Architekt pražského Nového Města Matyáš z Arrasu vytvořil při východním okraji podél staré komunikace na Kutnou Horu volný prostor určený k obchodu a koni – Koňský trh zakončený Koňskou branou. To bylo za Karla IV. ve XIV. Století. Prostor postupně přestal sloužit jako tržiště a stal se náměstím, ale název Koňský trh zůstal až do XIX. století, kdy v revolučním roce 1848 Karel Havlíček docílil, že náměstí dostalo název Václavské. Poblíž středu náměstí, v místech, kde ústí Vodičkova a Jindřišská ulice, stála tehdy socha sv. Václava od Jana Jiřího Bendla (asi 1610‒1680), která byla roku 1879 přenesena do obecního skladiště Na Františku, později ji přemístila vyšehradská kapitula na místo v dnešních Štulcových sadech.

Svatováclavské tradice připomínající světce a českého knížete, byla v minulosti často velmi různě interpretována, ba i zneužívána. V úvaze o názvu náměstí, které je dnes centrem města, se naskýtá otázka, proč Václavské a ne Svatováclavské náměstí. Nelze nevzít v úvahu, že Havlíček, skvělý seminarista, se rozešel s katolickou církví a neměl ani rád její svaté.

Když byla v roce 1894 vypsána soutěž na sochu sv. Václava, patrona země české, došlo k tomu, že mezinárodní jury rozdělila první cenu mezi sochaře Josefa Václava Myslbeka a Bohuslava Schnircha. Návrhy obou autorů se od sebe značně odlišovaly. Myslbekův sv. Václav sedí nehnutě na koni. Čtyři patroni země České, sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Prokop a původně sv. Ivan, proměněný později na sv. Anežku, byli Myslbekovi doporučeni až po rozhodnutí jury na žádost představitelů katolické církve.

Naproti tomu nerealizovaný model Bohuslava Schnircha (model je umístěn v galerii na Zbraslavi), je dynamičtější, v pohybu, jezdec i kůň. Schnirch vyzdobil podstavec pomníku motivy blanických rytířů jako připomínku pověsti, že v památné hoře Blaníku je sv. Václav se svými bojovníky připraven vyjít z hory a přispěchat potřít nepřátele, až bude České zemi nejhůře.

Rozhodnutí pro Myslbekův návrh bylo provedeno se značným nesouhlasem veřejnosti, která znala oba modely a podporovala Schnirchův návrh. Svědčí o tom ohlasy a komentáře v denním tisku, ale např. i karikatura kritizující podporu Myslbekovu návrhu především ze strany pražského arcibiskupa hraběte Františka kardinála von Schönborna a mecenáše Josefa Hlávky.

Po staletí přežívající pověst o bojovnících ukrytých v hoře Blaníku hovořila o Janu Žižkovi a husitech, což nebylo c. k. rakouským úřadům milé.

Když Václav Klácel napsal v r. 1836 báseň oslavující blanické rytíře (Hlas z Blaníka), zasáhla rakouská cenzura a dovolila báseň otisknout, až když autor zaměnil Jana Žižku sv. Václavem. Spojení Blaníku se Žižkou a husity bylo nepochybně logičtější, než se sv. Václavem, knížetem míru, a rytíři. Při rozhodování o tom, kterého z vítězných návrhů bude použito pro Václavské náměstí, mohlo hrát i určitou roli, že Schnirch přidal sv. Václavu i blanické rytíře, kdežto katolická církev si přála čtyři české světce.

Hlavní roli ale hrálo politické klima a zákulisí, a jak tomu často bývá, i peníze. Josef Hlávka, velmi zámožný muž jistě zasloužilý mecenáš, svou podporou konkrétních návrhů ovlivňoval konečná rozhodnutí. V případě pomníku sv. Václava prohlásil jasně, že uskutečnění Myslbekova návrhu finančně podpoří částkou 15 000 zlatých, kdežto na Schnirchův návrh nepřispěje.

Hora Blaník – Jan Žižka a sv. Václav, značný to protiklad v mnoha směrech. Schnirchův sv. Václav se nedostal na náměstí, pro které byl určen, ani jinam. Ale ani jeho Jan Žižka, vytvořený na objednávku města Tábora, nebyl postaven. Model byl zničen při zřícení střechy depozitáře Národní galerie ve Stromovce pod sněhem v počátečním období první republiky.