Požár Národního divadla patří mezi největší tragédie v českých dějinách. S odstupem se však celý zásah hasičů jeví jako nechtěná komedie.

Když 12. srpna roku 1881 budova čerstvě dostavěného Národního divadla ještě během dokončovacích prací shořela do základů, vnímal to český národ právem jako obrovskou tragédii. Doba byla nelehká a tohle byl symbol národní touhy po samostatnosti a nezávislosti, vyvrcholení snah Národního obrození, první ryze české kamenné divadlo.

Není proto divu, že se peníze na jeho obnovu vybraly téměř okamžitě po požáru. Proběhlo oficiální vyšetřování, při němž tehdejší odborníci označili za viníky klempíře, kteří na střeše po práci špatně uhasili žhavé uhlíky. Městem se velmi brzy a stejně rychle jako požár roznesla šeptanda, že byl oheň založený úmyslně. Není divu, nacionalistický konflikt mezi Čechy a Němci vyvrcholil pouhý měsíc a půl před požárem Chuchelskou bitkou. A podivné až bizarní okolnosti, které provázely pokusy jej uhasit, ji ještě umocnily.

Téměř ihned došla voda

Kdyby nešlo o tak důležitou budovu, dala by se celá událost vnímat jako hodně vydařená komedie, která by ovšem zapadla do repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Začněme třeba tím, že o požáru věděli hasiči prakticky okamžitě. V budově totiž měli svého člověka Jana Kořínka, který už v 18:37, tedy skutečně chvilku po vzniku požáru, posílal hasičům do centrály telegram. V úplně stejnou chvíli ale požár hlásili i z budovy naproti, kde je dnes kavárna Slavie. A tyto dva telegramy se v morseovkovém systému jaksi vyrušily; hasičům tak přišla jen čára a nedokázali proto rozluštit, kam mají jet.

Kořínek třicet minut stepoval v hořícím divadle, než pochopil, že posily skutečně nejedou, a telegram poslal úspěšně znovu. To už byla ale v plamenech celá střecha. Pomáhat zkoušeli alespoň přihlížející snaživci, nadělali ale víc škody, než užitku. Například architekt vodovodního potrubí v logické a zcela racionální touze požár co nejdřív uhasit mírně iracionálně pustil naplno kropení nad jevištěm a všechny hydranty v budově. Voda došla během několika minut.

Hasiči byli zrovna na pohřbu

Abychom nebohému muži neházeli všechno na hlavu, ztráta tlaku v potrubí nebyla jen jeho chybou. Ve vodárně na Karlově, která divadlo zásobovala, totiž zrovna řešili havárii a tlak v potrubí byl už tak pořádně nízký. I tohle přiživilo různé konspirační teorie, kdo a jak požár založil.

Nejvíc pozornosti konspirátorů ale vzbudila zcela jiná okolnost. Byl jí fakt, že v době, kdy se hasič Kořínek konečně dotelegrafoval na centrálu, účastnili se všichni pražští hasiči pohřbu svého nadřízeného, nadhasiče Čeňka Diviše, který spáchal sebevraždu. A pozor. Důvodem, proč si sáhl na život, byla nešťastná láska k tanečnici, jež pracovala právě v Národním divadle. Drb se samozřejmě po požáru mezi Pražany rychle rozšířil, protože systém „Náhoda? Nemyslím si“ funguje už po staletí.

Pražští hasiči tedy na místo nedojeli jako první, ale předběhli je kolegové mimopražští. Ti ovšem nebyli na hašení vysokých budov vybavení. Hasičská centrála v Karlíně měla ovšem v rukávu naprosté eso v podobě úplně nové parní stříkačky britské výroby. Bohužel ji nemohli najít.

Zmatek nad zmatek

Jak hasičská centrála v tu chvíli vypadala, to necháme na vaší představivosti; kdo nehledal stříkačku, navíc musel ještě shánět koně, kteří by hasiče k požáru dopravili. Soukromí podnikatelé z okolí je nechtěli půjčit a nabídl se až zemědělec, který byl v Praze na návštěvě.

Trvalo neuvěřitelné dvě a půl hodiny, než se hasičům konečně povedlo stříkačku objevit, naložit a odvézt k divadlu. A když ji konečně s velkou pompou sestavili, zjistili, že ji nebudou schopni jen tak zprovoznit. „Chybělo uhlí, kterým by zatopili pod parním kotlem, aby mohla fungovat,“ vysvětlila v rozhovoru pro Český rozhlas archivářka Národního divadla Marie Hradecká. „Navíc, protože bylo velké vedro, a hladina Vltavy poklesla, tak k ní nedosáhla hadice, takže ještě museli řešit tento problém.“

Oficiální verze o požáru je mylná

Že byl hlavním stavebním materiálem horní lodžie hořlavý asfalt a železná opona, která měla hlediště chránit, byla kvůli probíhajícím dokončovacím pracím v době požáru nefunkční, jsou už jen takové třešničky na dortu dokonávající dílo totální zkázy. Není se čemu divit, že velitel pražských hasičů kvůli okolnostem požáru rezignoval. A přitom by se dalo optikou tehdejší Prahy říct, že šlo o úspěšný hasičský zásah. Požár se totiž nerozšířil na okolní budovy. A byli to právě hasiči, kteří tehdy zachránili velikou část uměleckých děl.

Celé neštěstí se navíc obešlo bez obětí na životech, a dokonce se ani nikdo nezranil, pokud tedy nepočítáme zvědavce, kteří se ve snaze zahlédnout co nejvíc tak tlačili na zábradlí nad úvozem Divadelní ulice, až se s nimi prolomilo.

Oficiální verzi, proč vlastně v divadle začalo hořet, v průběhu následujících desetiletí mnozí lidé zpochybňovali. Spisovatel Miroslav Ivanov nechal koncem 20. století ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu provést expertízu, která přinesla důkazy, že jsou závěry, ke kterým původní vyšetřovatelé došli, mylné. Skutečnou příčinu požáru se ale dodnes nikomu odhalit nepovedlo. A pravděpodobně už ani nepovede.