nová Bílá věž byla vystavěna na konci 15. století B. Riedem jako součást jagellonského opevnění Pražského hradu. Jméno odkazuje na původní Bílou věž, který stála v jižní části hradního areálu mezi II. a III. nádvořím a kterou vedl zrušený jižní přístup do Hradu. V roce 1584 bylo z Bílé věže do Nové Blíže věže přeneseno státní vězení a mučírna pro odsouzené šlechtice z vyšších kruhů.

Hypotetická úvaha o funkci opevnění: Nově postavené věže - Mihulka, Bílá věž, Daliborka - umožňovaly v rámci aktivní obrany krýt palbou přístup od severu, zároveň byla Mihulka pravděpodobně zamýšlena jako uzavíratelné poslední útočiště v případě dobytí všech ostatních částí hradu. Na spojovací můstek z královského paláce do katedrály musela následovat hypotetická spojnice (možná chodba) z katedrály do Mihulky (vyznačena šedivě), dá se předpokládat, že evakuační plán zahrnoval i možnost spustit se z Mihulky do Jeleního příkopu a z Ludvíkova křídla do královských zahrad Na valech. Jezdecké schody také plnily evakuační funkci - umožňovaly vyjet na koni přímo z královského paláce na nádvoří v případě, že by bylo nutné hrad rychle opustit. Daliborka a Bílá věž kromě obranné funkce sloužily v mírových dobách jako vězení.