Kovář

Dílo železa a ohně

O kovářích a kovárně vypravuje Krištof Fišer ve svých Knihách hospodářských, v roku 1683 na světlo vydaných: „Mezi jinými dílnami jest kovárna velmi potřebná, kterážto obyčejně při hospodách, zvláště při silnicích vyzdvižena býti má. Kovář pak má býti muž věrný, v svém řemesle zběhlý, zapsaný v pořádku, střízlivosti milovník, který všem místním a též přespolním přicházejícím nebo přijíždějícím ve vší potřebě bez odkládání posloužil. A obzvláštně v dělání a opravování všelikého nádobí městského i sedlského, by hospodářství jejich škodou nezahálelo. K tomu pak nejvíce napomáhati bude pohodlného železa a uhlí zaopatřování. Za nejlepší pak uhlí pokládá se dubové, březové a ze všeho dříví hustého a méně dírkovaného pálené, protože déle trvá v ohni. K rychlému pak roznícení jeho potřeba jest měchu žádných průduchů nemajícího, aby stejným duchem oheň rozpálen byl, a tak také železo stejně se rozpálilo a jedním roznícením změkčeno bylo, a bez meškání na jakýkoli způsob zděláno bývá a na nádobí, jehož potřebí jest. Pakli se jináč dělá, skrze časté dodělávání mnoho železa se stráví, obzvláštně, když se železo na plechy roztahuje a když se řetězy spojují, jichžto článků nikdá pevně se nespojilo, leč železo jest dobře rozpálené. Jako ve všech zemích při dolích kovových rozdílná ruda, tak i při železných velmi rozdílná z žil nalezených, lepší i horší se vykopává. A protož také rozdílné ceny bývá, jakožto kovářům, zámečníkům, mečířům, nožířům z každodenního zkušení povědomo jest. V naší vlasti nejvíce z dvojnásobného se dělá a obojí pro hospodářské nádobí potřebné jest: jedno jest měkké, židké a ohebné, méně dírkovaté a méně perlíkům a pilníkům odporující: druhé pak jest tvrdé, neohebné a plné dírek a jemných trusků a škvár, jakožto z materie méně čisté, a kteréž dříve na kousky se rozlomí, nežli by se na plechy roztáhnouti dalo, aneb nakřiviti, aniž tak snadně dá se sletovati aneb spojiti jednou zlámané. Ono, o kterém sem pravil, že by židké bylo, ke všemu kovářskému dílu, i k nejsubtilnějšímu hodí se, k nakřivení, ohejbání, stočení - jak se kováři líbí. Pro tu měkkost a ohejbnost k některým nástrojům sedlským není tak schopné jako druhé, jacíž jsou radlice a krojidla při pluhu, jímžto půda tvrdá a skalnatá silněji odporuje, odkudž hned nehodí se více k dělání brázd. Ohejbné znamenitější jest k dělání všelijakých hřebíků, na podkovy, šíny, řetězy, kroužky, zámky a cokoli u zámečníka vypilovati a vyhladiti se má. Příčina toho jest, že železo toto z pouhého kovu zhuštěného bez dírek jest; druhé pak z kovu velmi dírkovatého a plného trusků se dělá. Z toho, co sem posavád pověděl, znamenati sluší ponejprv a pilně pozorovati, aby kovář křehkého železa nezměnil s ohejbným, které mu hospodář dodává do kovárny. Podruhý, aby po zisku lakomě dotčený kovář to nádobí, pro které židkého aneb ohejbného železa potřebuje, z horšího nekul. Znamenej potřetí, že železo velice a silně tvrdne, jestliže ještě dobře rozpálené v nádobě plné vody rychle vhašeno bývá: nebo když nejvíce jest rozpálené, dírky jeho nejvíce otevřené jsou, a když do vody vloženo bývá, subtilná materie, která jest ve vodě, do průchodů plamenem rozšířených rychle vchází předešlý živel vyhnavši a je velmi zužuje, z čehož tvrdost pochází, moci totižto sjednocenou skrze částek zhuštění neb stisknutí a skrze společné jich shloučení silnější jsouc učiněno železo …“