Benedikt Ried v pozdně gotické architektuře

Benedikt Ried v pozdně gotické architektuře severozápadních Čech – Louny
Lenka Bařicová

1. Benedikt Ried

Osobnosti Benedikta Rieda byla v průběhu věků věnována značná pozornost. V 80. letech 16. století se stává osobnost Benedikta Rieda objektem zájmu, především soudobých historiků. Prvními záznamy jsou zmínky v kronikách, které nacházíme v historických kalendářích Prokopa Lupáče¹, Daniela Adama Pražského a Daniela Adama z Veleslavína, záznamy jsou omezené na den úmrtí a připojují stručný výčet děl v Praze, kostel Kutné Hoře a Lounech, k nimiž se v této době připisuje i královská oratoř ve svatovítské katedrále. K tomuto chybnému údaji se připojily další nepřesnosti a to co do určení národnosti Benedikta Rieda. Kalendář Veleslavínův uvádí², mistra Benedikta jako Čecha. Historické kalendáře byly dlouhou dobou jedinými publikacemi, jež se o tomuto architektu věnovaly.

Až Bohuslav Balbín³ zabývající se historickým studiem, připomněl jméno královského stavitele. Ve své práci Miscellanea historica regni Bohemiae se zabývá kostelem sv. Mikuláše v Lounech, kde nejvíce obdivoval klenbu a okna, poznamenává, že je dílem stavitele Beneše, který v roce 1502 dokončil palác krále Vladislava, aby se pak navrátil do vlasti Loun, kde jako osmdesátiletý zemřel kde byl pochován v kostele, jenž sám postavil. Kromě toho Balbín zmiňuje jako další Rejtovu práci královskou oratoř s visutým svorníkem v katedrále sv. Víta v Praze. Tyto informace se opakovaly v literatuře dlouho do 19. století. Tím se z Benedikta Rieda na dlouhý čas stal Beneš z Loun. Pod tímto jménem se s ním můžeme setkat u Balbínových následovníků, kteří jen s malými odlišnostmi obměňovali Balbínovy údaje. Tento barokní zájem nalezl, díky literárním upozorněním, ohlas v díle Benedikta Rieda inspirační zdroj, který vyvrcholil v díle Giovaniho Santiniho, který přejal některé typické rysy pozdně gotické architektury jakým je halový prostor a především kroužená klenba. Santiniho kladrubské hvězdice, jak ukázal již Zdeněk Wirth⁴, byly inspirovány krouženými klenbami v kostele sv. Barbory v Kutné Hoře a klenba v Želivě byla inspirována Vladislavským sálem.

Literatura 19. století ve své první polovině se stále opírala o již známé poznatky z literatury Bohuslava Balbína. Teprve až v 50. letech v prvních ročnících nejstaršího odborného časopisu v Památkách archeologických a místopisných, začaly vycházet studie, jenž měly populárně seznamovat veřejnost s historií a důležitostí uměleckých památek. Studie Jana Erazima Wocela o chrámu sv. Barbory z roku 1859 5 a Karla Vladislava Zapa 6 o kostele v Lounech. Oba články připomínají život Benedikta Rieda a popis těchto staveb. K. V. Zap při zpracování své studie přehlédl listinu z roku 1489, otištěnou v roce 1860 Františkem Palackým 7, která se zmiňuje o Riedově činnosti již od 80. let 15. století a osvětlovala jeho postavení ke královské huti a vůči ostatním kamenickým cechům. Novým přístupem článků v časopise Památky archeologické byly půdorysy a srovnání klenebních obrazců s klenbou Vladislavského sálu. K. V. Zap připsal ještě nesprávně řadu dalších prací a jen okrajově se zmiňuje o prvcích renesančních prvků, do nichž přičetl celé pozdější křídlo sněmovny. V roce 1870 v časopise Zprávy spolku architektů a inženýrů Bernard Grueber věnoval Benediktu Riedovi souhrnný článek, popisuje stavební činnost pro krále Vladislava, který si ho vybral za královského architekta, v té době prý již měl za sebou cesty do Anglie, Ingolstadtu a Mnichova a již dříve v českých zemích působil, v Kutné hoře kde postavil kostel Panny Marie a děkanský kostel ve Vysokém Mýtě. Po ukončení stavebních prací na Pražském hradu pracoval v Kutné hoře a Lounech, za jeho práci však Grueber označil i řadu dalších staveb, a to v Mostě, na Křivoklátě, v Pardubicích a dalších míst. Zatím co renesanční práce z dílny Benedikta Rieda zcela vyloučil na základě poznatku komise, která prohlédla okna Vladislavského sálu a zjistila, že jsou do ostění vložena dodatečně, proto byla i datace vzniku oken posunuta za rok 1541. Tento názor pak Grueber zahrnul i do své knihy o českém středověkém umění 8, která vyšla v roce 1856, tuto informaci převzal také Wilhelm Lübke ve své publikaci o dějinách německé renesance, svou stať doplnil o své další poznatky a vyloučil z Riedova díla sochařskou práci na královské oratoři 9. Do této doby nebyla nijak řešena otázka národnosti Benedikta Rieda a byla brána za samozřejmost národnost česká, díky ustálenému jménu Beneš z Loun. Nikdo z tehdejších autorů nereflektoval smlouvu publikovanou Josefem Emlerem o smlouvě kde Benedikt Ried je zmiňován jako nejvyšší werkmistr hlavní huti na Pražském Hradě, kterého tu poprvé spojil s Benešem z Loun 10. Cornelius Gurlitt v článku o annaberském sjezdu, vydaném roku 1879 v Archivu für der sächsische Geschichte, spojil jednoho z předních účastníků, Benedixe Rueda, s Benešem Lounským, a to aniž by se také zabýval otázkou národnosti. Prvním kdo se snažil s touto otázkou vyrovnat, byl Ewald Wernicke který svým článkem Meister Benesch von Laun, ein Deutscher v Anzeiger für Kunde der deutschen Vorzeit z roku 1881 rozvířil dlouhý národnostní spor. Na samém počátku stály dva dopisy jím nalezené roce 1880, které byly 1516 odeslány zhořeleckou radou „an Benedict von Piesting“ a „an Benedict Ryed von Pyesting“. Na tomto základě popřel Wernicke český původ Beneše z Loun a vyjádřil názor, že jeho pravé jméno bylo Ried a narodil se v rakouském Piestingu dále poukázal na skutečnost, že po smrti krále Vladislava se Ried nezdržoval v Lounech, ale v Praze kam jsou dopisy adresovány. Ve stejném roce doplnil své poznatky další listinou, dobrozdáním Benedikta Rieda, Hanse z Torgau a Hanse Schikedantze z roku 1519 k stavbě annaberského kostela. Na tyto nacionálně vyhrocené stati odpověděl architekt Baum ve Zprávách spolku architektů a inženýrů 1882.

V těchto letech odstartovalo horlivé bádání, které mělo za cíl najít nové důkazy, které by vyvrátily tvrzení E. Wernickeho. Objevily se tím další cenné zprávy, které přispěly k poznání života Benedikta Rieda. Ještě bez národnostního podtextu v Čechách vyšel článek roku 1881 od Jana Josefa Řeháka v kutnohorských 11 příspěvcích , který osvětlil stavbu kostela sv. Barbory v Kutné Hoře a účast Benedikta Rieda v nových v té době ještě neznámých pramenů. Z autorů přímo reagujících na Wernickeho byl Karel Borom. Mádl, který ve své stati přijímá Wernickeho spojení Beneše z Loun a Benedikta Rieda jako ukvapené, článek se především zabýval českou renesancí, která se projevila poprvé v ostění oken Vladislavského sálu z roku 1493, za autora určil neznámého člena Riedovy huti. Nejrozsáhlejší stať vyšla v roce 1889, ediční činností se zabýval K. Köpl v Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen, který byl k Wernickemu tvrzení velice skeptický a uveřejnil důležité prameny, kterým byl dopis knížete Karla Minsterberského, týkající se Rejtovy stavby ve Frankenštejně dále dopis Ferdinanda z roku 1534 a dopis Wohlmutův, z něhož vysvítalo, že Riedovi byl udělen šlechtický predikát. Články v Památkách archeologických přinesly zprávy o potomstvu Benedikta Rieda od Zikmunda Wintera 12 a Antonína Rybičky 13, k poznatků o jeho životě přispěli K. B. Mádl 14 a Josef Herain 15 a přinesli podrobné zprávy o jeho největší a nejdůležitější činnosti na stavbě Pražského Hradu od Emanuela Lemingera 16. Otázka národnosti však stále nebyla uspokojivě zodpovězena, celý spor byl vyřešen kompromisem, z něhož vyplývá, že rodina Riedů je původem z Německa a přídomek z Pístova nebo z Piestingu přijal Ried až v Čechách. Tyto informace o osobě Benedikta Rieda byly v dalších desetiletích rozšířeny o monografie od Josefa Braniše o kostelu sv. Barbory v Kutné Hoře 17 a Theodora Antla o sv. Mikuláši v Lounech vydané v roce 1896 v Památkách archeologických 18. Drobnější příspěvky Antonína Podlahy 1901 19 a neznámého autora 1895 20, které byly taktéž uveřejněny v Památkách archeologických. Všechny zmíněné příspěvky přinášely nový materiál.

O celkové zhodnocení Riedova díla a osobnosti, se pokusil Josef Braniš ve svých Dějinách středověkého umění z roku 1893. Hlavní význam Benedikta Rieda viděl v originálních dispozicích a smělých konstrukčních schpností, jejichž původ odvozoval od jihočeských kleneb 14. století a náznaky forem anglické gotiky. Zde Braniš poprvé užil počeštěného jména Rejt a ve své pozdější publikaci Obrazy z dějin jihočeského umění, určil za Riedovo rodiště ves Reyty u Trhových Svinů.

V roce 1896 se Karel Chytil ve sborníku Oesterreichisch ungarische Monarchie in Wort und Bild, zabýval se renesanční částí Riedova díla na pražském hradě a došel k názoru, že jde o volné obměny vzorů, které kameník dobře neznal, do toho okruhu zapojil portál v Ludvíkově křídle a portál v kostele sv. Jiří.

Nové zhodnocení Riedova díla přinesl až na počátku 20. století August Prokop v knize Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschitlicher Beziehung 1904, který stejně jako předchůdci oceňoval konstrukční principy a shodně s Grueberem připisoval školení v Německu, Anglii a dokonce v Itálii, kde se prý seznámil s renesančními formami architektury.

Uměleckohistorickou analýzou se zabýval O. Pollak v Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen des allerhöchsten Kaiserhauses 21 a to renesančními prvky používanými Benediktem Riedem při stavbě pražského paláce. Pochyboval o pravosti letopočtu 1493 na severním okně Vladislavského sálu, při slohovém srovnání se stavbou královského letohrádku dospěl k názoru, že nemohly vzniknout po roce 1541, datoval tyto okna do let kolem 1520. Datování odůvodňoval tím, že byla předlohou k dalším pražským stavbám z doby kolem roku 1526, za jejich autory považoval kameníky z Riedovy huti, kteří pracovali podle předem daných vzorníků.

Po první světové válce, bylo zpřístupněno studium Pražského Hradu sice pouze hradnímu staviteli Karlu Fialovi 22, přineslo ovšem ověření pravosti nápisu a letopočtu 1493 na severním průčelí Vladislavského sálu, o němž podal zprávu Karel Chytil v roce 1925 v Ročence Kruhu pro pěstování dějin umění, kde shrnul již známé renesanční památky známé z období působnosti Benedikta Rieda. Otázka, zda je můžeme považovat za přímou práci Benedikta Rieda, zde přímo neurčil. Přehled literatury, týkají se tohoto problému, vyšel v Památkách archeologických roku 1927, a měl retrospektivní ráz 23.

Poznatky tehdy známé nepřekročily knihy J. Neuwirtha 24 ani souhrnný Dějepis umění od Antonína Matějíčka 25, který svou obsáhlostí ani nedovoloval podrobnou studii jednotlivých uměleckých osobností. Nový pohled přinesl Vojtěch Birnbaum 26 v článku o vrcholné gotice 1928 a stať v Dějepisu umění z roku 1931 27. V studii určil V. Birnbaum nepochybná díla Benedikta Rieda, jako jsou Vladislavský sál, oratoř v katedrále sv. Víta, kostel sv. Barbory v Kutné Hoře a kostel sv. Mikuláše v Lounech, poprvé upozornil na výtvarný smysl kroužených kleneb ve vnitřních prostorech, kde detaily nejsou podřízeny celkovému působení prostoru. Monumentalitu a pojem dovršení pozdně gotického vývoje V. Birnbaum vyzvedl v článku z roku 1934, který věnoval Vladislavskému sálu. V tomto článku bylo Riedovo dílo rámcově zasazeno do souvislého vývoje středověké architektury. Riedovu klenební techniku označuje za nový druh, valenou ozdobenou a nesenou žebry, tuto klenbu přejímá ze staveb Norimberských. Všímá si jiných než gotických prvků u oratoria v katedrále sv. Víta a ve Vladislavském sále.

Další články, které se snažily o vysvětlení spojitosti s okolním uměním konce 15. století a začátku 16. Století zpracovával Emanuel Poche. E. Poche v článku z roku 1934, uveřejněném v Umění 28, zasadil tvorbu Benedikta Rieda do vztahu s uměním českých mistrů, kteří v době husitských válek odešli do Rakouska. V časopise Československá vlastivěda upozornil na souvislost českých renesančních oken se středoitalskými vzory, které je třeba hledat v urbinském a florentském
okruhu staveb.

V ročence Kruhu pro pěstování dějin umění v roce 1934 zveřejnil Václav Mencl studii o významu Benedikta Rieda v procesu vzniku kroužených kleneb v Podunajské oblasti 29. Otázka národnosti byla znovu oživena za okupace ze strany německých badatelů. Götz Fehr který se v roce 1944 v článku v časopise Böhmen und Mähren snažil dokázat vztah k Bavorsku a za architektovo rodiště určil Landshut. Své tvrzení podkládal listinami z 2. poloviny 15. století, nalezené v místním archívu, kde nalezl rodinu Riedů. Na toto tvrzení reagoval Václav Mencl, který upozorňoval na umělecké školení širšího oblastního rozsahu pozdní gotiky podunajské. Na německou nacionalisticky laděnou literaturu reagoval svou prací Emil Edgar 30, ve své publikaci zhodnocuje českou středověkou architekturu s návazností na tehdejší nejnovější poznatky a to hlavně v dílech Petra Parléře a Benedikta Rieda. Knihu v úvodu zdůvodňuje „kniha byla napsána proti popírání českosti umění, českého původu. Proti profesoru na pražské Akademii výtvarných umění Bernardu Grueberovi, že všechna vzdělanost stavebně umělecká přišla z německé milosti…“ 31. Při zhodnocení díla Benedikta Rieda, věnuje značnou část, slezskému zámku Frankenštejnu, kdy vnímá fakt nezájmu německé literatury, kde nebyla vymezena umělecká ani slohově vývojová hodnota zámku pro umění říšskoněmecké a „pramálo toho ví o Slezsku a nemá ani potuchy o zámku Frankenštejn.“

V roce 1958 vydal Karl-Heinz Clasen svou první soubornou práci 32, která se zabývá vznikem základních klenebních forem pozdní gotiky, jejich dalším vývojem a rozšíření. Určuje původ a následný vývoj kroužené klenby do rakouského prostředí, z důvodů značného rozšíření tohoto typu sklenutí v této oblasti. Vyzdvihuje dílo Benedikta Rieda jako vrchol kroužených kleneb a především Jakuba Heilmanna ze Sweinfurtu z okruhu jeho žáků. Recenzi k této monografii napsala Jiřina Hořejší 33.

Götz Ferh v roce 1961 vydal monografii o Benediktu Riedovi 34, vychází z autorovy disertační práce, kterou začal v roce 1941 v semináři profesora K. M. Swobody. Práce je rozdělena do dvou od sebe odlišných celků, první je věnována životu, dílu a zhodnocení činnosti architekta Benedikta Rieda, druhá podává přehled vývoje pozdně gotické architektury v širší oblasti podunají. Vývoj pozdně gotické klenby je podán z hlediska předpokladů technických i stylových, od Petra Parléře až
po předchůdce Rieda H. Stetthaimra, Štěpána Krumenauera a Hanse Puchsbauma. Hlavní statí je zhodnocení díla Benedikta Rieda, začíná charakteristikou doby a umění kolem roku 1500, opakuje známé poznatky o začátku stavební činnosti na Pražském Hradě, Fehr předpokládá, že architekta zběhlého v tomto architektonickém umu požádal svého švagra vévodu Jiřího Bohatého z Landshutu 35. Fehr udává rodiště do města Riedu ležícího v Innviertlu v dolnobavorském knížectví. Ve své starší práci upozornil na vévodského posla Petra Rieda, kterého považuje na otce Benedikta Rieda. Své tvrzení podkládá o prameny, ukazující příbuzenské propojení Petra Rieda a kamenickými mitry, Ulrichem Isereckerem a Michalem Semmlerem. Stavbu Vladislavského sálu klade do let po 1490 a srovnává její klenební obrazec s klenbami z oblasti Dunaje a Innu. Předpokládá, že po dokončení byl králem Vladislavem povolán do Budapešti, odkud si přivezl skici k renesančním detailům, ale i některé mistry, kteří poté pracovali na Pražském Hradě. Renesanční detaily považuje za součást původní Riedovy koncepce a odmítá starší názory, které je kladly do pozdějších let. Samostatná kapitola je věnována Ludvíkově křídle, srovnává je se stavbami Bakoczyho kaple a nálezy z portikové vily v Nyéku. Dalším Fehroým zájmem byly práce prováděna pro Kutnou Horu, Louny a přední českou šlechtu. Při stavbě kostela sv. Barbory zmiňuje oba Riedovi parléře Hanse a Jakuba, kterého spojuje s Jakubem Heilmanem ze Schwenfurtu. Stavbu kostela klade do stejné časové vrstvy jako Vladislavský sál. Před zhodnocením a popisem stavby kostela v Lounech vložil autor část o příčinách a výsledcích annaberského sjezdu. Předpokládá, že kostel v Lounech projektoval Ried a že jde o stavbu mistrova stáří, které vidí v ustrnutí klenebního obrazce a absence dynamického pohybu. Připomíná tvar jižního baldachýnového portálu, jako přímý odkaz na landshutské vzory. Důraz Fehr klade na práce realizované pro šlechtické objednavatele, přičemž je přesvědčen, že jejich počet se může ještě rozšířit. Vypočítává práce, úpravu královského hradu Křivoklátu, opevnění hradu Švihova, Rábí a stavby paláců v Blatné a Frankenštejně. Rozsah Riedova díla považuje za neuzavřený a nejsou zcela vyčerpány možnosti dalších objevů v okruhu měst a feudálních pánů. Pokládá otázky k dalšímu zhodnocení, první z nich je účast Rieda na stavbě farního kostela v Českých Budějovicích a to na základě původní stanové střechy 36. Možnosti vidí i v zhodnocení stavebních prací pro Viléma z Pernštejna a jeho huť, kde přepokládá školení v Budíně. Za jejich práci považuje Tovačov, Pardubice, Brandýs nad Labem a Kunětickou Horu. Upozorňuje na možnost stejné totožnosti parléře Pavla s Pavlem z Pardubic, jemuž přisuzuje stavbu obloučkové atiky na předbraní Zelené brány v Pardubicích, v níž vidí návaznost na Riedovu atiku ze zámku Frankenštejn. Fehr si všímá Riedova vlivu v severozápadních Čechách, Sasku a Lužici. Zabývá se prací Jakuba Heilmana v Mostě a Annabergu, Jakuba Francka, který působil na annabergské stavbě a Wendela Rosskopfa. Autor se domnívá, že Riedův ohlas v severozápadních Čechách a Sasku by si zasluhoval samostatné studie. Zabývá se dalšími stupněmi pozdně gotických kleneb a to klenbami sklípkovými, které připisuje v této oblasti, účastníkům annabergského sjezdu, Jörgu Schremmlemu a Petru Heilmannovi, který je autorem přestavby chomutovského zámku. Podle Fehra zkušenost se sklípkovými klenbami přinášejí do Čech právě okruh žáků Benedikta Rieda. V sklípkové klenbě vidí dovršení myšlenky uzavření prostoru klenbou, která je již jen hrou světla a stínu. Recenzi této monografie napsala Eva Šamánková 37, která se velmi důsledně snaží odpovědět na všechny nové nebo sporné náměty položené touto knihou. Práce Götze Fehra přináší čtenáři vývody způsobem, že domněnky a historické jistoty spojuje jako rovnocenné členy v jednu syntézu.

K literatuře přímo vztahující se k tématu Benedikta Rieda a severozápadních Čech můžeme zařadit práci Bořivoje Lůžka z roku 1968 38, která si klade za cíl nalézt v písemných fondech relevantní doklad o stavební činnosti Benedikta Rieda na kostele sv. Mikuláše v Lounech. Lůžek zhodnocuje dosavadní bádání jako nepřesné z důvodu neznalostí pramenů a nekritickému přejímání publikovaných zpráv, Danielem Adamem z Veleslavína počínaje a Götzem Fehrem konče 39. Za hlavní pramen Lůžkovi slouží Lounská kniha městských počtů z let 1517 - 1526 40. Z knihy městských účtů předkládá položky vydání za bourání, stavbu, mzdy a údaje o finančních zdrojích, z nichž se stavba financovala. Prameny jsou časově omezeny a jsou rozděleny do několika částí. První část zahrnuje období od 30. 5. 1517 do 19. 5. 1526, druhá část, posledních let dostavby od 3. 4. 1540 do 30. 6. 1543. Pro období mezi rokem 1527 – 1538 archivní materiál nebyl dochován. Autor sám považuje možnost, že by Lounští na Rieda zapomněli za nemyslitelnou. Tuto práci recenzovala Jiřina Hořejší ve stejném roce vydání studie 41. Rekapituluje známé pohnutky pro tvrzení o účasti Benedikta Rieda na této stavbě 42. Připomíná Lůžkův argument, že mistr Benedikt je v městských účtech zmíněn pouze dvakrát, poprvé v květnu 1519 po druhé v březnu 1524 kdy bylo zaplaceno 36 grošů Alšové za mistra Benedikta. Hořejší přikládá lounský kostel za stavbu odchovanců Benedikta Rieda a vidí v kamenících Pavla a Filipa, kameníky někdejší královské hradní huti. Jako autora na základě Lůžkových dokladů určuje mistra Pavla z Pardubic „kterýž sem z Pardubic přišel a nový kostel dělati smluvil“ 43. Konstatuje, že určení architekta lounského kostela je výstražným poučením historiků umění, aby nespoléhali na publikovaný archivní materiál, který nemusí být vždy úplný a správně interpretován.

Další prací od Jiřiny Hořejší je publikace vydaná v roce 1970 věnovaná Vladislavskému sálu 44. Zhodnocuje stavební pohnutky krále Vladislava, modernizaci hradního opevnění. Přebírá příchod a stavební zkušeností z Burghausenu, vylučovací
metodou kdo jej mohl českému králi doporučit jako první možnost určuje doporučení krále Matyáše Uherského, druhou možností je příbuzný vévoda saský z Míšně a třetí možností je vévoda Jiří Bohatý, německý kníže, švagr českého krále, sídlícím ve městě Landshut. Dále vypočítává stavební práce připisované Benediktu Riedovi na Pražském hradě a jeho působnost řadí do let 1487 - 1511. Opevnění Pražského hradu dokončení 1496, stavba paláce u západní románské věže hradu, Vladislavský sál datuje 1484-1500, rozšíření severního paláce přestavěl starou sněmovnu z doby Karla IV. v polovině 16. století znovu zaklenuta Bonifácem Wolmutem, Jezdecké schody, Ludvíkovo křídlo, východní menší trakt, který byl odstraněn za tereziánské přestavby v 18. století.

V roce 1974 byla vydána kniha Václava Mencla o českých středověkých klenbách 45 Jde o přepracovanou starší studii, zveřejněnou v Ročence kruhu pro pěstování dějiny umění 46. V úvodu knihy charakterizuje stručně složitý a mnohotvárný vývoj klenebního umění od doby helénistické přes středověk, na niž klade hlavní důraz. Z hlavní pasáže klade pozornost na vývoj šestidílných a osmidílných a klenební systémy poparléřovské. V poslední části se zaměřuje na osobnost Benedikta Rieda a jeho následovníků. Recenzi k této tématicky ojedinělé publikaci napsala Jiřina Hořejší 47.

V 80. letech nacházíme dílčí studie, místních archivních periodik jako je například studie od Karla Barného 48. Jeho zájmem je zasadit urbanistický projekt do díla Benedikta Rieda včetně dobových souvislostí. Pozdně gotická výstavba města Pardubic, včetně Přihrádku a zámku, v jeho očích souvisí s celkovou politickou situací v celé zemi. Po odchodu krále Vladislava II. do Budína se mocenská správa přesouvá na nejvyšší šlechtu. Jedním z tohoto stavu je i rod Pernštejnů, jehož rodovým sídlem se staly Pardubice. Vilém z Pernštejna zastává úřad nejvyššího hofmistra království českého, což znamená, že svou funkcí byl vázán na Pražský Hrad, který v době jeho funkce přestavován Benediktem Riedem. Ředitelem přestavby Pernštejnských stavebních projektů je nejdříve Hans Pehm a později Ondřej Skalský z Ratiboře. Díky svým architektonickým a fortifikačním schopnostem se z funkce královského architekta musel Benedikt Ried zabývat i zakládání nových měst a jejich opevněním. Sled datací opevněných měst z období života Benedikta Rieda v Čechách a na Moravě, patří nové hradby Loun, kolem roku 1500, opevnění Nového města nad metují, kolem roku 1501, opevnění města Pardubic 1507, Litoměřic, Rokycan a dalších. Z funkce královského architekta, v záležitostech opevnění měst, hradů i zámků, jako zástupce krále, se dá předpokládat, že se na projektech buď podílel, nebo jej můžeme jemu přičíst. Sypaný val kolem celého města i zámku je charakteristickým projevem Benedikta Rieda a jeho opevňovací techniky. Ředitelem stavby se stává mistr Paul, jeden z Riedových polírů. Měl za úkol vybudovat nový urbanistický celek vybudovaný nákladem jediného fundátora, který jej pak prodává měšťanům nebo přiděluje svým úředníkům. Po druhém požáru, který zničil město roku 1538, zůstalo po této pohromě stát pouze 7 domů. První výstavbu Pardubic datujeme do let od 1507 do roku 1515 a stala se také vzorem pro jednotnou přestavbu Nového Města nad Metují v letech 1529-1534.

Z nejnovějších studií vyniká, sborník prací vydaný v roce 2004 Die Länder der Böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige 49. Sborník předkládá výsledky mezinárodní konference ze září roku 2000 v Kutné Hoře. Jednotlivé studie předkládají umělecké výměny mezi různými oblastmi (Čechy, Morava, Maďarsko, Rakousko, Polsko, Slezsko, Horní Lužice, Sasko), které vykreslují kulturní svět střední Evropy kolem roku 1500. Sborník vydalo Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas při univerzitě v Lipsku. Vydání knihy zároveň zahájilo ediční řadu Studia Jagellonica Lipsiensia, která by měla vydávat vědecké výsledky činnosti tohoto střediska, dosažené v rámci výzkumných projektů věnovaných dějinám, kultuře a umění v zemích střední Evropy za vlády rodu Jagellonců ve 14.–16. století.

Autoři věnující se tématu architektury ve spojení s Benediktem Riedem je Franz Bischoff 50, který zhodnocuje dosavadní poznatky o poznání Benedikta Rieda a základní literaturu. Vypořádává se s monografií od Götze Fehra 51. Kdy v 70. letech
15. století objevuje jméno Petra Rieda, který působil jako posel vévody a jméno Jakuba Rieda, který je uváděn jako mistr při stavbě Štrasburského Münsteru. Vznikla hypotéza, zda by Benedikt nemohl být synem uvedeného Petra a pokud je správný Balbínův údaj, že zemřel jako osmdesátiletý, musel se narodit mezi lety 1451-1454. Uvádí, že je pravděpodobné, že Benedikt Ried strávil před příchodem do Prahy nějaký čas ve službách v Bavorsku. Pro jeho kvalifikaci ve fortifikační architektuře. O jeho působení v Burghausenu se nedochovaly žádné informace o tom, jak dlouho v Burghausenu pracoval či kde jinde mohl získat své zkušenosti. Do Prahy přichází zhruba jako třicetiletý zkušený stavební mistr. Dle Kotrby 52 nepřišel do Prahy sám, ale ve společnosti ostatních stavebních mistrů, mezi kterými byl také jeho bratr Wolfgang, zmíněný v roce 1495 v Praze. Fehr stejně jako většina další literatury uvádí jako datum úmrtí 30. září 1534. Existují vhodné argumenty pro obě dvě data, např. pro dřívější by mohly svědčit poslední zápisy o Benediktu Riedovi, které jsou z roku 1529 nebo počátku let 1530. K 18. září 1529 se dochovala zpráva, že byl Benedikt Ried smrtelně nemocný. Z dopisu Lva z Rožmitálu z 31. března 1531 se dozvídáme, že musí mluvit s Benediktem Riedem v záležitosti stavebních úprav zámku Blatná. Zpráva z 30. listopadu od Ferdinanda I. nás zpravuje, že po nedávno zemřelém kamenickém mistru Benediktu Riedovi nastoupí na jeho místo Bonifác Wohlmut. K uměleckému původu hodností Fehrovu stylovou analýzu kroužené nebo různě stáčené žebrové klenby jako je tomu v kostele sv. Barbory v Kutné Hoře, nebo o přetínavou krouženou žebrovou klenbu, jaké užil na Pražském hradě na Jezdeckém schodišti. Druhý způsob klenutí se váže již k renesančnímu stylu a objeví se např. v Augsburku. Příklady kroužené žebrové klenby s tendencí k dalšímu vývinu se objevují již kolem roku 1446 v huti vídeňského dómu pod vedením Hanse Puchsbauma a v souvislosti s ním také v městském farním kostele ve Steyeru 53. Ornamentálně pojatá kroužená žebra se vyskytují také v Landshutu v souvislosti s Hansem z Burghausenu. Užívání kroužené žebrové klenby a asymetrické umístění žeber a visutých svorníků zřejmě nepochází z Landshutu, ale naučil se jej zřejmě jinde a jeví se spíše jako reakce na umění na umění v Augsburku. Působení Steptahana Krumenauera v Salzachu, které není příliš dobře zdokumentováno. V jeho okruhu jsou známi dva bavorští mistři vycházející z díla Benedikta Rieda. Jedná se o Michaela Sallingera, který se proslavil jako mistr při zaklenutí mnichovského mariánského kostela a Wolfganga Wiesera (Wiesinger). Wieser je spojován s budováním opevnění v Burghausenu, odkud pravděpodobně mohl vyjít i Benedikt Ried. Wieser je pravděpodobným autorem hradní kaple sv. Hedviky z Burghausenu, která byla zbudována mezi lety 1479-1489. Z této práce vyšel roku 1493 při stavbě benediktinského kláštera Nonnberg v Salzburku. Wieser i Ried, kteří by v Burghausenu působili téměř současně, mohli tedy pravděpodobně vyjít ze stejné slohové báze. Fehr předpokládá Riedovo školení v Landshutu, putovní léta strávená v jižním Německu a stavební formy vycházející ze stavitelství v Pasově. Pasovská
huť v 2. polovině 15. století byla určující pro tvorbu jižního Německa, Rakouska a Čech. Vývoj kroužených žebrových kleneb v Pasově lze sledovat např. na klenbách nad emporami v kostele sv. Salvátora v Pasově, vzniklých v letech 1490-1500. Jsou tedy současné s Riedovou tvorbou v Praze. Dlouhá doba mezi uváděným datem narození Benedikta Rieda a jeho první zmínce o působení v Praze vede k mnoha spekulacím o jeho školení a činnosti v této době. Nedomnívá se, že zaklenutí Vladislavského sálu a kostela sv. Barbory v Kutné Hoře bylo pouhým experimentem. Předpokládalo se, že mistr již předtím složil zkoušku ze svého umu a má k dispozici nákresy a plány svých staveb. Jako jedno z raných děl, které by snad bylo možné Benediktu Riedovi připsat, je kostel sv. Kateřiny ve Freistadtu, jehož chór je zaklenut krouženou žebrovou klenbou 54. Prameny vztahující se ke stavbě chóru uvádějí jako jejího autora jakéhosi Matěje Klayndla, který se podílel i na jiných stavbách ve Freistadtu. Tento mistr ale zemřel již v roce 1487. Při požáru města 1507 bylo nutno chór znovu upravit, k čemuž byl povolán Linhart Gattringer, který dříve pracoval pod vedením M. Klayndla. Roku 1515 se uvádí, že práce byly v plném proudu, ale již o rok později 1516 postihl kostel opět požár a vážně jej poškodil. Po roce 1525 se práce na stavbě kostela pozastavily, jelikož nastala finanční nouze. Kostel byl pak barokně upraven. Poukazuje, že datace gotických přestaveb je nepřesná a patrně je chybné i připsání chórové klenby M. Klayndlovi a jejím investorem byl patrně Anton Pilgram. Nová klenba byla pravděpodobně hotova již do roku 1500 a ne až 1515, jak bývá uváděno a to i vzhledem k podobnosti se Špulířskou kaplí v Jindřichově Hradci v jižních Čechách, která vznikla mezi lety 1486-1506. Freistadt byl patrně vzorem pro jihočeskou stavbu. Freistadtská stavba poukazuje na okruh děl Benedikta Rieda. Datace klenby ve Freistadtu je téměř analogická se stavbou kostela ve Chvalšinách a Rožmberku. Dále hodnotí Benedikta Rieda jako renesančního umělce. Spojení kleneb pozdní gotiky s detaily, které se objevují především na ostění dveří a oken. Není kombinace v pozdně gotickém stavitelství neznámá, pozdně gotického klenutí a renesančních detailů se objevuje např. u Fuggerské kaple v Augsburku v kostele sv. Anny. Vidí spojitost mezi osvětlením Vladislavského sálu v koncepci Palazzo Venezia v Římě nebo Palazzo Ducale v Urbinu. Pravděpodobně Riedova recepce neprobíhala přímo na italské půdě. Usuzuje, že kolem roku 1490 následoval do Uher Matyáše Korvína a účastnil se budování rezidence v Budíně, kde se také setkal s italskými umělci. Fehr vidí přímou souvislost mezi pracemi v Uhrách a Praze.

Dalším autorem zabývající se tímto širokým tématem je Arthur Salinger 55 z hlediska vídeňské dómské huti a jejího vlivu na ranou tvorbu Benedikta Rieda. Také se opírá o Fehrovu monografii a pokládá si otázku, nakolik se Benedikt Ried nechal inspirovat dómskou hutí. Dává do souvislosti klenby použité na Pražském Hradě s klenbami v kostele st. Maria am Gestade, dalšími stavbami na které Benedit Ried reagoval je chór Freistadského kostela, na který navázala klenba kostela sv. Borbory v Kutné Hoře. Motiv stáčejících se žeber kolem své osy použitých v Ludvíkově křídle je možné najít v chóru městského kostela v Ybbs v dolním Rakousku. Jak již víme z dob minulých, neznáme-li relevantní písemné prameny, zůstáváme odkázáni na široce pojaté a málo kdy přesvědčivé formálně stylové analýzy, do kterých můžeme zařadit i úvahu Athura Salingera 56.

Dalším příspěvkem k poznání kroužených kleneb v architektonickém kontextu přináší Klara Kaczemarek-Patralska 57 v okruhu žáků Benedikta Rieda a to hlavně u Wendela Roskopfa. Uvádí, že ve Slezsku a Horní Lužici se vynořují kroužené klenby samostatně. Klenba předsálí Gröditzburgu, kterou datuje 1522, a „Rádního sklepu“ v radnici v Boleslaviec, tyto stavby klade do souvislosti s Wendelem Roskopfem a jeho žákem Hansem Lindnerem. Zmiňuje biografické údaje, původ ani rok narození nejsou známy, jsou dochovány údaje o školení v dílně u Benedikta Rieda a je zaznamenán v huti v Annabegu. Klenební techniku Benedikta Rieda a Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu rozšiřuje o vlastní styl. Upozorňuje na souvislosti s klenbami v jižních Čechách a Rakousku. Typickým prvkem toho žáka je reliéfní zpracování floristických motivů.

Tento sborník je recenzován v časopise Umění Milenou Bartlovou 58. Stručně shrnuje nejzásadnější poznatky. K tématu Benedikta Rieda je zajímavé zmínka o zpracovávání tématu toho architekta v monografickém výzkumném projektu Pavla Kaliny, který by měl vyjít v roce 2009. K nové literatuře můžeme zařadit také článek Pavla Kaliny 59 o klenební technice Benedikta Rieda. Kde kriticky hodnotí nejvýznamnější práce pro toto téma. Všímá si popisu gotických kleneb jako čistě estetických objektů nebo jen z technického, stavebního či statického hlediska. Princip této techniky chce deklarovat na nejnáročnějším úkolu, kterým je sklenutí Vladislavského sálu a kostel sv. Barbory v Kutné Hoře. Otázky Riedova původu a určení prvních realizovaných prací na Pražském Hradě plně a úmyslně míjí. V zhodnocení dosavadní literatury si nejvíce všímá prací Václava Mencla 60, kde hodnotí sugestivní popis estetiky Riedových kleneb, ale chybí konstruktivní podstata. Zmiňuje práci Karla-Heinze Clasena 61, který tvoří vývojovou řadu s krouženými žebry. Nejvíce oceňuje rozbory vytvořené Janem Mukem 62, které považuje za vrchol českého bádání o klenbách Benedikta Rieda.

Jméno Benedikta Rieda nacházíme v mnoha variantách, Benedict Ried von Piestng, Benedict von Piesting, Ryed von Pyesting, Benedix Rued nebo Benedikt Rejt. V české umělecko-historické literatuře se nejčastěji setkáváme s poslední jmenovanou variantou. Užití příjmení Ried v této práci navazuje na převládající jméno tohoto tvaru v původních zprávách a dopisech.

Podle kroniky Pavla z Mikšovic 63, který uvádí datum narození 1454, kterému však nemůžeme plně důvěřovat, další zmínka k tomuto datu Riedova narozeni je od Bohuslava Balbína, který uvádí, že Ried zemřel jako osmdesátiletý. Zda se jejich tvrzení zakládá na pravdě či nikoliv, žádný z pramenů jasně neříká. Stejně tak jako datum jeho narození, zůstává v rovině hypotéz také původ Benedikta Rieda, zda se narodil v Dolním Bavorsku nebo v Dolním Rakousku. Jisté je, že místo narození se jeví méně důležité než místo, kde vyrůstal a kde se učil. Literatura uvádí, že jeho tvorba vycházela zcela jasně z dílny v Landshutu 64. Uvádí, že je synem posla Petra Rieda, o kterém jsou stopy v archivech mezi roky 1467-1476 v Landshutu na dvoře vévody Jiřího Bohatého. Rozvoj Riedovi umělecké osobnosti ovlivnilo jeho školení, které dle literatury začalo kolem let 1470 až 1475, největší díla této doby se nacházejí ve Vídni, Pasově a Burghausenu. Jaké místa jako tovaryš Ried navštívil, s určitostí říci nemůžeme, ale předpokládáme, že navštívil vídeňskou dílnu, Řezno, Steyr, Ulm. Je možné, že pracoval v Landshutu a byl spojen s dílnou přes Michala Semmlera, můžeme předpokládat účast na stavbě hradu Burghausenu, kterou vedl Ulrich Pesnitzer. Na této stavbě se seznámil principy fortifikační architektury. Odtud byl doporučen Vladislavu Jagellonskému pro obnovu pražského Hradu vévodou Jiřím Bohatým. Pro mládí a školení Rieda nemáme archivních materiálů, tyto počátky balancují na rovině hypotéz. Literatura poukazuje na různé cesty jednou je jeho umění a umělcovo jméno a přídomek z Piestingu. Rozbor kroužených kleneb před Riedem. Parléřova huť a klenba Haseenburské kaple [1] v přízemí svatovítské jižní věže. Toto tvrzení se nemůžeme pokládat za pravdivé, kruhové zaoblení žeber zde vzniklo pravděpodobně z jiných příčin, široký kruhový otvor měl být nejspíš pro provazy zvonů 65. Kdyby prvenství kroužené klenby jí přičíst nemůžeme, tím by byl kostel ve Starém Brně nebo kostel sv. Jakuba v Kutné Hoře. V době Rieda jsou to stavby v Bavorsku, špitální kostel v Landshutu a chór sv. Jakuba ve Wasserburgu [3], jehož kroužené klenby jsou prý přímým předstupněm kleneb Rejtových, ani toto tvrzení nemůžeme přijmout, protože klenby ze sv. Jakuba ve Wasserburgu jsou nově datovány do roku 1500. Kroužená klenba se vyvíjela ve dvou vzájemně odlišných oblastech a severní Sasko, Míšeňsko a Franky a jižní Rakousko s bavorským Podunajím. Oblast severní se projevuje racionálněji a tektoničtěji, kroužená klenba tvořila samostatné geometrické obrazce do sebe uzavřené, schopné samostatné existence, které se vkládali do síťové klenby. Jejich typickým znakem jsou trojlisty vepisované do tvarů. Saské klenby tohoto druhu byly stavěny v letech 1443-1446. Později u těchto kleneb odpadá síťový základ a celé klenba se skládá z kroužených obrazců, které vybíhají z klenebních patek přímými žebry například augustiniánský kostel v Norimberku. Jiným způsobem klenby zpracovával německý jih, formování hmoty v plastický ornament, který vytvářel prostor, hlavní zřetel byl brán na estetický účinek prostoru. Ve své podstatě tyto klenby dál zůstávaly klenbami síťovými. Zde se přímá žebra mění v oblé segmenty. Vznik této klenby můžeme nalézat někde mezi Vídní a Augsburgem mezi lety 1440-1490. Počátek můžeme vidět v kostele sv. Štěpána ve Vídni dále pak v Burghaussenu 66. Tento prostor můžeme považovat za počátek, odkud se dále dostávali do Rakouska a Švábska. Ve Švábsku od sedmdesátých let můžeme pozorovat snahy nahradit všechny přímé tvary
oblými 67.

Jiný pohled na původ Rieda je z hlediska fortifikační architektury. Opevnění pražského Hradu mělo několik specifických vlastností, od běžného opevnění se liší tím, že Ried rozšířil hradební ochoz slepými arkádami. Prvek typický pro městská opevnění. Dalším netypickým prvkem je odlišný tvar střílen, do jejichž otvorů je vložen otočný buben s průstřelinicí. Použití dřeva v kamenném opevnění je totiž omezeno jen na poměrně úzký pruh alpských zemí, jde zejména o oblast horních Bavor a přilehlých částí Bavorska se středisky Burghausen, Salzburg, Hohenwerfen. Zde však se dřevo v použití omezuje jen na roubené hradební ochozy s otvory střílen nebo desky s otvory střílen vkládané do vyzděných otvorů místo kamenných. Jde tu tedy o konstrukce odlišných od našich, kdy se používalo konstrukce hrázděné. Prvek střílen s otočným bubnem můžeme nalézt na severu na hradě Veldensteinu u Neubausu, 40 km od Norimberku a opevnění města Berchingu na východ, také na
hradě Hirrlingenu u Ulmu. Nejstarší je však před branami Laufertoru v opevnění Norimberka. Opevnění, které bylo na vnitřní straně opatřeno slepými arkádami. Stejné konstrukce bylo poté použito při renovaci opevnění pražského Hradu. V Norimberku šlo o zabezpečení jedné z nejdůležitějších cest a do cest z českých zemí, vedoucí přes Sulzbach a Lauf. K výstavbě došlo v polovině 15. století 68. Teorie, že Ried pochází z Piestingu, rakouské město ležící na stejnojmenné řece. Byla uveřejněna litina z roku 1496, která obsahuje přiznání Reichtera Merchla z Würzburgu, že mistr Benedikt Ried z Piestingu, kameník na Pražském Hradě se za něho zaručil u Němce Fridricha Romera z Týna na Starém městě. Tedy ještě před Riedovou nobilitací se jméno tohoto architekta spojuje s označením z Piestingu.69 Toto označení se dá vykládat jako název rodiště nebo jméno místa příchodu obdobně jako z Arrasu nebo z Frankfurtu. Jsou také známé hypotézy, že šlo o Pístnici neboli Pístov, německy zvaná Piesting, buď u Jihlavy, nebo u Teplé.

Přesné datum příchodu Rieda do Prahy není znám, první písemná zmínka o něm se vyskytuje v roce 1489 v souvislosti s výstavbou Vladislavského sálu 70. Kde je uváděn jako autor sálu a celého velkého stavebního podnikání, které král Vladislav Jagellonský po roce 1484 zahájil. Z těchto let známe také jméno mitra Hanuše Spiesse, králova kameníka, autora nejstarší části upravených prostor, západního křídla s Vladislavovou ložnicí, která původně sloužila jako sněmovna a přilehlou královskou oratoří. Královská huť v době plně organizovaná a činná, znovu přivádí k úsudku, že se stavbou na Pražském Hradě začalo dříve než máme známé písemné doklady. Další dochovanou zmínkou je smlouva z roku 1496, dle níž mistr Benedikt ručí za Reichcharta Merckla z Würzburku u Fridricha Romera v Týně 71.

Podrobná vyúčtování prováděl pravděpodobně při stavbě zvláštní královský úředník Hans Behen, setkáváme se též s tvary jména jako Behaim, Pehen, Pehn, původem z Norimberka. Tento úředník se staral o stavební materiál, dříví, krytinu, vyplácel dělníky a obstarával finanční hotovost v Kutné Hoře 72.

Ried pracoval na opevnění hradu, projekt byl dokončen 1492, poslední částí opevňovacího systému byla věž Daliborka, kdy datujeme počátek prací na Vladislavském sále, sál byl dokončen na přelomu 16. století. Jeho práce byla vysoce ceněna a byl proto nobilitován do šlechtického stavu, pravděpodobně při korunovaci tříletého Ludvíka Jagellonského, kdy dvůr sídlil na Pražském Hradě.

Při nobilitaci dostal Ried erb 73, který Jan Ried, pravnuk Benedikta Rieda popisuje „štítu všeho černého, v němž lev, zvíře žluté barvy, k pravé straně obrácený, na zadních nohách stojící s vyplazeným jazykem a ocas vzhůru vyzdvižený mající, v předních nohách cyrkl železný, špicí dolů obrácený, držící, nad štítem kolčí helm a okolo něho fafruaocky žluté a černé barvy s obou stran a na tím dvě křídla orličí vedle sebe postavené, pravé žluté a levé černé barvy se spatřující, a že majestát však jim na to vydaný někde k založení přišel, a že se ho doptati nemůže. Že on však předložil hodnověrné svědectví, kterak Benedikt Rejt z Pístova, pradědek jeho, od krále Vladislava, v kostele svatého Víta na Hradě Pražském na rytířství pasován byl a nadepsaného erbu užíval“.74 Tak popisoval potomek Benedikta Rieda, kteří se koncem 16. století u Rudolfa II. domáhali uznání šlechtického titulu.

Ried byl ředitelem huti sv. Víta a tedy i správcem hradčanského bratrstva kameníků do roku 1510. Bydlel s manželkou a dvěma syny Wolfem a Zikmundem 75 v domě na Hradčanech na hradební zdi za kostelem sv. Víta. U bytu byla maštal na dva koně. Dům náležel kapitule, která ho roku 1518 dala mistrovi až do smrti. Byla uzavřena smlouva, že kdyby ho kapitula chtěla po jeho smrti zpět, zaplatí ženě a dětem sto českých kop. Dochovaly se také zprávy o jeho platu jako královského werkmistra. bylo mu vypláceno ročně 26 kop grošů a stejnou sumu dostal i v roce 1532, údaj je zajímavý, protože v této době je již na českém trůně Ferdinand I. Benedikt Ried uplatnil nový způsob stavby, tj. že stavbu sám neprovádí a pouze na ni dohlíží a projektují. Od 1512 pracuje také pro města a přední šlechtice. Od smrti Matouše Rejska v roce 1506, stavba kutnohorského kostela sv. Barbory nepokračovala. Roku 1512byla uzavřena smlouva s Benediktem Riedem, který stavbu svěřil svému parléři a sám na stavbu pouze dojížděl. Radní jej v roce 1529 žádají o plán, podle něhož by se práce dokončila. Klenby sv. Barbory se Benedikt Ried nedožil, byla dokončena dlouho po jeho smrti.

Ve dvacátých letech projektoval velké šlechtické zámky. Stavebníkem jednoho z nich byl Zdeněk Lev z Rožmitálu, hlavní představitel panské jednoty. Druhým byl kníže Karel Münsterberský, nejvyšší hejtman Dolního Slezska, představitel strany městské. Pro Zdeňka Lva z Rožmitálu projektuje zámek Blatná. Pro knížete Karla zas zámek Frankenštejna v Kladsku. S předním postavením pana Zdeňka Lva z Rožmitálu, korespondovala skutečnost, že byl nejvýznamnějším donátorem uměleckým památek této doby. Právě on měl nepochybně významné slovo i v dvorských objednávkách. Po roce 1523 pro něj Benedikt Ried postavil nové křídlo hradu v Blatné s mohutnými trojúhelnými arkýři. Opevnění hradu Rábí, postavené pro Švihovské z Rýzmberka, jež se na rozdíl od opevnění pražského Hradu dochovalo. Hrad se po přestavbě stal moderní residencí, vybavenou mohutným opevněním a velkými okrouhlými baštami. Vysoké stavební náklady dohnaly Švihovské k bankrotu.

Pro knížete Karla I. Münsterberského stavěl Benedikt Ried do roku 1524 mohutný hrad ve tvaru čtyřhranného kastelu s ozdobným cimbuřím z renesančních půlobloučků ve slezském Frankenštejně (Žabkovice).

Roku 1518 bylo pozváno na kamenický sjezd v saském Annabergu 13 mistrů, 3 parléřů a 22 tovaryšů 76. Podnítila jej annaberská huť, vedená Jakubem Heilmannem ze Schweinfurtu, která se tehdy dostala do sporu s nadřízenou magdeburskou hutí a to o délku učební doby. Celá míšeňská oblast, k níž jako nejpřednější huť patřila annaberská, dodržovala dobu pěti let, avšak si ji zkrátila na dobu roků čtyř. Představený štrasburské huti odsoudil mistra Jakuba za porušení řádu a dal jeho znamení pověsit na pranýř. Proto se rozhodli annaberští kamenící založit si svou huť. Svolali do Annabergu kameníky z míšeňských hutí, z Čech, Slezska a Lužice a s jejich zástupci ustanovili nové bratrstvo, jehož sídlem měly být Dráždany 77. Že byl Benedikt Ried považován za čestného hosta, svědčí i to, že je jmenován na předních místech vedle drážďanského Hanse Schickentanze a Hanse z Torgau, stavitele sv. Wolfganga ve Schneebergu. Dále se z Čech objevují i jíní, pravděpodobně bývalí členové jeho huti, kteří již samostatně pracovali, byli to Jörg z Maulbronnu, Jörg Schremle, Filip z Wimpfenu, Jan Gütter, Martin z Plané, Wenddel Rosskopf, Jakub ze Schweinfurtu. Výsledkem bylo vytvoření samostatné huti pro Čechy, Lužici a Slezsko, nezávislé na huti Magdeburské.

Můžeme se domnívat, že kolem roku Benedikt Ried onemocněl, objednavatelé jeho prací, které zůstaly nedokončeny, páni a radní z Kutné Hory se obávají „zda jim dodělá rajsuňk“, za který předem vyzdvihl předem peníze. Páni radní se usnesli a do Prahy Benediktu psali, aby návrhy klenutí přivezl nebo aby je poslal, protože svůj smluvený plat stále bere. Na čas kdy mistr Benedikt Ried zemřel, není jednotný názor, podle Adama z Veleslavína zemřel již 1531, ale v roce 1532 mu byl ještě vyplácen plat královského architekta. Na podzim téhož roku řádila v Lounech morová rána, a tak se v Lounech zdržel. Je zřejmé, že nikoliv na mor, protože takto zemřelé osoby se pochovávaly mimo město, nikdy uvnitř v chrámu. Z dopisu císaře Fedinanda I 30. Listopadu 1534, české komoře, kdy císař žádal komoru o radu, zda má na místo Benedikta, jmenovat svým architektem Bonifáce Wolmuta, který o toto místo požádal.78 To potvrzuje zmínku v kronice Pavla z Mikšovic, že Benedikt Ried zemřel 30. Října 1534 v Lounech. Jeho náhrobek se v lounském kostele nedochoval, neboť byl odstraněn při násilné rekatolizaci Loun roku 1625, kdy byly všechny „kacířské“ objekty odstraněny a s tím i náhrobky. Ostatky byly pravděpodobně přeneseny na hřbitov při kostele sv. Petra. Na tomto hřbitově se dochovaly pouze náhrobky opukové, všechny mramorové náhrobky byly zničeny při pálení vápna na stavbu městského pivovaru.

Ried jako projektant nemohl všem nabídkám ke spolupráci vyhovět, pracoval se systémem polírů, pravděpodobně svých žáků. Na tomto principu spočívalo stavební podnikání Benedikta Rieda. Působil jako projektant a odborný poradce během stavby. Ried ponechával svým polírům velký prostor, způsob jeho projektování byl jednoduchý. Je znám výkres na pergamenu ve vídeňských sbírkách, který zobrazuje jedno pole klenby jezdeckých schodů v Praze. Stejným způsobem bylo vyprojektováno také jediné pole chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, podle tohoto jediného výkresu byl sklenut celý kostel. Opakování konstrukčních prvků je u Rieda běžné, jak je vidět na příkladu Vladislavského sálu, Jezdeckých schodů nebo kostela sv. Barbory v Kutné Hoře, můžeme předpokládat, že Riedův projekt jednotného řešení fasád v Pardubicích a v Novém Městě nad Metují představíme tak, že Benedikt Ried nakreslil pouze část té či oné strany domů a teprve polír takto
jednoduše vyprojektovaný systém atik a štítů na příslušnou stranu rozměřil a nanesl 79.

Celá řada měst v této době obnovuje nebo rozšiřuje své farní kostely, v prosperující oblasti krušnohorské vyrůstají nové sakrální stavby. Díky těsnému ekonomickému i kulturnímu sepětí s Míšní a saskými horními městy jsou jejich vedením pověřováni architekti ze Saska. Nejvýznamnější z nich je Jakub Heilmann ze Schweinfurtu, původem z Frank, školený v Míšni, byl žákem Benedikta Rieda v Praze. Ke stavbě kostela Panny Marie v Mostě byl pozván z Annabergu, kde stavbu začal již 1515 a protáhla se až do třicátých let. Bohatá kroužená klenba uzavírá motivem rozet rozlehlý halový prostor s velkými okny, pod nimiž jsou vložené kruchty. Jakub Heilmann ze Schweinfurtu byl prvním, kdo přinesl kroužené klenby Benedikta Rieda do Saska. Je to jeho první známou samostatnou prací. Druhou je výstavba kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě.

Odchovancem Benedikta Rieda byl Wendel Rosskopf, jehož kamenická i architektonická díla nacházíme v Lužici i v Čechách. Po roce 1510 vytvořil kazatelnu kostela Panny Marie Na Náměti v Kutné Hoře, asi roku 1516 navrhl velkou síň radnice v Táboře. Kolem roku 1515 Rosskopf pracoval také ve službách nejvyššího kancléře, katolíka Ladislava ze Šternberku, pro nějž vytvořil kruchtu kostela sv. Petra a Pavla v Soběslavi a především stromový sál na bechyňském zámku, jedinou dochovanou stavbu ve střední Evropě, kde sloup ve tvaru stromu nese žebry, větvemi klenbu. Roku 1517 odešel Wendel Rosskopf do Zhořelce, kde nejprve dostavěl rozlehlý farní kostel sv. Mikuláše. Po velkém požáru města 1525 se mu otevřel prostor pro rozsáhlou aktivitu realizovanou v renesančních formách. Jeho schodiště zhořelecké radnice i některé měšťanské domy jsou známy jako nejstarší renesanční stavby na dnešním německém území.

Pražský hrad

Umělecky nejdůležitější realizace vznikají na Pražském hradě až po roce 1490, tedy bez panovníkovy osobní účasti [6]. Financování uměleckých prací, a tak nepochybně i rozhodující slovo o jejich povaze měli v rukou nejvyšší zemští úředníci. V královském paláci se již od osmdesátých let začalo s rozsáhlými přestavbami, jejichž dílem bylo nejen obnovit panovnické sídlo, ale také vybudovat důstojné prostory pro činnost zemských stavovských institucí.

Postup celé stavby na Pražském hradě můžeme sledovat na kutnohorských registrech, které zachycují obnosy, které byly určeny na tuto stavbu. Z nich se také víme, kdo celou stavbu po finanční stránce řídil, byl to již výše zmíněný Hans Behaim. Pražský Hrad si až do dob Benedikta Rieda zachoval svou podobu, kterou získal do roku 1400. Vladislavská přestavba ponechala staré rozdělení jednotlivých budov a připadala jim nové prostory, které splňovaly potřeby dobové reprezentace a potřeb. Stavbu paláce můžeme rozdělit na tři celky, odlišné svou funkcí i výtvarnou formou. Západní křídlo spojené s přechodem do katedrály sv. Víta, Vladislavským sálem s šnekovým schodištěm a jezdeckými schody, poslední je západní křídlo obrácené k městu tak zvané Ludvíkovo [12].

Vladislavova ložnice neboli Vladislavský sál (pozn.: Vladislavova ložnice je jiná místnost) s oknem obráceným ke katedrále, je sklenuta síťovou klenbou ve čtyřech polích, v jejímž obrazci jsou vložené osmicípé hvězdy. Ve středech svorníků jsou znaky českých korunních zemí. Přiléhající místnost s jedním polem křížové klenby, se svorníkem korunovaným W. Králův trakt navazují prostory sloužící pro reprezentaci jezdecké schodiště a Vladislavský sál. Vladislavský sál, je jednolodní podálná síň s vtaženými opěrnými pilíři, zaklenutá krouženou klenbou o pěti polích. Klenba vytváří pět nehlubokých polí s lunetami nad okny. Klenební obrazec se skládá z pěti malých a jimi opsaných velkých šesticípých hvězdic, které se váží na obvodových zdech k opěrným pilířům půlkruhovými oblouky, profil žeber je vysoký dvakrát vyžlabený s vloženým oblým prutem. Klenební útvar a jeho články jsou gotické, můžeme nalézt už prvky renesanční, najdeme je v obvodových stěnách, uvnitř sálu. Jde především o velké okno ve východní stěně, portál do české sněmovny a vstup do obytného křídla. K Vladislavskému sálu patřilo kromě východního šnekového schodiště, také západní schodiště téhož tvaru, který vedl na horní galerii. Celá schodišťová klenba je pokryta krouženou klenbou s trojcípými hvězdicemi, které se navzájem dotýkají.

Vstupní schodiště do Vladislavského sálu tak zvané Jezdecké schody [7], tvořily nový trakt, který byl připojen k staršímu křídlu z doby Václava IV. Nacházíme zde renesanční portál stejný s portálem v západní zdi Vladislavského sálu, ale je zachován ve své neporušené podobě. Klenba schodiště má čtyři čtvercová pole, jenž tvoří hluboké kupole, vyklenuté čtyřcípými krouženými hvězdicemi, které se nespojují, ale protínají.

Ludvíkův palác, vysoká třípatrová budova, byla vysunuta mimo starou ohradní zeď. Její přízemí obsahovalo kromě klenuté síně, hradební ochoz. První patro mělo sloužit jako obytné a bylo spojeno s přízemím Vladislavského sálu. Druhé patro mělo být slavnostní a jeho podlaha leží v úrovni Vladislavského sálu. V této úrovni také začíná velký šnek, který byl Ludvíkovu křídlu zcela uzavřen. Okna všech tří pater mají společné svislé osy a leží ve vodorovných vrstvách, které odděluje římsa, z této kompozice se vymykají pouze drobná sdružená okna schodiště.

Opevnění pražského Hradu bylo stavěno souběžně s ostatními renovacemi na Pražském Hradě, uzavřeno bylo patně kolem roku 1496, kdy byl na stěně Daliborky osazen štít s korunovaným W, opatřený tímto letopočtem. V části ležící k městu bylo
opevnění zesíleno třemi dělovými věžemi. Jižní strana byla adaptována vstupní branou s věží. Nové opevnění bylo postaveno po celé severní straně nad potokem Brusnicí, kde do té doby byla pouze jednoduchá románská hradba, s vstupní černou věží. Tato brána byla při úpravách zazděna a vstup otevřen v nové hradbě. Nová hradební zeď běžela podél východního čela hradu k severnímu nároží, kde v linii pokračovala nad údolím Brusnice k západu. V části vlastního hradu byly tři věže, Daliborka na východním nároží, Bílá věž při prelatuře svatojiřského kláštera a Mihulka v místech příčné lodi svatovítské lodi. Nárožní válcová věž Daliborka byla ze všech vysunuta nejvíce do příkopu. Původně měla pět pater, z nichž tři byla sklenuta, dvě horní opatřena dřevěným stropem, podélné střílny v hlubokých výklencích se v patrech nad sebou střídaly. Poslední patro zničil požár. Hradba byla směrem do parkánu patrová, přízemí tvořila řada klenutých, hlubokých komor, otevřených do parkánu půlkruhovými arkádami s podélnými střílnami. Na této klenbě stála dřevěná konstrukce ochozů, opatřených stříškou, na které se stoupalo po dřevěných schodech. Zde se střílny střídaly ve dvojím tvaru, podélné otevřené střílny ve výklencích, se střílnami se sešikmeným ostěním, do jejichž štěrbin byly vloženy otáčivé bubny, které mohly střílnu uzavírat. Bílá věž je podobně jako jižní věže podkovovitého tvaru přisazená k hradbě. Věž Mihulka největší z věží, válcovým tělem zasazena do hradební zdi.

Kostel sv. Barbory v Kutné Hoře

Stavební činnost na kostele sv. Barbory Benedikta Rieda začala v roce 1512, bylo zapotřebí dokončit hlavní loď, jeho předchůdci zaklenuli chór, boční lodi. Loď kostela byla založena jako široké bazilikální pětilodí, se stejně vysokými stropy vytvářet dojem halového prostoru [13]. Roku 1482 byl povolán z Prahy Matyáš Rejsek, pod jehož vedením byl zaklenut chórový ochoz bohatou obkročnou klenbou a roku 1499 dokončen vysoký chór založený již roku 1483. 1506 Matyáš Rejsek zemřel a šest let stavba neměla vedoucího mistra. Vedoucím parléřem byl nejdříve Jakub Polner z Freiberku a od roku 1516 Hanuš. Pomalý postup stavby se zdá nebyla vinou Benedikta Rieda, ale finančními těžkostmi kutnohorských. Zaklenutí dokončil až v roce 1548 mistr Jan Vlach, definitivní dokončení stavby spadá do let 1558 bez průčelí, které bylo dostavěno až v 19. století. Hlavní loď jako samostatně promyšlený prostor, jenž je sám do sebe uzavřený a od dolního patra oddělený emporou. Obvodové zdi s oblými příporami a širokými okny navazující na chór, osmiboké v půdoryse protáhlé pilíře haly s vysokými patkami dodržující počet i rozdělení přípor. Oblé přípory jsou opatřeny polygonálními patkami, které jsou přiloženy k ploše stěny. Klenba trojlodí se skládá ze sedmi za sebou jdoucích polí, která jsou ve střední lodi mělká, v bočních jsou užší a vzdutější s lunetami. Klenební obrazec je tvořen šesticípými hvězdicemi, dotýkající se svými paprsky a opatřené ve středech kruhovými svorníky, s opěrnými pilíři spojuje střední pás řada půlkruhových žeber. Boční obrazce tvoří čtyřcípé hvězdy, které vyrůstají přímo z přípor pilířů. Opěrné pilíře jsou mimo vnitřní prostor trojlodí, jak je tomu známé u francouzských katedrál. Obvodové zdivo střední lodi má pouze na koso postavené fiály, které ve výši oken vyrůstají z pravoúhlých podstavců [14]. Do těchto fiál pak ústí ve dvou patrech nad sebou příčné opěrné oblouky. Horní z nich je opatřen kraby a ze spodu má na oblouku trojnosy se zavěšenými liliemi. Spodní oblouky jsou zcela hladké. Střecha je řešena jako trojice stanů.

2. Kostel sv. Mikuláše

První písemná zmínka o Lounech 80 pochází z roku 1115, kdy byly majetkem kláštera v Kladrubech. Tato románská osada se rozkládala v místech dnešního kostelíka sv. Petra při brodu přes Ohři. Jako královské město byly Louny vysazeny na ostrohu nad řekou asi 1 km východně od původního sídliště někdy v 60. letech 13. století za Přemysla Otakara II. Louny svou rozlohou 8,5 ha řadí mezi nejmenší královská založení. Městské založení, motivované polohou na důležité zemské cestě
z Prahy do Německa, se uskutečnilo za rozhodující účasti kolonistů ze Saska. Zároveň s městem byl založen dominikánský klášter, který zanikl v husitských válkách. V lucemburském období zažívalo město prosperitu, založenou na intenzívní řemeslnické a zemědělské výrobě, zejména pěstování obilí a vína. V husitských válkách vytvořily Louny se Žatcem vojenský svaz. Ve 20. letech byl jeho hejtmanem proslulý válečník Jakoubek z Vřesovic. Louny se zmocnily rozsáhlého pozemkového
majetku po zničených klášterech, který však za Jiříka z Poděbrad musely vrátit. Po zničujícím požáru roku 1517 bylo město přestavěno a vybudoval se nový kostel sv. Mikuláše. V 16. století dosáhla proslulosti zdejší městská škola a došlo k rozkvětu vinařství. Za protihabsburského odboje 1618-1620 se Louny postavily na stranu vzbouřenců; krátce před bitvou na Bílé hoře obsadil Louny Albrecht z Valdštejna, uložil městu vysoké výpalné a zřídil si zde svůj hlavní stan. Po třicetileté válce poklesly Louny na městečko lokálního významu.

Nejvýznamnější stavební památkou Loun je kostel sv. Mikuláše. Dalšími církevními stavbami jsou kostel sv. Petra ze 14. století, kostel Matky Boží z roku 1493 (věž z r. 1612) a kostel 14 sv. pomocníků z roku 1716. Kostely Českobratrské církve a Československé církve husitské jsou významnými konstruktivistickými památkami z 30. let 20. století.

Ze středověkých budov se zachovalo čp. 57 na Mírovém náměstí s renesančními štíty a srubovým sálem v patře, sídlo okresního archivu. V čp. 43 v Pivovarské ulici se dochovala pozdně gotická síň se žebrovou klenbou. Budova slouží okresnímu muzeu jako výstavní prostor. Radnice na Mírovém náměstí v novorenesančním slohu pochází z roku 1887. Jádro města obepíná hradební pás s baštami a Žateckou branou. V dnešní podobě je lounské opevnění výsledkem postupné přestavby ve 2. polovině 15. stol.

V dobách před vznikem města byl farním kostelem lounské osady románský kostelík svatého Petra, po lokaci jeho místo zaujal nový chrám ve městě. Při založení města Loun, byly položeny základy děkanskému kostelu, nedochovala se však zakládací listina, proto nelze s určitostí říci, kdy se začal kostel budovat. František Štědrý se domnívá, že výstavba začala v posledních letech vlády Václava I., protože v roce 1253 nalézáme zmínku o dominikánském klášteře, který již stál 81. Původní kostel byl zasvěcen památce Povýšení sv. Kříže (Exaltatio s. Crucis, 14. září) 82,. byl obklopen hřbitovem a vcházelo se do něj dvěma uličkami, jak je psáno v Mojžíšových Leptopisech města Lůna, kde k roku 1384: „anno 1384 Imp, et regi Bohemiae Wencelao IV. Iter pretendenti Romam pro coronatione concessa licentia est a pontifice exigendi decimas omnium fructum et proventuum ecclesiarum parochialium, solvit autem pro utroque termino nomine decimo zarochalis ecclesia Launensis ad. S. crucem 4 sex. Gros., zarochalis Dobromierzicensis 1 sex. Zarochalis Rannensis 18 gros. B.“ 83

První zmínka o lounském kostele pochází z 26. dubna roku 1332, kdy král Jan Lucemburský svěřil patronátní právo k tomuto kostelu cisterciáckému klášteru v bavorském Waldsassenu 84.

Koncem 40. let 14. stol. byl kostel poškozen požárem, a tak r. 1347 měšťan Pešek Wandy85 ve funkci kostelníka dohlíží na průběh oprav nové věže. Z tohoto období se zachovala její spodní část s úzkými hrotitými okénky.

Současně s přestavbou kostela v 80. letech došlo také ke změně zasvěcení kostela ke cti sv. Mikuláše 86, patronu obchodníků a dětí. Kostely s patrociniem sv. Mikuláše, leží na dálkových cestách, před vstupem na české území nebo na významných bodech před překročením českých hranic 87. Mikulášské zasvěcení je v Čechách velmi rozšířené. Přestavba začala někdy před rokem 1383 a na vnitřním zařízení se pracovalo nejméně do r. 1396.

Malý hřbitov byl roku 1417 s královským svolením rozšířen o pusté prostranství mezi domy.

Ve středu před Smrtnou nedělí 25. března 1517 Louny vyhořely. Požár vznikl na pražském předměstí vinou soukenického tovaryše Knapa, který pro toto provinění byl kadaňským katem upálen 88. Shořela střecha nad lodí a věž od klenutých sklepů výše. Klenby spadly a zdi žár rozrušil tak, že se na zdivo nemohlo navázat. Proto městská rada ustanovila pro stavbu kostela zvláštní úřad, v jehož čele stáli čtyři měšťané 89. Úředníky volila městská rada. Sbírky měly dobrovolný charakter, avšak pro účast všech občanů města byla výše poplatku podle majetku, profese a jiné výdělečné činnosti.

Zástupci města v Praze vyhledali stavitele mistra kameníka Mikuláše. Ještě před jeho příchodem Lounští pokryli provizorně starý kostel šindelovou střechou a začali s přípravou prostorů pro stavbu nové kostelní lodě. V květnu již byl stavitel Mikuláš v Lounech a slíbil městu, že postaví nový kostel. Začal opravou věže, která nebyla patrně ohněm vážněji poškozena. V srpnu ale Mikuláš přešel na stavbu radnice. Na půl roku nejsou o mistru Mikulášovi dostupné prameny o jeho činnosti v Lounech. V listopadu 1518 vytesal a vsadil do věže nové dveře. Poté se vrátil na činnosti na radnici, až v dubnu 1519 odešel, aniž by nový kostel postavil.

V roce 1518 sehnali Lounští pro dokončení kamenických prací na věži kameníka mistra Šrama z Chomutova, který vytesal krance na věži. Ty malířsky vyzdobil Jan Vrtílek lounský občan, který je ztotožňován s žákem Lucase Cranacha, mistrem IW 90. 1519 tesaři připravovali nový krov na věži. Střechu provedl mistr Heliáš z Loun.

Lounští tedy hledali za Mikuláše jiného stavitele, a tak v květnu 1519 Aleš Kožišník a Jiří Nosek navštívili mistra Benedikta Rieda z Pístova 91, který jim snad slíbil projekt. Položení základního kamene proběhlo 19. dubna 1520 a stavbu vedl polír Pavel z Pardubic, pravděpodobný žák Benedikta Rieda. Kamenickou huť vedl parléř Filip z Wimpfenu, původem ze Švábska. Stavba začala kolem obvodových zdí starého kostela, které byly bořeny až do roku1523. Na pokrytí kostelní věže se na začátku dvacátých let podíleli mistr Jiřík Plachý z Tábora, pak mistr Adam a tovaryš Mertl. V roce 1524 přijel mistr Benedikt na několik dní do Loun 92. Roku 1525 bylo dokončeno obvodní zdivo a pod vedením mistra Heliáše se začali připravovat v lesích u Řevníčova trámy pro stavbu krovu nad lodí. Roku 1533 se byl krov dokončen roku 1537 jej pokryl saský Materna z Cvikova břidlicí. V letech 1537-38 se byla chrámová loď zaklenuta. Teprve až r. 1540 byla postavena kazatelna a mistr Jan z Loun dokončil kruchtu. 30. října 1534 zastihla mistra Rieda v Lounech smrt a byl pochován ve svém kostele sv. Mikuláše 93. Ještě v minulém století se mělo za to, že se Beneš narodil v Lounech roku 1451 a zde také zemřel ve svých osmdesáti letech.

Roku 1558 mistr Martin Rakovský 94 v latinské básni o Lounech popisuje také chrám a říká:

„Blízko u západní brány se stkví pozlacená vysoká střecha chrámu. Tato stavba byla dokončena teprve nedávno, po osudném požáru města. Kostel je zasvěcen svatému Mikuláši. Uvnitř nemá žádné sochy. Z hlavního oltáře hledí tvář mocného soudce. Panna Marie tu kraluje s Ježíškem. Pod chrámovou klenbou visí jen málo korouhví a vnitřek je plný světla, které bez překážky vniká dovnitř. Jeho přístupu nebrání klenba ani četné sloupy. Každým oknem plně září dovnitř slunce. Klenba zvučně přijímá i odráží slova, ať jde o mluvenou řeč, anebo zpěv písní. Různé hlasy se prolínají a zakřivená kruchta je odráží zpět. Klenby ani rušivá ozvěna neporušují zvuky, nýbrž se jasně vracejí tam, odkud přišly. V chrámu opřena o prostřední sloup stojí kazatelna, odkud zaznívá kázání. Výstražný hlas božího zákona odtud často důtklivě doléhá k sluchu lehkovážných posluchačů, konejší mysli a zbavuje věrná srdce strachu před smrtí.“

V lednu roku 1625 přišel do Loun se svými oddíly provádějícími tzv. „lichtenštejnské dragonády“ španělský generál don Martin de Hoeff Huerta, císařský plukovník, který měl za sebou již několik úspěšných rekatolizačních akcí v jihočeských městech. Kromě jiného, nechal v kostele zbořit samostatnou kruchtu českých literátů a starou archu na velký oltář, na kterém byly symboly podobojí, nahradil novou, postavenou sochařem z Mostu. Také nechal z chrámu vyházeny kosti „kacířů“, pravděpodobně mezi nimi mohly být i ostatky Beneše Lounského alias Benedikta Rieda, o němž kolovalo mínění, že byl členem jednoty Českých bratří. Zedníci z cimbuří na věži stesali i reliéfy pozlacených kalichů. Aby se vymazala jakákoliv připomínka utrakvistické minulosti chrámu.95

Kostel nebyl dlouho přestavován nebo renovován, až v 18. století byly při snižování úrovně ulic prostory mezi vnějšími opěrnými pilíři na jižní straně ponechány v původní výšce a vyzděny. Před pilíři stávaly také barokní sochy odstraněné při rekonstrukcích architektem Josefem Mockerem. Z této doby pochází také 18 reliéfových hlav, rozmístěných na cimbuří, vytesaných lounským kameníkem Vitvarem.

Josef Mocker, rodák z nedalekých Cítolib, v letech 1885-92 řídil novou rekonstrukci kostela sv. Mikuláše. V duchu puristického přístupu k památkám 96 odstranil barokní a pozdní výzdobu interiéru včetně cenných barokních soch, které se do kostela vrátily při dalších úpravách v roce 1936. V roce 1884 byl kostel vyklizen a po čas restaurace od května do října se služby Boží konaly v kostele 14 sv. pomocníků.97

V letech 1898-1902 opravoval chrám známý lounský architekt Kamil Hilbert. Oba stavitelé jak Josef Mocker tak i Kamil Hilbert jsou známí především jako vedoucí architekti dostavby pražské katedrály sv. Víta mezi lety 1873-1929.

Ve 20. letech začaly velké a táhlé spory s nově vzniklou Církví československou, která si činila právo na chrám sv. Mikuláše. Katolická církev soud ve všech instancích vyhrála, protože používání kostela od obou církví trvalo dále, bylo 1926 docíleno jeho uzavření z bezpečnostních důvodů. Pod záminkou, že trhliny v klenbě ohrožují bezpečnost 98. A tak se katolíci uchýlili do kostela U 14. sv. pomocníků a Čsl. církev do kreslírny dívčích škol.

Od roku 1928 začala rozsáhlá oprava střechy a krovů. Roku 1936 došlo kvůli červotoči, který napadl oltář a sochy v chrámu k zaplynování kyanovodíkem.

Na poslední generální opravu chrámu sv. Mikuláše se pomýšlelo v 60. letech, ale rekonstrukce byla provedena až v letech 70. Nejrozsáhlejší byla jistě oprava krovu a střechy, kde musely být vyměněny trámy, složitou ocelovou konstrukcí byla přenesena váha z popraskaných sloupů na obvodové zdi kostela. Prostor pod kůrem byl oddělen skleněnou stěnou a proměněn v kapli Nejsvětější svátosti se svatostánkem.

Hlavním archivním pramenem ke stavbě nového lounského kostela je dochovaná městská kniha účtů, uchovávaná dnes v Okresním archívu v Lounech pod signaturou I E 11.

Při nové stavbě kostela po požáru 1517 se ze starého kostela zachovala mohutná třípatrová věž, jejíž oprava byla první prací při renovaci, věž tehdy dostala kamenný ochoz, opatřený znaky a novou krytinou. Věž je čtvercového půdorysu, 9,30 m široká, 61,5 m vysoká, rozdělená z vnějšku třemi gotickými římsami na čtyři patra, uvnitř je bez členění. Materiál použitý na její zbudování jsou opukové kvádříky a pískovcové nárožníky bez kamenických ozdob. Vstup má pouze skrze kostel. Okna dolních pater věže jsou malá, neozdobená, na severní straně v přízemí a v prvním patře původně polokruhem zakončená, lomený oblouk dolního okna byl později vtesán. Hořejší dvě severní a tři západní okénka jsou obdélníková. V nejvyšším patře jsou čtyři velká gotická okna s lomeným obloukem v ostění profilovaná oblounem a žlábkem. Cimbuří má slepou kružbu na poprsnici ochozu a reliéfy kalichů na středním a zemských i městských znaků na krajních. Z ochozu vystupuje nízké patro s bytem hlásného. To nese vysokou štíhlou sedlovou střechu se čtyřmi nárožními jehlanci a třídílným vikýřem, ve kterém byl umístěn orloj. Z ochozu věže kontroloval trubač město i jeho okolí. Nová dispozice kostela počítala s pojetím věže do obvodových zdí kostela [15].

Kostel je trojlodní hala s halovými chóry v jedné hloubkové vrstvě s velkou
západní kruchtou, vsunutou mezi věž a jižní obvodní zeď. Východní chóry, z nichž boční, čtyřboké, mají v ose opěrné pilíře, ale střední pětiboký, dělí navzájem krátké úseky stěny s oblými příporami. Vynechán je triumfální oblouk, takže prostory volně splývají s prostory jednotlivých lodí. V lodích stojí volné osmiboké pilíře s vysokými polygonálními patkami. Pilíře nemají hlavice, takže žebra, která mají tvar klínu s dvojtým vyžlabením, přímo zabíhají do pilířů v různých výškách. Klenba se skládá z obrazce čtyřcípých hvězdic, jejichž paprsky tvoří přímočará, ve středu zaoblená žebra. Jejich křivka není plynulá, jednotlivá žebra se přetínají a tyto proniky se vážou na svorník pomocí dalších krátkých žeber [16]. Také meziklenební žebra neběží celou délkou souvisle, ale jejich přímé linie porušují křížem položené úseky kroužených žeber, které jednotlivé hvězdice spojují dohromady. Klenební obrazec se v každé lodi opakuje čtyřikrát, leží na mělce vzdutých plochách, které lze dobře vidět podle ostrých styčných hran, při oknech jsou vyklenuty ostře ohraničené mělké lunety. Jelikož původní věž zabírá jeden a půl klenebního pole, tento prostor byl proto zaklenut jako jedno pole. Vyplňuje jej čtyřcípá hvězdice. Pod západním polem trojlodí je do prostoru vyložená kruchta. Spočívá na síťové nepřetínané klenbě, která se rozkládá mezi věží a jižní obvodovou zdí a spočívá již na renesančních konzolách. Síťová klenba pod kruchtou pokračuje do prostoru lodi a nese balustrádu. Vnějšek kostela je jednoduchý s dvakrát odstupňovanými pilíři, ukončenými křížovými kyticemi.

Při jižním chóru je umístěna nika, určená pro sochu, s baldachýnem prorůstajících oslích oblouků a drobnou krouženou klenbičkou. V současné době doplněna o sošku, pravděpodobně sv. Mikuláše, patrona kostela [22]. Okna s hlubokými výžlabky a vloženými pruty jsou třídílná a mezi opěrnými pilíři ponechávají hladkou stěnu. Kružby jsou tu k nalezení dvojího typu. První opakující obrazec s třemi na hrot postavenými lomenými oblouky, z nichž dva krajní mají vložené přetínané nosy a ve středním je zavěšena lilie. Druhý typ oken jsou, najdeme je v úzkých polích chóru, dvoudílná, mají vrcholky vyplněné proti sobě postavenými prázdnými plaménky. Nosy, vložené do oblouků okenních prutů se přetínají.

Kostel má tři vstupní portály, severní, jižní a západní. Jako hlavní vstup slouží jižní portál [17]. Ten je vložen do předsíně, umístěné mezi dva opěrné pilíře, předsíň se otvírá ven do prostoru vysunutou arkádou ve tvaru oslího oblouku s přetínanými pruty ústící v křížovou kytici [20]. Na bocích má postavené dva na koso postavené hranoly pokryté fiálami. Prostor předsíně se sklenut valenou klenbou s lunetami, kterou pokrývá síťový obrazec z přetínaných žeber, vybíhajících ze zdí. Vlastní portál je polokruhový, v jehož ostění má renesanční ornament, rosety, vlnovka a šroubovitě točená stuha. Hlavní jižní portál mezi druhým a třetím opěrákem tvoří malou předsíňku s bohatou síťovou klenbou, jejíž žebra sbíhají po stranách bez konzol do zdí. Celek zakončuje mohutný oblouk v podobě oslího hřbetu. Severní portál je kopií portálu jižního, odlišující se tím, že jej nepokrývá ornament a není vsazen do předsíně. Na této straně byla v baroku přistavěna nízká sakristie obdélníkového půdorysu. Západní portál je usazen u věže [18].

Střecha kostela je rozdělena po délce na tři stany, opakující stejný motiv jako v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Břidlicový kryt provedl Materna ze Cvikova. Na tuto konstrukci krovu bylo třeba daleko méně dřeva než na obvyklou sedlovou střechu.

Na trámu nad zvony se nachází sanktusový nápis: “ANNO DOMINI 1533. KROW POSTAWIL I. H. z P.”, který má možná složitější vazbu než dokončení krovu a střech. Tato střecha možná symbolizuje stany z proměnění Páně na hoře Tábor (Mk 9,2-13). Učedníkům se tu zjevuje Ježíšova skrytá sláva a Petr chce uchovat tento zážitek stavbou tří stanů pro Krista, Mojžíše a Eliáše, tak jako po zjevení Boha na Sinaji byl postaven stan smlouvy (Ex 25-27; 36-38) 99.

Nad východem z kruchty do schodišťové vížky stojí na omítce velký gotický nápis:

Anno Dominice nativitatis
520 ff V ante Reliquiarum
Posita sunt fundamenta huius templi
parochialis Et consummatum est omnes
aedificium 1538 ff VI ante Margarete
opera et impensis Civitatis huius

L.P. 1520 byly před relikviářem uloženy
základy tohoto farního kostela a celé dílo
bylo dokončeno 1538 před svátkem sv.
Markéty na náklady občanů města ...

V Lounech byly prováděny stavebně historické průzkumy 100, které byly prováděny v průběhu šedesátých až devadesátých let 20. Století, první výzkum prováděný v letech 1962 a 1964, organizací SURPMO Praha vedený Dobroslavem Líbalem zkoumal město jako celek. O farním kostele jsou tu zmínky jen okrajové, omezují se na stručný popis stavby a zhodnocuje stav nemovitostí. V roce 1975 a 1983 byl Dobroslavem Líbalem a Janem Mukem zpracovávány dva další stavebně historické průzkumy, které byly speciálně zaměřené na městskou zástavbu. Tři takto specifické stavebně historické průzkumy, zabývající se jednou určitou nemovitostí, byly prováděny v roce 1993, Jiřím Škabradou, Františkem Gabrielem a Martinem Ebelem. Celkový průzkum stavebně historický nebo archeologický zaměřený pouze na lounský kostel sv. Mikuláše prováděn nebyl.

37 str

Obsah
1.	1.	Benedikt Ried
2.		Pražský hrad
3.		Kostel sv. Barbory v Kutné Hoře
4.	2.	Kostel sv. Mikuláše
5.	3.	Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě
6.	4.	Vliv Benedikta Rieda na architekturu v severozápadních Čechách
7.	5.	Literatura
8.	6.	Obrazová příloha
9.	7.	Summary