Vojtěch Šafařík

* 26. 10. 1829 Novi Sad, Srbsko † 3. 7. 1902 Praha

Potomci slavných osobností to často nemívají v životě lehké, protože jsou neustále poměřováni výkony svých rodičů. Syn Pavla Josefa Šafaříka a jeho ženy Julie, rozené von Ambossy, Vojtěch (Adalbert), který se narodil v srbském městě Novi Sad 26. října 1829, se podobně jako syn další velké osobnosti českých dějin Františka Palackého dal na dráhu vědce. Na rozdíl od přírodopisce Jana Palackého však Vojtěcha Šafaříka během jeho působení neprovázela podobně negativní pověst a naopak byl v nekrolozích označován za oblíbeného učitele. Pavel Josef Šafařík s celou rodinou, tedy i malým Vojtěchem a jeho mladší sestrou Boženou, přesídlil do Prahy v roce 1833. Vojtěch Šafařík absolvoval v letech 1839-45 Akademické gymnázium a poté vstoupil na půdu pražské univerzity. První a největší celoživotní vědeckou láskou byla pro Vojtěcha Šafaříka astronomie. Vztah k ní získal už v dětství - služební byt jeho otce Pavla Josefa Šafaříka, tehdy knihovníka pražské univerzity, se nacházel v Klementinu, kde zároveň působila i proslulá hvězdárna. Při vysokoškolském studiu se však Vojtěch Šafařík údajně pod vlivem svých přátel J. S. Presla a K. S. Amerlinga zaměřil na chemii. Jeden rok strávil i na brněnské technice, kde pracoval pod vedením B. Quadrata. Po studiích se syn velkého otce stal vyučujícím na české reálce v Praze, místo však musel jako protestant na základě konkordátu z roku 1855 opustit. Hořkost ze suspendování byla poněkud zmírněna udělením dvouletého státního stipendia na získání dalších vědeckých zkušeností. Šafařík putoval nejdříve na berlínskou univerzitu, pobyt však musel ze zdravotních důvodů předčasně ukončit. V roce 1857 pak V. Šafařík odešel na proslulou univerzitu v Göttingenu, kde se stal spolupracovníkem slavného německého chemika Friedricha Wöhlera, mj. objevitele hliníku. Výsledkem Šafaříkova dvouletého göttingenského pobytu byla práce Vanad, kterou po návratu předložil ministru Thunovi. Studie o vanadu byla i základem jeho disertace o vazbách vanadu, se kterou v Göttingenu promoval v roce 1864. Po návratu přijal V. Šafařík v roce 1859 místo vyučujícího na soukromé obchodní akademii ve Vídni, kde setrval až do roku 1865, kdy se opět prudce zhoršila jeho dlouhodobá srdeční choroba. Po zlepšení zdravotního stavu se stal skriptorem pražské polytechniky, již tehdy spravoval zemský výbor, a zde Šafařík získal v roce 1869 profesuru chemie. Rok nato se stal redaktorem nového časopisu Zprávy Spolku chemiků českých a v roce 1872 se podílel na založení Čs. společnosti chemické. Zatímco v pracích z padesátých a šedesátých let se vedle již zmiňovaného vanadu věnoval např. otázce vazby platinkyanidů, v sedmdesátých letech se zabýval především otázkami silikátů a fotografie. Na svoji českou učebnici chemie Základové chemie čili lučby z roku 1860 navázal během působení na polytechnice čtyřdílnou Rukovětí chemie, jejíž poslední díl vyšel v roce 1878. Vedle vlastní vědecké práce se Vojtěch Šafařík věnoval i překladům, českým čtenářům například přiblížil Pohledy na přírodu od proslulého německého přírodovědce Alexandra von Humboldta (překlad vyšel v Praze v roce 1858). Po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část v roce 1882 přešel jako profesor chemie na českou univerzitu.

V. Šafaříka neopouštěla ani láska k astronomii, stále o ní uveřejňoval články a dokonce vybudoval soukromou observatoř ve svém domě na Královských Vinohradech. Mimořádnou pozornost věnoval pozorování proměnlivých hvězd, planet a také Měsíce. Intenzivně se zabýval také optickými problémy, zejména výrobě parabolických skleněných a kovových zrcadel.

Lásku k hvězdářství s ním sdílela i jeho druhá manželka Pavlína rozená Králová, se kterou se Šafařík oženil 26. října 1880, dva roky po smrti své první ženy Naděždy Vladimirovny rozené Trofimové. Pavlína Šafaříková patřila mezi členky Náprstkova Amerického klubu dam a sama byla autorkou knih Dějiny dalekohledu (1896) a William Herschel a jeho sestra Karolina (1900).

Vytouženou profesuru deskriptivní astronomie Vojtěch Šafařík získal až roku 1891, musel se však zároveň zavázat, že si bude všechny vyučovací pomůcky hradit z vlastní kapsy. Již o čtyři roky později se musel kvůli zdravotnímu stavu veřejného působení zcela zříct. Vojtěch Šafařík zemřel v Praze 3. července 1902.

Vědecké rukopisy a pozorování získala Moskevská univerzita zásluhou prof. Ceraskiho, jejich část se však díky daru astronomů z tehdejšího Sovětského svazu vrátila do Prahy, do osobního fondu uloženého v Archivu AV ČR. Přestože většina Šafaříkovy pracovní činnosti patřila vědě, právě zmiňovaný fond dokazuje, že i on se občas nechal políbit múzou - je zde uložen i jeho rukopis divadelní hry ze dvora anglické královny Alžběty. I přes výpravy do oblasti literatury zůstává Vojtěch Šafařík zapsán v českých dějinách především jako jeden ze spolutvůrců moderního českého chemického a astronomického názvosloví.

---

Profesor Vojtěch Šafařík byl synem jedné z předních osobností českých a slovenských dějin Pavla Josefa Šafaříka (1795-1861). Studoval chemii na pražské univerzitě, berlínské univerzitě a v letech 1857 až 1858 na univerzitě v Göttingen v laboratoři Friedricha Wöhlera, který přeměnnou kyanatanu amonného na močovinu dokázal, že „k tvorbě organické látky není třeba živé síly“. Zde spolu s W. Hallwachsem připravil diethylmagnesium, první organickou sloučeninu hořčíku.

V roce 1859 byl V. Šafařík požádán archivářem K. J. Erbenem, aby jako chemik posoudil pravost rukopisu Libušina proroctví v záležitosti, která souvisela s Rukopisem královédvorským a Rukopisem zelenohorským. Výsledky jednoznačně prokázaly, že se jedná o podvrh. V. Šafařík i jeho otec se tím dostali do sporu s Františkem Palackým, ale i s profesorem chemie Janem Staňkem, pro kterého se jednalo o každému Čechu svaté památky.

V roce 1860 vydal V. Šafařík první českou vysokoškolskou učebnici Základové chemie čili lučby, kterou napsal po dlouholetých zkušenostech učitele reálky a především pod vlivem studijních pobytů na německých univerzitách. Již před tím se však pod vlivem svého otce, který vytvořil komisi (členy byli např. K. J. Erben a F. L. Čelakovský) pro české vědecké názvy, podílel na vytvoření českého chemického názvosloví. To bylo do té doby pod vlivem Jana Svatopluka Presla, autora knihy Lučba čili chemie zkusná (opravdu „n“) a Josefa Jungmanna. Některé jimi vytvořené názvy prvků se dochovaly dodnes: vodík, uhlík, dusík, kyslík, sodík, hořčík, hliník, křemík, draslík, vápník. Jiné, jako např.: Cr - barvík, I - chaluzík, Co - ďasík, U - nebesník, P - kostík, Ni - pochvistík, W - těžík odstranil právě V. Šafařík, stejně jako nezávislé snahy Karla Slavoje Amerlinga, např.: Br - brudík, Se -švábel, Sb - strabík, As- otrušík, Li - japík. V. Šafařík prokázal mimořádný cit pro živý český jazyk, ponechal v českém názvosloví řadu vytvořených termínů, vedle již uvedených názvů prvků např. rozbor, sycení, dmuchavka, zplodiny, ale v řadě případů se přiklonil k řecko-latinskému názvosloví. Ponechal ekvivalenty-rovnomocniny, morfium-makovinu, salmiak-našatec a další. Těžil z unikátní bohatosti češtiny a zavedl koncovky oxidačních stavů I až VIII, aby ten „kdo zná vědecký význam těchto koncovek mohl, čta jméno sloučeniny, napsat formuli její a naopak“. Koncovky pro II až VIII užíváme a oceňujeme dodnes .

V roce 1868 byl V. Šafařík pověřen přednáškami z všeobecné a analytické chemie na pražské polytechnice a v roce 1869 se stal v tomto oboru jejím profesorem. V roce 1882 přešel na českou část Karlo-Ferdinandovy univerzity jako její první profesor chemie.