Alois Vojtěch Šembera  * 21. 3. 1807 Vysoké Mýto, † 23. 3. 1882 Vídeň - český historik a filolog.
Mladý Šembera na sebe upozornil již za svých studií na litomyšlském gymnáziu vtipnými epigramy a překlady z Vergilia.
Studoval filosofii a posléze práva v Praze na universitě a byl, stejně jako jeho mnozí souvěkovci, vtažen do víru národního hnutí první poloviny 19. století. Přátelil se s českými buditeli V. Hankou, F. Palackým a J. Jungmannem, příspíval do českých novin a časopisů, často i pod pseudonymem Mudromil Mýtský.
Po studiích (1830) nastoupil do státní služby v Brně, odkud přešel roku 1839 na stavovskou akademii do Olomouce. Mnoho cestoval po archivech Čech, Moravy, Slezska a Rakouska. Sbíral prameny k českým dějinám i k dějinám významných českých rodů. Roku 1847 se vrátil do Brna, kde mu byla svěřena správa zemského archivu. Odtud odešel po revoluci (1849) do Vídně. Stal se profesorem na vídeňské universitě a zároveň mu byla svěřena redakce českého zákoníku říšského.
Šemberův záběr byl obrovský. Nejenže neustále publikoval z oboru historie, literární historie, práva, demografie, lingvistiky a řady dalších, ale byl neustále činný i veřejně. Byl také po Dobrovském druhým Čechem, který vystoupil zcela kriticky a nekompromisně proti pravosti Rukopisů. Přinesl nejkritičtější rozbor, za což byl obhájci Rukopisů napadán, vláčen tiskem a byly vzneseny i mnohé pochybnosti o jeho češství. Teprve roku 1886 mu nová rozhodčí komise vedená profesorem J. Gebauerem dala za pravdu, a tím i jistou morální satisfakci, byť to bylo již čtyři roky po jeho smrti.
Jeho nejvýznamnějšími díly jsou Historie starších moravských desek zemských, desek opavských a krnovských (1846), Základové dialektologie československé (1864), Dějiny řeči a literatury československé I., II. (1858, 1861) či Paměti a znamenitosti města Olomouce (1861).

Alois Vojtěch Šembera * 21.3.1807 † 23.3.1882   filolog a historik
Rodák z Vysokého Mýta vystudoval filologii a historii na pražské univerzitě a věnoval se výuce těchto oborů na stavovské akademii v Olomouci a v Brně. Byl obětavým organizátorem českého národního života na Moravě a ovlivňoval svým vlastenectvím a rozhledem i studenty olomoucké univerzity. V roce 1849 se stal profesorem českého jazyka a literatury na vídeňské univerzitě. Z velkého množství jeho historických i literárně historických prací je možno jmenovat jeho díla o vpádu Mongolů na Moravu, o historii pánů z Boskovic či dějiny řeči a literatury „českoslovanské“, a zvláště základy dialektologie. V závěru svého života se postavil kriticky proti Rukopisům, které považoval za padělky, čímž si znepřátelil českou vlasteneckou veřejnost.