Jsme svědky zajímavého zápolu uměleckého. Nejde tentokráte o theorie umělecké, stojí dílo proti dílu, každé svým způsobem řešíc jeden a týž úkol. Kdo má pravdu?

To jest: které dílo nás případněji v určitém směru, který společným úkolem umělců naznačen a — hlouběji dojímá? Jest na nás divácích, abychom se vyslovili. Každý zajisté, nemá-li zrovna povinnosti, má právo votum své pronést. Používám práva toho.

Dva vynikající čeští umělci výtvarní předstupují před nás ve dvoraně Musea českého klidně a důstojně, s hotovou prací, s návrhy na projektovaný zemským výborem pomník sv. Václava; porota prohlásila díla jejich za rovnocenná: byl výrok ten spravedliv? Nelze vskutku skloniti vážky úsudku ve prospěch jednoho ani druhého v čestném zápolu tom zúčastněných?

Snad porota, nepodavši žádných důvodů svého rozhodnutí, o umělecké ceně zaslaných ji projektů v pravdě rozhodovati ani nechtěla a přenechala šetrně obecenstvu, poněvadž více očí lépe může vidět, příliš zodpověděný svůj úkol a rozšířila v době ruchu za všeobecné právo hlasovací velmi demokraticky sbor svých členů; v tom případě jest vyslovení soudu o ceně vystavených děl i — povinností.

Čtenářové tohoto listu jsou již zasvěceni ve všechny okolnosti vypsaného konkursu a vyslechli již také z péra na slovo vzatého odborného znalce, stálého zpravodaje svého, zprávu o výsledku jeho jakož i posudek o konkurujících pracích, jež jsou předmětem této statě. Pisateli netřeba tudíž mnohého ani se dotýkati.

Jedná se o pomník populárnímu světci, který žije v paměti naší určitou představou. Legenda i historie přispěly k tomu, že vzpomínajíce sv. Václava, »někdy vojvody, ale vždycky ochránce Čechů«, máme na mysli panovníka laskavého, něžného, skromného, ústupného, jen službě pravých křesťanských ctností oddaného. Vidíme v něm typ křesťanského knížete, který nikoli hmotnou, ale morální silou stává se vítězem nad úskočnými nepřátely.

Není na místě vyšetřovat, kdo zvláště o to se přičiňoval, abychom právě ve knížeti Václavovi, který tak důvěřivě, blahovolně posuzoval vše, co od západních sousedů do Čech přicházelo, viděli nejželanějšího svého panovníka; jisto je, že náhlá násilná smrt jeho, na níž, jak se zdá, spoluvinu nesla celá politická strana, v jejíž čele stál žárlivý bratr mladého knížete, způsobila mocné vzrušení a hluboký soucit, který postupem času proměněn v neobmezené nadšení pro vladařské vlastnosti nadějného, lidu českému tak brutálně odňatého panovníka.

Patrno, že předstupujeme před sochu sv. Václava s určitým požadavkem. Chceme vidět svůj idol, svého sv. Václava. Jsme v právu? Není to obmezování umělce? Zajisté; jest to obmezování, ale — oprávněné: vždyť právě tomu idolu svému stavíme pomník, chtějíce stále a v celé jeho výraznosti míti jej před očima.

Požadavek charakterní pravdivosti ať již legendární či historické osobnosti jest prvním požadavkem, jejž klademe. Neděje se tak jen v Čechách, všude po světě stejné žádají, a pokud historie umění učí — vždycky žádali. Požadavek ten jest obecnou maximou, jednou z hlavních forem esthetických. Proslulý mistr ranné renaissance italské, sochař Donatello, vyhotovil kdysi Krista na kříži; podal této velmi pravdivé, uchvacující mukami, jež musilo vytrpěti, doufal tudíž, že a všeobecným nadšením bude jeho Kristus přijat. Než se odhodlal dílo veřejné vystaviti, povolal si přítele, slavného architekta i sochaře Brunellesca, aby mu pověděl, co o jeho Kristu soudí. Brunellesca popatřiv na postavu na kříži rozpjatou, prohodil: »Příteli, tys pověsil na kříž — sedláka! « Významná slova ta, zavírající v sobě kus theorie umění, pronesena před více než půl pátým věkem!

Jak se zachovali naši umělci vůči tradicionálnímu charakteru sv. Václava? Šnirch přiblížil se našemu názoru. Jeho kníže Václav zjevuje se nám na oři, který právě se zastavil, pln klidného majestátu. Válečná přílba zavěšena v sedle, kopí válečné s korouhvičkou spuštěno, pravice žehná. Obnažená hlava celá jest vydána, paprskům slunce a pohledu divákovu, sama zdajíc se svítiti. Držení těla jeví všechnu gracii důstojnosti; jest, ač živé, přece klidné a – uklidňující. Nikde stopy vášně sobecké, ať vášeň ta jakýmkoliv ušlechtilým jménem se označuje, jak na svatého muže sluší. Z celého, můžeme říci slavnostního arrangementu skupiny oře a jezdcem živě jsme přesvědčováni, že to věc dobrá, pro kterou světec před zraky lidstva v brni se objevil. Ušlechtilý kůň zdá se jasně toho být vědom, jaké vznešené břímě nese; pósa jeho, se kterou se zastavil, jest cituplně obřadná; mluví z ní hluboká šetrnost úcty.

Vizme práci Myslbekovu:

Na rozjetém mohutném hřebci zdá se vznášeti bujně stepilá mladická postava s vysoko povznesenou ve vytýčené pravici žerdí, která konči křížem a se které vlaje korouhvička, bouříc kamsi v před — Rozechvěné tělo volné se poddává jakýmsi konvulsivním záchvatům a staví na odiv bohatou nádheru válečného odění. Směle vyšvihnutá hlava úsilně stranou je obrácena, jako by z daleka svolávala zástupy.

Svatý Václav? Ptáme se.

V úvaze, již tento list již přinesl o soše Myslbekově, bylo poznamenáno: Takhle Gottfried Bouillonský nebo Panna Orleanská. V skutku se zdá, že Myslbek, pracuje na svém návrhu jezdecké sochy sv. Václava, nemohl se ještě vybaviti z reminiscence na francouzskou národní hrdinku, jejížto socha Fremierem provedená a na Place des Pyramides v Paříži postavená asi na něho vážný dojem byla učinila. Alespoň jest podobnost Myslbekova sv. Václava se zmíněným pomníkem pařížským rozhodně frappantní, ačkoli doznati musíme, že dílo našeho umělce jest životnější, svěžejší; neníť Jeanny ďArc ani nejlepší prací Fremietovou ani z nejlepších monumentů pařížských.

Či má Myslbek vážné důvody historické, proč tak rozhodně potírá ve svém díle populární názor o národním světci jakožto muži míru a pokoje? Může dokázati, že snad sv. Václav nebyl takovým beránkem, jakým jej legenda a dosavadní historie líčí, že byl panovníkem rázným a výbojným, který názorům svým státním — třeba o potřebě církevního a politického sdružení se sousedy západními — uměl se vším důrazem rozhodných skutků zjednávati platnost, a smrt jeho že nebyla mučennickou, nýbrž pouze — tragickou? Jen v tom případě bychom mohli jeho sv. Václavu rozumět. Ale pak by musil mistr Myslbek svoje nástroje, jimiž ve hlíně manipuluje, zaměnit na čas s pérem vědátora a poučit veřejnost; nebylo by to nic neobyčejného, výborný sochař francouzský Emil Soldi je také znamenitým historikem. Jistě by nás bylo dost, již bychom »poznané pravdě« neodporovali a hleděli dát umělci za esthetický lapsus, jejž nyní v soše vidíme, dlužnou satisfakci.

Jen že — uvedený jediný východ z rozpaků, jež socha Myslbekova vyvolala, umělec vlastně již zatarasil. Pozměnil historicky ověřený tradicionální praporec svatováclavský, ukončiv jej nikoli kopím, nýbrž — křížkem. Patrně tedy nemáme co činiti s historickou osobností, nýbrž jedině — s uměleckým symbolem. Umělec nechce, abychom v jeho soše svatováclavské viděli knížete Václava, nýbrž — něco jiného, zosobnění jisté idey, která mu na srdci leží; tíhneť vůbec jeho tvoření k jinotajným komposicím, na tom poli také dosáhl největšího úspěchu zevnějšího, jak známo, sochou »Oddanosti« pracovanou pro vídeňský parlament.

Která jest to myšlénka, již allegorie Myslbekova chce vyjádřiti? Bojovná postava mladého rytíře vytyčuje kříž, symbol víry a zdá se i k němu vzhlížeti, kynouc do dálky. Gloriola kolem hlavy naznačuje, že korouhev, k nížto nadšený tento úd »církve bojující«, volá, jest posvátnou, samým nebem přikázanou. V římsách vysokého postamentu sochy spatřujeme jakousi apotheosu církevních patronů českých ; jsou tam archaisujícím stylem modelovány jejich hlavy a nad nimi se vinou slova : »Sv. Vojtěše, sv. Jene Nepomueký, sv. Anežko, sv. Prokope, sv. Zikmunde, sv. Norberte, sv. Víte orodujte za nás!« Tvář světcova jest čistá, jasná, skoro veselá. Vzhledem k tomu všemu můžeme říci: »Plamenná víra v nebeskou ochranu sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckáno atd. povede národ český (v čele podstavce nese anděl znak sv.-václavský) k vítězství!« — to že jest asi idea, jež umělci našemu na srdci ležela.

V mínění, že Myslbekovi skutečně nešlo o bližší karakterisaci osobnosti sv. Václava, nýbrž jedině o vyjádření vytčené idey, která zajisté není pobuřující, ač první pohled na sochu s koněm, který v jakémsi tvrdošíjném vzdoru stoupá v před a s jezdcem, který jediná je extase, na podobnou myšlénku by poukazoval — v mínění tom potvrzuje nás zcela to, že umělec, jak na to bylo již poukázáno, nesnažil se svému tak řečenému sv. Václavu dát přiměřený historický úbor, nýbrž předvedl nám jej v krojové úpravě, která je v celku možná pro rytíře z křižáckých válek, což ovšem intenci umělcově lépe odpovídalo. Že by Myslbek snad z nevědomosti byl pochybil proti karakteru kroje a atributů, které při sv. Václavu musí nésti známky 10. století, o tom nemůže býti řeči. Dnes, kdy pílí dra. Zíbrta sebrán téměř všechen materiál týkající se kroje v nejstarší době dějin českých, poučení v té příčině jest velmi snadné; spis ten jest Myslbekovi zajisté stejně dobře znám jako Šnirchovi, který — sotva se mýlíme — z informací jeho tak štastně těžil, že nemožno proti kroji a stroji jeho sv. Václava žádné vážné výtky přednésti. Také nevěříme, že by snad mistr Myslbek zaujímal naproti požadavku zevnější správnosti historické, která se osvědčuje krojem době přiměřeným, stanovisko isolované. Požadavek ten jest dnes obecnou maximou esthetickou, jež určuje tvoření umělce i úsudek divákův, stejně jako požadavek správnosti vnitřního morálního karakteru historické osoby. Jen v mezích šetřeni těchto kategorických požadavků, které jsou výsledkem dlouhých zápasů moderního umění s tradicemi umění antického, může se ukázati mistrovství. Ne jen archaismy, i anachronismy vážné jsou vážnými poklesky uměleckými. Žádáme harmonii v každém směru, šetření všech poměrů esthetickýeh, které nazvány byly »formami«, máme-li umělecky úplně být uspokojeni.

Umění, poznavši nutnost šetření reality životní, přiblížilo se vědě a skutečně jest ve svém způsobu také »vědou«; velkým umělcem nemůže se stát, kdo nemá hlubokého vzdělání, čím opravdovější umělec, tím usilovněji svým směrem »studuje«.

Ještě Goethovi, který pro umělce měl osudnou radu. »Každý buď svým způsobem Řekem, ale buď jím!«, nevadilo navrhovati pro pomník Blucherův, aby populární v Německu »maršál Vorwärts« byl vypodoben v antickém chitónu, s nohavicemi, jaké nosili staří Peršané nebo Gallové, — tím mělo být naznačeno, že to »Ne-Řek« — a obrovskou lví maskou na hrudí, »poněvadž vynikal lví silou« a s gallskou šavlí v pravici — a sestárlý mistr Shadov na maškarádu tu, která z monumentu proslaveného vojevůdce německého v Roztokách učinila terč nejveselejších vtipů, — přistoupil.

Uchýlení se od požadavku pravdivé historické karakterisace, tedy porušení jednoho vážného esthetického poměru, musí být v uměleckém díle esthetiekým poměrem vyššího řádu omluveno; patrnou dissonanci tuto nutno jinou důraznou konsonancí, která ve vyšší esthetický poměr ji přivádí, vyrovnati; v každém uměleckém díle hledáme, protože nedostatek jeho trapně pociťujeme, přiměřený »vyrovnávací závěr«. Tak nic bychom proti tomu nenamítali, že Myslbek známý praporec svatováclavský ukončil křížem, kdyby licenci tou způsoben byl zvláštní lad esthetický, který plně ji ospravedlňuje, ba — vymáhá. Největšímu současnému sochaři, Rusu Antokolskému, umělci vysokého snažení kulturního, vytýkáno při výstavě jeho »Jermaka« v Petrohradě, že opominul opatřiti pověstného dobyvatele Sibiře puškou, kterýžto nástroj byl při jeho výbojích tak významným, tudíž pro celý historický zjev Jermakův karakteristickým, že dal athletickému svému atamanu kozáckému, prototypu vší síly tělesné a nejvyšší energie morální, do pravice — sekeru; ale vojenští pánové na Rusi, k jichžto kruhu zmíněná výtka vycházela, neuvážili, že právě tímto nápadným pominutím historického atributu a jeho nahrazením nápadnou a pádnou, nikoli však válečnou, sekerou, Antokolský geniálně karakterisoval a v celém historickém jeho významu ocenil Jermaka jakožto muže, který památnými výboji svými otevřel ruskému národu širou přírodu sibiřskou, začal mu prosekávat cestu divokými pralesy požehnaného toho kraje k Velikému oceánu; Antokolský zdánlivou dissonanci rozvedl ve velkolepou konsonanci. Čeho docílil Myslbek zatknutím křížku na žerď svatováclavskou? Nemáme zde na zřeteli pravdu historickou, od níž, jak již dolíčeno, při soše Myslbekově nutno abstrahovati, ale pravdivost prostě uměleckou, poměr mezi tím, co chce být a co je představeno. Socha chce být symlolem náboženství křesťanského, jehož jedním z předních šiřitelů v Čechách byl také sv. Václav.

Hle, rytíř v plné zbroji, připravený na výboj, junák žádostivý boje, při němž půjde o krev lidskou, ukazuje s nevlídného oře, který překypuje animální bujností — kříž! Náboženství křesťanské, náboženství všelidské lásky symbolisovati dnes odznaky nepokojného ducha válečného? Jaký kulturní — archaismus! Mistr Myslbek jest přece umělcem myslícím a také jemně cítícím, jak zvláště svým Lumírem s písní skvěle dokázal!

Podávaje skupinu čistě vybájenou, výtvor žádným ohledem na historickou realitu se nevížící fantasie, chtěl patrně Myslbek akcentovati sv. Václava jedině jako ochránce, patrona, nikoli jako »někdy vojvodu« země české. Naznačená idea pomníku vykládá, v jakém směru a jak šťastně se to stalo.

Jak karakterisoval Šnirch tradicionální ten názor o sv. Václavu jakožto »vždycky ochránci« věrných jeho památce Čechů? Přihlédnutí k této populární představě o »dědici země české« bylo nutností, měl-li celý význam sv. Václava, který v národě českém památka světcova má, býti vystižen.

Šnirch zpracoval umělecky ve svém návrhu starou, krásnou pověst českou o blanických rytířích, kteří v době nejvyššího nebezpečí přikvapí, vedeni sv. Václavem, zemi českou z útrap vysvobodit. V soklu pod sochou světcovou na podélných stěnách znázorněna vážná ta chvíle, ani báječní hrdinové národní v trysku na svých divotvorných ořích se řítí ochránit týranou vlast, která na čelní straně soklu zpodobena, jak pěkně bylo v kritice »Nár. Listů« pověděno, »jako Niobe v útrapách se choulící«. Za Čechií rozpíná se veliká orlice svatováclavská.

Myšlenka Šnirchova jest zajisté důmyslná — vysoce poetická, uchvacující. Umělec předvedl nám celý pohnutý děj, napjal nás dramaticky do nejvyšší míry, ale dovedl také přiměřeným »vyrovnávacím závěrem« napjetí naše zkonejšiti, uspokojiti nás dokonalou »katharsí« našich citů. Vidíme počátek, částečný průběh — konec rozkypělého osudného boje. Svatý Václav klidnou pósou a konejšivým gestem s výše majestátního svého oře, který jako mocný ochranný koráb nad rozbouřenými vlnami pevně se zvedá, jasně ukazuje, že nevyhnutelný, poctivý obranný boj, jejž »plémě« jeho musí podniknouti, skončí vítězstvím věci dobré a že Bohu milá práce míru nastává. Je to tklivý, nejkrásnější epos vlastenecký, jež prostředky umění výtvarného chce nám Šnirch podati. Hrdina jeho, křestanské kníže sv. Václav, nevystupuje zde jako panovník válečných vavřínů lačný, nýbrž jako těšitel a ochránce věrných Čechů.

Dlužno dotknouti se čistě zevnějších optických kvalit obou konkurujících modelů.

Jakými jsou vystavené návrhy našich umělců na pohled?

Tento zřetel bývá, při posuzování uměleckého díla výtvarného se strany obecenstva, jež nepátrá po intimitách tvoření umělcova, rozhodujícím; průměrný divák nejčastěji bývá spokojen, jen když věc pěkně se vyjímá; jen když přednes umělcův, jak se také per analogiím říká, pěkné a plynně se nese, ať již za formami jeho vězí cokoli. I kritiky s tohoto stanoviska nejvíce se píší. Ba umělci sami až příliš často jiného cíle, i když nejvážnější úkoly řeší, nemají, nežli co možná ladný a působivý dekorativní účinek a akcentováním této stránky uměleckého výtvoru při posuzování práci jiných umělců valně přispívají k panujícímu v širokém obecenstvu zmatku ve příčině principiálních otázek o esthetické ceně děl uměleckých. Moderní umění monumentální tímto nedostatkem hlubšího uvědomění uměleckého zvláště trpí, protože jest mu tyranským předsudkem zatarasována cesta k plnění vlastního jeho poslání kulturního. Na monumenty vydávají se tisíce a tisíce a kulturní zisk z nich, jenž by případně tisíceronásobně vydanou sumu mohl nahraditi, skoro — bohužel — z pravidla bývá — nullou, poněvadž vlastní cena umělecká takových parádních dekorací veřejných míst také jest — nullou, ovšem ladně a s přepychem bravury napsanou nullou.

Zmíněný zřetel kritický jest rozhodně také vážným činitelem při odhadování povšechné ceny umělecké práce, protože jest také kriteriem esthetiekým. Požadavky naše v té příčině zvlášť trefně formuloval největší odpůrce esthetiky, geniální Hypolit Taine, když totiž katechumenickou statí svojí »O ideálu v umění« (Philosophie del‘ art) před esthetikou konečně — kapituloval. Plynou ze zákona konvergence všech částí uměleckého výtvoru k jednotnému účinu, jemuž každé dílo umělecké musí vyhověti; vyhovuje-li, vnímáme lad, který jest povahy eminentně dekorativní, formální.

Při díle Myslbekově nevyvinula se myšlenka podstavce organicky ze základní koncepce celého pomníku; podstavec jest k soše pouze nastaven, nesouvisí s ní, nedoplňuje ji, svým přímočarým klidem něco zcela jiného povídá, než socha sama chce. Sám o sobě, svým rozčlánkováním jest snad nádherný ten sokl, dílo prof. Omana, zajímavou studií architektonickou, ale pak jest to dobré slovo, v nevčas pronesené. I reliéfy v římsách jednotvárně umístěné jako prosté články architektonické, mající účel dekorativní, chladnou symetričností svojí divně kontrastují s rušným životem, který přímo nad nimi, na temenní ploše podstavce se rozvíjí a pohnutými, všemi směry rozkypělými čarami se rýsuje. Ale nejen že podstavec Omanův sochu, ku které má být výtvarnou ouverturou, ideově nepodpírá, on ji překáží, zaclání ji, tlačí se ve výhradní pozornost divákovu, chce být hlavní věcí.

V »Národních Listech« již poukázáno na nepřiměřenou, fantasii ochromující výšku podstavce. Zaměstnáni proti vůli vtíravou tou spoustou těžké hmoty skoro již s nelibostí si uvědomujeme, že tam na temeni ohromného hranolu jest ještě figurální skupina, která zvláštní naší pozornosti vymáhá; Myslbekova jezdecká socha zdá se pouhým dekorativním zakončením Omanovy hrobkové stavby. Nejlepší umělecké kvality díla Myslbekova, živá modelace státního oře a pružné, energické mladé postavy na něm, přicházejí na zmar. V rozpacích obcházíme pomník hledajíce stanoviště, odkud by to znamenité, co Myslbek do výtvoru svého vložil, plnou silou na nás působilo; nikde s rozkoší nemůžeme postát, všude nás pronásledují ty hrozné vertikály, jež komposice se zdá vytýkati, ale které jsou vskutku jen — optickým klamem. Celkový dojem: neklid, nelad. Jak jinak působilo dílo Myslbekovo, jež měli jsme příležitost viděti v odlitku dřívějšího modelu!

Šnirch pojal úpravu svého rozložitého, mírným úhlem a mírnými stupni v podnoži do výše se úžícího podstavce, který nám se zdá vrch Blaník naznačovati, jako podstatnou součást svojí koncepce pomníku. Zde na stěnách rozlehlého kvádru, jejž stupňovitá podnož nese, rozvinul, jak pověděno, Šnirch svoji šťastnou karakteristiku sv. Václava jakožto ochránce země české. Podstavec tvoří se sochou nejen ideový celek, ale i figurální jednotu; je to pyramida, jejížto vrchol vyznačuje hlava světcova. Pyramidální seskupení komposičních součástek působí geometrickou svojí pravidelností velmi zhusta, jak toho doklady marné na přečetných proslulých dílech sochařských jakož i malířských, nelibým dojmem monotónnosti, ale Šnirch tomuto nebezpečí svůdné formy pyramidální, jíž základní myšlenka pomníku sama si stanovila, šťastně se vyhnul, zjednav ve střední části pomníku účinnou platnost vertikále, která celkový soulad geometrický neporušuje. Esthetická jednota, již Šnirchův výtvor i po stránce zevnější vyniká, nepostrádá esthetické rozmanitosti; (krásu trefně definoval již Aristoteles jakožto »jednotu v rozmanitosti«). Oko s lehkostí a s citelnou zálibou se přenáší z podstavce na pomník a s pomníku k jeho podlaze, nenarážejíc nikde na rušivý detail.

Ze všech stran jeden a týž libý pohled; více však: na každém místě, z něhož na dílo Šnirchovo se díváme, hluboká a vroucí ta myšlenka, jež umělci při jeho návrhu na srdci ležela, dochází jasného výrazu a uchvacujícího účinku.

Šnirch, podávaje svůj návrh, odhodlal se k řešení velmi vážného a velmi obtížného úkolu uměleckého. Již propracování hlavy sv. Václava — návrhu jeví světec příliš moderní fysiognomii — bude tvrdým problémem, což teprve živé znázornění kavalkády na podstavci! Ale čím větší obtíže, tím slavnější vítězství! Českému umělci naskytuje se tu příležitost ukázat, kam až moderní umění dospělo.

Bude-li návrh Šnirchův přijat ku provedení —zasluhuje po přesvědčení našem pocty té nejvíce — máme naději získat umělecké dílo, které bude nám vždycky rozkoší, potěchou, — chloubou. K pomníku tomu jisté by s nadšením spěli, jak zemský výbor království českého si toho přeje, ve dny slavnostní věrní Čechové ze zemí koruny svatováclavské, s vroucím zanícením by při něm prodlévali a s povznesenou myslí odtud odcházeli. Vždyť slyšeli by z něho vždycky prorocká slova, jež zbožná víra a vlastenecká láska diktovaly velikému našemu Janu Amosovi Komenskému v jeho »Kšaft«:

»Živ buď, národe posvěcený v bohu — Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale Ty po vyvýšenostech jejich šlapati budeš! «

Národní listy 2.1.1895 Číslo 2 Ročník 35