Pražské Národní divadlo zbudované prakticky jen z celonárodních sbírek bylo světovou raritou. Třicet let na něj sbírali lidé „takřka po krejcaru“. Proto se požár, který jejich kulturní chloubu před 125 lety 12. srpna 1881 zachvátil, stal opravdu národní tragédií.

„Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!“ Tak tehdy oznamovaly Národní listy zdrcující neštěstí divadla, které lehlo popelem těsně před dokončením. Požár provázelo až neuvěřitelné množství nešťastných náhod a podivných okolností. Dohady však už asi nikdy nebudou objasněny.

U zrodu katastrofy stálo paradoxně bezpečnostní opatření, instalace módní novinky hromosvodu. Traduje se, že klempíři, kteří končili 12. srpna práci na střeše, špatně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách na letování. Uhlíky vysypali do žlabu a zalili vodou. V dřevěném uhlí ale při nedostatečném uhašení zůstane žhavé jádro, které se může znovu rozhořet, což se podle tehdejšího vyšetřování příčin požáru stalo. Měděný okap se od uhlíků rozžhavil a od něj chytilo dřevěné bednění střechy.

Oheň zpozorovali kolem šesté hodiny odpoledne. Hasič Kořínek při obchůzce divadlem ucítil kouř a v provazišti nad jevištěm zahlédl už plameny. Hlásič v budově sepnul v 18:37. Současně však dal znamení i strážník z Poštovské ulice. V hasičské centrále proto zaznamenali místo kódu ND v morseově abecedě jen čáru a nepoznali, kde hoří. Kořínek opakoval hlášení až za půl hodiny a to už bylo pozdě.

Mezi prvními, kdo hasili oheň na střeše, byl i sochař Bohuslav Schnirch, jehož Trigy zdobí divadlo dodnes. Voda ale za pár minut přestala tryskat. Současně totiž bylo spuštěno kropicí zařízení nad jevištěm a otevřeny všechny hydranty v budově, což srazilo tlak vody a brzy vyčerpalo její zásoby. Navíc divadlo zásobovala vodárna na Karlově, kde den před tím prasklo přívodní potrubí a v nádrži značně klesla hladina vody.

Železnou oponu, pod níž stálo lešení pro štukatéry, nakonec spustili jen částečně, to už byl oheň i v hledišti. Šíření ohně podporoval tehdy i silný vítr. Vzplanul také zbytkový plyn v potrubí. Když se zřítil strop s lustrem, byl konec. Hasiči ale naštěstí uchránili před ohněm okolní budovy, zejména sousedící Prozatímní divadlo. Požár zdolali až před šestou hodinou ranní.

Oheň zcela zničil střechu divadla, jeviště i hlediště včetně dekorací k chystané premiéře Libuše. Zachoval se vestibul, foyer, lodžie a řada místností, jako archiv, šatna a divadelní kancelář. Hasiči zachránili i mnoho uměleckých děl. Za škodu pak První česká vzájemná pojišťovna vyplatila téměř 300 tisíc zlatých.

Když se ve zjitřené atmosféře po tragédii hledal viník, šuškalo se také, že divadlo snad podpálili pražští Němci. Tehdy byly časté střety mezi Čechy a buršáky, členy nacionalistických německých studentských organizací, kteří pořádali pochody městem a provokovali. A zrovna koncem června při potyčce v Chuchli dostali Němci od Pražanů pořádný výprask. Důkazy, že by šlo o jejich pomstu, ale chyběly.

Vyšetřování se zaměřilo na oba řemeslníky a určilo, že oheň zavinili svou nedbalostí, i když žádost obhájce o praktickou zkoušku soud nepřijal. Zločin žhářství se neprokázal a tak zámečníci Emil Jenisch a Václav Zinniburg z firmy Deckert a Homolka byli odsouzeni jen pro přestupek a vyvázli s mírným trestem - týden vězení zostřený dvěma půsty a náhrada soudních výloh. Mezi dalšími příčinami, proč se požár zhoubně rozšířil, jmenovala zpráva Výboru sboru pro zřízení Národního divadla mimo jiné špatnou funkčnost divadelních hydrantů, ale kritizovala i hasiče, jejich prý zmatečnou organizaci a nedostačující techniku.

Podezřelé množství náhod kolem požáru se pokusil ve své knize vyjasnit spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov. Expertiza, kterou pro něj v roce 1982 ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu udělali, prokázala, že od neuhašených oharků budova vzplanout nemohla. Odsouzení řemeslníci tak byli patrně nevinní.

Národní divadlo snad ještě hořelo a už se sbíralo na nové. Za čtyři týdny se sešlo přes milion zlatých a do dvou let stála "zlatá kaplička" opět v celé kráse, dokonce vylepšená o elektrické osvícení. Obnovu dokončil architekt Josef Schulz. Autor projektu Josef Zítek pro rozpory s Výborem přestavbu odmítl a do budovy Národního divadla už nikdy nevkročil. Obnovené divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu 1883.