V Perucké ulici najdeme dům č. p. 61 zvaný Vondračka, což je ojediněle dochovaný příklad původního osídlení Královských Vinohrad. Někdejší hospodářská a viniční usedlost, původně zvaná Beptová, poté Vondračka a posléze Oraska, zapsaná ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek, je nejstarším dochovaným vinohradským domem.

Dávná podoba Vondračky, tehdy ještě Beptové, je zachycena již na plánu Josefa Daniela Hubera z roku 1769. Polnosti a vinice Beptové tvořily velký trojúhelník, jehož západní a zároveň nejkratší stranu představovala cesta do Nuslí. Proti ní v nejvzdálenějším koutě pozemků stály dvě budovy, obytná a hospodářská. Podle výše uvedeného plánu byl dvorec ohrazen zdí a v ní byla v místech zalomení uličky mezi oběma rameny dnešních Nuselských schodů malá branka. Od ní vedla k oběma budovám široká cesta. Tato cesta existuje v podobě drobné pěší komunikace ještě dnes, kdy prochází nad vinohradskými železničními tunely. Obě stavení byla k cestě situována svou delší stranou a spojovala je vysoká vrata. Zbytek obytné budovy z té doby se zachoval ve stavební hmotě dnešního objektu.

Usedlost byla původně nazvána po svém majiteli Karlu Leopoldu Beptovi, bohatém měšťanovi, magistrátním radovi Nového Města pražského. O významu jeho rodiny svědčí i to, že vlastnila nákladnický dům proti faře novoměstského kostela sv. Štěpána a že v tomto farním kostele měla svou rodinnou hrobku. Poměrně rozsáhlé polnosti a vinice patřící k usedlosti umožňovaly provozovat hospodářství a vinařství, které mělo na zdejších k jihu obrácených svazích velkou tradici. Pozemky usedlosti Beptové sahaly velmi daleko, v jejich západní části byly mnohem později postaveny Nuselské schody, komunikace spojující Vinohrady a Nusle, a také kaple Svaté rodiny.

Protože Karel Leopold Bepta neměl přímé potomky, majetek se po jeho smrti v roce 1769 rozdělil na několik dílů a nabyvatelé ho dále prodávali. Tak se usedlost později dostala do rukou jistého Vondráčka. Ten neměl zájem zavedené hospodářství provozovat, a tak dvorec přestavěl k obrazu svému. Bylo zbouráno hospodářské stavení u cesty, zmizel i monumentální vjezd či vchod a bylo vybudováno pohodlné obytné stavení. To bylo obklopeno zahradou, jejímž středem šla cesta k novému ohrazení a ke vchodu, tvořenému vysokými, uměleckým kovářem vyrobenými mřížemi. Proměny objektu zachytil Jüttnerův plán Prahy z roku 1815 i katastrální mapa z roku 1838. Změny se dočkal i název objektu. Od roku 1838 byla usedlost nazývána Vondračka (Wondraczka) a takto je známá i dnes.

Okolí v roce 1842

V roce 1842 už měla usedlost podobu venkovského zámečku s okrasným parčíkem,
usedlost je stále obklopena vinicemi, ale za Vondračkou už stojí další stavení č. p. 124 zvané Perucka,
také v sousedství okrasného parku

Dalšími majiteli byli: od roku 1853 Felix Bílý, od roku 1882 Marie Bílá a od roku 1917 Františka Černá. Ti se alespoň částečně k hospodaření vrátili, neboť v polovině 19. století byly proti obytnému domu vystavěny dlouhé chlévy. Ještě později, na konci 19. a počátkem 20. století, hospodářství pronajímali, dům však obývali sami. Usedlosti byl ponechán název Vondračka, pouze v době vlastnictví Marie Bílé, provdané Oraské, se jí říkalo Oraska. Tento název se však nevžil. Počátkem padesátých let 20. století byli majiteli Vondračky Pavel a Arnošt Dietzové.

V té době se dostal objekt do velmi špatného stavebního stavu a dokonce se uvažovalo o jeho zbourání. Naštěstí z tohoto záměru sešlo a následně došlo k rekonstrukci podle návrhu arch. Jana Faigla. Částečnou změnou dispozice vznikly v domě čtyři bytové jednotky. O zachování této památky se zasloužil Donald Payne, obvodní konzervátor a zpravodaj státní památkové péče, a jeden z nájemníků, dr. Vlastimil Vinter, vedoucí oddělení státní památkové péče na ministerstvu školství a osvěty. Po roce 1990 byla bývalá usedlost Vondračka navrácena v restituci rodině posledních majitelů.

V jádru barokní stavba si uchovala ráz své klasicistní přestavby z první čtvrtiny 19. století. Stavení je patrové na obdélném půdorysu s klasicistní fasádou a valbovou střechou. Hlavní jižní průčelí do ulice Perucké je trojosé, s architektonicky rámovanými okny. Okna prvního patra jsou o třetinu vyšší než okna v přízemí. Na střeše zůstaly z původní barokní podoby zachovány dřevěné vikýřky a čtvercová dřevěná věžička. Ta je dvěma římsami dělena do dvou částí, v horní jsou dvojice slepých, obdélných, polokruhovitě zakončených oken, cibulovitou báň složitého tvaru korunuje krátký masivní hrot s makovicí a korouhvičkou. Vnitřek domu je řešen prostě, ale účelně. Schodiště vede do prvního patra na malý ochoz, z něhož je vstup do bytových jednotek.

Královské Vinohrady měly to štěstí, že je železnice podešla tunely a že je od Nového Města oddělila jen kolejištěm Hlavního nádraží. Pro umístění vlastního Vinohradského nádraží to ale představovalo komplikaci. (Stranou nechme pro tuto chvíli fakt, že se Královské Vinohrady sice vyhnuly nahrazení městských hradeb novou hradbou železnice, ale později se tu nová nepřekročitelná hradba vytvořila vedením průjezdné automobilové dopravy tzv. Magistrálou po bývalém hradebním pásmu.)
Prvním vinohradským tunelem, vyraženým v letech 1869-1871, od 19. září 1871 jezdily nejprve po jedné koleji vlaky Dráhy císaře Františka Josefa (KFJB, k. k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn) z Prahy přes Benešov, České Budějovice a Gmünd do Vídně. O rok později, 15. srpna 1872 byl zahájen nákladní provoz na Pražské spojovací dráze na Smíchov, pro niž byla do tunelu položena druhá kolej. Na osobní provoz si počkala do 1. října 1888. Se zahájením osobní dopravy se otevřela i zastávka Královské Vinohrady. Její původní podobu vidíme na snímku, pořízeném od Zvonařky. Vlevo pod vrcholem Nuselských schodů vycházejí z tunelu obě tratě, na levou stranu směřuje kolej k zastávce Nusle-Vršovice, na pravou kolem barokní viniční kaple sv. Rodiny spojovací dráha pod Vyšehrad a přes Vltavu na Smíchov. Dřevěné budovy zastávky mezi kolejemi a obsluhují obě tratě. Přístup k nádraží z Havlíčkovy ulice vedl podchodem pod kolejemi. Napravo už stojí pověstný hotel Excelsior, postavený v letech 1904–1905. Od Vondračky vedla k nádraží polní cesta přes koleje. Staví se Přijímací budova (nádraží).

Železniční zastávka ukrytá na rozhraní Vinohrad a Nuslí zahájila svůj provoz 1. října 1888 (stejně jako osobní doprava na zmiňované Pražské spojovací dráze). Fungovala také jako stanice pro dráhu císaře Františka Josefa vedoucí do Českých Budějovic. Vinohradské nádraží bylo zrušeno v roce 1944 po vyhloubení druhého tunelu na hlavní nádraží. Secesní budova z let 1912 a 1913 byla roku 1955 přestavěna a nyní je před ní parkoviště.

Původní zemědělsky obhospodařovaný prostor mezi Vondračkou a nádražím byl zčásti využit pro kolejiště navazující na Vinohradské tunely, zčásti byly pozemky rozparcelovány a zastavěny.