Kolem požáru Národního divadla vzniklo hned via počátku i v průběhu vyšetřování události – několik pověstí. Byly vyslovovány rozličné domněnky politické i jiné a nechybělo dokonce ani mnoho k podezření, že požár byl pohodlným únikem z velmi ostře zahrocené kritiky, postihující jednotlivé vady projektu a stavby. Ještě dnes nemůže nikdo se stoprocentní jistotou přesně říci, jak k tomuto požáru vlastně došlo. Podle archivních dokladů „První české vzájemné pojišťovny“, u níž bylo Národní divadlo pojištěno, vyplatila pojišťovna po požáru pojistku ve výši 296,800 zl. Již to, že zmíněný pojišťovací ústav vyplatil na podkladě provedeného odborného vyšetřování tak vysokou pojistku, svědčí o věrohodnosti zjištěných příčin ohně. F. A. Šubert ve svém díle, „Národní divadlo“ zachycuje tato fakta: Dne 12. srpna 1881 v pátek v podvečer po 6 hod. uviděli zaměstnanci divadla, že se valí kouř z galerie střechy na straně k prozatímnímu divadlu blíže k ulici Divadelní a vedle levé báně že vyšlehuje plamen. Podrobným vyšetřováním bylo zjištěno, že oheň vznikl od dřevěného uhlí, které dělníci opravující hromosvod vysypali z malých kamínek do měděného žlabu střechy. Uhlí nebylo vodou dostatečně promočeno a když povrch uschl, rozžhavily uhlíky měděný plech žlabu a od něho počalo doutnati vyprahlé dřevěné bednění střechy, na němž byl měděný žlab přibit. Vítr změnil doutnání v oheň, který se dlouho šířil bez jakéhokoliv odporu.

To jsou stručná fakta, která považuji za nutné čtenáři připomenouti dříve, než začnu vyprávěti zajímavou vzpomínku na vyprávění neznámého cizince – řekl bych světoběžníka a cizince – řekl jsem vyslechl společně s akademickým malířem Junkem loňského roku na cestě Jugoslávií. Nepřikládám ji velké pravděpodobnosti, neboť jest to příliš romantická historie, než aby se dalo o ní vážně uvažovati. Ale i pravda jest často tak romantická Kdo ví! Možná, že po uplynuti dalšího padesátiletí bude o vyhoření Národního divadla známo více – a možná, že i část z mé povídky přestane býti romantikou …

Bylo to z jara na rozhraní Staré Srbije a Makedonie – v těsné blízkosti bulharských hranic. Hlad se počal ozývati v našich žaludcích a také slabé chladno pronikalo našimi turistickými oděvy. Nebylo celkem divu, neboť hustá mlha pronikala naše lehké oděvy. Věrni starému trampskému zvyku – neohlíželi jsme se po žádném vhodném obydlí – nýbrž rozdělali jsme malou „vatru“, abychom si upekli trochu „krompírů“ – bramborů a kousek srbské „kobasice“, kterými pochutinami nás předešlého dne zásobil pohostinný srbský sedlák, který byl „za vreme svetskog rata u austrijskom zaroblenu u Češkoj“ – (ve světové válce v rakouském zajetí v Čechách, kde prý se mu velmi líbilo) jak nám řekl, když na další cestu nám dával svoje požehnání s nádavkem „rakije“, co jen se nám vešlo do termovek.

Stál již patrně delší chvíli na pokraji silnice, dívaje se na naše kucení kolem ohně, nežli jsme ho zpozorovali – matný stín v mlze. Vzhlédl jsem směrem k matné postavě a velmi energicky na zvědavce zvolal: „Zdravo, brate, kako ste?“ – Ale nedal se příliš vyrušovati a teprve za chvíli odpověděl stařeckým hlasem na náš pozdrav: „Hvala, junaci, odakle putujete?“ –

„Hajde kod vatre!“ – zve ho kamarád, aby se posadil k ohni a ohřál své staré kosti. Nedal se pobízeti a pomalým krokem přistoupil k ohni. Teď konečně jsme ho lépe uviděli: Stařec mezi 70 až 80 lety, oblečený nuzně, ale přece bylo zřejmé, že pečuje o svůj chudičký a sporý oblek a udržuje jej v jakémsi pořádku. Podle podivného střihu bylo vidět, že patrně není zdejší příslušník. Kamarád – srdce dobré – okamžitě nabídl neznámému pocestnému část naší večeře a nějaký kalíšek rakije, což přijal s povděkem. Rakije a ohníček ho rozehřály a začal nám vyprávět.

Nemluvil ani pět minut, když jsme se s přítelem počali na sebe nechápavě dívat a nevycházeli z udivení. Slyšeli jsme oba již ledacos, ale takové vyprávění! Zde – ve Staré Srbiji – u ohníčku – od tuláka!? Mluvil o Evropě zrovna tak informovaně jako o Americe nebo o Africe, vykládal nám o cizinecké legii, úžasné a podivné věci nám vypravoval – velmi často používal cizích slov. Bylo nadmíru jasné, že tento stařičký člověk má za sebou kus pestrého života. Znal většinu hlavních živých řečí a patrně i mnohá nářečí. Spustil jsem na něho svou školskou francouzštinou, ale dostalo se mi odpovědi vzorným pařížským dialektem a věděl jsem, že žádný rozený Francouz nemůže míti přirozenější nosový přízvuk než tento záhadný stařec. Jelikož nám oběma mně a kamarádovi – dělala srbština značné potíže, počali jsme mluviti německy – a zase to byl stařec, který „udával zábavě tón“.

Zamnul si ruce nad ohněm a odněkud vytáhl dýmku, velmi starou a zakouřenou, a nacpal ji černou směsí tabáku. Malou větvičkou přenášel oheň k dýmce a mocně zabafal. Zamrazilo mne, když jsem ve světle plaménku větvičky uzřel jeho jasně osvětlenou levou tvář – rudofialovou, hrůzně zjizvenou. –

Kamarád, který asi také shlédl teprve nyní tuto zohyzděnou tvář, se jaksi nepřítomně a vyděšeně zeptal: „Od čeho to máte? To přece není od přírody!“...

Stařec se zasmušil a řekl: „To je z Maroka, když jsem byl v Légion étrangére, to nás tenkráte při jedné z častých vzpour riffských a kabylských kmenů vykuřovali Arabové z pevnůstky. Zapálili nám střechu nad hlavou. Stěží jsme kryli ústup a více než polovina nás padlo v této noční šarvátce. A takto mě ohněm poznamenal hořící trám padající střechy. – Ale to je trest! Boží trest!“. Vyprávějící se zamyslil a v jeho očích jsme čtli něco nadmíru tajemného a zvláštního. Leč nechtěli jsme rušit jeho vyprávění vtíravými slovy. Čekali jsme sice dychtivě, neboť jsme tušili, že máme před sebou nevšedního člověka. Člověka, který má za sebou život plný dobrodružství – možná i zločinů, možná i dobrých skutků ... Kamarád mu nalil číšku rakije a čekali jsme na další vyprávění.

„Jsem rodem z německého kraje v Čechách,“ počal hovořiti, z provinciálního města ale na jméně nezáleží. Otec byl panským úředníkem na šlechtických statcích. Vystudoval jsem v blízkém větším městě německé gymnasium a podle otcova přání jsem měl být advokátem. Na podzim roku 1879 jsem vstoupil na právnickou fakultu německé university v Praze ... Ach, zlatá Praha! Už jsem tam nebyl přes padesát let! Ba, ještě jsem nepoznal ani to nové, poválečné Československo, o němž nyní tak často slýchávám …“ (Nutno dodati, že dosud nevěděl, že jsme Čechoslováci! Za těchto okolností jsme nyní nepovažovali za nutné mu to sděliti, neboť jsme se chtěli přesvědčiti, mluví-li pravdu a zná-li opravdu Prahu.) – „Ach jo, léta utíkají“ – pokračoval. „V pražském kroužku německých studentů jsem brzy zdomácněl. Neblahým řízením kroků osudu stal jsem se důvěrným přítelem obávaného tehdy duellanta studenta práv – Kurta X. Nemějte mi, prosím, za zlé – omlouval se – že vám ho nejmenuji, brzy uvidíte proč. Kurt byl výtečný šermíř, velmi rád vyhledával souboje – mensury byly tehdy mezi buršáky ve velké oblibě! Jeho štěstí v šermu bylo příslovečné. Také jeho oblibu u žen mu mnozí záviděli, a já, jako mladší přítel, jsem mu byl velmi často postilionem d'amour ... Veliký odpor vzbudila tehdy mezi námi existence českého Národního divadla pokračoval takřka bez souvislosti s předcházejícím vyprávěním. Když ze sbírek, pořádaných mezi obětavým a nadšeným českým občanstvem, vyrostla na vltavském nábřeží pěkná a výstavná budova, bledli mnozí němečtí patrioti závisti a vztekem. Pamatuji se, že se velmi silně agitovalo proti stavbě, a na čelných a vysokých místech dály se dokonce pokusy znemožnit nebo zamezit její dokončení. Ale divadlo přece všem navzdory – stálo a mělo po otevření veliký úspěch. Český národ jásal a tvrdil, že si divadlo postavil pro sebe – a ne pro závistivé Němce.“

„Kurt byl mezi největšími štváči proti českému divadlu. Nadával, agitoval a štval ... Proto mě velice udivilo, když navázal známost s hezkou statistkou tohoto divadla, Gretou N. Začátkem podzimų r. 1880 jsem Kurta vídával zamlklého a pobledlého, s temnými kruhy pod očima. Vše nasvědčovalo tomu, že můj přítel velmi málo spí – a že hýří a pije. Uslyšel jsem také, že se rozešel s Gretou. Jistý český kadet mu ji „přebral“. Kurt napadl za to veřejně mladého muže a chtěl ho tímto surovým způsobem přinutit k souboji. Ale mladíček nebyl z těch, kteří se bojí, a na místě ztrestal Kurta velmi brachiálním způsobem. Kurt se pak velmi hanbil a velmi dlouho jsem ho potom neviděl.“

„Až jednou pozdě večer. Přišel ke mně, sedl si, nemluvil. Bylo zřejmé, že ho něco velmi hryže – ale nesvěřil se mi. Posléze se zvedl – byla již pokročilá hodina noční – vyzval mne k malé procházce. Nechtěl říci, kam půjdeme. Nešel jsem zrovna ochotně a rád, ale byl jsem tak pod jeho vlivem, že jsem ho následoval ztichlými a ztemnělými ulicemi, vylidněným nábřežím ... posléze stanuli jsme proti novému českému divadlu. Co se stane? Co zde Kurt chce?“

„Přiblížili jsme se k zadní straně budovy, kde byl malý vchod do šaten herců a personálu. Kurt svíral v dlani lesklý klíč, nevelký a úplně nový. Vsunul jej do klíčové dírky, tiše odemkl a stiskl kliku. – Zvolna velmi zvolna se rozevírala před námi černá jáma tmy. Zdálo se mi, že ne chodba, ale propast jest před námi. Vzpouzel jsem se jíti dále, ale Kurt mně bolestně stiskl loket – vstoupili jsme. Dveře se tiše uzavřely a my stáli půl minuty ... hodinu … celý věk v příšerné a dusivé tmě, s tlukoucím srdcem ... Nevím, jak jsme se dostali ven, ale chladný vzduch mne vzpamatoval. Podíval jsem se Kurtovi do tváře a až jsem se zalekl. Spatřil jsem tvrdé rysy a jakýsi škodolibý úsměv. Nemluvil ani slova a táhl mne za ruku pryč. Šel jsem – spíše vlečen – za ním a v mozku se mi honily otázky: Kde vzal Kurt klíč? A nač ho potřebuje? Několik dní mě ještě mučily tyto otázky, ale marně jsem hledal rozluštění.“

„Již jsem začínal na podivnou příhodu pomalu zapomínat, když jsem jednoho dne zastihl Kurta v jedné noční místnosti na Starém městě, silně opilého. Zraky se mu blýskaly a já v nich viděl něco zlověstného. A opět ten podivný výraz v jeho tváři, který jsem viděl oné tajemné noci na nábřeží před divadlem. Žádal jsem od něho vysvětlení onoho nočního dobrodružství, jehož tajemství se mi opět počalo tlačiti na mozek, jako velká a černá můra. Žádal jsem vysvětlení: napřed po dobrém, později po zlém ale vše marné! Kurt se stále záhadně díval.“ Pojednou se počal zcela bez příčiny smát a pravil: „Pojď, vysvětlím ti vše, co se ti zdá tak podivným!“

„Šel jsem s ním a on mi cestou vyprávěl, jak se zmocnil klíče. Proč si onen klíč opatřil, sám nevěděl. Zkrátka, chtěl prý jej mít. Po mé otázce, jak se klíče zmocnil, vysvětlil mi, že se tím záměrem již déle obíral, ale příležitost se mu naskytla jednou při hlavní zkoušce, když se ptal Grety v žertu, jak vyhlíží klíč, jenž otvírá bránu do tohoto zákulisního ráje. Greta si bez vědomí vrátného vypůjčila v jeho lóži klíč od zadního vchodu. Když byla zaneprázdněna na jevišti, Kurt pořídil otisky klíče v modelovací hlíně, připravené v krabičce od zápalek. Potom si pracně sám klíč vypiloval a po prvé jej vyzkoušel oné noci v mé přítomnosti ...“

„Pak nadešla ona druhá noc v srpnu roku 1881. Kurt přišel opět ke mně, z večera, zimničně rozechvělý, jako v horečce, mluvil naprosto nesouvisle, oči mu divoce plály ... A já jsem v nich po třetí viděl – tentokráte značně intensivnější – zlověstný lesk a tvrdý výraz ve tváři. Jakýsi hrozný záměr byl hluboce zakořeněn v jeho zpité hlavě a zklamanou láskou pokořeném srdci.“

„Viděl jsem zcela zřetelně, že pod svým pláštěm přinesl balík: byly to dvě zabalené a k sobě svázané pivní láhve. Později jsem seznal, že jsou pečlivě uzavřené. Kurtova nervosita se přenesla zakrátko i na mne a ze studia dnes již nebylo nic. Později jsem seznal, že již nikdy z něj nic nebude ...“ – Leč nepředbíhejme události. Seděli jsme oba mlčky, až posléze Kurt rozkázal: „Oblec se!“ sykl na mne chraptivým hlasem. Navlékl jsem si pláštěnku s kápí, uhasil světlo a dva stíny se vyplížily z domu. „Musím přiznati, že toho večera jsem šel skoro rád ... Kurtovo jednání slibovalo něco tajemného a dobrodružného – a já jsem byl mlád! Šli jsme různými uličkami – skoro se mi zdálo, že Kurt má něco v úmyslu, ale schválně bloudí v klikatých uličkách, neboť ztrácel asi odvahu. – Leč pojednou se před námi rýsovala budova českého divadla. Zamrazilo mne. Ploužili jsme se podle zdi k malým – tak známým dveřím. Kurt otevřel a vecpal mě vzpouzejícího se do tmy před sebou. Pak za sebou zamkl a klíč nechal ve dveřích. V jeho ruce se objevilo světélko rozžaté sirky a plamének přeskočil do zlodějské lucerničky. Viděl jsem nyní zřetelně, že na rukojeti klíče je uvázáno vlákno bílé příze … klubko Ariadnino? Má nám býti vodítkem a ukazatelem, abychom ve spleti chodeb nezabloudili?“

„Tiše jsme kráčeli do nitra budovy. Pět tichých, plíživých kroků a naslouchání … deset kroků ... opět naslouchání. Takto jsme postupovali opatrně dále, až jsme se pojednou octli v provazišti scény. Tam byly srovnány různé plátěné interiéry a kulisy, latě a jiné nářadí a velmi mnoho mně neznámých předmětů. Kurt rozbalil láhve, vytáhl zátky a já ucítil zápach petroleje, kterým začal náhle polévat největší hromadu beztvarých předmětů z plátna a latí.“

„Co to děláš?“ vykřikl jsem. Kurt příšerně vycenil zuby, stiskl mi hrdlo a zasípěl: „Kuš, nebo tě zabiji!“ Celá jeho tvář byla zhyzděna oním podivným výrazem a oči blyštěly zlověstně ... „Dělaly se mi krvavé kruhy před očima, jako v mlze jsem viděl, jak Kurt připevňuje k zapáchající hromadě tlustou, špinavě bílou šňůru, asi 2 metry dlouhou. Druhý její konec přidržel u světla zlodějské lampičky. Se zapraskáním přeskočil malý žhavý bod na šňůru a plazil se po ní zvolna … zvolna ... Stál jsem jako přikován. Nohy se nechtěly hýbat, jazyk zdřevěněl …“

„Komm, du Trottel!“ zněl mi v uších nepřirozený hlas Kurta.

„Nevím, jak jsem se dostal ven. Vzpamatoval jsem se teprve v křovinách ostrova – proti nábřeží. Oba jsme byli bledí a zpocení. Neviděl jsem svoji tvář, ale cítil jsem podvědomě, že má hrozný výraz. – Kurt vhodil klíč i prázdné láhve – které, nevím, proč vynesl opět ven – do černé řeky. Čas míjel – vteřiny byly dlouhými hodinami, když mi Kurt se ztrhanými rysy v obličeji šeptal: „Hle... hle...“

„Několik hořejších oken divadla se zalesklo matnou dosud červení, pomalu zrudly a zaplanuly další temné okenní plochy. A pak to vybuchlo! Okna praskala, plameny vyšlehly na střechu – krvavá záře vzrostla a nastal podivný chaos. Zaječely policejní píšťaly, vřeštěly hasičské trubky – a to již planula celá budova jako mohutná pochodeň.“

„Teď i ostrov kolem nás se počal hemžit diváky a za chvilku jsme splynuli s davem. Zkáza budovy byla neodvratnou vítr velmi podporoval zhoubné dílo požáru ... A ráno lkalo tisíce Čechů nad zkázou svého divadla a nad zničenou pýchou národa ...“

„Kurt zmizel a vícekrát jsem o něm neslyšel. Já zběhl v krátké době ze studií – odešel jsem do Francie a dal jsem se naverbovat do Cizinecké legie ... Tohle je památkou na to ... a můj trest … zaslou ... žený –“, dodal spíše v duchu, ale my jsme vzdechu porozuměli, neboť jsme se přenesli přes několikeré hranice – přes dobu několika desítek let – a zdálo se nám, že se celý podivný příběh vyvíjí před našimi zraky. Vatra před námi dohořívala a nám se zdálo, že reflex ohně v cizincových očích jest odrazem žáru, který zničil pýchu našich otců.

Těžký povzdech se vydral z prsou vypravěče a cizinec si zakryl rukou svoji zohyzděnou tvář – – –

Seděli jsem dále, zcela pohříženi do svých myšlenek – sugestivně přeneseni přes prostor a čas 50 let.

Až teprve vychladající oheň a lehké mžení nás upozornilo na pokročilou dobu. Hvězdy jiskřily mírně na tmavofialové obloze ... a po našem hostu zůstalo jen trochu popela z jeho začernalé dýmky – j

Zmizel, ani jsme jeho odchodu nezpozorovali ...