Není v Česku známější požár, než ten, při kterém 12. srpna 1881 vyhořelo Národní divadlo. Oheň, který se rozhořel na střeše budovy nedbalostí dělníků, zničil prakticky celé divadlo. Dodnes nejsou jasné všechny okolnosti, které vedly k tomu, co bylo před 130 lety nazváno národní katastrofou.

„Každý, a to právem věděti chce, jakým způsobem požár povstal, jak se stalo, že přes to, že v divadle nalézá se za 62 000 zlatých zřízený vodovod, že divadlo u samé řeky, že máme v Praze dobře vycvičený sbor a kolem Prahy asi tucet dobrovolných sborů hasičských, s tak úžasnou rychlostí se šířil a tak velkých v následcích svých strašných rozměrů nabyl,“ psaly po požáru Národní listy.

Podle uznávaných výsledků vyšetřování byla bezprostřední příčinnou požáru nedbalost klempířů, kteří na střeše budovy připevňovali hromosvod a při svém odchodu vysypali žhavé uhlíky z klempířských kamínek do okapového žlabu.

Národní listy informovaly o ohni 14. srpna a přinesly svědectví sochaře Bohuslava Schnircha, autora trojspřeží, které se dodnes na Národním divadle nachází. Schnirch byl jedním z mála, kdo se dostal do budovy poté, co se nad ní objevil kouř. Spolu s ním portýr vpustil ještě stavitele Kusého.

„Pan Šnirch vnikl nejdříve do sálu malířského, jenž nalézal se pod samou střechou. Až na trochu dýmu nebylo v místnosti této ničehoš, co by nasvědčovalo tomu, že by nebezpečí z této strany hrozilo. „Bude to těsně pod střechou,“ zvolal pan Kusý a jal se rozvinovati hadici v malířském sále uloženou. Vyvlékli hadici po točitých schodech až k otvoru ve střeše na blízku něhož kouř vystupoval. Místo to nalézalo se zrovna pod bání na jižní straně divadla,“ uvedly Národní listy.

Pánové Schnirch a Kusý nalezli pod střechou i hasiče, který byl v budově zaměstnán. Místo aby přivolal pomoc, „ztratil hlavu a sám chtěl neštěstí odvrátiti“. O jeho kvalitách se sochař Schnirch nevyjadřuje nijak lichotivě. „Hasič neuměl však ani otevříti okénko. Rozrazil jej následkem toho sekyrou,“ napsaly Národní listy.

Trojici se nakonec podařilo vytáhnout hadici až na doutnající střechu, ale v tu chvíli přišli o zdroj vody. „Tím byl osud divadla rozhodnut. Inženýr pan Zelený vypustil vodu v nádržce, z níž čerpána na jeviště a tím byla veškerá hasičská práce na střeše, která pořád ještě a to jen na malém prostoru doutnala, učiněna nemožnou,“ stojí v dobových novinách.

Vzápětí se i na střeše objevily plameny, původní přístupovou cestu odřízl kouř. Muži se zachránili tím, že střechu dobrodružně opustili po hromosvodu. To už ale požár notně zesílil.

„Slyšeli jsme onen zdrcující rachot, který se rozléhal, když obrovské těleso železného přístřeší se řítilo, když stropy se bořily a vnitřek krásné a nákladné budovy našeho znovuzrození měnil se v děsnou zříceninu, viděli jsme na vlastní oči pláč a nářek tisícův,“ napsaly České noviny.

Podle jejich popisu celé jeviště a hlediště vyhořelo. Některé okolní místnosti zůstaly stát, ale nebylo jisté, zda nebudou muset být také strženy.

Současní hasiči odráží dobovou kritiku kolegů

Ihned po požáru se objevily jak zprávy o tom, že to byla sabotáž, tak kritika hasičů. Ti měli přijet pozdě, měli krátké hadice a nebo nepoužili nově zakoupenou stříkačku.

„Sbor byl alarmován hlásiči zavedenými v Praze roku 1879 a které pracovaly na principu Morseova telegrafu. Tento systém vydržel až do roku 1971. Byly použity automaty v Národním divadle, Spořitelně české (budova dnešní Akademie věd na Národní třídě), na rohu ulic Mikulandské a Ostrovní a na policejním ředitelství v dnešní ulici Karoliny Světlé, tehdejší Poštovské ulici,“ uvedli ve své práci ke 150. výročí založení pražského hasičského sboru v roce 2002 Milan Krchov a Pavel Rubeš.

Problém byl ale v tom, že signály byly vyslány téměř současně, a v centrále tak nebylo možné text rozluštit. Hasiči tak vyjeli až na opakovaný signál z policejního ředitelství. Vyrazili ale s jednou stříkačkou a jedním vozem, celkem tedy osm mužů.

Současní hasiči také brání své kolegy ohledně krátkých hadic. Stříkačky stály až poblíž mostu na Žofínský ostrov proto, že je tam blíže k hladině řeky a tehdejší zařízení tak mohla lépe nasávat vodu. Novou parní stříkačku od anglické firmy A. W. Stonepak pak hasičský sbor ještě nepřevzal, a nemohl ji tak použít.

„Díky hasičům a všem ostatním se podařilo zachránit mnohé další věci, například některá Hynaisova plátna z Královské lóže, část vybavení hereckých šaten a dekorace. Co je však smutné, je to, že se po této tragedii veškerá vina dávala hasičům,“ připomínají autoři výroční práce z roku 2002.

V současnosti by podle hasičů podobný požár neměl tak tragické následky. V Národním divadle jsou požární hlásiče a automatické hasící systémy.

„V okamžiku vyhlášení poplachu jsme tam do tří minut, a zásah by proběhl úplně jinak. Rozhodně bychom ho nenechali shořet,“ řekla mluvčí pražských hasičů Pavlína Adamcová.