12. srpna 1881, měsíc před definitivním a slavnostním otevřením Národního divadla, vznikl v pozdějších odpoledních hodinách na střeše divadla požár, který se nepodařilo uhasit.

Následky požáru byly velmi vážné. Zcela vyhořely dřevěné části střech, železná konstrukce střechy byla zničena a propadla se dovnitř budovy a z větší části bylo zničeno i vnitřní vybavení divadla. Tato tragédie dolehla na českou veřejnost velmi citelně, neboť divadlo bylo vnímáno jako opravdový národní kulturní stánek.

Šetření tehdejších orgánů vedlo nakonec k obžalobě dvou zámečníků, Jenische a Ziniburga, kteří dne 12. srpna odpoledne před vypuknutím požáru na střeše Národního divadla pracovali. Jejich úkolem bylo připojit měděný drát ke hromosvodu letováním s pomocí mosazi.

K provedení spoje potřebovali zámečníci plechová letovací kamínka. V těchto kamínkách se rozžhavilo dřevěné uhlí, do kterého se letovaný spoj vložil. Zámečníci při soudním líčení vypověděli, že po ukončení této práce zalili žhnoucí dřevěné uhlí v kamínkách vodou, a poté je umístili do měděného okapového žlabu v místě, kde zůstal zbytek dešťové vody.

Výslech zámečníků u soudu byl od samého začátku zjevně veden tak, aby za jedinou příčinu vzniku požáru bylo možno označit nedbalostní jednání obžalovaných zámečníků při dodržování požadavků na požární bezpečnost. Žádost obhájce zámečníků o provedení praktické zkoušky nebyla prokurátorem a soudem přijata, a tak byli oba zámečníci odsouzeni pro přestupek.

Jako trest jim byl uložen týden vězení zostřený dvěma půsty. Výše trestu byla na první pohled nepatrná, avšak výklad, že požár Národního divadla vznikl nedbalostí dvou na střeše pracujících zámečníků se traduje v různých pramenech dodnes včetně pramenů týkajících se historie požární ochrany.

Tato událost zaujala Dr. Miroslava Ivanova, známého spisovatele literatury faktu. Miroslav Ivanov napsal okolo třiceti knih tohoto literárního žánru, ve kterých se většinou zaměřil na revizi obvyklého výkladu určitých událostí naší historie nebo na objevování dosud neznámých poznatků a souvislostí ze života význačných osobností.

K jeho stylu patřilo důkladné seznámení se s problémem, podrobné studium dokumentace, vůle odhalovat neobjevené a navazování spolupráce s odborníky tam, kde pro svá zjištění potřeboval důkazy. Tímto způsobem se mu dařilo přinášet nové pohledy na celou řadu událostí a postav v naší historii a narovnávat mnoho nepravd.

Podobně přistupoval Miroslav Ivanov k tématu při zpracování své knihy „Požár Národního divadla aneb příliš mnoho náhod“. Studiem dobových pramenů a dokumentace k případu zjistil mnoho podivných okolností v situaci bezprostředně před požárem, na základě kterých lze připustit verzi úmyslného založení požáru.

Železnou protipožární oponu dělící jeviště od hlediště nebylo možno spustit, hydranty v divadle byly poškozeny, tlak vody v důsledku mimořádně nízkého stavu vody ve vodárně poklesl, vodovodní potrubí poblíž divadla bylo poškozeno a opravovalo se, vždy otevřené okenice pod spodní střechou byly zavřené.

Toho dne dopoledne zkoušeli hasiči novou velmi výkonnou parní stříkačku, kterou však po zkouškách neuvedli od pohotovostního stavu, a v odpoledních hodinách se všichni pražští hasiči zúčastnili pohřbu svého kolegy, což mělo negativní dopad na jejich pohotovost.

Všechny tyto okolnosti vytvářely v souhrnu přímo ideální podmínky pro úspěšné žhářství a současně evidentně napomáhaly tomu, že při hašení požáru vládl zmatek a zásah hasičů měl nedostatky jak po organizační, tak po technické stránce.

Verzi o úmyslném založení požáru je možno považovat za pravděpodobnou i z jiného důvodu. Autor ve své knize podrobně popsal společenskou atmosféru té doby. Několik měsíců před požárem panovalo totiž mezi českým a německým obyvatelstvem zvýšené napětí poznamenané i násilnými akcemi, takže žhářství z pomsty bylo možno připustit nehledě k tomu, že tento názor se po požáru spontánně mezi českým obyvatelstvem skutečně šířil.

K posouzení těchto úvah se však ukázalo zapotřebí požádat specialisty z oboru požární ochrany. Po příslušných jednáních, konzultacích a diskusích bylo v zájmu objektivity jasné, že verze žhářství získá větší pravděpodobnost pouze tehdy, když bude prokázána nereálnost vzniku požáru v důsledku činnosti obžalovaných zámečníků.

Podařilo se vytvořit tým odborníků s cílem provést modelovou zkoušku imitující skutečné podmínky na střeše Národního divadla před požárem dne 12. srpna 1881 odpoledne, tj. působení žhnoucího dřevěného uhlí v okapovém žlabu za větru na přiléhající trám, který byl součástí konstrukce střechy.

Modelovou zkoušku provedli dne 23. února 1982 Ing. Ivo Masařík, CSc. a Michal Procházka, prom. chemik z požárně technické laboratoře Městské inspekce požární ochrany NVP, ve spolupráci s RNDr. Zdeňkem Pelzbauerem, CSc., vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, dále s Ing. Viktorem Kovářem, CSc., vedoucím oddělení aerodynamiky nízkých rychlostí Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Letňanech, a se samostatným technikem tohoto ústavu Erikem Bornhorstem.

Vzhledem k potřebě imitovat vítr, který byl dne 12. srpna 1881 odpoledne, byla zkouška provedena ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Praze 9 – Letňanech, kde byl v provozu tunel umožňující tento druh modelování. Průběh zkoušky je podrobně a čtivě vylíčen v knize Miroslava Ivanova, která vyšla v roce 1983. Vyhodnocení modelové zkoušky provedl a výsledný protokol zpracoval Ing. Masařík, CSc. Tento protokol je zde citován:

Cíl zkoušky:

Ověřit možnost vznícení dřeva v důsledku kontaktu se stěnou měděného okapového žlabu, zahřátého žhnoucím dřevěným uhlím za podmínek příznivějších pro vznícení, než byly podmínky na střeše ND před požárem dne 12. 8. 1881 odpoledne.

Popis zkušebního modelu:

Pro účely zkoušky byl vyroben model skládající se z okapového žlabu a dřevěné desky (viz foto v příloze knihy). Žlab byl zhotoven přesně podle původní technické dokumentace arch J. Zítka. Funkční měděná část žlabu z plechu o délce 500 mm a tloušťce 0,63 mm byla k simulaci aerodynamických poměrů prodloužena stejně provedeným žlabem z železného plechu o tloušťce 1 mm na celkovou délku 1000 mm.

Ze stejných důvodů byl žlab uzavřen bočními přepážkami a opatřen dílci ze železného plechu imitujícími vliv střechy. K boční stěně žlabu byla podélně těsně připojena deska o rozměrech 220 mm x 1000 mm a tloušťce 30 mm z nehoblovaného smrkového dřeva. Do této desky byly zezadu ve středové ose měděné části žlabu vyvrtány dva otvory pro umístění termočlánků nad sebou ve vzdálenosti 25 mm a 50 mm od vnitřního dna žlabu.

Podmínky experimentů:

Zkušební model byl umístěn do měřicího prostoru Eiffelova otevřeného tunelu o průměru 1,8 m žlabem proti směru vzdušného toku. Celý model byl natočen podle vertikální osy tak, že podélná osa žlabu svírala se směrem vzdušného toku v tunelu úhel 65 0, čímž byla simulována poloha žlabu na jižním okraji střechy Národního divadla a jihozápadní vítr.

Při zkoušce byly použity kousky dřevěného uhlí do velikosti asi 50 mm. Dřevěné uhlí o hmotnosti 440 g odpovídající udávaným třem hrstím bylo umístěno na zvláštním plechu a pomocí benzinové letovací lampy za současného působení vzduchu bylo přivedeno k intenzivnímu žhnutí. Takto připravené dřevěné uhlí bylo bez prodlevy nasypáno do středu měděného žlabu v místech zavedení termočlánků při předem určené konstantní rychlosti vzdušného toku.

K měření teplot v průběhu pokusů byly použity termočlánky PtRh-Pt o průměru 0,5 mm zapojené na vícebodový zapisovač typu Motorkompensator MKV/T 6. Termočlánky byly uloženy ve zmíněných otvorech dřevěné desky tak, že jejich horké spoje se dotýkaly zadní stěny žlabu, která bočně přiléhala k dřevěné desce.

Byly provedeny dva pokusy, jednak při rychlosti vzdušného toku 3,5 m/s, jednak při rychlosti 8,5 m/s. Doba trvání pokusu při voleném vzdušném toku byla 30 minut. Teplota vzdušného toku byla v obou případech 15 °C.

Vyhodnocení pokusů:

Byly získány časové záznamy obou měřených teplot v průběhu pokusů. Vyšší teploty byly naměřeny termočlánkem umístěným ve vzdálenosti 50 mm od vnitřního dna žlabu, a z tohoto záznamu byly sestrojeny grafické závislosti teploty na čase v průběhu obou pokusů.

Z časových závislostí teploty vyplynulo, že maximální teplota na vnější stěně žlabu přiléhající k dřevěné desce dosáhla v průběhu prvního pokusu hodnoty 95 °C za 18 minut, v průběhu druhého pokusu hodnoty 150 °C za 9 minut.

Z časových závislostí teploty byl současně zřejmý výrazný vliv rychlosti vzdušného toku na průběh teplotních změn – při rychlosti větrného toku 8,5 m/s došlo k podstatně rychlejšímu růstu teploty, zatímco při rychlosti větrného toku 3,5 m/s byl růst teplot pozvolný.

Tyto skutečnosti jsou též v souladu s rychlostí odhořívání dřevěného uhlí, hodnocenou vizuálně v průběhu a vážením po ukončení pokusů (hmotnostní úbytek po hoření v průběhu druhého pokusu činil 82 %). Po ukončení zkoušky byl model rozebrán a byl hodnocen vzhled povrchu dřevěné desky v místě největšího tepelného namáhání. Na tomto místě nedošlo k žádným změnám, které by svědčily o počínajícím rozkladu dřeva.

Závěr modelové zkoušky:

Nejnižší hodnoty charakteristik vznětlivosti dřeva stanovené v laboratorních podmínkách se pohybují v širokém rozmezí 220–390 °C. Hodnoty závisejí na druhu a formě dřeva, na druhu zkušební metody, podmínkách tepelného namáhání vzorku a na dalších faktorech.

V některých případech jsou mezi charakteristiky vznětlivosti dřeva zahrnovány i teploty počátku exotermických reakcí (tj. chemických dějů probíhajících s uvolňováním tepla). V praxi může docházet k méně či více podstatnému snížení těchto hodnot a charakteristik vznětlivosti v závislosti na podmínkách tepelného namáhání a zejména v závislosti na době působení zdroje tepla.

Minimální teplotní hranice počátku exotermických reakcí s možností vzniku procesu žhnutí udávaná na základě praktických a teoretických poznatků a výsledků měření je přibližně 200 °C, pouze pro případy dlouhodobého namáhání dřeva (desítky hodin), většinou v nekompaktní formě (např. pilin), je v oblasti teplot 100 až 200 °C. V každém případě však vzniku exotermických reakcí vedoucích ke žhnutí předchází rozklad dřeva, projevující se změnou vzhledu dřeva.

Při modelové zkoušce nedošlo po 30 minutách k zahájení rozkladu dřeva provázeného změnou vzhledu dřeva a nebyly tedy splněny podmínky pro vznik exotermických reakcí. Vzhledem k záměrně zvoleným extrémním podmínkám při modelové zkoušce je možnost vytvoření příznivějších podmínek pro exotermický rozklad dřeva ve skutečném konkrétním případě nepravděpodobná.

Při dodatečně provedeném pokusu v laboratoři podle metody ČSN 64 0149 se ukázalo, že zahříváním stejného vzorku dřeva při 150 °C nedošlo ke vzniku exotermických reakcí ani po 10 hodinách tepelného namáhání.

Na základě výše uvedených zjištění není tedy možnost vznícení dřeva v důsledku kontaktu se stěnou měděného žlabu provedeného dle nákresu arch. J. Zítka a zahřátého žhnoucím dřevěným uhlím za podmínek ze dne 12. srpna 1881 reálná.

Závěr expertizy:

Expertiza prokázala, že ke vznícení dřeva nedošlo ani za záměrně zvolených příznivějších podmínek pro vznik hoření při provedení modelové a laboratorní zkoušky ve srovnání s podmínkami ze dne 12. srpna 1881. Tyto podmínky byly stanoveny v zájmu větší objektivity.

Případ požáru Národního divadla v r. 1881 v souvislosti s expertizou zaujal Českou komoru autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT), do jejíž působnosti patří též úkol podporovat odborné vzdělávání a napomáhat šíření odborných informací.

Tato instituce se rozhodla v rámci své plánované ediční činnosti podporovat i druhé vydání knihy Miroslava Ivanova „Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod“ (viz články Ing. Svatopluka Zídka, přednosty oblastní kanceláře ČKAIT Karlovy Vary a viceprezidenta Českého svazu stavebních inženýrů, v časopisu Zprávy ČKAIT, 1999, 2, v časopisu Stavební listy, 1999, 5 a v časopisu Stavební listy, 2000, 3). Vydavatelský záměr se podařil a na jaře t. r. uvedlo nakladatelství Academia knihu do distribuce.

Součástí druhého vydání knihy je i doplňující komentář k expertize příčiny vzniku požáru Národního divadla v r. 1881 a k současným požárně bezpečnostním opatřením v areálu Národního divadla. V tomto komentáři se po sedmnácti letech od prvního vydání knihy uvádí:

Požár Národního divadla tedy nemohl vzniknout způsobem, který tehdejší soud ve svém usnesení ze dne 22. října 1881 označil jako příčinu požáru zaviněného nedbalostním jednáním obou řemeslníků, spočívajícím v odložení zcela neuhašeného žhnoucího dřevěného uhlí do okapového žlabu na střeše divadla.

Výsledky expertizy korespondují i s teoretickými a praktickými poznatky o chování dřeva při působení zdrojů tepla. Hoření dřeva se projevuje plamenem a (nebo) žhnutím. Ke vzniku hoření dřeva žhnutím, tj. k bezplamennému hoření, dochází při působení zdrojů tepla s nižší energií (horké plyny, tělesa s horkým povrchem), zatímco ke vzniku hoření dřeva plamenem je obvykle zapotřebí zdroj tepla s vyšší energií, např. otevřený plamen.

V případě řemeslníků na střeše Národního divadla se jednalo o zdroj tepla typický pro vznik hoření dřeva žhnutím a tento proces se vyznačuje podstatně menší rychlostí šíření než hoření plamenem, a to ještě za předpokladu, že nedochází ke ztrátám tepla, které se při žhnutí vyvíjí, do okolí.

Je proto těžko si představit, že by se případný proces žhnutí dřeva rychle rozšířil a přešel dokonce do hoření plamenem během časového intervalu mezi odložením zcela neuhašeného žhnoucího dřevěného uhlí do okapového žlabu a zpozorováním kouře nad střechou divadla.

Provedená expertiza zvýšila pravděpodobnost verze úmyslného založení, přesto však tuto verzi nelze považovat za zcela prokazatelnou. Chybějí přímé důkazy a usvědčení případných osob, které se mohly na založení požáru podílet, je již nemožné. Záslužné je však to, že se pomocí expertizy podařilo vyvrátit obvinění vznesené tehdejším soudem na oba řemeslníky Jenische a Ziniburga.

Komentář obsahuje i informaci o současných požárně bezpečnostních opatřeních realizovaných a udržovaných v celém areálu Národního divadla. Zařazení této části bylo umožněno díky pochopení a vstřícnosti vedoucího odboru požární ochrany Národního divadla Jana Mirovského, který poskytl konzultace a potřebné údaje.

Miroslav Ivanov se druhého vydání své knihy již nedočkal. Zemřel po těžké nemoci na konci r. 1999 a tento příspěvek je i vzpomínkou na spolupráci s touto významnou osobností.

Autor: plk. Ing. Ivo MASAŘÍK, CSc