Miroslav Ivanov napsal již dříve několik knih, v nichž se snažil objasnit některá nejasná místa naší dávné i nedávné historie. Dělal to rutinovaně, literárně obratně, atraktivně, a tak si získal řadu příznivců v širokých čtenářských kruzích. Nejzdařilejší a nejprůkaznější části jeho prací se blíží literatuře faktu. Přistupme však k Ivanovově poslední knize Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod, kterou vydalo nakladatelství Panorama.

Už název napovídá, ač asi autorovi půjde. Jak divadlo shořelo, proč a kdo to zavinil? Nešlo tomu zabránit? Je pravdou to, co se o tom psalo a dodnes píše? Byla to opravdu jen neopatrnost řemeslníků, shoda mnoha nepříznivých náhod, či něco horšího? Takové a mnohé další otázky si před více než sto lety pochopitelně kladla i hluboce zarmoucená česká veřejnost. Ale nebyl by to Ivanov, aby nepřekvapil: Ne, ne, pozor! Na základě mých srovnání, výzkumů a hypotéz vše nasvědčuje tomu, že požár ND byl založen.

Autor sám uvádí, že zvěsti a fámy o založení se vyskytly ihned po požáru. Ovšem byly to jen zvěsti, které se nikdy nepodařilo seriózně doložit. Proto s nimi nepracovali dokonce ani češti nacionální politikové, ani novináři, a později samozřejmě ani historikové. Skutečné argumenty tu totiž nejsou a budit nacionální emoce (M. lvanav mluví mj. o tzv. buršácích) ve věci u nás citlivé a s blížícím se 100. výročím ND silně zaktualizované je proto postup více než problematický.

Z čeho tedy autor knihy vlastně vychází? Především z novinových zpráv, článků a z některých dalších svědectví, kterých bylo po požáru nesmírné množství. Druhým okruhem jeho domněnek, podezření a hypotéz je způsob vyšetřování a soudní přelíčení, které proběhlo ve věci požáru ND. První podezřelou okolností už je pro autora příliš dlouho trvající pohřeb sebevraha, nadhasiče Čeňka Diviše, jehož se zúčastnilo mnoho jeho kolegů, kteří pak téhož osudného dne 12. 8. 1881 nebyli včas k dispozici. Podle Ivanova by se i takováto situace dala při založení požáru využít. Nadto se zjistilo, že 12. 8. se také konala zkouška nové parní stříkačky, která pak zůstala zčásti rozebrána, že byla porucha na pražském vodovodu, že byl nízký tlak vody, že se ztratily klíče k vodovodním kohoutkům, že byly příliš utažené ventily, že vzhledem k práci na jevišti nešlo spustit protipožární oponu, že byly zuráženy vodovodní hydranty, že byly v ND uzavřeny okenice a spousta dalších podezřelých okolností. Ivanov toho uvádí tolik, že kdyby jen třetina měla být vzata žháři v úvahu, muselo by se jednat o široce založené spiknutí moderní mafiánské rafinovanosti. A jako spiknutí tohoto typu by se nutně dřív nebo později vyzradilo. V době požáru 12. srpna navečer a večer panovala však v souvislosti s hašením v divadle velká dezorganizace, nepořádky všeho druhu, prokázalo se hrubé neplnění hasičských povinnosti, prostě vládl obrovitý šlendrián. To připomíná autor velmi plasticky a záslužně. Žháře nezjistil, po stu letech je taková věc prakticky nemožná, ale hrubou nedbalost a lehkomyslnost potvrdil svým řazením fakt dokonale.

Umí si někdo vůbec představit, jaká by se tehdy zvedla novinářská smršť v českém tisku, jak by to zaburácelo v české politice, kdyby bylo možné doložit nějaká vážná podezření? A ono se z toho nestalo nic. Šlo o velmi vážnou záležitost, kde sebelépe míněná patriotická podezření musela stranou. Proto se od nich distancovali všichni odpovědně uvažující novináři a politikové, proto se po této bludné stezce nikdy neubírali již připomenutí historikové (například Šubert, Bartoš, Nejedlý a další). Historie je historie a ne přehlídka sugestivně seřazených hypotéz a senzací.

Přitom atmosféru požárů a stálého hoření vyvolává autor v knize intenzívně a poslouží mu k tomu i takové věci, jako byl třeba oheň v Popovicích, kde jakýsi mlynářský Samota vypálil panu otci mlýn, připomenou se četné požáry na Hradecku, spiritistické seance, kde byl požár ND předpovězen, a případy několika psychicky podivných pyromanů, kteří se sami k založení požáru ND hlásili a podobně. Ale nemůžeme v novinovém článku polemizovat s přečetnými detaily a domněnkami Ivanovovy knihy.

Něco však ještě dodat musíme. O problémech ND i o jeho požáru existuje také jiný materiál, psaný z jiných pozic, než jaký, používá Ivanov a běžná dřívější i dnešní upřímně patrioticky orientovaná historiografie. Jsou to například dva články ze sociálně demokratické Budoucnosti (Svátek národa českého, 27. 7. 1881; Národní divadlo vyhořelo, 24. 8. 1881), které jsou sice nepodepsány, ale ví se, že je napsal Ladislav Zápotocký. V prvním článku upozorňuje L. Zápotocký, že dělnictvo a prostý lid, který při sbírkách projevil tolik obětavosti, nemůže stále slepě věřit národním buržoazním vůdcům, kteří lid zklamali mnohokrát, a to i »vzhledem k velkolepé budově divadla Národního na březích stříbropěnné Vltavy«. V dalším článku uveřejněném dvanáct dní po požáru L. Zápotocký upřímně lituje, »že Národní divadlo, tato budova, která svědčila o obětavosti chudého lidu českého, lehla popelem. Bylo to skutečně ohromnou ranou, pro ten bodrý, lehkověrný náš lid český, který poslední věnoval, by sobě budovu tuto zbudoval...« Dále L. Zápotocký klade přímou otázku: »Kdo vinen byl požárem tím, kdo činěn má býti zaň zodpovědným?« Odpovídá podrobně a jednoznačně, že to jsou někteří čeští politikové a politikáři, odpovědní za stavbu, kde panovaly nepořádky, a že »že tolika bezpříkladnou nedbalostí, netečností, ne-li něčím horším, divadlo Národní obětí zhoubných plamenů se stalo«. Při zadávání prací pro divadlo »panovalo kmotrovství, strýčkování a protekce … rozhodovaly ohledy čistě osobní« a byl tu prostě takový nepořádek, »že v budově divadelní již dvakráte byl vypukl požár, který ovšem byl uhašen, že dále kdysi zbořila se klenba, která nákladem 2000 zl. znovu musela býti vystavěna ... prostředky hasičské byly v největším nepořádku atd. atd. …« Byla to slova upřímná, v době obecného národního otřesu snad ne příliš taktická, ale pravdivá. (Právem se dá předpokládat, že také tato stanoviska urychlila ve stejném roce Zápotockého zatčení, tříleté vězněni a pozdější vypovězení z Prahy.) Politickou demagogií nezasažené stanovisko zaujímal v tomto případě samozřejmě také Jan Neruda. V Národních listech 28. 8. 1881 píše: »ze spáleniště vyvstává dosud puch - my pak musíme se sklopenou hlavou říci: Vlastní byla chyba naše! Chyba založená v české povaze, v naší lehkomyslnosti, zázračné nedbalosti.« Tuto, odbočku z obvykle užívaného historického materiálu jsem udělal jen proto, abych ukázal, že se nezbytnost studovat v případě ND i jeho požáru také skutečnosti sociální a třídní a nejen souvislosti nacionální.

Jan Neruda

V závěru knihy se Ivanov rozhodl pro efektní vědeckou expertizu, která měla prokázat, že dřevo se nevznítí od rozpáleného měděného okapového žlabu, do jakého ti dva zámečníci od německé firmy Deckert a Homolka nasypali, dle vlastní výpovědi, zbývající dřevěné uhlí. Že zkouška ve výzkumném ústavu byla provedena odborně, nelze pochybovat. Přesto však nedokázala nic víc, než že prkno nechytí od měděného plechu rozpáleného na 150 stupňů Celsia. Zůstává zde totiž nadále množství možností, jak mohla střecha ND chytit a způsobit požár. Stačilo, aby ti dva zámečníci při výslechu u soudu nemluvili zcela pravdu, aby nebyli tak opatrní při práci s hořícím dřevěným uhlím, a hořet mohlo začít na desítky jiných způsobů, zvláště když kromě nich se pracovalo týž den s otevřeným ohněm v divadle ještě nejméně na dvou až třech dalších místech (v podkroví Prozatímního divadla, na II. galérii ND a snad ještě jednou na střeše - to vše uvádí sám Ivanov). Pro vznik požáru z nedbalosti tedy podmínky téměř ideální. Jenže nebyl by to detektivně uvažující autor, aby si nepoložil i teď velmi nevěcnou a absurdní otázku o dělnících české firmy F. Suda a sp., kteří pracovali v ND na II. galérii: »Kdyby tyto dva zaměstnance někdo podplatil a oni slíbili, že způsobí požár…« (str. 121). Prostě autor podezírá kdy chce, jak chce, co chce, koho chce.

Úplně nakonec ještě autorovo velké teatrální gesto. Vzhledem k tomu, že při expertize dřevo od rozpáleného žlabu nechytlo, dává Miroslav Ivanov obvodnímu prokurátorovi v Praze 1 písemný podnět, aby »v zájmu dějinné spravedlnosti podal sám návrh na obnovu řízení ve prospěch odsouzených zámečníků Emila Jenische a Václava Ziniburga«. (To jsou ti dva od německé firmy Deckert a Homolka a každý z nich dostal týden vězení se dvěma posty.)

A to je všechno!

Vladimír Procházka

P.S. Vlastně úplně všechno to není. Na počátku Ivanovovy knihy je mezi odbornými lektory uvedeno také mé jméno, což vyvolává dojem, že jsem ji doporučil k vydání. Ne, nedoporučil.