Pro tehdejší veřejnost představovala tato katastrofa hlubokou a skutečně niternou ránu, jíž se přiblížilo snad jen poboření Karlova mostu povodní o devět let později. Požár Národního divadla, o jehož postavení usilovali čeští obrozenci bezmála 40 let, vyvolal ve společnosti zjitřelou atmosféru, v níž se dařilo nejrůznějším pověstem. Podle oficiálních závěrů vznikl oheň souhrou nešťastných náhod. Tomu však dodnes mnozí nevěří.

Tato ilustrace požáru Národního divadla v Humoristických listech vznikla tak, že do fotografického snímku již vyhořelé budovy domaloval neznámý tvůrce plameny.

Národní divadlo se po mnoha peripetiích otevřelo prvním divákům ještě nehotové v sobotu 11. června roku 1881, kdy do Prahy zavítali vznešení novomanželé, korunní princ Rudolf a princezna Stefanie. Z pódia nebývalých rozměrů zazněly poprvé árie ze Smetanovy Libuše, zkomponované pro tuto příležitost. Opera se však poté odehrála pouze jedenáctkrát, přes léto se divadlo znovu uzavřelo kvůli dokončovacím pracím. Další slavnostní otevření mělo přijít v září.

Oficiální příčina? Na střeše prý letovali klempíři

V pátek 12. srpna 1881 nastoupili na střechu tři mladí zaměstnanci klempířské firmy Deckert a Homolka, pověřené výměnou hromosvodů. Předená měděná lana měl v horní části budovy nahradit pouhý měděný drát, a úkolem trojice bylo přiletovat k němu mosazí kontaktní kruhy, provléknout ho kandelábry v rozích střešní galerie, a pak ho sletovat se zbytkem lana sbíhajícího ze střechy na zem. 

Trojice pracovala ve složení dvaadvacetiletý mechanik Karel Machal, stejně starý Václav Zinniburg a devatenáctiletý Emil Jenisch. Práci obstarávali Jenisch se Zinniburgem, oba původně zámečničtí pomocníci, Machal na ně dohlížel. S koncem pracovní doby přerušili všichni tři činnost, a protože ještě nebyli hotovi, rozhodli se vrátit zpět na střechu v sobotu dopoledne. 

Později se bude tvrdit, že za vznikem prvotního ohniska stáli právě Jenisch se Zinniburgem, kteří letovali drát v kamínkách na dřevěné uhlí, jehož oharky pak zalili vodou (údajně pěti žejdlíky) a vysypali je do měděného okapu na střeše. Oba se hájili, že si našli v okapu místo s menší prohlubní, kde se mohla držet voda, a zalili v něm vysypané uhlíky ještě dvěma dalšími žejdlíky, a že věřili, že to bude stačit. 

Vyšetřovatelé však vsadili na to, že v dřevěném uhlí může při rychlém a nedůkladném spláchnutí zůstat žhavé jádro, a došli k závěru, že právě tohle se také stalo. Šlo sice vzhledem k okolnostem o hodně sporné tvrzení, později věrohodně zpochybněné, tehdy ale stačilo. Oba mladíci byli označeni za jediné původce požáru a odsouzeni za přestupek k týdennímu vězení zostřenému dvěma půsty. Až po stu letech se ukázalo, že všechno zřejmě proběhlo úplně jinak…

V hydrantech nebyla voda

Vraťme se však k onomu pátku a podívejme se, co se dělo po odchodu klempířů. Před šestou večer obešel všechna instrukcemi přikázaná místa divadelní hasič Dlabač, ten ale ještě žádnou závadu nezjistil. Po něm převzal v šest službu Jan Kořínek starší a vydal se na svou vlastní bezpečnostní obchůzku. Když tři minuty po čtvrt na sedm vyšel na čtvrtou galérii, ucítil kouř. Začalo totiž hořet dřevěné bednění střechy, které podle vyšetřovatelů chytilo právě od okapu, jenž se rozpálil znovu vzplanuvšími uhlíky.

Kořínek začal alarmovat telegrafickým hlásičem v budově další hasiče, těm ale shodou okolností nahlásil ve stejnou dobu požár i strážník z nedaleké Poštovské ulice, který si rovněž všiml doutnající střechy. Dva signály ve stejný čas způsobily, že v hasičské centrále namísto kódu ND v Morseově abecedě zaznamenali jen čáru a nevěděli, kde hoří. Další upřesnění polohy přišlo až po půl hodině, takže hasiči se nedostali na místo včas. Jejich pohotovost navíc narušilo podle serveru Požáry to, že se právě v ten den odpoledne účastnili pohřbu svého kolegy.

Kořínek mezitím spolu s vrchním divadelním hasičem Jungem a několika dalšími pomocníky spustili oba hydranty nacházející se v budově a chystali se uhasit požár sami. V hydrantech ale nebyl téměř žádný tlak vody. Na tom se podepsala další nešťastná okolnost - právě v těch dnech se kladlo v několika pražských ulicích nové vodovodní potrubí, což vedlo k dočasnému uzavření Žofínské vodárny.

Vinou toho se téměř vyprázdnila rezervní nádrž na Karlově náměstí, jež měla v případě požáru sloužit právě divadelním hydrantům. Za normálních okolností měl tlak z této nádrže stačit na to, aby voda z hydrantů dostříkla až dva metry nad střechu divadla, v onen nešťastný pátek však vodní proud ke střeše vůbec nedosáhl.

K dovršení všeho zlého nešla spustit ani železná protipožární opona, která by za normálních okolností oddělila ohnisko od zbytku budovy. Stálo pod ní totiž lešení pro štukatéry.

Výsledek přesto nebyl zcela tragický. Požár sice zcela zničil divadelní střechu, hlediště i jeviště včetně dekorací z Libuše, přežil ale vestibul, foyer, lodžie a řada místností jako archiv, šatna a divadelní kancelář. Hasiči spolu s dobrovolníky zachránili také mnoho uměleckých děl a především dokázali oheň lokalizovat, takže zabránili tomu, aby přeskočil na další budovy. Z tohoto pohledu byl jejich zásah úspěšný.

Sochař hasil a přispěl svědectvím. Vše bylo jinak

Mezi zmíněnými dobrovolníky byl i muž, který měl k Národnímu divadlu ještě podstatně hlubší vztah než všichni ostatní. Byl to sochař Bohuslav  Schnirch, autor legendárních bronzových Trig s bohyněmi vítězstvína nárožních pylonech budovy (jejich originály byly bohužel požárem zničeny a  Schnirch musel později zhotovit nové) i další sochařské výzdoby.

Schnirch se spolu s prvními hasiči pokusil uhasit oheň na střeše a přispěl cenným očitým svědectvím k celkovému obrazu o tom, jak se požár šířil: „Na střeše se valil kouř u galerie mezi oběma zadními hromosvody a sice blíže k levému, avšak z hadic voda neproudila a hasič Zahrádka píšťalkou dával signál o vodu, a když přece voda nešla, tak jsme všichni tam přítomní běhali po střeše a volali jsme o vodu, která stříkala jen tak dlouho, pokud jsme po schůdkách lezli na střechu, a pak proudit přestala. V tom samém okamžení slyšeli jsme uvnitř divadla šumět vodu a v tom kdosi řekl, že byla kropidla spuštěna,“ uvedl při vyšetřování.

Schnirchovo svědectví zpochybňovalo verzi o jediném ohnisku požáru, protože uvedl, že viděl ze střechy vycházet kouř na dvou protilehlých místech. Pravděpodobnější tak bylo, že ohnisek pod střechou bylo více.

O sto let později, začátkem 80. let 20. století, se příčinu požáru rozhodl přezkoumat vědecký tým, složený z odborníků požární ochrany, makromolekulární chemie i z pracovníků Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Letňanech. Průběh experimentu později zpopularizoval ve své knize „Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod“ spisovatel Miroslav Ivanov, ve zkrácené podobě jej zaznamenal i již zmíněný server Požáry.

Zkouška proběhla ve vzdušném tunelu leteckého ústavu, který měl věrně simulovat větrné podmínky, jaké panovaly v onen osudný pátek nad Prahou. Její výsledek prokázal, že dřevěné uhlíky se v měděném žlabu samy znovu vznítit nemohly, a nezapálily tedy ani budovu. Jako pravděpodobnější varianta se tak jevilo úmyslné založení požáru, to však experiment s jistotou neprokázal.

Ivanov ve své knize nicméně poukázal na to, že hodně lidí vědělo o komplikované situaci s vodou, takže eventuální žhář mohl předem počítat s tím, že bude úspěšný. Zmínil také společenskou atmosféru té doby, neboť již několik měsíců před požárem panovalo mezi českým a německým obyvatelstvem zvýšené napětí. Občas docházelo i k násilným akcím, proto se mezi českým obyvatelstvem začala po požáru šířit zvěst, že ho ze msty založili úmyslně pražští Němci. Tuto variantu nelze dodnes ani zcela vyloučit, ani potvrdit.

Lidová sbírka hodně pomohla, nešlo ale jen o ni

Snad každé literární i audivizuální dílo z doby reálného socialismu, jež zmiňuje požár Národního divadla, popisuje také následné obrovské celonárodní vzepětí „prostých chudých lidí“, kteří „krejcar po krejcaru“ sebrali za velkých osobních obětí dostatek finančních prostředků na znovupostavení divadla.

Tato legenda má sice reálný základ, protože takové sbírky se po celé zemi opravdu konaly a jejich výtěžek nebyl bezvýznamný, přesto je však třeba k ní mnohé dodat.

Budova byla za prvé pojištěná U První české vzájemné pojišťovny, takže první peníze na obnovovací práce (bezmála tři sta tisíc zlatých) plynuly z této náhrady. Za druhé k obnově významně přispěl tehdejší stát včetně sněmu Království českého. Zahanbit se nedal ani císař František Josef I. a jeho panovnická rodina, jejichž příspěvek činil 31 tisíc zlatých. Velmi významným dárcem bylo dále město Praha, které věnovalo na obnovu divadla přes 181 tisíc zlatých.

Částkami od 15 tisíc do 20 tisíc přispěly i města Plzeň, Smíchov a Karlín. Další vysoké sumy darovaly na obnovu české šlechtické rody, ruský car, nebo Městský pivovar Plzeň. Zlatkové a krejcarové sbírky mezi prostým lidem samozřejmě pomohly také, v legendě však zcela zakryly všechny ostatní donátory, jimž tak tato pověst historicky dost uškodila.

Autor původního projektu, architekt Josef Zítek, se pro dlouhodobé spory a hádky se Sborem Národního divadla nakonec přestavby vzdal a zařekl se, že do nové budovy Národního divadla nikdy v životě nevstoupí. Rekonstrukci tak dokončil s jeho vědomím a svolením jeho žák Josef Schulz. Přátelské ani pracovní vztahy obou mužů tato zakázka nijak nenarušila, jinak však Zítek své slovo dodržel - do Národního divadla již nikdy nevkročil.