Sumeřané a Babyloňané používali pro psaní hliněné destičky, které uchovávají informaci velmi trvanlivě, ale jsou poměrně těžké, málo mobilní.

Papír, jak jej známe, vymyslel čínský válečný důstojník Ts'ai Lun. Podle pověsti Ts'ai smíchal piliny z pařezu moruše, směs a malé kousky látky s vodou a rozdrtil tuto směs na kaši. Směs, kterou zahustil odstraněním vody, nechal uschnout na slunci. Výsledný produkt, na který se dalo psát barvou, byl lehký a přenosný.

Egypťané vymysleli papyrus, produkt podobný papíru, vyrobený z plátků běžné rostliny kladených křížem, lepených a lisovaných. Papír je však na psaní praktičtější. Papír postupně nahradil záznamy psané na jiné materiály, jak pro náboženské texty, pro hospodářské záznamy, i  pro umělecké účely.

Na přelomu 12. a 13. století se v Evropě rozvíjí městská civilizace. Dvě století probíhal růst populace, společnost se stabilizovala, města shromáždila na malém prostoru velké množství volných výrobních a pracovních kapacit, které mohly být vzájemně sdíleny a směňovány. Řemeslníci se sdružili do cechů, které koncentrovaly vývoj inovací a předávání zkušeností přes hranice generací, systematicky věnovaly pozornost experimentům a inovacím. Obchodníci vytvořili sítě kontaktů a zajistili efektivní transport materiálů a výrobků. Zároveň zajišťovali přenos řemeslných zkušeností mezi vzdálenými regiony s odlišnou kulturou. Politické zřízení zajišťovalo městům rozsáhlou samosprávu a autonomii.

Výroba papíru v Evropě začala ve Španělsku v 11. století. První evropský mlýn na výrobu papíru byl postaven v roce 1150 poblíž Valencie. Papírny se pak ve 12. - 14. století šíří do Itálie a Francie, i do Německa. Texty se ručně opisují. Papír slouží nejen k hospodářským záznamům, ale především ke sdílení náboženských a teologických textů.

Výrobní proces zpočátku zahrnoval zpracování nebarvených hadrů (zdroj vláken, které drží papír pohromadě), které byly po několik týdnů upravovány střídavě macerací a šleháním, až se z nich stala téměř tekutá směs. Pomocí lepidel přidaných do této směsi se potom získaly filmy, které se lovily pomocí rámů. Vrstvy papíroviny se překrývaly, dokud nebyly vytvořeny listy požadované tloušťky.

V českých zemích je papír spojován s panováním Karla IV. a se založením Univerzity Karlovy. První papírna v českých zemích byla pravděpodobně založena již ve druhé polovině 14. století v Chebu, první písemný doklad o výrobě papíru u nás však pochází až ze 24. května roku 1499 v podobě glejtu krále Vladislava II. pro klášter na Zbraslavi. Od 16. století začaly vznikat papírny ve větším počtu  i v českých zemích: Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské. Funkční papírna ve Velkých Losinách byla založena před rokem 1596.

Impulsem pro velký rozvoj výroby ručního papíru byl především vynález knihtisku na konci 15. století. Johann Genfleisch známý jako Gutenberg vytiskl koncem února 1455 první Bibli. Tisk umožnil opravdu rozsáhlé šíření teologických reformačních myšlenek. Přelomem byla tištěná Luterova Bible v němčině.

Výroba

1) Ruční papír se vyrábí z bavlněného odpadu, kterému se říká linters. V některých zemích se vyrábí i z lněných vláken, případně se oba druhy kombinují. Rozmáčená surovina se zpočátku vařila, tloukla, bělila, později se cupuje ve speciálním stroji, zvaném Holandr. 2) Potom se rozemletá směs silně rozředí vodou a míchá v papírenských kádích. 3) Hotová papírovina se ručně nabírá z kádí na síta, neboli čerpací formy. Forma je laťový rám vyztužený žebry, na kterém je upevněno snímatelné jemné síto, výška rámu ovlivňuje gramáž papíru. Formy si vyráběli papírníci sami, ale vznikaly i specializované dílny ‚formařů‘. Do síta bývá vpletena reliéfní značka papírny (vodoznak neboli filigrán), která se vytlačí do každého archu papíru. 4) Papír se ze síta snímá a lisuje mezi plstěnci, čímž se odstraní asi 50% vody. 5) Archy jsou natolik pevné, že se mohou ručně snímat a rozvěsit v sušárně. 6) Usušené papíry se naskládají do děrovaných dřevěných beden a namáčejí se ve větším množství  v dřevěných krabicích do teplého klihu (aby se psací prostředky na nich nerozpíjely). 7) Přebytečný klih se vylisuje, archy se rozlistují a znovu usuší. 8) Archy se hladí (satinují) na speciálních strojích (lisech) zvaných kalandr. 9) Listy papíru se zbavují nečistot a roztřepků na okrajích skalpelem.

Ruční papír poznáme podle charakteristických nepravidelných okrajů, povrchu s drobnými nebo i většími nerovnostmi (podle druhu) a také podle vodoznaku, který uvidíme v průsvitu proti světlu.

Na ručním papíru se někdy objevují stopy síta (žebrování) nazývaný vergé [veržé] a vodotisky, ale objevují se papíry beze stop síta na papíru a bez stop síta v průsvitu, protože síto bývalo velice husté. Takový papír se nazývá velin.

Standardní formáty papíru byly v Bologni založeny v roce 1389 jako císařské, královské, centrální a archivní. Stránky knihy byly získány skládáním papírů jednou (folio), dva (quarterto) a třikrát (octavo).