František Ladislav Rieger

F. L. Rieger patří k nejvýznamnějším českým osobnostem 19.století. Téměř sedmdesát let byl předním účastníkem, často přímo organizátorem všech důležitých událostí v Čechách. V rozsáhlé a pestré paletě jeho zájmů a činností nechyběla ani oblast národohospodářská.

Narodil se 10.12.1818 v Semilech. Brzo po příchodu do Prahy v r.1833 se zapojil do života českých vlasteneckých kruhů. Vystudoval práva na pražské universitě. V revolučním roce 1848 se spolu s Františkem Palackým rázem ocitá v popředí české politiky. Zvláště vynikl jako poslanec v rakouském ústavodárném sněmu, v němž přednesl řadu skvělých řečí, vynikajících formou i obsahem, které mu získaly evropskou pověst. Po rozehnání sněmu z obavy před Bachovými represemi odjel téměř na dva roky do ciziny. Ve Francii a Anglii se věnoval zejména studiu ekonomické literatury a národohospodářských poměrů. Když se vrátil do Čech, oženil se s dcerou Františka Palackého (1853) a řadu let se zabýval především literární činností. Mimo jiné začal vydávat první českou encyklopedii. Napsal i několik písní, z nichž „Kovářská“ patřila mnoho let v Čechách k nejoblíbenějším. Po obnovení ústavního života v r.1861 se Rieger stal vůdčí postavou v českém politickém životě. Čtyři desetiletí určoval politickou linii Staročechů, která až do r. 1891 byla vedoucí českou stranou. Českou otázku přenesl na světové forum jak svou činností ve vlasti, tak osobními styky s významnými státníky a politiky v zahraničí. Právem se proto Rieger označuje za novodobého českého politika evropského významu. Zemřel v Praze r. 1903 a je pochován na vyšehradském hřbitově.

Mezi národními buditeli a politiky v polovině 19. století byl Rieger jediný, který měl rozsáhlé národohospodářské vzdělání. Prostudoval tehdejší dostupnou odbornou literaturu v několika řečech. Dospěl k přesvědčení, že národohospodářská věda je „povolána ustanoviti tvářnost budoucí společnosti“. Proto se rozhodl, že se národohospodářství stane jeho životním posláním. R. 1851 podal vedení pražské univerzity žádost, aby mohl působit jako docent národního hospodářství na právnické fakultě - s přednášejícím jazykem českým. K žádosti přiložil jakožto habilitační spis české pojednání „O statcích a pracích nehmotných a jich významu i postavení v národním hospodářství“, které rok předtím vyšlo tiskem. Měl také připraven podrobný plán přednášek o politické ekonomii. Ale žádost byla z politických důvodů odmítnuta. F. L. Rieger se přesto chtěl věnovat této vědě i nadále. Rozepsal práce „O základech státního hospodářství“ a „Statistiku Rakouska“. Přeložil populární dílo francouzského autora J. Droza, jež vyšlo r. 1853 pod názvem „Politické hospodářství čili zásady o statcích“. Roku 1858 se objevily dva články, jež jsou variantou druhé Riegrovy národohospodářské knihy „Průmysl a postup výroby jeho v působení svém ke blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího“, která vznikla ještě za jeho pobytu ve Francii, ale vyšla až r. 1860. Pak vír událostí po pádu Bachova režimu strhl F. L. Riegra natrvalo do proudu politiky. K národohospodářské vědě se již nevrátil, ale hospodářské problémy trvale zůstaly středem jeho zájmu a předmětem jeho různých aktivit, zejména v Jednotě k povzbuzení průmyslu v Čechách, jejímž členem byl od r. 1844. Rovněž nadále sledoval a shromažďoval národohospodářskou literaturu, kterou zdědil jeho zeť národohospodář Albín Bráf.

Gruber, Horáček a další odborníci považovali F. L. Riegra za zakladatele české literatury národohospodářské a prvního tvůrce českého národohospodářského názvosloví. Podle nich Riegrovy národohospodářské studie nebyly kompilací zahraničních pramenů, jak tomu bylo u většiny ostatních autorů českého národohospodářského písemnictví před Albínem Bráfem, ale „zralé“ analýzy, „vědecké polemiky“ se Smithem a Engelsem, v nichž se „rýsuje Riegrův profil manchesterovského liberála, přesvědčeného vyznavače hesla „laissez faire, laissez passer“, o němž upřímně věří, že jest jedinou správnou cestou ke zlepšení sociálního postavení lidstva“.

Mgr. Vladimír Seidl

Vlastencem se stal F. L. Rieger již v době studií na gymnáziu v Jičíně. Na podzim 1833 přešel na Akademické gymnázium v Praze, neboť věděl, že třídním profesorem v jeho třídě bude J. Jungmann. V Praze také studoval dva roky filosofii, tehdy jakousi přípravu na vysokoškolské studium. Po ukončení filosofie však pracoval v otcově mlýně, protože se jako jediný syn měl stát otcovým nástupcem. Tajně však studoval práva. Když překvapil otce vysvědčením z prvního ročníku práv, dostal povolení studovat. Po roce studia ve Vídni přešel opět do Prahy.

České vlastenecké společnosti se stal známým nejprve svými básněmi uveřejňovanými v časopisech Květy a Světozor. Společně s J. K. Tylem a dalšími patřil k organizátorům prvního českého plesu v únoru 1840 i dalších vlasteneckých podniků. Po absolvování právnických studií v roce 1841 nastoupil Rieger k trestnímu soudu. V lednu 1842 byl zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům, což zmařilo jeho kariéru ve státních úřadech. Na rozdíl od převážné většiny obrozenců netrpěl existenčními starostmi, neboť výnos semilského mlýna (od roku 1862 pak zakoupeného velkostatku v Malči) mu zajišťoval dostatek prostředků k životu. Nehledal proto další zaměstnání a věnoval se přípravě na složení doktorátu (složil až v roce 1847), a především vlastenecké činnosti. Snad nejvýznamnější byla v předrevolučním období jeho práce v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, kde spolu se svými přáteli A. P. Trojanem a J. Pernerem úspěšně hájili zájmy českého měšťanstva.

V revolučním období let 1848-49 stanul vedle Palackého a Havlíčka v čele české liberální politiky. Stal se členem Národního výboru, později i poslancem říšského sněmu a jestliže Palacký byl ideovým vůdcem české politické representace, stal se Rieger jejím uznávaným mluvčím. Své demokratické přesvědčení demonstroval v proslulém projevu v říšském sněmu 8. ledna 1849, jímž vystoupil na obranu prvního paragrafu připravované ústavy, že všechna moc pochází z lidu.

V dubnu 1849 odjel Rieger na studijní cestu do západní Evropy. Do Čech se vrátil v lednu 1851. V srpnu 1853 se oženil s dcerou F. Palackého Marií, což přispělo k sblížení a úzké spolupráci obou významných mužů. Ani v době absolutismu se nevzdal aktivní veřejné činnosti ve prospěch národa. Pod jeho vedením byla připravena první česká encyklopedie, Riegrův slovník naučný, jehož první svazek vyšel v roce 1860.

Na konci 50. let se čeští představitelé v čele s Riegrem několikrát pokusili o vydávání vlastních politických novin, ale bez úspěchu. Rieger se poté odhodlal k samostatnému velkorysému vystoupení. V červnu 1860 předložil při audienci u panovníka obsáhlé memorandum, v němž kromě žádosti o vydávání českých politických novin si jménem sedmimiliónového národa stěžoval na postup státních orgánů. Tato Riegrova akce stála na začátku oživení českého politického života v 60. letech. Z Riegrova pera vyšel také programový úvodník prvního čísla Národních listů (1. ledna 1861), v němž kromě rovnoprávnosti národů v monarchii a samosprávy požadoval občanské svobody a volnost „ve výrobě statků a jejich výměně“.

Po celá tři desetiletí stál pak Rieger v čele české politiky. Nejvyšší politickou autoritou zůstával sice až do své smrti František Palacký, stále více však udával směr české politiky spíše z pozadí a její praktické provádění nechával v rukách F. L. Riegra. Ten stál u všech akcí české politiky té doby, byl autorem mnoha dokumentů a programových statí. Byl také vynikající řečník a jeho projevy a hesla burcovaly národ do boje za svá práva. I když měl Rieger již od 60. let ve formujícím se mladočeském hnutí kritiky a politické odpůrce, většina národa ho uznávala za svého politického vůdce a jeho jméno se stalo symbolem národního snažení.

Na sklonku 80. let se však ukazovalo, že Rieger a staročeši své postavení ztrácejí, stranu řada poslanců i přívrženců opustilo a věrných - jako byl František Jeřábek - nakonec zbyla jen hrstka. Program celonárodní jednoty již neodpovídal sociálně rozvinuté společnosti, v níž jednotlivé složky chtěly uplatňovat vlastní zájmy. Konzervatismus staročechů, posilovaný spoluprací s českou historickou šlechtou, je vzdaloval především mladým lidem zasaženým demokratickými či socialistickými ideami. Do rozporu s cítěním národa se dostávala i přílišná Riegrova oportunita vůči vládě a císaři, která sice přinesla na počátku 80. let dílčí úspěchy ve školství i jazykových otázkách, ne však zásadnější výsledky. Tato „drobečková politika“ pak v souvislosti s tzv. punktacemi (pokus staročechů o jakési vyrovnání s Němci v Čechách) přinesla zdrcující porážku staročechů ve volbách do říšské rady v březnu 1891. Národ svého kdysi milovaného vůdce opustil. Navíc si musil Rieger v mladočeské kampani proti punktacím vyslechnout či přečíst mnohá nelichotivá slova. Poslanec J. Vašatý ho dokonce nazval na zasedání českého sněmu „bídným zrádcem“. Poražený, již čtyřiasedmdesátiletý, pak politické činnosti zanechal.

Veřejné mínění však nebývá neměnné. Jistě se zadostiučiněním se o tom přesvědčil i Rieger, když se v prosinci 1898 k oslavě jeho osmdesátých narozenin připojila i celá česká veřejnost, včetně jeho bývalých politických odpůrců. Jak napsal později jeden z nich, T. G. Masaryk, úcta k Riegrovi se nezakládala na shodnosti zásad a uznání správnosti jeho cesty. „Před čím se všichni skláněli, byla láska a věrnost Riegrova jeho politickým ideálům, neúmornost jeho práce, jeho osobní poctivost a nezištnost.“

Jeho dcera Marie Riegrová-Červinková, žena spisovatele Václava Červinky, pak byla ve své době uznávanou spisovatelkou a libretistkou, autorkou životopisů B. Bolzana i F. Palackého a také pořadatelkou spisů svého otce a obětavou humanitární pracovnicí.
(jk)
Riegrův památník, Praha 1928; Sak R.: Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku, Semily 1993

Rieger

Šlechtický titul nebyl vždy zdrojem radosti. V bouřlivě se rozvíjející české občanské společnosti, jejíž část byla radikálně plebejsky orientována, nemuselo být přijetí titulu zrovna jednoduché. A to zejména ve chvíli, kdy měla být takto odměněna jedna nejvýraznějších osobností české politické scény dr. František Ladislav Rieger (1818-1903).

26. června 1881 byl Rieger za zásluhy, které prokázal při budování Národního divadla v Praze vyznamenán císařem Františkem Josefem I. řádem Železné koruny II. třídy, jehož držba mu dávala nárok na baronát. V národnostními a státoprávními spory zmítané době nebylo podání žádosti o nobilitaci pro politika nic snadného. Takový člověk se totiž stával snadným terčem politických odpůrců i obyčejných závistivců, kteří jej obviňovali z kolaborace s vídeňskou vládou. O tom se v přibližně stejné době (1882) přesvědčil i vůdce moravských Čechů Alois Pražák povýšený za zásluhy o česko-německé usmíření v markrabství do stavu svobodných pánů.

V Riegerově případě přerostla diskuse o přijetí titulu dokonce v rodinnou krizi. Proti byla zejména dcera Marie provdaná Červinková (1854-1895), ale nadšený nebyl ani sám František Ladislav. Krátce po udělení řádu totiž došlo k tzv. chuchelským výtržnostem, které se staly celorakouskou aférou a vedly k další eskalaci česko-německého napětí.

Sám Rieger se pokusil z této neřešitelné situace dostat jiným způsobem a s pomocí renomovaných historiků i soukromých genealogických badatelů se snažil potvrdit rodinnou historii, podle které Riegerové pocházeli ze šlechtické rodiny zchudlé během 17. století. Jeho snaha však vyšla naprázdno a František Ladislav baronát přijal až roku 1897, kdy už byla jeho politická kariéra dávno za zenitem. V dubnu proto požádal o udělení titulu a diplomem z 12. května 1897 mu byl udělen stav svobodných pánů a erb:

V červeném štítě stříbrný lev se zlatým jazykem držící v pravé tlapě zlatý řemdih a v levé před sebou nese zlatou liliovou korunu. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní tři korunované turnajské přílby s červeno-stříbrnými přikrývadly. Na prostřední je zavřená zlatá kniha se zlatou ořízkou, na které stojí vpřed hledící kamenná sfinga. Z pravé přílby vyrůstá stříbrný lev se zlatým jazykem, z levé pak stříbrný gryf s červeným jazykem. Štít drží dva štítonoši stojící na bronzové arabesce – vlevo rytíř v plné zbroji v přílbě s otevřeným hledím, na které jsou tři pera (červené, stříbrné a červené), držící v pozdvižené pravici meč. Levým štítonošem je pak sedlák v hnědém šatě, bílých punčochách, hnědých botách a s vysokou koženou čapkou, který má na prsou kyrys a v levicí drží kopí na hnědém ratišti.

František Ladislav svobodný pán Rieger se roku 1853 oženil s dcerou Františka Palackého Marií (1833-1891). Kromě paláce v dnešní Palackého ulici manželé od roku 1862 vlastnili také východočeské panství Maleč, které koupili za 300 000 zlatých.

První baron Rieger měl tři děti. Vedle výše vzpomenuté Marie šlo o Libuši (1860-1930), manželku JUDr. Albína Bráfa (1851-1912), významného ekonoma a staročeského politika. Jediným synem Františka Ladislava byl Bohuslav (1857-1907). Roku 1889 se proti vůli rodičů oženil s Marií Červinkovou (1855-1895). Působil jako univerzitní profesor na právnické fakultě české univerzity v Praze a významný právní historik.

Bohuslav a Marie měli tři syny. Prostřední Václav Jiří (1892-1915) zemřel velmi mladý. Nejmladší Bohuslav (1895-1976) byl československým diplomatem a působil jako legační atašé vyslanectví v Rumunsku. Po otcově smrti zdědil společně se sourozenci Maleč. Roku 1921 odkoupil od nejstaršího bratra jeho podíl a hospodařil zde i po pozemkové reformě. Roku 1939 podepsal prohlášení české šlechty prezidentu Háchovi. Jako politicky nespolehlivé osobě byl Bohušovi statek Němci prakticky zabaven, když na něj byla roku 1942, kdy byla nad panstvím ustanovena nucená německá správa. Po roce 1945 získal panství zpět, ale již o pět let později došlo k další konfiskaci, tentokrát komunistické. Bohuslav Rieger byl od roku 1918 ženat s Vladimírou Vondráčkovou (1891-1968), ale manželství zůstalo bezdětné. Jeho smrtí rod po meči vymřel.

Pokračovatelem rodu se tak stal nejstarší syn barona Bohuslava Ladislav Ratibor (1890-1958). Byl známým filozofem, profesorem Univerzity Karlovy a působil jako ředitel Filozofického ústavu Československé akademie věd. Byl dvakrát ženatý a měl dvě dcery, Věru (*1919), docentku Univerzity Karlovy, a Bělu (*1942), doktorku práv. Jediným synem Bohuslava Ratibora byl Ladislav Svante (1916-1963), doktor přírodních věd a docent matematiky a logiky. Od roku 1947 byl ženatý s Helenou Holingerovou (1918), docentkou neurologie, a v manželství se jim narodily dvě dcery.

Jan Županič

Rodiče:	Václav Rieger * 1778 † 1841 mlynář v Semilech, ale původem z Nového Bydžova Terezie Barbora Wagenknechtová Riegrová * 19.2.1795 † 14.2.1869
Sourozenci:	Terezie Riegrová Machačková * 29.12.1816 † 2.3.1881 František Ladislav Rieger * 10.12.1818 † 3.3.1903 Marie Barbora Riegrová * 1.4.1821 † 6.8.1823
Manželka:	Marie Aloisie Palacká Riegrová * 18.4.1833 Praha † 29.3.1891 Řím
Děti:	Marie Riegerová Červinková * 9.8.1854 † 19.1.1895 spisovatelka libretistka (působnost ženská v lidumilství) + Václav Červinka * 29.12.1844 † 11.11.1929 sňatek 28.9.1874 JUDr. Bohuslav Bedřich Rieger * 1857 † 1907 právník a historik + Marie Červinková Riegrová * 1855 † 1895 sňatek 19.8.1889 Libuše Riegerová Bráfová * 1860 † 1930 + Albín Bráf * 1851 † 1912