Washingtonská deklarace
18.10.1918
 

Německo přistoupilo 5.10.1918 na uzavření příměří a na jednání na základě 14 bodů presidenta Wilsona z 8.1.1918, dohody o příměří uzavřené v Compiègne nabyly účinnosti dne 11.11.1918.
Socialistická rada v Praze vyhlásila na 14.10.1918 generální stávku a svolala na tento den demonstrace. Velitel pražské vojenské posádky nechal po Praze rozmístit vojsko. Národní výbor se obával krveprolití a pokoušel se demonstrace odvolat. K násilí nedošlo, ale někteří socialisté byli zatčeni. Rakouská vláda v obavě před šířením bolševismu vyslala do Prahy zmocněnce, aby vyjednal udržená kázně u českých pluků.
Rakouský ministr zahraničí poslal dne 7.10.1918 prostřednictvím Švédského velvyslance nabídku příměří a federalizace, zahrnující autonomii pro České země, nikoli však pro Slovensko (tzv. Národní manifest - Völkermanifest), která byla zveřejněna 16.10.1918. „Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního. Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí Svaté koruny uherské…“ Tuto nabídku americký president odmítl 18.10.1918. Národní výbor v Praze tuto nabídku odmítl 19.10.
V této situaci sepsal Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci ve Spojených státech ve Washingtonu ve dnech 13. – 16. 10. 1918 deklaraci jako bezprostřední reakci na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakousko-Uherska. Tato Washingtonská deklarace byla předána  dne 18. října 1918 Jaroslavem Císařem na Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států ve Washingtonu D.C. a deklarace s průvodním dopisem od Masaryka byla předána do Bílého domu. Originál deklarace je v angličtině. V odpoledních hodinách byla předána tisku. Za místo vydání se uvádí Paříž, která byla považována za centrum zahraničního odboje. V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918. Ačkoli je deklarace podepsána i Benešem a
Štefánikem, oba se o ní dozvěděli až po jejím zveřejnění. Beneš v Paříži zveřejnil prohlášení o transformaci ČSNR na prozatímní vládu. Vzhledem k tomu, že president Wilson téhož dne 18.10. odeslal oficiální odpověď na nótu Karla I., ve které odmítl jeho požadavky a návrhy dříve, než byla Masarykova deklarace doručena, je vysoce pravděpodobné, že deklarace neměla na historické události vůbec žádný vliv. President Wilson odpověděl Masarykovi, že deklaraci četl a že s již odeslanou odpovědí bude Masaryk spokojen. Dne 20.10. ve tři hodiny odpoledne byla americkým velvyslanectvím Benešovi doručena úřední odpověď (deklarace obsahuje zpáteční adresu v Paříži), že USA požaduje v rámci uzavření míru samostatnost Čechoslováků a Jihoslovanů.
Dne 22.10. přijal císař Karel I. Václava Klofáče a požádal jej, aby vyvinul úsilí na zabránění krveprolití. Zároveň jednal Karel Kramář s profesorem Heinrichem Lammaschem, pověřeným sestavením nové rakouské vlády, aby proces rozkladu monarchie nepřerostl v chaos a anarchii.
Dne 25.10. jednali Maďaři s Milanem Hodžou a nabídli Slovákům vlastní ministerstvo. Dne 26.10. vypověděl císař Karel I. spojenectví s Německem a 27.10. nótou ministra zahraničí Andrássyho přijal podmínky presidenta Wilsona.

 

Washingtonská deklarace

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen - demokracie je vítězná - na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla - vytoužený věk lidstva vzchází.
Věříme v demokracii - věříme ve svobodu - a ve svobodu vždy větší a větší.
 

Dáno v Paříži, dne 18.října 1918.

profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,
generál, Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,
Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věci a ministr vnitra.


 

 

Masarykův text byl násobně krácen, přesto je natolik naučný a složitý, že nemohl vyvolat skutečné události směřující k převzetí moci. Evidentně ani nebyl k tomu účelu sepsán, je formulován pro americké politiky, nikoliv pro české a slovenské publikum. Pokusy odvozovat od něj vyhlášení samostatnosti jsou až výsledkem sporu o podíl na vzniku Československa, který trval po celá dvacátá léta.

Masaryk na jedné straně odmítá jakékoli absolutní zakotvení habsburské moci, odmítá „uznati božské právo králů“, ale zároveň se dovolává  historického práva českých králů - a od něj chce odvodit vznik republiky. Celý koncept, který chce odvodit založení suverénního státu od uznání velmocemi je neudržitelný - co by to bylo za suverenitu, pokud by byla podmíněna souhlasem kohokoli?

Mnohé ze slibovaných programových zásad neměly podporu u domácích politiků, nebyly s nikým konzultovány, šlo o subjektivní a mnohdy naivní Masarykovy představy. Například návrh, že „velkostatky budou vyvlastněny“ musel vyvolávat zděšení jak na americké straně, tak na domácí scéně .

 


Informace o oficiální nótě presidenta Wilsona

Fotomontáž vydávaná často za vyhlášení Washingtonské deklarace (na snímku se opakují stejné hlavy, límečky košil v lichoběžníkovém tvaru nemohou být reálné). Ve skutečnosti byl použit snímek ze shromáždění Středoevropské unie ze dne 26.10.1918 ve Filadelfii, kde byl Masaryk zvolen za za předsedu a kde přečetl Prohlášení společných cílů národů střední Evropy.

 

lfancy1.gif (1168 bytes)

 

Zpět na hlavní stránku