František Ženíšek patřil k největším nadějím pražské malířské akademie a první významné úspěchy jak v Praze (1869), tak ve Vídni slavil ještě v žákovských letech. Virtuózní, akademicky uhlazený styl, soustředěný plně na formu, dokonale vyhovoval tehdejšímu oficiálnímu vkusu.

Ženíšek je příslušníkem první generace Národního divadla a zde také můžeme nalézt jeho stěžejní díla. Spolu s M. Alšem zvítězil v soutěži na výzdobu foyer, tehdejší porota mu dokonce při konečném ztvárnění cyklu Vlast dala přednost. Okna karlínského chrámu, lunety v Národním muzeu, desítky portrétů a působení na Akademii dokreslují obraz úspěšného umělce své doby.

Vedle spoluúčasti na lunetách Vlasti byla Ženíškovi svěřena výzdoba stropu hlediště. V osmi alegorických postavách se umělec přihlásil k odkazu J. Mánesa, a třebaže nedosahuje umělecké síly svého přítele a spolužáka M. Alše, nelze upřít, že jeho obrazy v duchu novorenesance mají vysokou technickou úroveň a dokonale doplňují architekturu. Vychoval také celou řadu žáků, mezi nimiž vynikl především malíř J. Preisler.
(pa)
Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (Čtvero knih o Praze.), Praha 1980

Narodil se v rodině Josefa Ženíška a jeho ženy Karoliny. František byl již v mládí považován za velmi nadaného umělce, první úspěchy slavil již v žákovských letech. Byl součástí tzv. „Generace českého Národního divadla“, do níž patřili i Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Vojtěch Hynais, Václav Brožík, Josef Tulka, Julius Mařák, Adolf Liebscher aj. - generace vlasteneckých umělců glorifikujících národní myšlenky. Jeho malířský styl plně odpovídal tehdy rozšířenému oficiálnímu vkusu, tvořil v akademicky uhlazené formě ovlivněné neorenesancí. Byl vynikající kreslíř a malíř historických a alegorických výjevů včetně monumentální malby, perfektní figuralista.
Spolu s Mikolášem Alešem vyhráli soutěž na výzdobu foyer Národního divadla (ve velkých polích na stěnách komponoval obrazy Mýtus, Život lidský, Historie a Bohatýrský zpěv, na stropě pak je jeho triptych Úpadek, Vzkříšení a Zlatý věk umění), mimo to mu také byla svěřena výzdoba stropu hlediště (alegorie osmi múz - Lyrika, Epika, Tanec, Mimika, Hudba, Malířství, Sochařství, Architektura jsou oleje na plátně, umístěné již hotové na strop) a byl autorem první opony, která shořela roku 1881. K dalším Ženíškovým význačným dílům patří malby oken karlínského kostela sv. Cyrila a Metoděje, lunety v Národním muzeu či řada portrétů. Ženíškův obraz Neposkvrněné početí Panny Marie je umístěn v retabulu Kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě. Ženíškovy malby jsou ceněny pro svou vysokou technickou úroveň.
Byl i vyhledávaným portrétistou, který namaloval a nakreslil na 80 vynikajících portrétů.
V letech 1885–1896 byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (jeho asistentem byl Jakub Schikaneder). V letech 1896–1915 byl profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. Za svého pedagogického působení vychoval celou řadu žáků, mezi nimiž jsou např. Jaroslav Špillar, Jan František Gretsch, František Urban, Jan Dědina, Karel Záhorský, Arnošt Hoffbauer, syn František Ženíšek, Jan Preisler aj.
Oženil se s Barborou Otradovcovou a měl s ní tři dcery (Božena, Barbora, Ludmila) a tři syny (Julius, František, Karel) [p 1]. Syn František Ženíšek mladší (1877–1935) byl také malíř.
Oba dva jsou pochováni na Olšanských hřbitovech (hřbitov IV, odd. 4, hrob 17). Na hrob byla v roce 1936 osazena busta Františka Ženíška od Ladislava Kofránka.

František Ženíšek a Josef Tulka
spolužáci na Akademii

Autoportrét 1877

František Ženíšek * 25. 5. 1849 v Praze † 15. 11. 1916 v Praze,  malíř

Již ve velmi mladém, dětském, věku docházel na soukromé lekce k malíři Karlu Javůrkovi. Studoval v Praze na reálném gymnázium. Mezi lety 1863 až 1865 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, pak v letech 1865 až 1866 na Akademii ve Vídni. Zpět se vrátil v roce 1866 a poté až do roku 1874 pokračoval ve studiu pražské Akademii u prof. Trenkwalda a Jana Sweertse.

V roce 1875 Ženíšek odešel přes Vídeň do Belgie, kde spolu s Bohumírem Roubalíkem dle, Sweertsových návrhů, v Courtray vytvořil nástěnné obrazy v sále městské radnice a kde se inspiroval tvorbou starých mistrů. V letech 1875 až 1877 s Josefem Tulkou a s Maxem Pirnerem prováděl podle Trenkwaldových skic kartony pro okna Votivního kostela ve Vídni. V roce 1877 vytvořil na objednávku vídeňského galeristy Miethkeho cyklus kreseb Zvířátka a Petrovští. Roku 1877 si v Praze zařídil svůj vlastní ateliér, který sdílel s Antonínem Chittussim. V roce 1878 navštívil světovou výstavu v Paříži a rok poté cestoval spolu s Mikolášem Alšem do Itálie, v roce 1884 pobýval v Holandsku, kam ho doprovodil jeho přítel a hlavní zákazník Josef Šebestián Daubek. Na těchto cestách kopíroval staré mistry.

V letech 1877 - 1883 byl jedním z hlavních autorů výzdoby Národního divadla v Praze. Patřil k čelným členům tzv. Generace národního divadla. Zkrášlil strop hlediště Národního divadla. Namaloval osm alegorických ženských postav, vějířovitě rozmístěných na stropě hlediště do kruhu kolem hlavního lustru, představující různá umění: Architekturu, Sochařství, Tanec, Mimiku, Epiku, Lyriku, Hudbu a Malířství. Kromě hlediště vyzdobil ještě prostory foyeru a zvítězil v soutěži na návrh hlavní opony, která však byla zničena při požáru v roce 1881.
Pracoval také na návrzích mozaikových oken pro kostely Sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně a Sv. Ludmily na Náměstí míru v Praze. Zhotovil mimo jiné i předlohové kartóny pro nástěnné malby v Grégrově a Smetanově sále Obecního domu. Ženíšek je rovněž autorem lunet v Národním muzeu a sgrafit pro Staroměstskou vodárnu. Zajímavou perličkou v Ženíškově tvorbě je i výzdoba stropu železničního jídelního vozu, který vyhotovil na zakázku vídeňského dvora Františka Josefa I.

V letech 1885 - 1896 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v roce 1896 pak přešel na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vyučoval až do roku 1915. Byl aktivním členem Umělecké Besedy a v roce 1898 spoluzakladatelem Jednoty umělců výtvarných, a jejímž předsedou se stal v roce 1905. Byl členem České Akademie.

Ženíškovy začátky velmi ovlivnilo jeho studium ve Vídni, ale také historická malba belgické školy, kterou poznal během prací na nástěnných malbách v Courtray. Jeho tvorba byla dle Tyrše ve stylu klasického ideálu Raffaelovy malby a jeho následovníků v 19.století inspirovaná též mánesovskou tradicí v našem umění. Význam klasicky krásného akademicky přesně pojatého ženského aktu pro jeho malbu postřehli již jeho součastníci. Namaloval řadu významných osobností - kardinál Schwarzenberg, císař Franz Josef I., Anna kněžna z Lobkowicz a dalších.
Ve své době byl velmi uznávaným a ceněným malířem, zabýval se totiž hlavně silně vlasteneckými náměty, kterými pomáhal pozvedávat českou národní identitu. Jeho tvorba odrážela pocity a názory jeho generace, nicméně jeho kresba, kompozice a umělecké podání jsou bez pochyb nadčasové a dokonale vyjadřují atmosféru jeho doby a význam evropského akademismu a historismu poslední třetiny 19. století.

Je zastoupený svými díly v Národní galerii v Praze, Obrazárně Pražského hradu a mnoha dalších státních i soukromých sbírkách u nás a v zahraničí.