Loučil jsem se s Římem. – Naposledy ještě zašel jsem si na Monte Pincio, rozhlédl se po údolí Tibery, v němž po 7 pahorcích na tisíce let již sídlí hrdá Róma a zabral jsem se v myšlenkách v onu dobu, kdy poprvé na tomto místě, udiven a opojen, kochal jsem se pohledem, jakých zřídka v životě nám bývá dopřáno. Tehdáž ještě málo znal jsem rozeznávat, co vidím, jako ten, kdo uveden jsa náhle ve společnost skvělou, dávno kýženou, oslněn a nesměle těká s místa na místo, nevěda, kam upřít zrak dřív a s kým spíš se seznámit; vše nové bylo mi; duch oku nestačil a touha po poznání částí obrazu toho mocně mne jímala. To tehdá bylo. – Nyní již znal jsem každý vršek, každou stavbu, věž i kde jaký kout – vše bylo mi jako dávný, věrný přítel a já tu v středu jich jsem stál, abych posledním pohledem se s nimi loučil. Bylo mi smutno; volným krokem vracel jsem se z poslední římské procházky. Temná noc rozložila se vůkol krajinou.

Z rána unášel mne vlak k severu. Dráha vyjíždí od Therem Diocletiánových a béře se velkým obloukem kolem města. Santa Maria Maggiore, Laterán se svým charakteristickým štítem, antický chrámek Minervy Medicae, San Lorenzo a sem tam úzký pohled na město ještě jednou, naposled jsem zřel; pak dál, poblíž Ponte Molle, minul jsem jedno z nejdůležitějších bojišť Itálie – pláň, na které Konstantinova bitva svedena. Mimoiděk upnul jsem zrak na kupli sv. Petra, která velebně,l vše převyšujíc na západním obzoru se vypínáí; odtud níže v pravo posud rozeznal jsem široce rozložený Vatikán, v jehož jednom sále Rafael bitvu tu nám znázornil. Kresbu i výraz dobře přenesl al frescko žák jeho Giulio Romano; k tomu stačil karton Urbinův, žel, že ne zcela barvu jeho uměl podati, byl by to pak obraz hodný předmětu mého. Divý ryk válečný se tu tehdy rozléhal, na místě, kde nyní pokojně se stáda pasou. Tam snad stísněn se všech stran, Maxentius se bořil v bahně Tibery – a místo to je nyní zřídlem rozkoše křivorohého buffala, kterých tu velký počet ochlazení hledá.

Vlak unášel mne dál. Údolí značně se už súžilo, posud ale viděti kupli petrskou, nyní nad Pinciem stojící. V pravo Monte Mario a Villa Mellini se svou daleko široko známou pinií – toť vše, co z Říma posud možno rozeznat. Tento obraz dlouho jsem sledoval, vždy menší, však stále jasný, zřetelný, až náhlý záhyb trati holou stráň mi představil. Následovalo smutné, jednotvárné údolí; i odstoupil jsem od okna a zadumal se. Obraz za obrazem duchem se přeháněl, jak oblaky při slunce západu po obzoru přecházejí, stále tvary měníce – minulost nastoupila právo své, jí oddal jsem se v zpomínání. ---

Posléz viděl jsem se na Palatinu. Sídlo dávných Říma vládců, báječné paláce pyšných imperátorů povaleny, kryjou témě vršku toho, mnohý poklad umění u svém lůně chovajíce. Sedím poblíž domu Tiberiova, v stínu dubů vždy zelených, a rozhlížím se po kampagni až k dalekému, modře mizícímu obzoru. Lahodné tvary vrchů Albánských, Sabinských i Volských obzvláštní touhu budí v prsou rozechvělých, v skvělý přioděny jsouce háv nejkrásnějších slunce paprsků. Však nejvolnější obraz poskytuje na severu tajuplný Monte Soracte. Stojí sám; klidně, vážně však pohlíží v široširou krajinu a mnohé bouře dějin i přírody už přetrval.

On viděl Etrurii povstávat a zanikat, Rómu z kolébky už, věrný strážce, sledoval až k době nynější, ba on ještě ohromné ty sopky přetrval, které v době už zmizely, pro kterou nijakého nemáme měřítka. Dosoptily, ztopila je voda a zbyla nám tu jezera: Brociano, Bolsena a Trasimeno. Vše to Soracte viděl a proto snad tak vážně v svět pohlíží, proto tak tajemně nám ubohým světa červíkům se jeví. Dobře hodí se k obrazu jeho ten vážný, tmavozelený rám, jejž kolem něho tvoří haluze mladých dubů.

Vlak zastavil, konduttore zvolal Mont arso a tím vyrušen, opět k oknu jsem se odebral. Stojíme právě pod Soractem, dráha k Florencii tu vede kolem něho, jen Tiberis a několik pahrbků nás dělí. Objíždím jej tu as půl hodiny a mohu tedy určitě si jej prohlédnout. V polovici výše městečko Sant-Oreste, na temeni pak klášter a prastarý kostelík se nalézá; holá skaliska a níže lesík kaštanů tvoří celou okrasu. Však tvar jeho musí přece utkvět v paměti, jeť právě tak vábný, tak báchorkovitý jako jižně od Říma položený již z mythologie známý Monte Circeo – kde Odysseus v loktech čarodějky Kirke na domov zapomínal.

Octli jsme se na druhé straně Soractu, nový záhyb Tibery zastřel nám jeho obraz a objevil celou řadu měst a městeček na temenech vrchů ležících. Už od starodávna stavěna v střední a jižní Italii obydlí lidská na kopcích, kvůli bezpečnosti; je to nám nezvyklý, ale tím zajímavější pohled, dodává to krajině již o sobě krásné jakýs ráz historický.

Minuli jsme Narni, Ternis jich velkolepým, i Tivoli předčícím vodopádem, Faligno a blížili jsme se strmými skalami a četnými tunely městu Assissi. Velezajímavé v mnohém ohledu město to vidět už zdaleka, přiléhá k vysokému kopci Supassio se samého červeného mramoru složeného, v jehož roklích přes celé léto sníh se přechovává. Imposantní dojem činí již z dálky klášter i kostel sv. Františka na velkolepých, náramně vysokých a oblouky sesílených zděch vybudovaný. – Zde nocoval jsem a dopůldne příští prohlédl co krásného a zajímavého město to poskytuje.

Assissi bylo městem v starém i ve středověku velmi důležitým. Čítalo až na 50.000 obyvatelů a bylo proslulým, jako as Tolosa ve Španělsku, svým mečířstvím; mimo to ročně na statisíce poutníků k hrobu sv. Františka se dostavovalo.

V novější době všechna ta sláva pominula a obyvatelstva zůstalo as na 5000 duší. Než posud sem putují četní cizinci, týž kostel jest jim cílem, ale není jim už pobožnost pohnutkou k tomu, nadšení pro umění je sem vede a místo sv. Františku obdivují se jeho obrazům v spodním i hořením kostele se nalézajícím. Jsou tu totiž dva kostely nad sebou postavené, spodní tmavý, nízký a četnými barevnými okny nad míru přízračně osvětlený. Hoření je světlý, prostranný a vysoký.

Giotto, Sodoma a j.slavní malíři zanechali tu poklady proslavených prací svých, fresky to pro vývoj umění italského veledůležité. Líčí většinou život sv. Františka a vydávají skvělé svědectví patriarchům či předchůdcům renaisance.

Mimo to nalézá se v Assissi ještě několik zajímavých kostelů, paláců a krásný portikus starořímského chrámu Augustova.

Prozkoumav Assissi, svěřil jsem se opět dráze a pokračoval svou cestou k severu.

Minuli jsme ještě několik, v dějinách umění i krásou svou proslulých měst, zejména Perugii, Cartonu, Arezzo a t. d., pokochali se přerozkošnou vyhlídkou na jezero Trasincenské, po jehož břehu jsme přes ½ hod. jeli, zahleděli se na slavné bojiště Hanibala na témž místě položené (bylť zde svedl osudnou bitvu s Flamininem) a dorazili už za šera do Toskánska a byla už noc, kdy zastavil se vlak v nádraží krásné Florencie.