Majitel panství Liběchov a mecenáš školství, věd a umění, jeden ze zakladatelů českého cukrovarnictví. Zemský vlastenec podporující kulturu, umění a pokojné soužití Čechů a Němců v českých zemích. 

Pocházel z původně neurozeného německého měšanského rodu Veithů, v 19. století povýšeného do šlechtického stavu (od 18. století rod držel liběchovské panství). Narodil se jako druhý syn vyučeného tkalce a úspěšného textilního podnikatele Jacoba Veitha z Volar (1758–1833), který získal řadu panství v Čechách (Dub u Vodňan, Semily, Želízy, Jesenný, Jirny, Nejdek, Červená Lhota, Sukorady, Snědovice, Brocno, atd.). Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, kde se naučil také česky, a zabýval se anglickou a francouzskou literaturou. Rok 1817 strávil v Anglii a po smrti svého otce r. 1833 zdědil panství Liběchov-Chcebuz a statky na Kokořínsku. Jako jeho otec byl u svých poddaných velmi oblíben, podporoval české i německé školy a soustředil okolo sebe kruh významných učenců a umělců, které také podporoval. Patřili mezi ně například Bernard Bolzano, lékař a přírodovědec Julius Vincenc Krombholz, básník František Matouš Klácel, František Palacký, Karel Sabina, Josef Václav Frič nebo právník a politik František August Brauner.

V Liběchově působili také malíř Josef Navrátil, který zámek vyzdobil freskami, Quido Mánes a sochař Václav Levý. Toho Veith po náhodném setkání přijal jako kuchaře, všiml si jeho talentu a umožnil mu studovat u Ludwiga Schwanthalera v Mnichově. Levý pak na Veithův podnět vytesal řadu soch a plastik v lesích kolem Tupadel, zejména slavnou Klácelku. Vybudoval si rozsáhlou knihovnu s českými knihami.

R. 1837 se Veith rozhodl vybudovat nad Tupadly památník národních hrdinů Slavín, kam chtěl umístit sochy 24 významných osob české historie, Čechů i Němců. Architekturu projektoval Wilhelm Gail, sochy objednal u Ludwiga Schwanthalera, který však po 8 návrzích soch zemřel a po r. 1848 Veith z finančních důvodů projekt nedokončil. Po bankrotu svého bratra Václava (1787-1852), hospodařícího v Kolíně, se stal správcem rodových statků, ale dostal se také do hospodářských nesnází, dluhů a r. 1853 zemřel. Dědicem statků byl synovec Antonín Ladislav Veith (1836-1913), který je musel postupně odprodávat.