4.

Závidím jí.

Té hříšnici.

Okamžik proměny jí závidím.

Já ho nedovedu tak cítit.

Jsem zakuklený v prázdnotě života.

Vše si dovedu omluvit.

Nepřiznám vinu.

Neumím na sebe vzít pokání.

Neumím mít strach.

Neumím nenávidět

a neumím ani milovat.

Neumím se radovat.

Závidím jí, že byla přistižena.

Závidím jí chvíli hanby.

Že se styděla.

Že cítila bolest.

Že se potřebovala proměnit.

Že se proměnila.

Vždyť já si přece pořád namlouvám,

že to nepotřebuji.

Považuji se za příliš dokonalého.

Závidím jí tu chvíli,

která byla jak rána palicí do hlavy.

Kdy já už se probudím?

Kdy už se mi konečně udělají mžitky před očima.

Svíčka

Vracím se domů

noční sychravou ulicí.

Dlažba se leskne.

Hrudník mi svírá nervozita.

Tíha.

Cítím v sobě ztrhanost,

ale nemůžu nic dělat.

Nejraději bych se na místě svalil.

A usnul.

Chce se mi někam utéct.

Domů je tak daleko.

A ráno mě přinutí vstávat.

Koloběh dne se bude opakovat.

Že jí řekl:

"Jdi a nehřeš víc!"

to je perla na šňůře času.

Pane, zachraň mne!

Už se připozdívá!

Ďábel mne podvedl.

Když jsem to udělal poprvé,

Snadno se to omluvilo.

Že už to neudělám.

Že pro jednou se nic neděje.

A když jsem to udělal podruhé

popáté

poosmé

…

byl z toho zvyk.

Už jsem to přece udělal tolikrát!

Zrada se stala běžností.

Nic se neděje.

Takhle mne podvedl,

ďábel.

Pane, zachraň mne!