Svatováclavská tradice je nesporně nejstarší kontinuálně udržovanou historickou tradicí v Čechách. Její role byla však přirozeně jiná ve středověku, kdy byl sv. Václav vnímán jako 'věčný' panovník a ochránce země, jiná v protireformaci, kdy byl zárukou legitimity katolicismu v zemi, opět jiná v moderním 19. a 20. století. Ve srovnání s tradicí husovskou mohl ovšem svatováclavský kult sehrát v novodobém českém národě roli více integrující, spojující. Na druhé straně byl - přes svou dlouhou tradici - jaksi neurčitější než Hus. Nepojil se k němu totiž, tak jako k Husovi, onen vyhraněný soubor atributů, který vykrystalizoval v národních emancipačních rituálech konce století (mučedník národa, morálně nezpochybnitelný obhájce poznané pravdy stůj co stůj). Lépe se dala využít svatováclavská tradice vlastně až po vzniku samostatného státu. Že se dala také úspěšně zneužít, dokázali později zase nacisté a protektorátní vláda. Ani jejich pojetí knížete jako panovníka příchylného Němcům, a dokonce ani Moravcovo přirovnání svatého Václava k Emilu Háchovi však svatováclavskou tradici nezdiskreditovalo.

Skoro navlas dvě stě let (od roku 1678 až do roku 1879) stála na kašně uprostřed Koňského trhu na Novém Městě pražském jezdecká socha svatého Václava od Jana Jiřího Bendla (její kopie je dnes ve Štulcových sadech na Vyšehradě). Nacházela se pod dnešní křižovatkou uprostřed náměstí a už tehdy si úřady stěžovaly, že na schodech jejího podstavce se povalují tuláci a lidé bez zaměstnání, kteří odtud odcházejí do blízké vinopalny u Březinů. K majestátu Myslbekova pomníku měla tato Bendlova práce dost daleko, dala však náměstí jméno. Právě u ní - iro­nií dějin právě u sochy, která zvěčňovala rysy císaře Ferdinanda III. - se konala roku 1848 známá svatováclavská mše, signál pražských svatodušních bouří. Od té doby se nazývá Koňský trh Václavským náměstím.

Jeho podoba se začala výrazně měnit zvláště v druhé polovině století. Zatímco dříve leželo těžiště provozu v dolní části náměstí, přiléhající ke Starému Městu, začíná teď být tento městský prostor, zejména v důsledku výstavby Vinohrad, rušným bulvárem v celé své délce. Nová logika komunikace měla najít své dovršení také v novém svatováclavském pomníku.

Vlastním podnětem ke vzniku pomníku byla však až dokončovaná stavba nové budovy muzea Království českého. Podle projektu architekta Josefa Schulze se měla socha prvního českého světce tyčit přímo před jeho vchodem, na rampě Schodiště, ve středu skupiny alegorií zemí české koruny a řek Labe a Vltavy. V březnu 1892 uložil český sněm svému výkonnému orgánu, zemskému výboru, aby podal návrhy na po­stavení této sochy. Hned na počátku jednání však vystoupil vlivný muž, známý mecenáš Josef Hlávka, jenž požádal, aby socha stála samostatně, mimo budovu muzea. Svému hlasu dodal patřičné váhy darem 15 000 zlatých. Jeho názor schválili znalci.

Třináctého června 1894 byl vypsán veřejný konkurs na svatováclavskou sochu. Porota, v jejímž čele stál nejvyšší maršálek zemský Jiří Kristián z Lobkowicz a v níž nechyběl Hlávka, pražský starosta Gregor ani zahraniční sochařské celebrity prof. Zumbusch z Vídně (mj. autor pomníku Radeckého ve Vídni) a prof. Schaper z Berlína, vynesla svůj verdikt o Vánocích téhož roku. Byl vpravdě šalamounský. Z došlých deseti návrhů byly hned dva oceněny první cenou. Po otevření obálek se ukázalo, že se jedná o návrhy Josefa Václava Myslbeka a Bohuslava Schnircha.

Josef Václav Myslbek dostal už roku 1887 státní stipendium, jehož využil spontánně, bez přímé zakázky, ke studiím pro jezdeckou sochu svatého Václava. Jeho svatý Václav z roku 1888 sklidil úspěch na zahraničních výstavách a zaujal také Hlávku, který měl pak při jednání o umístění nového pomníku od počátku na mysli právě monumentální provedení Myslbekova díla.

Karel Matěj Čapek-Chod připomněl ve Světozoru roku 1896 článek vídeňského profesora Alberta Ilga, kritizující tohoto raného Myslbekova sv. Václava. Ilg porovnával mladistvého světce s mladým českým národem, jenž nezkušen vyšel do světa a vrátil se prý na německém koni kultury. Zajímavé je, že tento motiv mládí se v německé reflexi vrací ještě v Prager Presse roku 1929: mladý svatý Václav, „selský kníže bez pancíře“, je opět metaforou „mladého národa“ či spíše jeho mladé státnosti.

Celý konkurs byl tedy pro Myslbeka tak trochu připraven na míru. Sochař byl osobně pozván k účasti a byl mu dokonce zaručen zvláštní honorář 3000 zlatých, tedy více, než kolik činila rozdělená první cena.

Myslbekovou výhodou byla i krátká lhůta, která zbývala k podání návrhů - díky svému sv. Václavu z roku 1888 měl určitý náskok. Přesto mu však vyvstal vážný sok. Návrh o tři roky staršího Bohuslava Schnircha, připraveného k takovému úkolu úspěšnou realizací jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad (1891 vystavena na jubilejní výstavě v Praze, 1896 odhalena na náměstí v Poděbradech), byl totiž tak kvalitní, že to porota prostě nemohla přehlédnout. Proto se tak trochu ze svého úkolu 'vyzula' a přenechala rozhodnutí jiným.

Veřejné mínění se po uveřejnění výsledků a prosincové výstavě modelů v muzejní dvoraně přiklonilo jednoznačně k návrhu Schnirchovu. Jak je zřejmé, představa o 'spolčení' v Myslbekův prospěch nebyla daleko od pravdy. Důvody odmítnutí Myslbekova návrhu nepramenily však zdaleka jen z emocionálně laděného zaujetí obecenstva pro fair play. Důležitou úlohu hrála obecná představa o světci, které Myslbekův sv. Václav odpovídal pramálo. Dlužno též dodat, že právě 'konkursní' verze byla snad tou nejméně zdařilou v řadě jeho svatováclavských modelů. Tento kníže bylo něco starší, důstojnější a klidnější než mladík z roku 1888. Jeho kůň stojí pevně na všech čtyřech. Odborníci mu vytýkali frapantní podobnost s Frémietovou sochou Jany z Arku v Paříži. Co však na něm rušilo tisk a veřejnost?

Ukazuje to například článek Antonína Šnajdaufa v Národních listech z 2. ledna 1895, který obsahuje hned celou řadu svatováclavských stereotypů. „Sv. Václav byl panovník laskavý, ústupný, oddaný službě křesťanským ctnostem; nikoli fyzickou, ale morální silou vítězil nad úskočnými nepřáteli“. Tomuto idolu stavíme pomník, ne skutečnému knížeti, konstatuje věcně Šnajdauf. Myslbekův lapsus spočíval v tom, že sv. Václav u něj nebyl takovým beránkem míru. Na obecenstvo působil jako bojovný rytíř. Myslbek tu spojil atributy bojovníka a křesťana. Právě tuto představu větší část veřejnosti odmítla, do hry se promítly i samozřejmě faktory politické. Snad až příliš velká váha byla v té souvislosti přikládána protekci kardinála Schönborna.

Schnirchův sv. Václav byl naopak nejen modelem sochařsky zdařilým, ale zároveň lépe odpovídal obecné představě mírumilovného knížete. Jeho kníže právě skončil svůj boj, už odložil kopí do levé ruky a žehná lidu. Takový světec byl vnímán jako těšitel a ochránce Čechů, „tklivě nejkrásnější epos vlastenecký'. Ve Schnirchův prospěch působilo i vyřešení podstavce. Ten naznačoval horu Blaník, na přední straně soklu s postavou Čechie a svatováclavskou orlicí, jak se zjevila vojsku Přemysla Otakara II. u Kressenbrunnu (samozřejmě, že také připomínka porážky Uhrů od Čechů měla své dobové politické pozadí), po stranách se zástupy blanických rytířů vyjíždějících do boje. Svatý Václav je tu pohádkovým vojevůdcem 'věčných' bojovníků (Schnirch se později přiznal, že byl inspirován písní O rytířích z Blaníku, jak se jednou v noci v Praze ukázali z roku 1848, kterou znal z dětství). Snad právě díky blanické pověsti (německá kritika neopomněla připomenout, že jde vlastně o kyffhäuserskou pověst) byl Schnirchův model hodnocen jako esteticky jednotný a historicky věrnější.

Také sám Schnirch se bránil. „V jaké podobě dědicům svým v hmotě nehynoucí zachováme representanta práva českého (na prvním místě!, Z. H.), patrona a světce, dědice země české?“ táže se v dopise zemskému výboru z května 1895. Ten rozhodl v uměleckém sporu obou sochařů nemalým přičiněním Hlávkovým v Myslbekův prospěch a dvanáctého ledna 1896 uzavřel s mistrem smlouvu. Rozpočet pomníku zněl na 350000 korun, nepočítaje v to odměnu sochaři ve výši 58 000 korun.

Samotný Myslbek se ovšem vzdor útokům části tisku žádné neregulérnosti nedopustil a do práce na svěřeném díle se pustil se svou obvyklou zarputilostí a odpovědností. Ještě před uzavřením smlouvy provedl jednu zásadní změnu: připojil samostatné postavy českých světců na rozích pomníku (původně obíhaly sokl v reliéfním pásu). Do roku 1902 pak dopracoval postavu knížete: po konzultacích s archeologem prof. Píčem navlékl sv. Václavovi drátěnou košili a nasadil přílbu podle originálních rekvizit.

Teprve v roce 1898 se mu podařilo najít ideální typ koně, legendárního černého hřebce Arda. Práce s ním trvala rok a půl a vedla k tomu, že kůň svatého Václava znovu 'vykročil'. Právem upoutal tento kůň také pozornost Jeho Veličenstva, jak zaznamenal poslanec Karel Adámek. Císař si totiž prohlížel model pomníku při své návštěvě Prahy v dubnu 1907 a prohodil prý přitom k Adámkovi: „jest viděti na tomto komoni množství cukru, jejž spotřeboval. Jak klidně jde!“ A Adámek k tomu dodává: „Jedině se mnou mluvil císař česky, měl jsem čamaru.“

Po dokončení hlavní postavy se Myslbek soustředil na nadživotní figury českých patronů, z nichž byli vybráni ti opravdu národně čeští (jen historicky málo doloženého sv. Ivana z původního návrhu vystřídala bl. Anežka). Zároveň se už odlévala postava sv. Václava (konkurs vyhrála firma Bendelmayer a Červenka), pracovalo se na soklu (architekta Friedricha Ohmanna vystřídal 1904 Alois Dryák), na ornamentální výzdobě pracoval od roku 1911 Celda Klouček. V nekompletní podobě(jen s postavami vpředu postavených světců sv. Prokopa a sv. Ludmily) byl pomník vztyčen v červnu 1912, teprve v srpnu 1913 z něj však bylo bez velkých ceremonií sňato bednění. Slavnostního odhalení se tento asi nejznámější pražský pomník nedočkal.

Svatováclavský kult našel své definitivní místo v rejstříku národních tradic vlastně až v meziválečné republice. Vrcholem tu byly oslavy svatováclavského milénia (výročí domnělého zavraždění světce) roku 1929. Do tradičního modelu národní slavnosti (vystoupení slovanských souborů, kroje v ulicích, uvítání zahraničních hostí na nádražích) vstoupily tentokrát nové prvky, které přinesla československá státnost. Především důraz na vojenskou složku oslav, která byla osou prvního dne, pátku 27. září. „Václavské náměstí skýtalo radostný pohled. Všude samé vojsko...,“ těmito slovy popisovaly Národní listy vrcholný okamžik předání plukovní standarty jezdeckému pluku č. 8 'Knížete Václava svatého' prezidentem republiky. Při této příležitosti zaznělo také několik poučných projevů. Univerzitní profesor právník Jan Kapras vyzdvihl svatého Václava především jako „tvůrce zdravých základů českého státu“.

Svatý Václav je mu sjednotitelem státu a tím, kdo „přiklonil národ k pokročilé západní kultuře křesťanské“ (jak vidno, do Evropy jsme 'vstupovali' nejednou). Nejtěžší oříšek představovalo sladění bojových tradic s představou knížete míru. Klasickým způsobem jej rozlouskl prezident Masaryk: „Svatý Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu a uhájil“ Tedy představa mírumilovného panovníka, který, když je třeba, dovede pozvednout i meč. K obvyklé argumentaci se uchýlil plukovník generálního štábu JUDr. Josef Koumák, poslední z řečníků: „Nikdy jsme nezvítězili přesilou, vždy převahou ducha a bojového rozumu. Rozumem svým zachránil nás i kníže Václav před osudem Polabských Slovanů.“ Nebyl tady někde počátek 'rozumné' pomnichovské kapitulace?

A ještě jednou toho dne bylo Václavské náměstí „uzavřeno pro veškerou vozbu“, to když se tu o šesté hodině večerní sešel pod Myslbekovou sochou národ k velkolepému svatováclavskému holdu. Ke zdaru oslav přispěl svou 'cimrmanovskou' troškou do mlýna i klub československých alpinistů, který vztyčil na dosud nezlezené skalní věži v Prachovských skalách státní vlajku a pojmenoval ji Věž svatého Václava.

Sobota a neděle patřily církevní části oslav, i tady si však ponechal hlavní režii stát. Ještě před otevřením dostavěného chrámu Svatovítského promluvil na zaplněném třetím nádvoří Pražského hradu ministr školství a národní osvěty dr. Anton Štefánek. Pak teprve pronesl svůj projev u dveří hlavního chrámu biskup Podlaha. Nazítří se konalo procesí s ostatky svatého Václava z Vyšehradu na Hrad.

Zatímco pro jedny byl tisíciletý ceremoniál oslavou jednoty národa, „očistnou koupeli od zákeřných protivlasteneckých bludů“, nebyly jiné politické síly tolik nadšeny. Výhrady měli zejména sokolové a ze stejných důvodů i sociální demokracie. U jedněch ani druhých se nemůžeme divit nedůvěře ke slavnosti, při níž si před volbami tak okázale podávala ruku státní moc s katolickou církví. „Není na světě země, v níž by socialistická strana mohla oslavovat středověkého světce,“ vyhlásilo Právo lidu a tomuto názoru vskutku nelze upřít logiku.

Konflikt národa (státu) a církve, pokrokářů a klerikálů, kteří chtějí pod svatováclavskou záminkou posílit svůj kredit, byl stálým podtónem oslav roku 1929, v jiných kulisách se tu opakovaly mnohé motivy ze sporu Schnirchovy a Myslbekovy koncepce. Oficiálně však byla deklarována svatováclavská jednota národa, „chorál ,Svatý Václave' zpívají desetitisíce, přestože je život rozdělil na různé stavy, třídy a politické názory“. Leitmotivem oslav byla snaha mladé republiky ukázat světu, že už před tisíci lety jsme měli svůj stát a že jsme byli natolik kulturně vyspělým národem, abychom dokázali, jako první ze slovanských národů, akceptovat moderní západní křesťanství.

Všichni cítíme, že mírný svah Václavského náměstí je ideálním divadlem českých dějin. Nemálo k tomu v našem století přispěl i Myslbekův pomník, skýtající podle okolností výhled i řečniště. Bez nadsázky můžeme říci, že se pod svatým Václavem konala všechna velká politická shromáždění od roku 1918. A pomník nebyl jen trpným pozorovatelem. Vstupoval do děje, byl oblíbeným hrdinou karikatur a politických veršíků.

Od roku 1968 význam pomníku ještě stoupl. Stal se zpovědnicí, plakátovací plochou, řečnickou a diskusní tribunou. K onomu zvláštnímu posvěcení prostoru okolo pomníku přispěla potom jak vládnoucí moc svými represemi (dobře se pamatujeme na proslulou 'Štrougalovu zahrádku', která měla tento prostor zneškodnit), tak i opozice, která sem, 'ke koni', svolávala většinu demonstrací. Tento vývoj vyvrcholil v Palachově týdnu a pak v listopadu 1989. 'Síla pomníku' dokázala ku podivu obnovit i zdánlivě mrtvou svatováclavskou tradici, jež ožila ve společně zpívaném chorálu a v jím inspirované Skoumalově písni. Tak zůstává Myslbekův svatý Václav dodnes nejživějším pražským pomníkem.