ZPRÁVY A POZNÁMKY.
M.
BOHUSLAV SCHNIRCH. ZEMŘ. 30. ZÁŘÍ

1901. Mezi našimi umělci jsou velkou vzácností muži, kteří by také perem vládli. Mezi nejmladšími je jich několik a u nejednoho teprve čas ukáže, kde se jeho talent lépe a definitivně vyjadřuje, zda na papíře nebo na plátně, tiskařskou černí nebo živou barvou. Mezi staršími byl B. Schnirch jediný. Řím jej tak silně dojal, že pocítil nutnost svým krajanům doma pověděti, co tam vše viděl. Zprvu poněkud reportersky jen, později stávaly se jeho obrázky živějšími. Zprvu jej skoro výhradně zajímala minulost města a kraje, antická minulost, potom i přítomnost vymohla si svoje právo. Když se vrátil do Prahy, napsal svou nejlepší črtu „Carrara“ a na tom přestal. Po dvaceti letech začal psát znovu. Tenkráte to byly různé proklamace, otevřené listy nebo i prudké výpady, které tiskl, více však napsal fos privát circulation, jako výklady a vysvětlivky k projektům a různá promemoria. Z většího dílu není mi forma takových stylistických cvičení dvakráte příjemná, mnoho o umění také nepoučují, ač právě to bychom vždy nejraději a nejvděčněji od umělců přijímali, nicméně docela nezajímavé přece nejsou. Je v nich mnoho vzletných slov, mnoho se v nich mluví o vysokých ideálech, o posvěcení uměleckém, o svatosti umění, o potřebě, nutnosti a vznešenosti umění národního, o vlasteneckých metách a podobně více. Cích novinářské frase není daleký, ale není příčiny nevěřiti, že by byl B. Schnirch to vše docela upřímně myslel, že pevně věřil v to, co hlásal. Kdo jej častěji slýchali a kdo důvěřivě četli, co psal, kdo mají oči v knihách a nevysílají je na výzkumné cesty přírodou, kdo slovům věří a činy nedovedou měi it a odvážit, ti snadno brali Schnirchovy proslovy za souhlasné s jeho pracemi a psali o jeho umělectví tak, jako by bylo živým dokumentem jeho slovní nadšenosti. Jiní však, kteří se drželi jeho děl, shledávali a shledávají, že jenom zřídka se blíží tomu, co zesnulý řečí a písmem plným tonem hlásal. B. Schnirch stál do poslední chvíle v bojovné oposici proti mladé umělecké geneiaci. A tato proti němu. Jeden protivník druhého neuznával. Schnirch viděl, že jeho ideály nejsou ideálem mladých, že jejich myšlenkový svět a tvarový jeho projev v ničem se nepodobá jeho světu a byl při tom tak zaujatým, že váhou slova, kterou kde měl, pomohl očividné všednosti nebo i umělecké nicotnosti proti pracem jaré svěžesti a původnosti. V nové generaci nemá Schnirchovo umění žádných obdivovatelů. Kdyby odpovídalo vskutku tomu, co Schnirch o podstatě a významu českého díla uměleckého hlásal, jistě by nevadila jeho zastaralá a překonaná forma nebo úprava, aby se mu s úctou blížili. Kdyby jeho plastiky byly naplněny onou mírou citu a životní prochvělosti, onou svérázností a kmenovou originalitou, onou myšlenkovou hloubkou a vzrušujícím vypjetím, o nichž mluvíval, nebyl by nynější chladný ano nepřátelský poměr ostatních k němu vůbec možný! Byl by si je podrobil beze slova a oni by byli s uctivou vážností k němu vzhlíželi. Ostatně byli jsme toho přece jednou svědky. Jeho skica k soše sv. Václava setkala se s jednomyslnou pochvalou u všech, jimž umělecká jemnost, čerstvé vybavení nové představy něco platí. Tento drobný jezdec mu zachová ještě dlouho pamět. Jiné práce Schnirchovy budou sotva registrovány, o této se bude mluvit. Po tomto šťastném a krásném vzepnutí, po tomto pěkném květu, třeba ne venkoncem vlastního pěstění, přišly skoro ráz na ráz dvě koncepce, které, nevolky, až do základů odkryly organismus Schnirchovy plastické práce. Náhrobek Dra Julia Grégra a návrh na pomník M. J. Husí jsou díla všedního rozumování, bez plastické myšlenky, namahavé slepeniny, jejichž idealismus je shledáván na poli prosaických a odbytých symbolů nebo vytržen z kronikářské četby. S B. Schnirchem zachází celá fáse, dnes už překonaná, nám cizá a námi stěží chápaná. Fáse formálního idealismu, odvozeného z cizích vzorů, opřeného o cizí světy. B. Schnirch nebyl ani zvláště silným, tím ani originálním, tím méně geniálním, umělcem. Co v dobách učení přijal, to podržel pro vždy, aniž by kdy projevil snahu učiniti samostatný krok v před a jinam. Na jeho podobiznových hlavách, poprsích či medailonech, na jeho rekonstrukčních pokusech určitých, historických osobností je zřejmá čára, kterou nedovedl překročiti. Všady ulpěl na samém povrchu zevnějšku. Nedostávalo se mu odvahy cele se podat kouzlu skutečnosti a také síly vytvořit hlavu živou, myslící, sídlo ideí a emocí, viditelnou koncentraci individuálního karakteru nebo temperamentu. Linie i plochy jsou tvrdé a mrtvé s jakousi námahou a těžkostí do plastické hmoty přenešené. A při tom přece stál tak blízko přírodě, že musel cítit její horký dech a slyšet její prudký, nervosní tep. Před pětadvaceti lety se obdivovali jeho Trigám, Musám, Bacchantůn, Ledám, Hektorům a Nymfám. Podle tehdejších názorů byly to ideální plastiky a k nim ovšem potom patří všechny personifikace geniové a alegorie Schnirchovy i jiných. Ve sbírkách vatikánských a lateránských jsou jejich rodiče. Umělec je nevytvořil. Jeho starostí bylo jen, aby je co možno ve všem zevnějším učinil jim podobné. Pro všechny hlavy a účesy, pro všechny tuniky a togy, pro všechny řasy a linie měl on své doklady ve sbírkách antik. Jejich idealismus byl hned předmětem vyčerpán až do dna. Ale to tehdá stačilo. Byly to postavy a představy vytvořené jednou vše zušlechťujícím uměním fabulistickým a výtvarným, uznaným námi za nejdokonalejší na světe a v dějinách, třeba víc nikdo nevěřil v jejich bytí, dobyl si každé jméno na titul idealisty, kdo je znovu ustálenou formou modeloval nebo maloval. Jsou také uměním z druhé ruky a jejich úhledné tvary, jejich posy a typická nevýraznost nedovedou více rozehřátí. Žijou jen cizím vypůjčeným životem a jeho lampička brzy dohoří, tím spíše, že onen idealismus vyžaduje odvozené formy a dusí hnutí vlastní duše. Opakuje cizí myšlenky a byť by jednou byly sebe dokonaleji vyjádřeny těmi, v jichž hlavách se zrodily, v ústech cizích opakovány, ale nezrozeny a neprožity, stávají se pouhou frasí a dutou formou. Také jsme již na štěstí vyrostli z dob „vlasteneckých umělců“, které zvali proto vlasteneckými, poněvadž nám ilustrovali naše dějiny a pověsti. Ale Rietschel postavil Husa vedle Luthera ve Wormsu, Ruben komponoval celou sérii českých historií, aniž by komu kdy napadlo počítat je k českým umělcům. Národní barva a vzrušení nevězí tedy v pouhé předmětnosti uměleckého díla. Jsou tu ještě jiná, mnohem subtilnější hnutí a delikátnější vlastnosti a značky, jež v umění pojaty a jím vyjádřeny, dávají tomuto odlišnost, pro kterou není možno je s jiným zaměniti. Obávám se, že zase mezi všemi pracemi Schnirchovými v té příčině jen sv. Václav má právo na tuto českou uměleckou representaci. Jeho mírnost, jeho vlahá dobrota, jeho měkký lyrismus vyjadřuje aspoň jednu stránku našeho národního jádra. A toto jádro nemůže býti nalezeno v museích, cizích zemích a vzorech, jenom na dně našeho vroucího života, v ovzduší a kraji, ve zjevech a konání našem, a spíše nežli etnografové pozorováním a sociologové spekulací, objeví je tušivým instinktem umělci zvláštní vnímavosti a k platnosti ve světě barev, tonů a plastické formy přivedou jen ti umělci, u nichž se cit a fantasie bezprostředně a bez překážky přerozuje v čin.